Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You don´t know - 18. část

03.02.2010 (18:15) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4019×

18. část

Jeho pohled byl nechápavý, pak se odtrhl od mých očí a podíval se na ty tři věci.

„Asi nechápu,“ přiznal se potichu a já se pousmála. Vzala jsem do ruky fotoalbum a otevřela ho na první stránce, kde se nacházela moje první fotka pořízená z porodnice.

Musela jsem být teprve den na světě, když mě fotili. Vždy mi přišlo neuvěřitelné, že z toho malého dítka jsem vyrostla do té podoby, jako jsem teď, že to jsem vlastně já.

Podala jsem album Edwardovi, který když spatřil první fotku, se usmál širokým úsměvem.

„Vždy jsi byla nádherná,“ zašeptal užasle, odtrhl pohled od fotky a zadíval se do mých očí. Já se krátce zasmála, sklonila hlavu a trochu se opět začervenala.

Když jsem byla s Edwardem, často jsem se červenala, což bylo u mě divné a neobvyklé. Já se nikdy před mužem nečervenala, ale před Edwardem ano. A to mě trochu znervózňovalo.

„Tohle je začátek mého příběhu. Mám začít od něj nebo se mám posunout trochu dál?“

„Chci slyšet všechno,“ obrátil svoji odpověď a zářivě se usmál. Chtěla jsem mu ho oplatit, ale nemohla jsem. Ne, když jsem měla vzpomínat.

„Dobře tedy,“ vydechla jsem.

„Narodila jsem se v jedné New Yorské nemocnici, 13. září 1989, do rodiny bohatého burzovního obchodníka. Táta byl ze mě nadšený, vždy chtěl holčičku, máma však nejásala jako táta. Mámě stačil můj starší bratr Jacob,“ začala jsem vyprávět svůj příběh a ve fotoalbu jsem otočila na další stránku, kde byla fotka mě, stále jako batolete, položená v postýlce.

Nad postýlkou stál můj bratr. Tehdy mu byly tři, měl delší černé vlasy, které jsem mu ve svých pěti stříhala když spal. Tenkrát jsem to hodně schytala. Nikdo mi totiž nevěřil, že brácha je náměsíčný, a že se tedy ostříhal sám. Tedy, táta se u mého vyprávění skvěle bavil, ale matka s bratrem moc ne…

Z jeho tváře jde jasně vidět, že už tenkrát mě přímo miloval. Samo sebou, že myšleno ironicky.

„Proto se o mě staral více táta, než máma. Ta se vymlouvala na to, že je tu ještě Jacob. Takže jsem jako malá hodně trávila v tátově kanceláři a tak. Čím více jsem byla starší, tím více se táta snažil být se mnou doma a ne v práci.

Když mi však bylo deset, máma si usmyslela, že už nechce bydlet mimo město a tak jsme se odstěhovali do centra New Yorku. Dům táta pronajal. Myslím, že vždy plánoval, že se tam jednou vrátíme.

V New Yorku jsme bydleli v luxusním a drahém apartmánu, který se nacházel v posledním patře jednoho mrakodrapu. Nenáviděla jsem to tam.

Milovala jsem náš malý domek za městem, kde jsem si mohla v garáži pomalovávat stěny, kde jsem mohla blbnout… V bytě jsem s tím měla utrum. I přes máminy protesty jsem si však vymalovala jednu stěnu v mém pokoji. Byl jeden z nejmenších v bytě, ale mně to nevadilo.

Jak jsme se přestěhovali, znamenalo to i to, že jsem musela změnit školu a přišla jsem tak o své kamarády. Ve škole mě nikdo moc nebral, ale bratra to jo. Ten byl pro ně hvězda, celebrita.

Ale mělo to pár výhod. Táta mě přihlásil do výtvarného kroužku a pak, k mé nevelké radosti, i na hodiny klavíru,“ pokračovala jsem a koukla se do Edwardovy tváře. Ten mě celou dobu pečlivě poslouchal a jak jsem před tím cítila, i pozoroval. Pousmál se, když jsem se zmínila o klavíru.

