Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You are my destiny 5. kapitola

17.07.2012 (22:00) • Day • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1311×

Další týden probíhal kupodivu v klidu. Když jsem zrovna nebyla s Jeremym, měla jsem sraz s Lucy nebo Mary, někdy i s oběma najednou. Na keramice jsme dostali opět neobyčejný úkol: Děti noci. Vyrobila jsem masku upíra, a přestože se mi moc nepovedla, líbila se mi. Glazurovali jsme také výrobky z minula. Byla to zábava. V literárním kroužku nás ubylo a jako bonus jsme dostali zajímavé zadání: Jane Eyre od Charlotte Brönte. Tu knihu jsem sice už kdysi četla, přesto jsem se do ní s chutí pustila znovu. Navíc jsem si ji šla vypůjčit do knihovny, kde pracoval Jeremy.

Ani jsem se nenadála a bylo zase úterý. Vyrazila jsem tedy na kroužek keramiky. Vyšla jsem ven a kráčela ulicí. Vtom jsem uviděla dvě velké oči v křoví protějšího domu – moc vysoko na to, aby byly psí. Dívali jsme se na sebe sotva sekundu, když se to zvíře pohnulo. Stála jsem jako přimrazená na místě. Pomalu se otočilo a mizelo v dalším křoví. Jediné, čeho jsem si stihla všimnout, byl ocas. Byl to stejný ocas jako ten, který jsem viděla z okna, když mě tenkrát v noci navštívil tajemný muž v mém pokoji. Zděšeně jsem stála na místě ještě dobrých pár minut. Muselo se mi to zdát – poslední dobou jsem nějak unavená…

„Proč jdeš tak pozdě, čekaly jsme na tebe!“ vyčítala mi Lucy, když jsem konečně dorazila na místo srazu.

„Viděla jsem zvíře, byl to asi obrovský vlk, ale gigantický!“ vyprávěla jsem jim.

„Jasně, byl to vlkodlak!“ smály se mi.

„Možná,“ připustila jsem a ani jsem si nevšimla, že to byl sarkasmus.

„Samozřejmě, po ulicích chodí vlkodlaci a stopují zrovna tady Sophii. Večer tě hlídají u domu jako pejsci, a když zrovna Jeremy nemá čas, tak se promění ve člověka a hrajete spolu postelové hry.“ Lucy se řehtala na celé kolo.

„Máš pravdu, je to blbost,“ souhlasila jsem, i když mi to stále nepřišlo k smíchu.

„Jó, třeba tvůj Jeremy by mohl být třeba upír. A já jsem čarodějnice – hele, už se mi dělá bradavice na nose!“ ukazovala si na pupínek.

„Naše milá Mary je létající jednorožec s uměleckými sklony a hlavou v oblacích,“ šťouchla jsem do Mary loktem. Ta trhla hlavou.

„Kde?“

S Lucy jsme dostaly neutišitelný záchvat smíchu.

„Co jsem pak já?“ zajímala jsem se.

„Tak to je jasné. Ty jsi strašidlo Cantervillské – húúú húúú!“ smály jsme se.

Uklidnila jsem se, přesto mě občas napadaly dotěrné myšlenky o vlkodlakovi. Při práci s hlínou jsem je ale rychle zažehnala. Další zadání totiž znělo: Láska. Trvalo mi velmi dlouho, než jsem vymyslela, co vytvořím. Rozhodla jsem se pro srdce. Velmi jednoduchý motiv, ale pohrála jsem si s ním. Snažila jsem se, aby bylo opravdu dokonalé, oblé a kulaťoučké. Nakonec jsem vytvořila ještě drobné motýlky, které jsem připevnila doprostřed. Tak jsem se cítila s Jeremym, tak by tedy mělo vypadat mé vyjádření lásky. Následně jsme glazurovali. Má maska upíra najednou vypadala opravdověji, než kdy předtím. Chvíli jsem uvažovala nad upířími duhovkami. Z nějakého důvodu jsem toužila udělat je zlatavé, takové, jaké je má Jeremy. Nakonec jsem je nabarvila na černo. Koncům špičáků jsem dala nádech rudé. Teď vypadal upír opravdu děsivě. Byla jsem hotová dřív než ostatní, takže mi dala lektorka ještě speciální zadání: Smíření a odpuštění. Nebyla jsem schopná vymyslet žádný motiv. Když jsem konečně na něco přišla, byl konec lekce. Lektorka mě uklidnila - bude to tématem příští hodiny, hlavně nemám zapomenout, co jsem vymyslela. Jako dárek mi předala mou masku upíra – stihla ji ještě vypálit.

Domů jsem šla s veselou. Myšlenky na podivné zvíře mě sice téměř opustily, přesto jsem se přistihla, že na místě našeho setkání jsem zrychlila krok.

Další den jsem měla schůzku s Jeremym.

Mí rodiče odjeli do vedlejšího města na sraz se známými, a tak přišel Jeremy k nám. Usadila jsem ho do obýváku a ještě si pro něco odběhla do pokoje. Tam jsem uviděla na stole právě upíří masku a vzpomněla si na holky. Vzala jsem ji tedy do ruky a seběhla po schodech. Pak jsem se co nejtišeji připlížila k Jeremymu, který ke mně seděl zády, dala si masku před obličej a vybafla na něj.

