Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You are the best of this world, 8.díl

30.01.2010 (20:30) • Nespoutana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1355×

8.kapitola – (Clara)

Chvíli jsem seděla bez pohnutí a vstřebávala ten příběh do hlavy. Bylo to… zajímavý.

„Potřebuju s tebou mluvit,“ špitla mi do ucha Alice, abych to slyšela jen já a tím mě vytrhla ze zamyšlení. Zvědavě jsem se na ní podívala a potom jsem vyšla za ní. Mířila k lesu.

„Alice? Co je?“

„Až v lese,“ zavolala přes rameno.

Vzdychla jsem a šla jsem za ní. Po chvíli se zastavila a otočila se na mě. Pořád měla ten samý podmračený výraz. „Claro, víš, něco mi dělá starosti. Doufám, že mi to rozumně objasníš.“

„Co se děje?“ zeptala jsem se a horečnatě jsem přemýšlela, co to do ní vjelo. „Viděla jsi něco?“

Zamračila se ještě víc. „Ne. Nevidím vůbec nic. Nevidím tebe. Doufám, že víš, co to znamená.“

Zvedla jsem obočí a ona si odfrkla. „Znamenat to může jenom to, že se bratříčkuješ s vlkodlakem.“

Polkla jsem. To mě nenapadlo. Doufala jsem, že Alice nevidí, jak jsem s Jacobem. V podstatě se mi moje přání splnilo, ale trošku jinak, než jsem očekávala. Ona není tak blbá, aby jí nedošlo co se děje, když moje budoucnost zmizí.

Zasténala jsem. „Alice, prosím, neříkej jim to…“ zaškemrala jsem.

„Vlkodlaci nejsou bezpeční!“

„Mamka se s nimi taky kamarádila!“

„Mamka se kamarádila s Jacobem, který jí měl v té době rád, takže by jí neublížil.“

„Mě má taky rád!“ řekla jsem bez přemýšlení. Měla jsem sto chutí dát si přes pusu. Zrudla jsem.

Alice vykulila oči. „Cože? Jacob?!“

Mlčela jsem.

„To bude mít Edward radost… A Bella taky,“ konstatovala.

„Neříkej jim to, prosím, prosím, prosím!“

„Edwardovi nic říkat nemusím.“

„Alice,“ zasténala jsem s psíma očima.

Vzdychla. „Pokusím se.“

„Děkuju!“ vykřikla jsem a skočila jsem jí kolem krku.

„To je radosti… Stejně to před nima nemůžeš tajit dlouho. Edward bude mít podezření, až si budu víc jak týden překládat všechny možný texty do cizích jazyků. Navíc Bella ví, že máš kluka. Dojde jim to,“ varovala mě.

„Já jim to řeknu, ale ne teď,“ kývla jsem.

„Tak jo. A prosím tě, buď opatrná. Kdyby se naštval… Ani nedomýšlím, co by ti mohl udělat.“

„Neboj, budu opatrná,“ ujistila jsem ji. „Jdu ven, jo? Teda… vždyť víš,“ zasmála jsem se, kývla jsem jí na pozdrav a vyrazila jsem hlouběji do lesa. Doufala jsem, že uvidím aspoň jednoho z vlků. Po chvíli jsem uslyšela šelest listí. Přidala jsem, věděla jsem, že by mi mohli utéct.

Dohnala jsem ho. Byl černý a stejně velký, jako Jacob. „Ehm… ahoj,“ řekla jsem nesměle.

Upřel na mě inteligentní oči a kývl mi na pozdrav. Potom se otočil do lesa a po chvíli se přiřítil Jake, který stihl tak tak zastavit. Šťouchl o mě čumákem a zafuněl mi do vlasů.

Koukla jsem mu do očí, Musela jsem zaklonit hlavu – byl o celou vlčí hlavu větší, než já!

Všimla jsem si, že ten černý už tam není. „Mohl by ses přeměnit?“ zeptala jsem se Jacoba. Chtěla jsem cítit jeho horkou kůži, až mě bude objímat.

Kývl a odběhl pryč. Po chvíli se vrátil v lidské podobě. „Co bys chtěla dělat?“

„Co kdybys mi to všechno vysvětlil? O vás? Když už to vím?“

„Jo, to možná jo,“ řekl se sladkým úsměvem. Přitulila jsem se k němu a on mě objal.

„Tak jak to je?“

Vzdychl a pustil se do vysvětlování. Řekl mi všechno, co může, co nesmí… prostě všechno co souvisí s tím jeho vlkodlačím původem. Já jsem celou domu beze slova poslouchala, dokud neskončil.

Potom bylo chvíli ticho. Zvedla jsem hlavu z jeho hrudi, abych mu něco řekla, ale jeho obličej byl blíž, než jsem čekala. Dělily nás od sebe centimetry, které jsem poblouzněně překonala a políbila jsem ho. Byl to mnohem delší polibek a mnohem vášnivější, než ten před tím. Teď jsme o sobě věděli navzájem skoro všechno. Nebyly žádný tajemství.

