Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You don´t know - 19. část

27.02.2010 (17:30) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3796×

19. část

Povzdechla jsem si a zvedla se, abych se podívala, kdo to zvoní. Ale Edward mě zastavil.

„Jen seď… Já tam zajdu,“ řekl a než jsem se nadála, tak vycházel z místnosti. Protočila jsem oči a povzdechla si.

Proč tu semnou všichni zachází jako s negramotnou? Já jsem těhotná, ne tělesně postižená. Natáhla jsem se pro notebook, který jsem otevřela a zapnula. Přitom všem jsem napínala svoje lidské uši, které toho moc neslyšeli.

Edward otevřel dveře a chvíli se bavil s nějakým mužem. Nevím o čem, ale moc dlouho to nebylo. Otočila jsem se zpátky k notebooku, zadala jsem heslo a čekala, až všechno najede. Mezi tím se vrátil Edward, který v ruce držel obdélníkovou a placatou krabici.

„Večeře je tady,“ oznámil mi a já se usmála. Úplně jsem zapomněla na svůj hlad, abych pravdu řekla. Rychle jsem se zvedla a zamířila k Edwardovi, abych mu mohla vzít krabici a vrhnout se na svoji večeři. Sedla jsem si zpátky na gauč a vzala si první trojúhelník z té velké kulaté pizzy. Ed se na mě usmíval a sedl si vedle mě.

„Chceš?“ nabídla jsem mu, když jsem spolkla první sousto.

„Díky, ale ne. Je to tvoje večeře,“ zavrtěl hlavou a já jen pokrčila rameny. Snědla jsem první trojúhelník a tak jsem si špinavé ruce utřela do kalhot, jak bylo mým zvykem, a otočila se zpět ke svému notebooku, který na mě stále čekal. Ve složce Dokumenty jsem si našla podložku Obrázky a v té další podložku a to Fotky. Otevřela jsem ji, a pak jsem notebook podala překvapenému Edwardovi.

„Tohle jsou fotky od čtrnácti výš… vlastně až do té doby, co jsem utekla,“ vysvětlila jsem. „Ne všechny jsem si vytiskla, víš,“ dodala jsem a vzala si další kus pizzy. Edward se na mě usmál a pak se zadíval na obrazovku notebooku.

„Dobrou chuť,“ popřál mi ještě, ale já jsem mu nemohla odpovědět, protože moje pusa měla jinou práci. Edward si v tichosti prohlížel fotky, tu a tam se na něco zeptal.

„To jsi vážně ty?“ udivil se, když spatřil jednu starší fotku. Nedivím se, že se diví. Tenkrát, když mě fotili, měla jsem vlasy na krátko ostříhané a k tomu ještě červený melír. Bylo mi čtrnáct, když jsem se takhle nechala okudlat.

Polkla jsem rozkousané sousto a přikývla. „Jo, jsem to já. Tenkrát jsem chtěla nějakou změnu, a tak jsem se nechala takhle ostříhat. O půl roku později jsem si to rozmyslela a nechala si za matčiny prachy vlasy prodloužit po ramena. Melír odrost a vlasy mi dorostly do té délky, jak je mám teď,“ vysvětlila jsem mu a opět se zakousla do pizzy, kterou jsem měla téměř snězenou – teď jsem jedla poslední kousek.

Edward se usmál a jednou rukou mě objal kolem ramen. Tak si mě přitáhl blíž k sobě a já mu vůbec nebránila. Ucítila jsem jeho rty na svých vlasech, což mě donutilo se usmát. Edward si dál v tichosti prohlížel fotky, já mezitím dojedla a rozhodla se, že tu trochu poklidím.

Proto jsem lehce políbila Eda na tvář a vymanila se z jeho objetí. Chvíli se díval překvapeně, pak nesouhlasně, když si všiml, že beru prázdnou krabici a jdu ke kuchyňskému koutu.

„Já bych to…“ začal se nabízet, ale já ho hned utnula.

„Nohy mám, pokud vím, v pořádku a ruce jakbysmet. Takže já to uklidím, ty si dál prohlížej fotky,“ usmála jsem se a přiložila jsem krabici k odpadkovému koši. Umyla jsem si ruce, a pak jsem se pustila do linky, kterou jsem tenkrát neuklidila.

Napustila jsem si trochu vody do dřezu, abych umyla to nádobí, i když jsem pochybovala o tom, že ty zbytky na talíři budou chtít dolů. Vzala jsem do ruky první talíř a ponořila ho do vody. Nikdy jsem neměla ráda mytí nádobí, ale nechtěla jsem, aby to Edward věděl, protože jinak by se toho ujal on a já nechci, aby mě pořád obskakoval.

Ne že by se mi to nelíbilo, to ne, ale cítila jsem se pak strašně, když kolem mě tak skákal. A nejen on, ale i zbytek jeho rodiny. Prostě mi to vadilo.

Ach bože, opět jednotné číslo!

Zrovna jsem ten talíř chtěla uklidit, když se naše dítě ozvalo.

Lekla jsem se, nečekala jsem to.

A tak jsem samým překvapením talíř upustila. Ten se rozbil o zem na mnoho střepů. Než jsem se nadála, Edward byl vedle mě a objímal mě v pase.

„Co se děje, Bello?“ ptal se hned se starostí v hlase. Zhluboka jsem dýchala, abych se uklidnila, ale Ed to mohl vnímat tak, že mě něco bolí. Chytla jsem se za břicho a mrně se opět ozvalo. I přes dýchání jsem se usmála.

