Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You don´t know - 22. část

10.05.2010 (22:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3740×

22. část

„Tati!“ vykřikla jsem nadšeně, klíče nechala v zámku a rozeběhla se ke svému otci. Vypadal stejně nadšeně, jako já.

Pak však jeho pohled sklouzl z mého rozesmátého obličeje na moje vystouplé bříško, které už jsem nedokázala zakrýt. Prcek rostl celkem rychle, za poslední dny vyrostl docela hodně.

Zasekl se v půli pohybu a chvíli tupě zíral na moje bříško. Povzdechla jsem si, ohlédla se přes rameno na Edwarda, který byl celý napjatý. Opět jsem se koukla na tátu a udělala těch pár kroků, které nás dělily.

„Ahoj tati!“ pozdravila jsme svého otce, který si tak uvědomil, že jsem kousíček od něj. Trhl sebou, svůj pohled zvedl a opět se mi podíval do očí.

„Bello, holčičko… Co se ti to stalo?“ vydechl a rychle mě objal.

Když mě pak pustil, jeho pohled zamířil na něco, za mými zády. Otočila jsme se, abych zjistila, na co, nebo spíš koho, se to dívá.

Mohlo mi být jasné, že se dívá na Edwarda. Otcův pohled se rychle měnil. Prve šťasten, že mě vidí, pak překvapen, když viděl, co mi to roste na břiše a momentálně měl ve tváři hněv. Nechápala jsem proč.

„Kdo to je?“ zeptal se otec rozčíleně.

„Můj pří…“ zasekla jsem se a koukla se na Edwarda. Propaloval mě pohled. Do ničeho mě nenutil, to jsem věděla, je jen na mě, jestli to otci řeknu, nebo ne…

„To je můj snoubence, tati,“ pronesla jsem s klidem a čekala na reakci. Edwardovi po tváři proběhl mírný úsměv, který jistě patřil mě, pak se však zase celý napjal. Byla jsem nervózní z toho, že stále u vchodových dveřím, ale možná to bylo tak lepší.

„Tvůj kdo?“ Táta byl stále naštvaný, teď se k tomu ještě přidala překvapenost.

„Můj snoubenec… Včera mě požádal o ruku a já mu řekla ano.“

„To on ti tohle udělal?“ kývl směrem k mému bříšku. Zadívala jsem se do otcových očí a téměř jsem ho probodla do očí.

„Jestli se ptáš na to, jestli je Edward otec, tak ano, je… A abych pravdu řekla, nikoho lepší jsem si přát nemohla.“

Můj hlas byl rozzlobený, ale poslední větu jsem pronesla s něhou a dívala jsem se na svého snoubence. Když jsem vyslovila „můj snoubenec“ zahřálo mě u srdce, znělo to lépe, než v myšlenkách…

Můj otec zřejmě pochopil, že to přehnal.

„Promiň, Bells… Já jen, že jsem překvapen a taky trochu naštvaný… Máš vůbec ponětí, co děláš, do čeho jdeš? Vždyť ani nemáš dodělanou školu a pochybuji, že on ano…“

Utnula jsem ho, tohle jsem nechtěla poslouchat a ani slyšet. Až teď jsem si vlastně uvědomila, že jsem Edward nikdy neviděla jet do školy, jeho sourozence taky ne. Bylo mi jasné, že Edward určitě má maturitu, a ne jednu, a že už určitě někdy vystudoval vysokou, když už je tu tak dlouho, ale přeci jen na tyto věty zatím nebudu reagovat.

„Tati… jestli mi tu chceš dělat kázání… Proto jsem si tě sem nepozvala… Chtěla jsem tě zase vidět, když jsem tady v New Yorku. Dlouho tu nebudeme, v mém stavu je docela kritické létat, víš…“

„Znovu se omlouvám, holčičko. Nechtěl jsem takhle vyjet, jen mám o tebe strach,“ omluvil se mi znovu táta a já se pousmála.

„Nemusíš, tati… Edward je vážně skvělý kluk… Pojď, seznámím tě s ním,“ chytla jsem ho za ruku a už jsem ho táhle k Edwardovi, který nás stále tiše pozoroval z dálky. Věděla jsem, že vše slyšel, takže bylo vlastně jedno, kde na nás čekal.

„Pane,“ oslovil mého otce Edward, když jsme k němu došli. „Jsem Edward Cullen, pane. Snoubenec vaší dcery,“ představil se a nabídl mu svoji pravačku. Táta ji přijal a stiskl ji. Pousmála jsme se.

„Charlie Swan.“

Ed se trochu uvolnil, už nestál tak napjatě. Já jsem zatím odemknula dveře a vešla na chodbu. Táta mě napodobil a vešel hned za mnou, jako poslední šel Edward. Na chodbě jsem se vydala po schodech nahoru, ke svému bytu.

„Dáš si něco tati?“ nabídla jsem mu, když jsem pověsila bundu na věšák.

„Kávu, jestli můžu prosit.“

„Jistěže můžeš… A ty Ede?“ otočila jsem se na svého milovaného snoubence. Ten se na mě podíval s umučeným pohledem. Povzbudivě jsem na něj mrkla.

„Já si dám jen minerálku…“ odpověděl tedy a já se hned hrnula ke kuchyňskému koutu. Chytly mě však dvě studené paže.

„Já se o to postarám… Udělám ti čaj, ano?“ navrhl Edward a já přikývla. Všimla jsem si táty, který se na nás pozorně díval.

„Děkuji.“ Sedla jsem si na gauč a táta na sedačku naproti mně.

„Říkala si, že tu nebudeš… nebudete moc dlouho. Kdy odlétáte?“ zeptal se mě táta. Zamračila jsem se, jak jsem přemýšlela. Tuhle otázku jsem nečekala a já na ni neměla odpověď. Vážně jsem netušila, kdy odletíme.

Otočila jsme se ke kuchyňskému koutu, kde se momentálně Edward napouštěl vodu do konvice.

„Kdy odlétáme?“ Edward se tiše zasmál. Koutkem oka jsem viděla, jak se taťka zamračil.

„Za čtrnáct dní, plus mínus, pane… Podle toho, jak bude Belle, jak sama bude chtít.“

Otočila jsme se zpátky na svého otce, který se stále nesouhlasně mračil. Na chvíli bylo ticho.

„Bello…“ oslovil mě táta a zhluboka se nadechl. „Nepřemýšlela jsi někdy o tom, že by jsi…“

Odmlčel se, doufal, že pochopím, ale já nechápala. Když si toho táta všiml, protočil oči.

„Že by jsi to dala pryč?“

Vyvalila jsem na něj oči. Přísahala bych, že jsem slyšela Eda vrčet, ale zakryl to tím, že mu něco spadlo na zem. Můj dech i tep se zrychlil.

„Ne, tati… Nepřemýšlela. Já to dítě chci… A teď už je stejně pozdě, nemyslíš?“

Konvice cvakla, což znamenalo, že voda je hotová. Byla jsem ráda, protože jsem chtěla cítit Edwarda vedle sebe.

„Jsi mladá, Bello… Teď ti to přijde určitě přijde jako sranda, že to bude lehké, ale nebude, Bells.“

„Já vím, tati,“ špitla jsem a sklonila hlavu. Najednou se gauč vedle mě prohnul dolů a já jsem kolem svého pasu ucítila studenou ruku. Pousmála jsme se a opřela se o Edwarda.

„Nevím, co si myslíte. Vždyť jste oba tak mladí…“

„Postarám se o ně, pane Swane, jestli vám jde o toto.“

„A jak, chlapče? Řekni mi, jak?“

„Moje rodina je dobře založená, pane a jsou ochotni pomoct. Jsou nadšení.“

„Nadšení?“ Tátův hlas povyskočil o dvě oktávy výš.

„Ano… Moje matka totiž nemůže mít děti, moji rodiče mě a moje ostatní sourozence adoptovali.“

„Aha,“ hlesl táta, který tohle zřejmě nečekal. Natáhla jsem se pro hrnek čaje, které Edward přinesl.

„Říkala jsi, že tady Edward tě požádal o ruku…“ nakousl táta další téma a já jsem pochopila, že téma já a moje dítě je zatím uzavřené.

„Ano, tati, požádal a já jsem nadšená a šťastná,“ přikývla jsem nadšeně a Edwardův stisk zesílil.

„A už víte datum?“

„Ne, ještě ne. Ale rád bych byl, kdyby se svatba konala ve Forks, kde momentálně bydlíme.“

„Pardon… Kde že?“

„Ve Forks, pane. Je to malé město ve státě Washington.“ Táta přikývl.

Musela jsem se usmát, ani já sama jsem donedávna nevěděla, že nějaký Forks vůbec existuje. Táta se napil kávy, kterou pro něj Edward připravil.

„A co máma? Řekneš ji to?“

Ztuhla jsem v pohybu. Nenapadlo by mě, že by se na ni táta ptal.

Proč bych ji to měla říkat?

Proč ji mám říkat to, že se její jediná nemilovaná dcera bude vdávat a že čeká dítě, takže on se stane babičkou?

Viděla jsem tu scénu, měla jsem ji přímo před očima. Viděla jsem, jak vyvádí, že na babičku je stále ještě mladá a že to jsem celá já, jen samé problémy, že si kazím život, že nevím co dělám a tak dále.

„Bells, lásko?“

Studená ruka mě pohladila po tváři a já sebou trhla. A nejen já, ale i prcek, ale před tátou jsem o tom nemohla dát najevo. Přeci jen bylo pro normální těhotenství docela brzo na to, aby už kopal.

Párkrát jsem zamrkala a koukla se do andělské tváře, která byla teď ještě blíž. Pozorně si mě prohlížel, jeho oči plné strachu a napětí.

„A-ano?“

„Jsi v pořádku?“

„Jo,“ přikývla jsem a těžce polkla. Vyschlo mi v ústech a Edward to zřejmě poznal, nebo možná taky slyšel to, jak moc těžce jsem polkla a tak mi podal hrnek, abych se mohla napít.

„Vážně jsi v pořádku?“ zeptal se Ed ještě jednou a já opět přikývla. Odtrhla jsem pohled od těch krásných očí a podívala se na svého otce, který měl podobný pohled, jen ty oči měl čokoládové, stejně jako já.

„Neřeknu jí to… Proč bych to dělala? Tenkrát jsme si to docela jasně vyříkaly, pokud vím…“

„Bello…“ začal táta, ale já ho utnula.

„Ne, tati. Oba moc dobře víme, jak to bylo a co mi máma řekla. Je mi osmnáct a tohle rozhodnutí je jen na mě, komu to řeknu a komu ne. Jsem dospělá, tati a už vím, co chci. Chci Edwarda, chci toho prcka, kterého čekám a chci, abys byl na mé svatbě. A nechci, aby o tom máma věděla.“

Proč jsou těhotné ženy tak přecitlivělé? Cítila jsem, jak mi po tváři tečou slzy. Rychle jsem je setřela, věděla jsem, že by je Ed klidně setřel.

Aniž bych si to nějak uvědomovala, zvedla jsem se a vrhla se k tátovi, abych ho mohla obejmout. Táta byl prve překvapen, pak mě však i on objal.

„Mám tě ráda, tati,“ šeptla jsem a táta se krátce zasmál.

„Já tebe taky, holčičko, já tebe taky…“

...

Táta se nakonec zdržel na dvě hodiny. Probírali jsme všechno možné, Edward mu vyprávěl o své rodině, o Forks a jak to vlastně všechno vidí v budoucnosti. Pak jsme se domluvili na další schůzce, chtěla jsem táty zase vidět a on mě taky.

„Edward se zdá jako rozumný kluk, Bello… A vypadá to, že mu na tobě a na tom malém záleží,“ řekl mi táta, když jsem se s ním loučila před domem. Zářivě jsem se usmála.

„Jsem stejného názoru.“

„Ještě ti zavolám, kdy budu moct, poslední dobou toho je hodně,“ povzdechl si táta.

„Zavolej,“ přikývla jsem a naposled jsem táty objala. Pak nasedl do auta a odjel…