Potom jsem se odtáhla, abych mohla vidět jeho rysy. Objal mě pevněji a já přísahám, že kdybych byla člověk, rozmačkal by mě na kaši.

Spokojeně jsem vydechla. Potom jsem ztuhla. „Sakra, sakra, sakra!!!“ vyjekla jsem a vstala jsem.

„Co se děje?“ ptal se Jacob zmateně.

„Máma s tátou!“

„Sakra,“ zaklel společně se mnou, rozloučil se a zmizel v lese.

Já jsem co nejrychleji zamířila domů. Musím se dostat do sprchy, než ho ze mě ucítí. Skoro doslova jsem přilítla domů, vzala jsem si čistý oblečení, to starý jsem hodila do pračky, kterou jsem zapnula a zmizela jsem ve sprše, zrovna když rodiče přišli domů.

Strávila jsem tam skoro půl hodiny. Pořádně jsem si umyla vlasy a když jsem si byla jistá, že ze mě nic neucítí, vylezla jsem ven, oblékla jsem se do čistého a šla jsem za nimi.

„Kde jsi byla?“ zeptala se zamračeně mamka.

„Ty máš kluka?“ zeptal se taťka.

„Koho?“ doplnila ho.

„Známe ho?“

„Dost!“ chytla jsem se za hlavu a potlačovala jsem myšlenky na Jacoba. Na mého Jacoba. Stačilo, že už věděli, že někoho mám. Zaskučela jsem, jak jsem se snažila myslet na něco triviálního.

„Kdo to je?“ zeptal se podezřívavě taťka.

Hlavou mi přejela vzpomínka na jeho černé oči. „Nemůžeš toho nechat?!“ rozkřikla jsem se neobyčejně prudce.

„Pokud se to týká tvého bezpečí, tak ne.“

„A to řekl kdo? Mami!“ podívala jsem se na ní prosebně.

„Edward má pravdu,“ pokrčila rameny.

„No to jsem si mohla myslet! Spikli jste se na mě! Člověk tu němá žádný soukromí! Nechte mě na pokoji!“ vyběhla jsem z pokoje. Bez bundy, jen v botách, jsem vyběhla ven. Potom jsem se vrátila, vzala jsem si telefon a rozběhla jsem se do lesa.

Naštěstí za mnou nešli. To je jenom dobře. Vylezla jsem si na strom, kde jsem už dvakrát byla s Jacobem. Vzala jsem telefon a volala jsem Alici.

„Claro? Ahoj, co potřebuješ? Proč nezajdeš?“

„Alice, já… nemůžu zajít. Jsem na útěku z domova. Jak to, že jsi to neviděla?“

„Neviděla… Nemáš tam Ja… někoho?“ zarazila se na poslední chvíli.

„Ne, nebo o něm aspoň nevim. Alice, prosím tě… Moc tě prosím. Musíš pro mě něco udělat. Oni za tebou pravděpodobně teď někdy přijdou, abys mě našla a přivedla zpátky. Nebo abys mě sledovala. Prosím, neříkej jim o Jakovi!“

„Claro… on pozná, že to vim. Bude mě jako bratr prosit!“

„A já tě prosím jako kamarádka.“

Chvíli bylo ticho. „Dobře, ale… Dávej na sebe pozor, ano?“

„Neboj, budu s ním.“

„No to se právě bojím. Musím končit – už vidím, že jdou. Buď opatrná. Ahoj…“

„Ahoj,“ zavěsila jsem a vytočila jsem další číslo.

Ve tmě za mnou začala vyzvánět melodie. Nadskočila jsem a prudce jsem se otočila. A tam stál ten, se kterým jsem chtěla mluvit. „Jacobe,“ vydechla jsem, skočila jsem dolu ze stromu a stulila jsem se mu do náruče.

„Tak ty jsi utekla z domu?“ zeptal se pobaveně.

„Jo. Nedalo se to tam vydržet. Taťka… ví, že s tebou jsem. Ale neví, že jsi to ty. A mamka taky něco tuší…“

„No jo… Bella… jak se má?“

Odtáhla jsem se od něj. „To jsem se taky chtěla zeptat. Co jsi měl s mamkou?“

„Nic,“ zatvářil se nevinně. Už jen ta svatozář chybí…

Zamračila jsem se na něj a on spustil. „Byl jsem do ní zamilovanej. Jednou jsem jí políbil a za to jsem si vysloužil pořádnej trest. Jinak nic nebylo. Kdybych věděl, že bude mít tebe, tak bych… jí nechal a našel bych si tebe místo ní,“ zazubil se na mě.

„Jakej trest?“ zajímalo mě.

„Zlomila si o mě ruku, když mi chtěla dát pěstí,“ zachechtal se. „A potom mě měsíc ignorovala.“

„Moc bys jí neměl pokoušet. Dneska by si o tebe ruku nezlomila,“ poznamenala jsem.

Zase mě objal. „Je mi jedno, jestli mi zlomí čelist. Klidně ať. Hlavně, že mám tebe… Miluju tě,“ zašeptal a já jsem se cítila v bezpečí.

7.kapitola

9.kapitola

Shrnutí

Autor: Nespoutana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek You are the best of this world, 8.díl: