Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You don´t know - 21. část

26.04.2010 (09:15) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3661×

21. část

Ztuhla jsem, musela jsem překvapením vyvalit oči. Čekala jsem snad všechno, jen ne tohle.

Vážně mi teď dal nabídku k sňatku? Je snad všem jasné, že jsem byla překvapená, že. I když možná… Překvapená je slabé slovo… Překvapená, zaskočená…

Vážně si mě chce vzít? Vážně to myslí vážně?

Něco studeného se dotklo mé tváře a já sebou trhla. Tak jsem byla vyrušena za svých úvah, ze svého přemýšlení. Po pár vteřinách jsem si uvědomila, že to něco byla Edwardova ruka, a tak jsem zvedla zrak, abych se mohla podívat do jeho andělské tváře. V té měl starost.

„Bells,“ promluvil na mě, ale já ho umlčela tak, že jsem pozvedla ruku a opět se koukla do místa, do kterého jsem jako blbec dívala před chvílí. Párkrát jsem se zhluboka nadechla.

„Ty si mě chceš vzít?“ vydechla jsem překvapeně. Když jsem to vyslovila, tak mi to i došlo, uvědomovala jsem si to.

„No… nikdo jiný tu není,“ zašeptal mi do ucha a já se musela krátce zasmát.

„Lžeš,“ namítla jsem a on se nechápavě zamračil.

„Je tu náš drobeček,“ dodala jsem vysvětlení a vzala jednu jeho ruku a přiložila si ji na bříško tak, aby mohl cítit, jak naše děťátko dává o sobě vědět. Usmál se na mě a prsty mi na bříšku začal malovat kolečka a jiné tvary.

„Pravda… Ale naše dítě bych si těžko mohl vzít…“ uchechtl se a zadíval se mi do tváře. Párkrát jsem zamrkala. To snad ne…

On si mě chce vít kvůli tomu? Že jsem těhotná?

„Nemusíš si mě brát, Edwarde. Nenutím tě do toho…“ otočila jsem se na něj a Ed se opět nechápavě zamračil.

„Ty si mě chceš vzít jenom kvůli tomu, že jsem těhotná, že?“

Chvíli se na mě díval, zřejmě se snažil pochopit, co jsem mu řekla, a pak se rozesmál.

„Ne, blázínku! Chci si tě vzít proto, že tě strašně miluji… Proto, že jsi mým sluncem, andělem… A miluji našeho drobečka, oba jste mým životem, jediný důvod, proč tu vlastně jsem,“ šeptal a jeho tvář se přibližovala.

„Vážně?“ kuňkla jsem. Na jeho tváři byl zářivý úsměv.

„Ano,“ přikývl a pak mě lehce políbil. Po tváři mi stekla jedna slza. A pak další. Po dlouhé době jsem plakala štěstím, a ne proto, že by mi někdo ublížil, nebo že by mi bylo mizerně.

Odtáhl se a koukl se do mé tváře. V očích se mu objevilo překvapení, zároveň však opět i starost a strach.

„Bello… Co se…“ Nenechala jsem ho, aby to dořekl. Přiložila jsem prst na jeho dokonalé rty a sedla si tak, že naše tváře byly od sebe sotva pár centimetrů.

„Nic se nestalo… To jsou slzy štěstí, víš… A teď mě velmi pozorně poslouchej, Edwarde Cullene. Ráda si tě vezmu, ráda se stanu tvojí ženou…“ šeptala jsem, ale v tichém bytě to bylo slyšet hodně. Na každé slovo jsem kladla důraz. Pozorovala jsem, jak se jeho oči plní štěstím a radostí, stejně jako výraz v obličeji.

Než jsem se nadála, byla jsem v jeho náručí, tiskla se k němu a točil se mnou dokola. Musela jsem se smát a nebyla jsem sama. Edward se taky usmíval, vzájemně jsme si dívali do očí. Po chvíli mě postavil na zem, ale stále mě objímal v pase.

„Řekni mi, Edwarde, jednu věc,“ požádala jsem, když jsem svůj dech zklidnila a už jsem se nesmála jako pominutá.

„Cokoliv, lásko.“

„Jak zní Isabella Cullenová?“

Znovu se usmál, vzal si můj obličej do svých studených dlaní a lehce mě políbil…

...

Bylo něco kolem deváté, když se Alice s kluky vrátila. Ležela jsem v Edwardově náruči na mé posteli a povídali si o naše svatbě. Chvílemi jsme až přeháněli, ale byla to sranda. Oba jsme se shodli na tom, že nejlepší bude malá svatba, jen v rodinném kruhu. Stejně… Já nemám koho zvát a Edward vlastně taky ne.

Chvílemi jsme dokonce plánovali, jak si teď sbalíme ty nejdůležitější věci a nasedneme na nejbližší let do Vegas. Jenže, jak řekl Edward, to by se nelíbilo Alici. Já jsem chtěla svatbu co nejdříve, ještě před tím, než mi naroste břicho jako balón.

Kupodivu přinesli jen pět tašek.

„Já jsem tak šťastná! Moc gratuluji!“ vrhla se k nám nadšená Alice a než jsem se mohla nadát, tak jsem neležela v Edwardově náruči, ale seděla a Alice mě objímala.

„Ehm… Děkuji… Ale s takovouhle žádná svatba nebude,“ zašeptala jsem. Alice mě udiveně pustila a já se konečně mohla zhluboka nadechnout.

„Jak to?“

„No když udusíš nevěstu, tak se nediv,“ zaskuhrala jsem a znovu se zhluboka nadechla.

„Jejda! Promiň! Zapomínám, že jsi člověk!“ Edward za mnou tiše zavrčel, až jsem se lekla, ale hned jsem se uklidnila, když jsem cítila jeho paže kolem svého pasu.

„Alice nám to řekla… Gratuluji, Bello,“ usmál se Martin, který se taky objevil v pokoji a jak se zdálo, měl lepší náladu a nezdálo se, že by byl nějak naštvaný. Usmála jsem se na něj a natáhla k němu ruce, aby mě objal. Pochopil. Po Martinovi přišel s gratulací Jasper, který mi jen podal ruku.

„Děkuji,“ kuňkla jsem a po tváři mi opět stekla slza. Jasper se hned vyděsil, ale pak zřejmě ucítil moji náladu a úlevně se usmál.

„Jsem jen šťastná… Jsem přecitlivělá… To budu brečet kvůli každé prkotině?“ zeptala jsem se Edwarda, který se krátce zasmál a opět si mě vzal do své náruče. Políbil mě do vlasů a pak mě houpal, jako malé miminko.

Musela jsem se usmát, když jsem si představila, jak jednou bude Edward chovat našeho malého drobečka. Vlastně jsem ani nevěděla, co by radši – jestli chlapečka nebo holčičku. Jednou se ho na to zeptám, pomyslela jsem si.

Oči se mi začaly klížit, zřejmě jsem byla unavená z dlouhého letu a celkově z dnešního dne. A to, jak mě Edward kolíbal mě dorazilo. A když k tomu přidal broukání jakési krásné skladby, tak jsem s únavou prohrála a já usnula v jeho náruči.

...

Když jsem se probudila, byla jsem v pokoji sama. Protáhla jsem se, popadla župan a vydala se do kuchyně plus obývák, odkud jsem slyšela hrát televizi.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem všechny, když jsem vešla do místnosti.

„Dobré.“

„Ahoj Bello!“

„Dobré ráno!“

„Dobré ráno, lásko! Jak ses vyspala?“ To všechno se ozvalo naráz a já se musela usmát. Edward s Alicí se motal v kuchyňském koutě, Jasper s Martinem sledovali ranní zprávy.

„Skvěle… Co to bude dobrého?“ zeptala jsem se a stoupla si vedle Alice, která měla pod taktovkou pánvičku.

„Palačinky… Máš je doufám ráda,“ odpověděl mi Edward, který mě objal kolem pasu a políbil do vlasů.

„Budou ji chutnat, uvidíš,“ ujistila ho Alice a nalila trochu těsta na rozpálenou pánvičku.

„Je hezké vědět, že mi to chutná, aniž bych to ochutnala,“ řekla jsem si pro sebe, ale samozřejmě to slyšeli všichni a taky se všichni zasmáli. Za chvíli jsem měla prostřeno na mém malém stolku. A musím uznat, že mi to fakt chutnalo.

Zatímco jsem jedla, plánovali jsme program na dnešní dne. Chtěla jsem se projít po New Yorku, zase jet metrem a celkově být zase v tom smogu.

„Já to uklidím,“ zavrtěla jsem hlavou, když jsem vstala a chtěla po sobě uklidit, ale opět mi v tom zabránil Edward. Než jsem se nadála, umýval talíř a ostatní nádobí, které použili na těsto. Povzdechla jsem si, ale neřešila jsem to.

...

Hned, jak jsem se převlékla, tak jsme zamířili ven. Chtěla jsem Edwardovi ukázat kousek New Yorku podle mě. Bohužel jsme byli časově omezeni – kvůli návštěvě v podobě táty, který měl přijít něco málo po druhé hodině. Toulali jsme se ulicemi a bavili jsme se veselými historkami, které mi vyprávěli.

Na oběd jsme se stavili v jedné restauraci. Dokonce jedl i Edward, ti tři si však objednali pouhou minerálku. Ti se pak rozhodli, že se budou procházet dál, a tak jsem jen s Edwardem zamířila domů.

Zrovna jsem chtěla odemykat, když za námi zaparkovalo luxusní černé auto a z něj vyšla osoba, kterou jsem nadevše milovala…