„Bolí tě něco? No tak, Bells, mluv!“ Edward začal propadat hysterii, a tak jsem si volnou rukou vzala jeho volnou rukou a přiložila si ji na břicho.

Mrně se zase pohnulo.

„Všechno je v pořádku… Jen dává o sobě vědět,“ špitla jsem a koukla se do Edovy tváře, na které byl najednou úsměv a radost.

Zároveň byl tak blízko, že jsem prostě neodolala a lehce ho políbila na rty. Opět jsem ochutnávala ty studené hebké rty, které měly opravdu skvělou chuť a tou se snad nikdy nenabažím. Polibky mi opětoval, a tak jsem byla ještě šťastnější.

A taky se začala projevovat moje nadrženost, kterou jsem minulé dny klidnila, ale teď to prostě nešlo. Moje ruce se mu obmotaly kolem krku, který moje dlaně hladily a tu a tam jsem zajela do vlasů na zátylku.

Edward mi zavzdychla do úst a já se pro sebe potěšeně usmála. V tu malou chvíli jsem si připadala zase jako děvka, které šlo hlavně o to, aby klient byl spokojený. A když muž vzdychá, je spokojený. To už jsem dávno poznala.

Moje ruce se přesunuly na jeho hruď a lehce jsem do ní zatlačila. Pochopil mě a začal couvat.

Nevím, co s ním bylo, ale zřejmě byl mimo, protože dál jsme se poslední dobou vůbec nedostávali.

Dlaně mi začaly klouzat po jeho svalnaté hrudi a vypracovaném bříšku. Kde jaký chlap by mu jeho tělo mohl závidět. Vysoká, hubená, ale i přesto svalnatá postava, krásné rty, oči, trochu výrazná čelist podtrhávala jeho elegantnost – to vše mu mohl závidět každý model. A jeho kamaráda v kalhotách každý chlap.

Stále mi přišlo neuvěřitelné, že někdo jako je on, si vybral někoho jako jsem já – obyčejného člověka.

Konečně jsme došli ke gauči a já ho přinutila, aby si sedl. Pak jsem si na něj obkročmo sedla já. Prsty se mi zamotaly do jeho vlasů na zátylku, a tak jsem ho donutila, aby zaklonil hlavu.

Moje rty se tak mohly přesunout přes čelist na jeho krk. Lehce jsem objížděla jeho klíční kosti, tu a tam jeho kůži polaskala jazykem. Opět zavzdychal a já se opět musela usmát.

Sám ještě víc zaklonil hlavu, a tak mi naskytl ještě víc místa. K tomu jsem mohla svoje prsty vymotat z jeho vlasů a samovolně, aniž bych o tom nějak uvažovala, se přesunuly na jeho hruď a začaly rozepínat první knoflíky u košile. Moje rty vždy ochutnaly ten nově odhalený kousíček.

Jeho dech i tep se zrychlil. Ruce jsem ucítila na svém zadečku a někdy i na bocích.

U pátého knoflíku jsem rty pokračovala nahoru, prsty dál rozepínaly košili a mírným tlakem, který on určitě necítil, jsem ho donutila, aby si lehl.

Vrátila jsem se k jeho rtům, které jako by čekaly na ty mé, a spojily se v hladovém a vášnivém polibku. Konečně jsem mu rozepnula tu otravnou košili a rozhrnula ji. Moje pravá ruka se pak zastavila na místě, kde jsem mohla cítit jeho rychle bijící srdce. Musela jsme se pro sebe usmát.

Byla jsem sama se sebou spokojená – takhle daleko jsme naposled došli tenkrát, když jsme se potkali. Možná ještě tuhle, když z mých úst vyklouzla ta hloupá otázka, jestli mi nechce pomoct se osprchovat. Jenže on nechtěl, protože se bál, aby mi nebo mrněti ublížil.

Ale jak jsem nad tím tak přemýšlela…

Ještě víc jsem se usmála a opět se přesunula z jeho rtů na jeho čelist, pak tváře,…

Úsměv mě přešel, když jsem slyšela svůj mobil. Naštvaně jsem vydechla a Ed sebou trhl.

„Bello…“ vydechl, ale já ho umlčela tak, že jsem na jeho dokonalé rty přiložila lehce svůj ukazováček. Druhou rukou jsem se natáhla pro mobil a koukla se, kdo volá. Táta.

Znovu jsem si povzdechla.

„Chvíli počkej,“ zašeptala jsem a lehce ho políbila na rty.

Pak hovor přijala. „Ahoj tati. Promiň, ale momentálně nemám čas… Zavolám ti později, jo?“ vychrlila jsem rychle a čekala, co mi táta odpoví. Kupodivu mu to nevadilo a tak jsem se rychle rozloučila, hovor ukončila a ještě před tím, než jsem mobil odložila, jsem si dala tichý profil, aby nás nikdo nemohl rušit.

Pak jsem se koukla na svého miláčka, který stále ležel pode mnou a jeho oči mě pozorovaly. Naše pohledy se spojily a já se musela usmát.

„Bello… Tohle nejde…“ začal znovu, ale já ho opět umlčela a naklonila se k jednomu uchu.

„Nikdo neříkal, že ty si užít nemůžeš,“ zašeptala jsem velmi tiše do jeho ouška a pak jsem jemně skousla jeho ušní lalůček.

Oklepal se a já se potichu zasmála. Pak jsem se zvedla, abych se mu mohla podívat. Jeho tvář byla překvapená, tohle nečekal.

Znovu jsem se krátce zasmála a pak naše rty opět spojila.