Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » WTF? - 8. kapitola

11.02.2012 (07:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 70× • zobrazeno 10936×

Bella

Když vaše nejlepší kamarádka začne chodit s nejlepším kamarádem kluka, se kterým jste spala – tím všechny svazky končí - tak je to celkem problém. A protože je to nejlepší kamarádka, musíte svěsit uši a šoupat nohama. I když mě tak strašně Edward ponížil – no, já se vlastně ponižovala sama, měla jsem ve skrytu duše – co to kecám, žádný skryt to nebyl, byla to velká část – radost, když jsem se na něj mohla dívat, anebo ho poslouchat, když odpovídal melodickým hlasem na profesorovy otázky. Ten kluk byl prostě nádherný, ale v hlavě to neměl v pořádku. A já vlastně taky ne, takže jsme dokonalá dvojka, co se hledala, až se na jednom plesu potkala a následně se spolu vyspala. Na střední škole nám zbýval ještě rok a dva měsíce. Pokud nepočítám ještě letní prázdniny. A pokud nepropadnu, což pravděpodobně nehrozí. Ještě víc jak rok na stejné škole a ve stejném městě. Co s ním do té doby chci mít za vztah? Budeme se teď, díky těm dvěma, vídat tak často, že to pro něj určitě bude nesnesitelné. Jistě, že pro něj to bude nesnesitelné. Nechce se mnou nic mít a já už nedopustím, aby se mezi námi něco stalo… Moje sebeúcta je v troskách, ale i z trosek se dá po nějaké době zase něco postavit. Doufám. Pokud se ještě někdy o něco pokusí – mám připravený proslov. Edwarde, ty jsi mě zničil!

Fajn, je to celkem krátké, ale nikde není psáno, kolik má mít proslov slov.

Viola byla šťastná jako blecha – kouzlo počátku vztahu. Navíc chodila s rozehrávačem, a když seděla v jídelně, roztleskávačky ji vraždily pohledem. Ale Viole to nevadilo. Měla Christophera, na kterém byla celý den zavěšená. Navíc milovala pozornost – dost často jsem nechápala, jak jsme se vlastně našly my dvě. Viola je krásná, sportovně nadaná a má spoustu dalších vlastností, které já postrádám. Je zázrak, že si dokážeme hodiny a hodiny povídat, když vlastně nemáme společného skoro nic.

„Steve Zemsky bude asi dost naštvaný,“ uvažovala jsem, když mi na hlavní stránce vyjel jeho status, který byl dost nelichotivý, co se týkalo žen. Jak jinak.

„Tak ať. Je to idiot. Otočí se za každou sukní.“

„To je. Hádám, že atmosféra u nich v šatnách nebude moc příjemná.“ Steve a Viola byli jako na horské dráze. Často jsem tomu vztahu přestávala rozumět. Párkrát spolu chodili – no, vždycky to dopadlo špatně, protože Steve byl prostě egocentrický hajzl. V porovnání s ním byl Edward vážně milý a hodný, protože aspoň nebyl hrubý. A pak přešla vlna klidu a Viola zase pištěla, že ji pozval na rande. Mluvit si do toho nenechala, takže jsem vždycky akorát čekala, kdy jí podám záchranný kruh.

„To nebude,“ uznala a začala nad tím přemýšlet, protože se jí obličej strachem zkřivil.

„Počkej, počkej. Christopherovi nic neudělá. Za prvé – ten se o sebe dokáže postarat a za druhé – nic by na něj nezkusil. Nezapomínej, čí je Christopher kamarád,“ připomněla jsem jí Edwarda. Bylo to zvláštní, protože Edward nebyl ten frajer, co strká do každého, jen co se na něj křivě podívá a nevyhledával bitky. Ale stejně se ho všichni báli, jako kdyby nosil kolem pasu boxerskou trofej, a to ten ošklivý zlatý pás.

„Jo. Máš pravdu,“ uznala a otevřela mi skříň. „Tak co si vezmeš na sebe?“ zeptala se zaujatě a já ji pozorovala.

„Proč? My jdeme na nějaký večírek?“ zeptala jsem se zmateně. Viola vyndala příšerné, žluté šaty, co mi koupila matka a hodila mi je na postel.