„Baf! Jsem upír a sežeru těěě! Hi, hi, hi,“ poťouchle jsem se hihňala. Jeremy se nesmál. Právě naopak, tvářil se až nebezpečně vážně. Proto jsem ho rychle velmi jemně kousla do krku. Myslela jsem, že si vylomím zuby. Jeho kůže byla jako kámen.

„Měl bys na sebe mít zbrojní pas. I kousat tě je nebezpečné. Co potom mít tě rád?“ usmála jsem se.

„Sophie, prosím, sedni si ke mně. Chtěl bych s tebou o něčem mluvit. Nevím, proč mám pocit, že bych zrovna tobě měl věřit. Ale je to tak, a proto bych ti rád svěřil své tajemství. Neřekneš ho nikomu?“ ujišťoval se.

„Zabil jsi snad někoho? Protože jestli jo, tak abych si došla pro sekáček na maso – jinak se před tebou neubráním,“ ušklíbla jsem se. Moji poznámku ignoroval.

„Sophie, jsem upír.“

Hlasitě jsem se rozesmála.

„Bu, bu, bu! Neměla bych si dojít pro věnec z česneku?“

„Já nežertuju!“

„Jasný, tak já rychle běžím zatáhnout závěsy, abys neshořel. Jak bych vysvětlovala ten popel? Mami, tati, to je Jeremy, určitě si budete mít co říct? Promiň, nenabídla jsem ti nic k jídlu. Zaběhnu ti do krevního centra pro svačinku!“ Můj zvonivý smích se odrážel od stěn.

„Sophie!“

„Ne, máš pravdu, to není sranda. Počkej tu chvilku, jenom si dojdu do kostela pro kříž a svěcenou vodu. Ještě na tebe zavolám Buffy – přemožitelku upírů - a pro jistotu pozvu dav šílenců s ohněm a dřevěnými kůly. Cha, cha, cha!“

„Sophie…“  

„Nic mi neříkej, určitě se chceš zeptat, jestli nemáš rozcuchaný vlasy. Já vím, je těžký se učesat, když ses tak pět set let neviděl v zrcadle. A co rakev, je pohodlně vystlaná saténem? Ha, ha, ha!“ svíjela jsem se.

„Tak dost, Sophie! Já jsem upír a jestli mi to nevěříš a nevěříš ani ve vlkodlaky, tak nevěř. Zklamal jsem se v tobě,“ řekl, vstal z pohovky a odcházel pryč.

„Ve vlkodlaky? Počkej, Jeremy, to není legrace?“ zděsila jsem se.

„Není, bohužel. Vyslechneš mě?“

„Jeremy, jestli je to hloupý žert…“ Větu jsem nebyla schopná dokončit.

„Ne. Já opravdu upír jsem. Piju zvířecí krev – nejsem jako většina ostatních upírů, kteří pijí lidskou. Nikdy nespím. Zabít mě dokáže jenom upír nebo vlkodlak. Na slunci se třpytíme – já ne, mám dar a momentálně se s rodinou snažíme o to, abych ho dokázal přenést i na ostatní upíry kolem sebe. Zatím ne příliš úspěšně. Kůly, kříže, svěcená voda – to vše mi neublíží. Oheň sám o sobě taky ne. Jsme mnohem rychlejší, silnější a všímavější než lidé.“

Nedokázala jsem se pohnout, natož abych ho vyrušila.

„Chtěla by ses na něco zeptat?“ díval se na mě starostlivě.

„Jak jsi starý?“

„Jak se to vezme. Lidsky jsem se narodil roku 1876. Přeměněn jsem byl v roce 1899. Počítej!“

Opět bylo ticho.

„Prosím, odejdi,“ zašeptala jsem.

„Sophie, já nejsem zlý, nikdy bych ti neublížil!“

„Běž pryč, už tě nechci vidět.“

„Nikdy?“ V jeho hlase jsem slyšela bolest, která ubližovala i mně. Ale já se zamilovala do muže, ne do mýtické bytosti.

„Nevím, nejspíš už nikdy. Nevyzradím tě, ale teď si přeji, abys opustil tento dům.“ Složila jsem hlavu do dlaní. Když jsem se opět podívala na místo, kde před chvíli ještě seděl, byl pryč. Ani jsem si nevšimla, že odešel. Hořce jsem se rozplakala.

Už podruhé za měsíc se mi zhroutil svět a už podruhé kvůli klukovi, kterého mám ráda.

Ale jak bych mohla být s upírem? Vždyť je to upír! Upír!

V noci se mi zdálo o Jeremym. Podával mi knihu Jane Eyre.

„Stejně jako se Jane vrátila k panu Rochesterovi, tak i ty se vrátíš ke mně. Spolu to zvládneme, uvidíš.“

Probudila jsem se s pláčem. Tohle není kniha, Jeremy. Já už se k tobě nikdy nevrátím.

Vždy jsem měla pocit, že lidi rozesmát povídkou nedokážu. Právě proto pro mne byla tato podmínka velkou výzvou. Pokud jsem vám vykouzlila na tváři alespoň úsměv, tak z toho mám radost. A kdybyste se rozhodli mi o tom dát vědět v komentáři, nebudu se zlobit. :) Day

Autor: Day (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek You are my destiny 5. kapitola: