Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You don´t know - 13. část

22.12.2009 (09:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4165×

13. část

Začala jsem pomalu otevírat oči. Zadívala jsem se strop a chvíli jsem jen tak ležela. Nakonec jsem se rozhodla, že vstanu a půjdu najít něco k snědku. Myslela jsem si, že tu jsem sama, ale spletla jsem se.

Hned jak jsem si sedla, tak jsem spatřila Edwarda, který seděl v křesle a spal. Viděla jsem ho spát podruhé. Připadal mi tak roztomilý, zranitelný, jako dítě. Oddechoval klidně, hruď se mu pravidelně zvedala, ze spánku se mírně usmíval, zřejmě se mu zdálo něco hezkého.

Pousmála jsem se a co nejtišeji jsem vylezla z postele, nechtěla jsem ho probudit. Na nohy jsem natáhla tlustého vlněné podkolenky, ale stáhla jsem je ke kotníkům. Měla jsem je ráda, bylo v nich teplo a byly legrační – měly bílé, křiklavě zelené a růžové proužky.

Někdy jsem si do ponožek narvala nohavice tepláků. Vypadalo to trochu divně, ale bylo mi teplo a to bylo hlavní. Popadla jsem župan a po špičkách zamířila ke dveřím.

„Kam si jako myslíš, že jdeš?“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a spatřila Edwarda, který sice měl stále zavřené oči, ale byl vzhůru.

„Vzbudila jsem tě? To jsem nechtěla…,“ odpověděla jsem mu otázkou, ona to vlastně ani nebyla odpověď, jeho otázku jsem ignorovala. Krátce se zasmál, oči stále zavřené.

„Nevzbudila… Stejně jsem ani nespal… Jen podřimoval… Čím jsem starší, tím méně potřebuji spánku… Jako pětiletý jsem klidně prospal půlku dne, teď mi stačí tak pět hodin, ani ty ne… A taky jsem slyšel, že tvoje srdce zrychlilo, nebilo tak, jak když spíš…,“ zavrtěl hlavou a pomalu otevíral oči.

„Jak moc zajímavý člověk jsi?“ zeptala jsem se.

„Nejsem člověk, Bello.“

„Já tě tak ale beru… a tvou rodinu taky,“ oznámila jsem mu.

„Kolik ti je?“ zeptal se mě.

„Osmnáct.“

„Tak prosím uvažuj, jako dospělá… my nejsme lidé,“ požádal mě a poslední tři slova zavrčel. Protočila jsem oči.

„S tebou je to taky těžký, Ede.“ Krátce se zasmál.

„Však ono s tebou taky… A nikdo mi nikdy neřekl Ede.“

„Někdo musí být první,“ zazubila jsem se. Na chvíli bylo ticho.

„Kam jsi to měla namířeno?“

„Mám hlad… Máme hlad.“ Ještě víc se usmál.

„Doprovodím tě,“ nabídla se a já nedokázala říct ne, když jsem se koukla do jeho očí. Stále je měl zlatavé a zelené. Než jsem se nadála, stál vedle mě a otevíral dveře. Usmála jsem se na něj a on mi úsměv oplatil.

...

Právě jsem polkla poslední sousto a chtěla po sobě uklidit, ale Esme mi v tom zabránila. Jen jsem otevřela pusu, ale protest ze mě nevylezl. Stejně by to nemělo cenu. Poděkovala jsem a zamířila zpátky k sobě do pokoje.

Cestou jsem narazila na Martina, který mě zastavil a jeho pohled mě projel od hlavy až k patě.

„Zase jsi přibrala,“ povzdechl si. Sklonila jsem hlavu a pohlédl na břicho, zakryté volným trikem. „Carlislei!“ křikl pak, chytil mě za ruku a odvedl do Carlisleovi pracovny.

„Co je?“

„Bude lepší, když tě vyšetří.“

„Zase?“

Martin po mě vrhl podivný pohled a já radši mlčela. Carlisle tam čekal, právě si četl nějakou knihu. Když jsme vešli, knihu odložil a koukl se na nás. Povzbudivě se na mě usmál, ale já jsem nemohla mu ten úsměv oplatit, protože jsem věděla, co mě čeká.

Vyšetření, ať už bylo kdekoliv, jsem prostě nemusela.

„Tak se do toho pustíme,“ řekl Martin a já sebou trhla. Mluvil jako o nějaké pitvě nebo o něčem podobném.

Jen jsem se oklepala…

...