„Vždyť jdeme na ten zápas,“ řekla se samozřejmostí.

„Já vím, ale to se na to musím nějak připravit?“ ptala jsem se dál, když zamávala hřebenem a žehličkou.

„Budeš reprezentovat naši školu a nezapomeň, že máš vztah s kapitánem.“

„Vztah?“ vyprskla jsem nechápavě. „Tobě z toho Christophera hráblo?“

„Možná trochu. To je jedno. Tyhle jsou super,“ řekla a ukázala na ten žlutý hnus.

„To nejsou šaty – to je delší tričko.“

„Ale jsou dost dobrý!“

„Ne! Venku je zima!“

„Fajn! Tak tyhle,“ navrhla a zamávala světle modrými kalhoty, které končily nad kotníky. Samozřejmě mi je do skříně strčila matka.

„Říkám, že je zima,“ zopakovala jsem a Viola si povzdechla. Vytáhla tmavě šedé džíny, které se vám přilepí na kůži a stejně těžko, jako jste se do nich nasoukaly, se z nich taky dostáváte.

„Vezmu si je, ale řeknu ti jedno… Strašně tě nenávidím,“ hlesla jsem a Viola se bázlivě zazubila.

Večer jsme se sbalily a nakráčely do školní tělocvičny. Potom, co začala před třemi lety výborná sezóna, škola ji zrekonstruovala, takže teď byla vážně velká. Já jsem ji nedovedla ocenit. Byli tu nejspíš všichni, protože přistavěná tribuna praskala ve švech. Protočila jsem oči, protože jsem nechápala, co na tom vidí. Viola mě vedla dopředu, kde byly dvě volná místa a seděli tam rodiče.

„Vil, ale tady sedí příbuzní,“ zařvala jsem do hluku.

„Od čeho chodím s rozehrávačem?“ zeptala se řečnicky a sedla si. No, to je vážně super, že máme takový výhled. Jestli někomu ten velký, těžký míč vyklouzne z ruky, poletí mi přímo do ksichtu. Pak roztleskávačky předvedly jakýsi taneček a křičely různá hesla. Znuděně jsem se hrbila na sedačce a čekala, kdy tenhle večer skončí. A pak přicházeli jeden po druhém z šaten hráči. Christopher vyšel první a za ním Edward. V tom zeleném dresu vynikla ta jeho široká, bílá ramena. Byl k sežrání.

Ne! Nebyl!

„Proč vyšel první Chris, když je Edward kapitán?“ zeptala jsem se zmateně. Už to začíná… Ta hra mi nedávala žádný smysl.

„Protože Chris je první rozehrávač.“

„Kdo je rozehrávač? A co je teda Edward?“

„Rozehrávač rozehrává,“ odpověděla moudře. „Edward je druhý rozehrávač, protože je nejvyšší.“

„A proč je teda kapitán Edward, když je Chris první rozehrávač?“

„Kapitán není určený pozicí na hrišti.“

„A proč…“

„Bello!“ zaječela a já sklapla. Zapadla jsem zpátky do plastového sedadla a pozorovala Edwarda, jak si podává ruku s kapitánem protihráčů. Oni měli žluté dresy. Takže jsem věděla, že když dají koš zelení – mám se radovat. Hmm…

Hra začala a všichni to prožívali se zaťatými pěstmi, nadávkami a křikem. Já seděla jak hromádka neštěstí a nakonec si začala kousat nehty. Nepotřebovala jsem se dívat na obraz svojí zkázy, ověšený zeleným dresem, i ve volném čase. Sice jsem tu hru nepobrala, ale chápala jsem, že je v tom dost dobrý. Na hřišti se pohyboval jinak než ostatní. Ve škole bylo všeobecně známo, že ho chtěli i do opravdové ligy a na jeho tréninky se chodili dívat trenéři těch nejlepších mužstev ve státech. Ale Edward nikdy žádnou z těch nabídek nepřijal. Přišlo mi to zvláštní, protože ostatní kluci by pro to umřeli a on to vehementně odmítal.

