Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You don´t know - 11. část

13.12.2009 (19:15) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4263×

11. část

Chvíli jsme všichni tři ztuhle stáli, pak se však Emmett rozchechtal.

„Teda! Tanyo tobě to s tou mokou ve vlasech sluší!“ Rose se taky uvolnila, jenom já jsem zůstala ztuhlá.

„Díky Emmette,“ zavrčela, ale Emmett se dál smál. Já se oproti němu jejího tónu lekla. Kromě Martina jsem neznala nikoho.

Ti neznámí byli čtyři – jeden muž a čtyři ženy. Ta, co vrčela, byla blondýna, byla nádherná, ale na Rose neměla. Byla o něco vyšší než já, ale možná to bylo těmi vysokými podpatky, co měla. Byla oblečena docela odvážně. Měřila si mě od hlavy k patě, stejně jako já, a pak se zamračila a podivně zatvářila.

„A kdo je tohle?“

„To je Bella… To kvůli ní jsme vás sem zavolali,“ představil mě Martin.

„A to jste nás volali kvůli člověku?“

„Víš, Tanyo, ten člověk v sobě nese Edwardovo dítě,“ vysvětlil Martin s úsměvem, který se mu ještě zvětšil, když spatřil reakci té blondýna, která se jmenovala Tanya. Já jsem svůj pohled radši zabořila do země, protože jsem na sobě cítila pohledy těch neznámých.

„Proto jsme vás taky sem pozvali… Potřebujeme pomoct a taky potřebujeme, nebo spíše chceme vědět, co má Bella za dar,“ pokračoval Martin, když se do řeči nikdo neměl. „Eleazare?“

Koukla jsme se na jediného muže mezi novými. Byl vysoký, bledý, zlatavé oči, trochu delší černé vlasy… A samozřejmě byl nádherný. Rysy v obličeji byly jasně vidět, díky vyčnělé dolní čelisti a lícním kostí dávali jeho obličeji ještě větší mužnost. Jeho černé obočí teď bylo stažené, jak se mračil. Pečlivě se na mě díval.

„Otec čtenář myšlenek a matka štít… Otec k tomu všemu poloviční upír, matka člověk… To dítě bude hodně výjimečné…,“ zašeptal po dlouhém tichu.

Martin se pousmál, potvrdil si myšlenku, kterou měl – že moje schopnost štít.

„Nepřemýšleli jste o tom, že by jsi…,“ pokračoval, ale já ho přerušila.

„Oni ano, já ne.“

Muž se pousmál.

„Jsem Eleazar,“ představil prve sebe a pak pokračoval: „Tohle je moje žena Carmen. Tohle je Irina, Kate a Tanya.“

Carmen byla střední postavy, ani malá, ani vysoká, stejně jako její muž, měla černé vlasy, které ji sahaly až pod zadek a vypadala mile. I ona měla zlatavé oči, úzký a protáhlý obličej, který zdobil mírný úsměv.

Irina a Kate si byly podobné, ale možná to bylo tím upírstvím. Byly stejně vysoké, Irina však měla více kulatější obličej, obě měly hnědé vlasy, Kate je však měla ze zrzavým odstínem a Irina je měla zase delší, sahaly ji do půli zad, Kate jen po lopatky.

Tanya byla takový opak Carmen. Měla blonďaté vlasy, po ramena, oválný obličej, byla jen o pár čísel vyšší než já a lehce mi připomínala bárbínu, už možná tím, že byla lehce sladěna do růžové barvy. Momentálně se mračila – na mě.

Ona náš bílý moučný teror schytala nejvíce, pak Irina a Kate. Carmen a Eleazar měli štěstí.

„Já jsem Isabella… Zkráceně Bella,“ představila jsem se i já. Eleazar pokýval hlavou, jako pozdrav. Pak se otočil na Martina.

„Neslyším srdce toho malého.“

„My také ne… A ani Carlisle to neumí vysvětlit.“

„Tak jak potom víte, že je těhotná? Mohla si to vymyslet? Není to náhodou ta děvka, kterou Edward hledal?“ zasyčela Tanya, až jsem se lekla a ustoupila jsem o krok dozadu.

Emmett si toho všiml. „Hele, nelekej mi tady synovce a jeho drahocennou mámu!“

„A nenazývej ji děvkou,“ ozvalo se zavrčení za jejich zády.

Koukla jsem se na tu osobu.

Edward byl zamračený, čelist měl pevně stisknutou, ruce v pěst a mírně shrben. Za ním stál zbytek rodiny. V kuchyni zavládlo ticho.

„Pojďte, ukážu vám vaše pokoje, abyste se mohli trochu zabydlet,“ přerušila jej pohotově Esme.