„Dítě stále roste…“

„Což bude asi komplikace.“

„Možná ano… Ale určitě je to dobře… Začíná projevovat znaky života… Jak už víme, hýbe se a na ultrazvuku jde vidět i srdce, které bije trochu rychleji, než u normálního dítěte, ale to se dalo očekávat,“ připustil Carlisle a ukázal na monitor.

„Cože? Ukaž! Chci je vidět!“ vyhrkla jsem nadšeně a zvedla jsem se na lokti. Carlisle se usmál a monitor natočil tak, abych se mohla kouknout i já.

Musela jsem uznat, že upíři mají fakt dobrý zrak, protože já tam nic neviděla… Samá šedá šmouha, tu a tam černo.

„Ty tam něco vidíš?“ Carlisle se zasmál.

„Skoč pro Edwarda… Tohle bude taky chtít vidět,“ otočil se na Martina, který přikývl a zmizel. Carlisle se pustil do vysvětlování, co je co a pak se dostal k mému dítěti.

„Tohle je jeho srdíčko, vidíš,“ řekl a ukázal na malou šmouhu, která měnila barvy – šedá a černá.

„Není nějak malý?“ zamračila jsem se a Carlisle se usmál.

„Odpovídá jeho tělíčku, Bello. Nemusíš se bát,“ uklidnil mě. Pak se otevřely dveře. Zaklonila jsem podivně hlavu, abych mohla spatřit toho dotyčného.

Byl tam Edward a za ním Martin.

„Viděla jsem naše dítě Edwarde!“ zajásala jsem a on se usmál. Zamířil ke mně a koukl se na monitor. Chytla jsem ho za ruku. Koukl se na mě, vypadal spokojeně a jeho úsměv se ještě rozšířil.

„Taky z toho nejsem odvázaný, Carlislei.“

Na chvíli jsem se zamračila, pak jsem pochopila o co jde – povídali si v myšlenkách. Myslela jsem si, že Martin bude taky mimo, ale zřejmě pochopil o co jde.

„Nemyslím si, že to bude souviset s jejím štítem,“ zavrtěl hlavou Edward, tentokrát se koukl na Martina.

„Jestliže by tomu tak bylo, nemohl by Carlisle udělat ultrazvuk… Kůže by to nepovolila,“ zašeptal pak. Začínala jsem se bát. Vedli rozhovor (jestli se tomu tak dá říkat) o mém dítěti, chtěla jsem to taky vědět. I kdyby to bylo prkotina, chci ji vědět, ale tohle nevypadala jako prkotina.

Aniž bych si to uvědomila, stiskla jsem Edwardovu ruku pevněji.

„Klid Bells… Všechno bude v pořádku… Neboj se, postaráme se o tebe,“ utěšil mě a moje vystrašené oči se podívaly do těch jeho. Uklidňovali, stejně jako jeho sametový hlas, byly plné lásky, ale byl v nich i strach, který mě tam trápil. Věděla jsem, že ho tam mám taky. Polkla jsem a přikývla.

Carlisle mi podal papírový kapesník, abych si mohla břicho utřít a tak jsem tak učinila. Edward mi pak pomohl na nohy. Stále jsem držela jeho ruku.

Carlisle mu zřejmě něco v myšlenkách řekl, protože než jsem se nadála, byla jsem v jeho náruči a nesl mě.

„O čem jste si povídali?“ zeptala jsem se tiše, když jsme vyšli z pracovny.

„Nikdo neví, proč neslyšíme srdíčko toho malého… Teď, díky ultrazvuku víme, že bije, ale neslyšíme je, což nás znepokojuje…“

„Ale je v pořádku, že jo?“

Usmál se a přikývl. „Neboj… je v tom nejlepším pořádku… Budu tě muset nechat samotnou… Chceme probrat tuhle situaci… Ty se zatím převlékni a jak by řekla Alice, dej dohromady… I když takhle ti to taky sluší,“ zašeptal a já se musela začervenat.

Pustil mě a položil na nohy.

„Díky,“ zamumlala jsem. Až teď jsem si uvědomila, že na sobě mám stále pyžamo. Usmál se na mě a pak zamířil ke dveřím.

„Edwarde,“ vyhrkla jsem, když za sebou zavíral dveře. Pootevřel je, aby se na mě mohl podívat. Nadechla jsem se.

„Mám tě ráda…,“ špitla jsem a on se usmál.

„Já tebe víc.“

„Miluješ mě?“ zeptala jsem se tiše, věděla jsem, že to uslyší.

Dveře více otevřel a vešel zpátky do pokoje.

Podíval se do mých očí, pak se nadechl…