Ty jeho pohyby byly rychlé a i při téhle upocené hře elegantní a mrštné. Občas míč pustil, ale já nevím… Nepřišlo mi, že by udělal nějakou chybu. Spíš to vypadalo, jako kdyby ho dobrovolně odevzdal… Ale co já o tom vím? Je to basketbal. Taky na mě můžou mluvit arabsky a vyjde to nastejno.

„Ten kretén!“ zaječela Viola a já trhla hlavou na druhou stranu hřiště, když začal rozhodčí pískat jako smyslů zbavený. Na vyleštěných parketách ležel někdo z našeho týmu. Nevěděla jsem, kdo to je, protože obličej se mu topil v krvi. Všichni bučeli, pískali a nadávali. Ze střídačky se pár zelených rozběhlo k Stevovi Zemskymu, který se tvářil dost zlostně a začali ho pohlavkovat a nadávat mu. Myslela jsem, že to Chris je zraněný, ale to mi vymetl z hlavy, když se zvednul od toho, kdo ležel na zemi a ohlédl se přes rameno. Já se tam podívala taky a zase civěla na Edwarda, který vypadal, jako kdyby dostal po hlavě palicí. Vytřeštěně zíral před sebe a nepohnul se ani o centimetr. Skoro jako by ho něco bolelo. Christopher se dral přes skupinky na hřišti až k Edwardovi, který tam stál sám. Narazil do něj celým tělem a pro jistotu ho ještě chytil za paži. Táhnul ho k východu mezi schody a já to zaraženě pozorovala. Viola se zvedla a běžela k Stevovi. Odstrčila všechny, co na něj řvali, a vrazila mu pořádnou facku.

„Hezky,“ šeptla jsem obdivně a vstala taky. Ale já se rozběhla jiným směrem. Měla jsem o Edwarda strach… Já nevím. Vypadal tak zvláštně. Jako kdyby mu z tváře něco vyzařovalo – něco, co jsem nedokázala definovat, protože jsem to nikdy neviděla. Běžela jsem tmavou chodbou a neviděla na krok. Až sem doléhal křik z hřiště.

„Edwarde? Chrisi?“ šeptla jsem a vešla do mužských šaten. No, co. Edwarda jsem nahého viděla a s Christopherem bychom si byli kvit.

Stáli nad umyvadlem. Chris ho plácal po zádech a Edward měl hlavu v umyvadle plném vody. Tohle vypadalo fakt divně.

„Bello, co tu děláš?“ štěknul Chris a Edward zvednul prudce hlavu z umyvadla. Tekla z něj voda proudem a zíral na mě.

„Jdu se podívat, co se mu stalo,“ štěkla jsem nazpátek, protože mě vraždil pohledem a ukázala na Edwarda.

„Co by se mu mělo stát? To David Harris dostal do ksichtu pecku místo mě. Já toho debila Zemskyho zabiju,“ zanadával. Ale spíš se bavil sám se sebou, protože jsme na sebe s Edwardem civěli a napětí se dalo v těch potemnělých šatnách krájet.

„Chrisi, musíš tam jít. Hledají kapitána,“ promluvil poprvé Edward zastřeným tichým hlasem a podíval se směrem k východu, jako kdyby to mohl slyšet. A když hledají kapitána, tak proč nejde on? Chris vzal čáru pryč a my tu zůstali sami. Už zase.

„Tak…,“ hlesla jsem a pokrčila rameny. Teď přišel čas na můj proslov. „Co ti bylo?“ To nebyl on…

„Bylo tam hodně krve. Není mi z ní dobře,“ odpověděl a polknul. Vlasy měl mokré a tím pádem měl hlavu nějakou menší, bez toho elektrického proudu nahoře. Odkapávala mu z nich voda a byly slízlé na jednu stranu. S tou hladkou tváří vypadal jako slavný sportovec, co právě dotočil reklamu na gel na holení. Kdyby tam opravdu figuroval on, tak si ho už z principu koupím a patlám na nohy.

„Aha.“ Tak, a teď proslov! Edwarde, ty jsi mě zničil! „Fajn zápas,“ řekla jsem a rozhlédla se po šatnách. Vonělo to tu mužským deodorantem. No, to určitě nevydrží – hned, jak sem ti zpocení sportovci dokráčí zpět.