„Moc se neraduj,“ uklidňovala jsem ho. „Moc dlouho mi to totiž nevydrželo. Učitelka totiž znala matku, která ji nakecala, jak hrozná jsem a tak mě taky neměla moc v lásce. Hned, jak jsem mohla, jsem s tím sekla a věnovala se jen malování,“ zklamala jsem ho a pokračovala:

„I když jsem byla za outsidera, kamarády jsem měla. Byli podobní jako já – prostě samý průšvih. Byli jsme rebelové a jasně jsme dávali najevo, co se nám nelíbí a tak. Škola z nás byla na prášky. A tak, když mi bylo třináct, nás vyhodili.“

Na chvíli jsem zavřela oči a snažila se uklidnit. Na tohle jsem nerada vzpomínala.

„Pamatuješ si na let? Jak jsi mi říkal svůj příběh?“ otočila jsem se na něj a koukla se do jeho překvapené tváře. Tuhle otázku nečekal.

„Ano, pamatuji,“ ujistil mě.

„A pamatuješ si, jak jsem ti říkala, že mě matka nikdy neměla v lásce a že to dávala jasně najevo?“ zeptala jsem se na další věc.

Opět přikývl. „Pamatuji si celý ten rozhovor.“

Odtrhla jsem pohled od jeho ustaraných očí.

„Tenkrát to máma dala poprvé najevo… Tenkrát, když došel domů dopis, že mě ze školy vyloučili. A to hned několika způsoby,“ zašeptala jsem a zadívala se na album, které měl Edward v klíně.

Otočila jsem na další stránku, na které byla fotka z jedné zimní dovolené. Milovala jsem zimní sporty, i přes moji nešikovnost jsem se naučila lyžovat a tak trochu bruslit. Měla jsem totiž ráda zimu, protože byly Vánoce, které jsou času míru a pohody, tak právě proto.

Na fotce mi mohlo být tak čtrnáct. Na nohách jsem měla lyže, stála jsem na svahu, teple oblečená a zrovna byla inverze. Tuhle dovolenou si pamatuji dobře, protože jsem na ni byla jen s tátou. Máma se radši válela u moře a bráchovi se nechtělo a tak jsme na Aljašku letěli sami.

Ani jsem necítila, že by mi tekly slzy. Toho jsem si všimla, až když mi Edward setřel palcem jednu zabloudilou slzu.

„Tenkrát mi řekla, že lituje toho, že mě má, že jsem se ji narodila,“ pokračovala jsem, když jsem se trochu sebrala. Cítila jsem, jak Edward vedle mě ztuhl.

„Samozřejmě jsem si to nenechala líbit a tak ji to oplatila trochu ostrými slovy… A pak mi poprvé jednu vrazila,“ zašeptala jsem a Edward mírně zavrčel. Zvedla jsem zrak, abych se mohla podívat do jeho andělské tváře. Ta byla momentálně rozčilená, ale taky bolestná a smutná.

„Jak mohla… vlastní dceři… Jak tě mohla uhodit?“ dostával ze sebe sekavě. Snažil se zhluboka dýchat.

„Tvoji matku taky bili,“ připomněla jsem mu šeptem.

„Ale to bylo jiné století. Jiná doba, jiný čas a zvyky…“

„Na čase, ani zvycích a době nezáleží. Copak neznáš takové to přísloví? Kdo chce psa bít, hůl si vždy najde?“ zavrtěla jsem hlavou a zvedla jednu ruku, abych ho pohladila po tváři. Jeho čelist byla pevně semknutá, avšak hned, jak jsem se dotkla jeho tváře povolil a trochu se i uklidnil.

„Ten den jsem utekla a přespala jsem u jedné kamarádky. Táta z toho byl špatnej, ale já musela… U kamarádky jsem zůstala i druhý den do večera, pak jsem se rozhodla jít domů. Matka už byla klidná, respektive s nikým nemluvila, ani s bratrem, ani s otcem a se mnou už tuplem ne.

Vyhýbala se mi a odmítla mi zařídit jinou školu, jak jsem slyšela, když jsem poslouchala za dveřmi. A tak se toho ujal táta. Přihlásil mě do jedné celkem dobré školy, která byla schopna mě přijmout, i přes moje hříchy.

Vztah mezi mou matkou a mě samotné byl od té doby na bodu mrazu,“ vyprávěla jsem dál. Edward začal pomalu listovat albem a pečlivě si prohlížel fotky, tu a tam se koukl na mě.

„Kupodivu jsem úspěšně dodělala základní školu a taky mě kupodivu vzali na jednu uměleckou školu. Táta z toho byl nadšený. To on mě totiž do té umělecké nutil. Matka tomu moc nevěřila, že prý nemám talent. Ji jsem však už dávno neposlouchala.

