Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You don´t know - 12. část

16.12.2009 (22:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4345×

12. část

Koukla jsem se do jeho očí, které byly plné překvapení. Jeho čelist se napjala, po chvíli se však uvolnila. Mírně jsem naklonila hlavu a pousmála se. Díval se na mě takovým divným pohledem, neuměla jsem ho přečíst, nešlo to, až moc dobře maskoval svoje pocity.

Pak polkl a než jsem se nadála, tak si mě na sebe přitiskl a hrubě mě líbal na rty. Jeho paže mě objaly kolem pasu a nadzvedly mě, jako bych nic nevážila, abych se nemusela sklánět.

Horlivě jsem mu polibky opětovala, nevadilo mi to, někdo uvnitř mé hlavy mi říkal, že tohle já chci. Prahla jsi po něm, po jeho tělu… Opakoval ten hlásek. Nemohla jsem si vzpomenout, že bych takové myšlenky někdy měla, ale hodila jsem to za hlavu.

Objala jsem ho kolem krku a ještě víc se na něj namáčkla. Pomalu mi docházel kyslík, on si toho všiml a tak se svými rty přesunul na můj krk. Zaklonila jsem hlavu, abych si tenhle okamžik a pocit ještě víc vychutnala a aby on měl více možností…

Jeho ruce mi klouzaly po bocích, hladil je, tu a tam zamířil na můj zadeček. Svými božskými rty se věnoval klíčním kostí, což se mi líbilo, zavzdychala jsem, což ho ještě víc popohnalo.

Jeho ruce se tak přemístily trochu výš, našly lem mého špinavého trika a začal je vyhrnovat. Zvedla jsem ruce, aby mi lépe mohl sundat triko. Pochopil mě a tak mi triko sundal úplně. Našel opět moje rty, jeho ruce hladily má záda, mé bříško.

Moje ruce se rozpustily, začaly hledat knoflíčky jeho posypané tmavé košile, která skvěle ladila s jeho pletí. První, druhý, třetí,…

Naše rty stále hrály naši hru. Naše jazyky si proplétaly, dráždil toho druhého…

Konečně jsem rozepnula poslední knoflíček. Pohladila jsem ho po hrudi, tak, že jsem vklouzla dlaněmi pod košili a tu jsem pomalým pohybem sunula dolů.

Dostala jsem se k ramenům, košile pomalu padala dolů, ale sama ještě nespadla a tak jsem chvíli hladila jeho svalnatá, vypracovaná ramena, a pak své dlaně sunula po jeho pažích dolů. Košile konečně skončila na zemi.

Ruce jsem mu opět dala za krk, který jsem hladila a sem tam jsem zajela do jeho vlasů. Tentokrát jsem se od jeho rtů odtrhla já. Zamířila jsem přes čelist k jeho krku, klíčním kostí a pak na jeho svalnatou hruď.

Moje ruce už nebyly za jeho krkem, ale tak jako rty, se věnovaly jeho hrudi, a pak i zádům. Objížděla jsem každý jeho sval, jak na zádech, tak na hrudi a břiše. Dýchal zrychleně a tak jsem usoudila, že se mu to líbí, stejně jako mě. Pousmála jsem se a vydala se zpátky k jeho rtům.

Jeho jedna ruka se z mého bříška přesunula na zadeček, který objel a pak ještě níž. Chytil mě pod kolenem a moji nohu si obmotal kolem pasu. Jeho rty se opět věnovali mému krku. Tiskl si mě k sobě čím dál tím víc a mě to strašně vzrušovalo, když jsem jeho chladné tělo cítila na tom svém rozpáleném.

Rty se přesunul těsně pod mé pravé ucho… A pak ji na ušní lalůček. To už jsem nevydržela a, aniž bych si to uvědomovala, jsem zavzdychala jeho jméno…

Neměla jsem to dělat, protože sebou trhl, zvedl hlavu a otevřel oči.

Zadíval se do mých očí a pak si povzdechl.

„Tohle nejde, Bello,“ zašeptal. Polkla jsem a sklonila jsem hlavu. Naplnila mě vlna smutku… Nechce mě… Pro něj to tenkrát opravdu byl jen úlet…

„Chápu… Nechceš si nic začínat s lehkou dívkou,“ přikývla jsem. Stále jsem byla na jedné noze, tu druhou držel on u svého pasu. Ztuhl…

„Nechápu, o čem mluvíš, Bells.“

Zvedla jsem hlavu a zadívala se na něj nechápavým pohledem.

„Mohl bych ti… i tomu malému ublížit…,“ pokračoval a ze mě tak spadla vlna smutku, ale radosti a pochopení. Bojí se o naše dítě…

Usmála jsem se. „Tenkrát si mi neublížil… Proč by tomu tak mělo být tak teď?“

„Tenkrát jsem si víc věřil… A taky jsem si říkal, že by se nic nestalo, kdyby ta dívka přišla o život,“ vysvětlil a opět se na mě zadíval pohledem, který jsem nemohla rozpoznat. Možná chtěl, abych se bála, aby mi nahnal strach, ale ani jedno se nestalo.

„Aha. Takže musíme najít důvod, proč si teď nevěříš…“

„Já ho znám,“ přerušil mě, pustil moji nohu a tak jsem opět stála na obou nohách.

„Povídej,“ pobídla jsem ho…

„Protože jsem ti ublížil.“

„Neublížil…“ zavrtěla jsem hlavou.

Pevně semknul čelist, až jsem slyšela, jak jeho zuby cvakly.

„Ale ano, ublížil… Psychicky ano… Poznal jsem to jak z myšlenek tvých… kolegyň, tak i Martinových… A taky… pochybuji, že by sis něco začala s někým, jako jsem já.“

„Už jsem si začala… A myslím, že cesty není zpět… Táta mi říkal, že když něco chci, tak zatím má jít… A já půjdu,“ ujistila jsem ho.

„Taky jsem si šel,“ zašeptal, že jsem to sotva slyšela, ale pak se mi opět zadíval do očí. „Měla by ses jít opravdu umýt… A bude lepší, když ti nepomůžu… Zdá se, že i já mám své touhy,“ prohlásil a já se usmála.

„Ok… Ale nějak se mi už nechce spát,“ uvědomila jsem si. Krátce se zasmál.

„Však ona tě teplá sprcha opět dorazí,“ ujistil mě a než jsem se nadála, podával mi opět ručník a oblečení.

S úsměvem jsem je popadla a zapadla do koupelny…

...

Měl pravdu, teplá voda mě tak trochu dorazila. Natáhla jsem na sebe vytahané triko a krátké šortky, které jsem nosila na spaní a tak ani přes triko nešlo poznat, jestli je vůbec mám, nebo ne.

Pročísla jsem si mokré vlasy a zamířila zpátky do pokoje. Nikdo tu nebyl, tak jsem popadla notebook a zalezla do postele. Rozhodla jsem se napsat tátovi a Daně mail.

Když jsem právě klikla na odeslat, otevřely se dveře a pak se objevil Edward.

„Nesu ti tu tvoji bábovku a taky čaj,“ informoval mě a já se usmála. Taky už nebyl od mouky, zřejmě se stihl osprchovat...

Jak byly otevřené dveře, slyšela jsem, jak se dole stále baví.

„Ještě diskutují?“ zeptala jsem se a pak se napila čaje.

Přikývl.

„Měl by jsi tam být?“

Zavrtěl hlavou.

„Tak buď prosím tady…,“ poprosila jsem tiše a on se pousmál.

Přikývl.

Poklepala jsem na místo vedle sebe. Zatvářil se váhavě.

„Slibuji, že budu v klidu… Ale jsem těhotná, Edwarde,“ slíbila jsem s úsměvem. Sednul si a pozvedl obočí.

„Projevuje se to, o čem jsem četla,“ pokračovala jsem a zakousla se do bábovky.

„A to znamená co?“

Začervenala jsem se a sklonila jsem hlavu.

„Jsem zatím lehce nadržená,“ zamumlala jsem. Bylo mi trapně. Krátce se zasmál a pak jsem ucítila jeho prst pod mou bradou. Mírným tlakem mi zvedl hlavu, aby se mi mohl dívat do očí.

„Jsi roztomilá, když se červenáš… Ale já jsem to věděl…“

„Co?“

„Měl jsem sto let na to, abych četl knihy.“

„Ty jsi četl knihy o těhotenství?“ Pousmál se.

„Byla nuda,“ pokrčil rameny, jakoby se nic nedělo.

„Aha,“ vydechla jsem, protože lepší odpověď mě nenapadla.

Chvíli bylo ticho, kdy jsem já jedla svoji bábovku.

„Hele… Jíš lidské jídlo?“ zeptala jsem se. Věděla jsem toho málo o jeho upířím životě.

„Někdy jo… Ale dávám přednost krvi,“ přikývl.

Pousmála jsme se a nabídla mu. Povzdechl jsi.

„Mohl jsem tohle očekávat,“ zamumlala, ale vzal si.

Povídali jsme si… O všem možném… O New Yorku, o mé rodině, o mém životě… Hodně se vyptával. Zajímala ho každá blbost a abych byla upřímná, naše povídání mě unavovalo.

Všiml si toho, uklidil notebook, talířek a hrnek a když jsem si lehla, tak mě zakryl. Chtěl odejít, ale já jsem ho chytla za ruku.

„Zůstaň… prosím,“ zamumlala jsem. Nevím, jestli zůstal, protože hned po těchto slovech jsem usnula…