„Dobrý nápad… Budeme pak pokračovat… Zdravím Carlislei… Esme, jak ty to děláš?“ přikývl Eleazar, Esme pokrčila rameny a pousmála se. Ani ona nevypadala zrovna šťastně z toho oslovení.

Než jsem se nadáli, v kuchyni jsem zůstala já, Rose, Emmett (všichni tři stále zasněženi moukou), Marin, Jasper, Alice a Edward.

„Měli bychom tu uklidit… A taky budeme mít hotovou bábovku.“ Tentokrát jsem ticho přerušila já.

„Vy jste pekli? A že byste na mě počkali?“ ohradila se Alice a já se omluvně usmála. I když jsme měli uklízet, stal se opak. Do naší moučné války jsme přidali i ty čtyři, a tak i oni byli za chvíli zasněženi.

Seděla jsem na kuchyňské lince a rozdělávala další balíček mouky (Emmett totiž našel ještě několik balíčků) a uvažovala, po kom ji hodím.

Odpověď jsem dostala hned, jak si Edward stoupl vedle mě, ruce založené na prsou a sledoval své sourozence, jak se perou. Pousmála jsem se, zvedla balíček a trochu ho naklonila. Jako na povel se na něj začala sypat mouka.

Na chvíli se zamračil, pak se usmál a chytil moji ruku, ve které jsem držela balíček.

„To nebylo fér.“

„Ale já jsem netvrdila, že hraji fér,“ upozornila jsem ho a odložila balíček stranou. On byl však rychlejší a než jsem se nadála, i on mě obdaroval posypem. No, daroval mi toho už tak dost…

„Já taky ne,“ oplatil mi to stejnou mincí.

„To se mi líbí.“

No jo no. Zase jednotné číslo a to malé to dalo jasně vědět. Zase mě koplo. Usmála jsem se, tentokrát jsem se nechytla za břicho.

Koukla jsme se na Edwarda, chytla jednu jeho ruku a položila si ji na břicho. Na chvíli se zatvářil nechápavě…

Pak však ucítil kopnutí, jakoby to malé vědělo, kdo se ho dotýká a jeho oči se rozšířily štěstím a překvapením…

Ani jsme si neuvědomili, že jejich moučná války přestala a sledují nás.

„Hej! A co já! Já jsem strýček!“ Emmett nás vytrhl z této soukromé chvíle. Koukla jsem se na Edwarda a já se rozesmála.

Opřela jsem si hlavu o jeho rameno tak, že na rameni jsem měla spánek a koukla se na svou rodinu…

Jo, už to tak bude.

...

Seděli jsme v obýváku… Zase…

Tentokrát jsem si však sedla na stoličku ke klavíru vedle Edwarda, který mě odmítal pustit od těla – Tanya byla prý schopná všeho a tak se o mě bál a chtěl mě mít pod dohledem.

V rukou držel vařící čaj, který jsem si udělala a tak mi ho zároveň i chladil. Jeho kůže sice nebyla tak ledová, jako jiných členů rodiny, ale i tak z jeho kůže vycházel příjemný chlad.

Stále jsme byli od mouky, ale nikomu to moc nevadilo.

„Jak jste tedy zjistili, že je Bella těhotná?“ zeptala se Carmen, která stále vedle Eleazara, kousek od nás. I když promluvila, její pohled stále směřoval na Tanyu.

„Dva pozitivní těhotenské testy a to malé se už i hýbe,“ odpověděla jsem.

„Opravdu?“

„Ano, Eleazare… Měla jsem tu čest se o tom dokázat…,“přikývla Esme.

„Já ne!“ zabručel Emmett.

„Vynahradím ti to,“ pousmála jsem se a rukama si objala břicho. Edward hrnek položil na klavír a objal mě kolem ramen.

Jeho chování se změnilo, bojoval se mnou, byl na mé straně a já byla ráda. Pousmála jsem se na něj a on mi úsměv oplatil.

Kolem nás začala debata.

„Jsem unavená… Válka s moukou mě vyřídila,“ zašeptala jsem.

„Odnesu tě nahoru.“

Měla jsem pocit, že mě jako jediný slyšel. Zvedl se a lehce, jako bych nic nevážila, si mě vzal do náruče. Ještě víc jsem se usmála a zavřela oči.

„Je unavená… Musí se vyspat.“

„Ale je od mouky,“ připomněla Esme a já jsem si povzdechla.

„Sprchu ještě zvládne,“ odpověděl Edward. Za chvíli jsem cítila, jak otevíral dveře a tak jsem musela být v pokoji.

Pomalu mě položil na nohy a já jsem pomalu otevřela oči. Než jsem je otevřela, tak mi podával ručník a nějaké oblečení…

Ani nevím, co to se mnou bylo, ale něco mi říkalo, že se mám zeptat…

„A nechceš mi pomoct?“