Opět jsem si našla kamarády, se kterými jsme udělali partu. Už dlouho jsem je neviděla…,“ uvědomila jsem si a zavzpomínala jsem na naši partu. Mohli jsme vám trochu připomínat tu partu ze seriálu Přátelé. Zavrtěla jsem hlavou a pokračovala dál:

„Nestále jsme vymýšleli nějaké akce, párty a tak dále. Jednou měl kamarád narozeniny a tak jsme se rozhodli, že mu uděláme oslavu. Ta se fakt povedla a já se na ni poprvé opila. Bylo mi stále ještě sedmnáct. Domů mě někdo dotáhl, už ani nevím kdo. Ale museli být překvapení, kde bydlím. Partě jsem o své rodině moc neřekla, ale tušili, že nejsem nejchudší.“

„Promiň, že ruším,“ skočil mi do řeči Edward. „Ale to je ta parta?“ zeptal se a ukázal poslední fotku ve fotoalbu. Z té se na nás usmívalo pět puberťáků – dvě holky a tři kluci, ležérně opření o školní zeď a objímající se kolem ramen. Cítila jsem, jak se moje pusa roztáhla do širokého úsměvu, když jsem tuto fotku spatřila.

„Jo, to jsou oni,“ přikývla jsem. Edward zavřel album a položil ho na stůl.

„Prosím, pokračuj,“ pobídl mě potichu.

„I když jsem byla totálně opilá, jedna věc mě probudila docela rychle,“ pokračovala jsem tedy, ale opět se zasekla.

„Jaká?“ přerušil ticho Edward.

„Když mě matka spatřila ve stavu v jakém jsem byla, začala opět zuřit. No a jak jsem byla opilá, tak jsem řekla pár slov a to matku rozzuřilo… A než jsem se nadála, tak jsem se držela za rozpálenou tvář…“

Edward se nadechl a pak zase vydechl. „Opět ti vrazila?“

„Jo… Ale to už jsem si nenechala líbit a hned, jak jsem se trochu vyspala a dala trochu do kupy, jsem si sbalila pár věcí, vzala svoje úspory a jela na letiště. Tam jsem si koupila nejbližší let, který byl možný a utekla jsem.

Let byl do Seattlu. Tam jsem si našla levný byt a pak jsem potkala Danu, která mi nabídla práci. Byla jsem asi trochu naivní, nebo fakt nevím co to se mnou bylo.

A než jsem se nadála, tak jsem bydlela a pracovala ve Sweet Dreams, měla jsem své zákazníky… A byla jsem celkem spokojená, protože jsem věděla, že by tohle matku štvalo.

A pak…

Pak jsem potkala jednoho velmi zvláštního kluka. Vážně podivín. Hned, jak přišel, tak se nám tam svalil na zem. Chudák, tolikrát jsme s ním flákly, ale musely jsme, jinak by se nedostal do mého pokoje,“ pousmála jsem se a Ed mi úsměv oplatil.

„Ten podivín mi změnil život. Zamilovala jsem se do něj, ale nechtěla jsem si to přiznat. A když ji ten podivín pořád navštěvoval, tak se rozhodla vrátit do New Yorku.

A tam potkala člověka, který ji připomínal toho podivína a který ji pomohl, když zjistila, že s podivínem čeká dítě. Pak se přestěhovala do Forks, kde potkala toho podivína a byla šťastnější než kdykoliv jindy za život,“ dokončila jsem svoje vypravování o mém životě. Otočila jsem se na Edwarda a usmála se na něj.

Ed mi úsměv oplatil, jednou paží mě objal kolem pasu a přitáhl si mě do své náručí. Jeho dlaně mi jezdily po zádech, a tak mě uklidňoval.

„Miluji tě, Edwarde… A děkuji za všechno,“ zašeptala jsem, objala jsem ho kolem krku a ještě víc se na něj namáčkla.

„A já tebe, Bello… Neděkuj, to já děkuji,“ odpověděl mi šeptem. Chvíli jsme tam seděli v tichosti, Ed se pak koukl na krabici a notebook.

„A to jak souvisí s tvojí minulostí?“ zeptal se tiše. Koukla jsem se do jeho zajímavých očí.

Nadechla jsem se, když se najednou ozval nepříjemný zvuk…