„Jo, to jo. Až na ten konec, ale ještě se hraje… Bello, já jsem…“

„Edwarde, já jsem…,“ začali jsme oba dva naráz, a tak jsme zase oba zmlkli. Zaklonila jsem se mírně dozadu, protože jsem se snažila zabránit mým nohám, které podivně brněly, protože chtěly být užitečné a překonat tu krátkou vzdálenost mezi ním a mnou.

„Ty první,“ řekla jsem a pokynula mu rukou. Zakroutil hlavou.

„Dáma má přednost,“ odporoval.

„Jo, ale ty jsi začal první a já ti do toho skočila,“ namítla jsem.

„A protože si mi do toho skočila, tak to taky můžeš dokončit.“

„Už jsem to zapomněla.“

„Já taky.“ A bum. Ohňostroj. Výbuch sopky. Mexická vlna. Tsunami. Zemětřesení na nejvyšším stupni Richterovy škály. To jsou synonyma proto, když se naše těla zase srazila, protože moje hormony a chtíč mě zase zbavily soudnosti. Lidské tělo je hračka! Vaše emoce a hormony s vámi mávají a dovádějí vás do afektů. A až v tom afektu něco provedete, většinou trvá jen pár minut, než vám dojdou následky vašeho připitomělého jednání. Ale do té doby s vámi lomcuje jen ten pocit a žízníte po tom, abyste ho uhasili. Někdy něco rozmlátíte – no, já teď chtěla jeho. Byla jsem v jeho náruči tak malá. Jeho velké ruce mě vysadily na kraj umyvadla a začaly se potýkat s těmi těsnými džínami. Sakra! Že já se nechala přemluvit. No, Edward je ze mě strhnul – ani nevím, jak se mu to tak rychle podařilo.

„Ááá,“ zaječela jsem, když jsem zadkem dopadla do umyvadla, které bylo plné ledové vody. Zašplouchalo to a Edward mě z něj zase vytáhnul. Když jsem zaječela – odtrhnul se vystrašeně ode mě a teď, když si všiml mého problému, úlevně se usmál a vrhnul se mi na krk. Studeným jazykem mi kreslil po kůži a já hlasitě vydýchávala svoje vzrušení do tmy šaten a rytmu bubnů v tělocvičně. Kapitán se jim sice nedostavil, ale hráli nejspíš dál. I já začala hrát, když mě položil, pravděpodobně na lavičku, a dolehnul na mě těžkým, studeným tělem. Jestli mi z uší začne stoupat pára – nebude to nic divného. Prsty jsem prozkoumávala tu saténově hladkou kůži na jeho zádech a ramenech.

„Edwarde, já tě…,“ vydýchla jsem, omámená jeho vůní a dotyky.

„Co?“ zeptal se a tím mi vehnal silnou koncentraci té vůně do nosu.

„Chci,“ dokončila jsem to bez rozpaků, protože jsem mu do tváře pořádně neviděla. A potřetí se nekonalo žádné trýznivé, pomalé vnikání do vnitřku mého těla. Teď prudce přirazil, až to zabolelo, ale v kombinaci se slastí, kterou jsem cítila, mě přivedl do ráje. Silně jsem ho tiskla stehny, abych ho měla ještě blíž a hlouběji… A taky, aby mi jednou připadalo, že je můj.

Tempo se zvyšovalo a já vymrštila hlavu, když ve mně byl až na dně. Narazila jsem hlavou pod jeho čelist a zaklela. Tohle bude modřina… Ale jak je to možné? Momentálně mi to bylo jedno, protože ta kamenná tvrdost mě vystřelila na vrchol. Rukama jsem si ho přitáhla za krk a hlavu mu položila mezi rameno a krk. Tam jsem si vykřičela svoje rozpoložení. On nekřičel a ani nesténal. Do uší mi zase doléhalo jen děsivé a vzrušující vrčení.

„Vyhráli jsme,“ vydechl po chvíli, kdy se ani nehnul.

„Co?“

„Zápas.“

Příště bude Bella v rozhlase. No... Nechte se překvapit. Možná nastane i jistý zlom, protože tohle bylo do třetice všeho dobrého, ale ani hormony a upíří nadrženost nepřekonají bolavé srdce.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek WTF? - 8. kapitola: