Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You don´t know - 23. část

19.05.2010 (08:15) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3447×

23. část

O dva dny později mě probudil zvuk zvonku domovních dveří. Neprobudila jsme se jenom já, ale i Edward a naše mrně.

Koukla jsem se na mobil, který jsem momentálně měla nejblíže, abych se podívala, kolik je hodin. Zaúpěla jsem, když jsem viděla čas. Devět hodin ráno.

„Já tam skočím,“ zašeptal Edward, políbil mě na ušní lalůček a než bych se nadála, byl pryč. Povzdechla jsem si a otočila se na druhý bok.

Zavřela jsem oči, doufajíc, že znovu usnu. Tento nápad jsem hned zavrhla, když jsem z chodby uslyšela Edwardovo překvapené, ale přesto zdvořilé: „Dobré ráno, Charlie.“

Trhla jsem sebou, jako by mě píchli vidličkou. Mrně se znovu pohnulo.

„Promiň zlatíčko… Já vím, takové šoky po ránu,“ zašeptala jsem směrem ke svému bříšku, které za ty dva dny trochu povyrostlo. Lehce jsem je pohladila a pak se začala soukat z postele.

„Dobrý, Edwarde… Nevzbudil jsem vás?“ Rychle jsem na sebe hodila župan, vlasy pročísla prsty a vydala se za muži, které miluji.

„Ahoj tati,“ pozdravila jsem svého otce a objala ho, jak už u mě bylo zvykem.

„Bells, holčičko… Jak se tak na vás dívám, tak soudím, že jsem vás probudil…“

„To je v po…“ Musela jsme se zaseknout, protože jsem zívla. „V pohodě.“

Můj otec se upřímně zasmál. „To vidím… Nechtěl jsem vás vyrušit, vážně se omlouvám… Ale měl jsem cestu kolem a tak jsem si řekl, že se zastavím.“

Podezíravě jsem se na něj podívala. „Kolem?“

Nebylo zvykem, že táta pracuje v takových ulicích, jako jsou tyto.

„Ano, kolem… Rozhodl jsem se investovat do jedné zdejší školy, víš…“

„To je milé,“ pousmála jsem se a podrbala se ve vlasech. Mezitím, co jsme se bavili, jsem se přesunuli opět do obýváku, já tedy ke kuchyňskému koutu.

„Dáš si něco?“ nabídla jsem svému otci, ten však zavrtěl hlavou.

Najednou se mému snoubenci (stále jsme si nezvykla) rozezvonil mobil. Rychle hovor přijal a zmizel ve vedlejší místnosti. Jediné, co jsem zaslechla bylo to, jak zdravil svoji sestru Alici, která už druhý den bydlela s Jasperem a Martinem v nějakém luxusním hotelu. Nechtěli tu moc překážet a ono pět lidí na takový malý byt bylo fakt moc.

„Nerušil bych, ale teď se nějaký čas neuvidíme. Naskytl se mi skvělý obchod v Chicagu, za čtyři dny odlétám a do té doby musím zařídit vše okolo, takže budu v jednom kole,“ vysvětlil táta důvod, proč tu vlastně je.

„A jaký obchod se ti tam naskytl?“ vyzvídala jsem, zatím co jsem si dělala snídani. No snídani. Prostě jsem si skládala na talíř to, co mi přišlo pod ruku. Sýr, všelijaké salámy, zelenina, pak nějaké pečivo.

„Jedna malá firma krachuje, tak ji koupím… A pak…“

„Pak postupně rozprodáš… Tak na tom více vyděláš a tím pádem by jsi celý roky nemusel vůbec pracovat. Tobě to stejně nedá a za měsíc uděláš to samé,“ dopověděla jsem za tátu a sedla si naproti němu k malému kulatému stolku.

„Je neuvěřitelné, jak moc mě znáš, holčičko,“ povzdechl si táta a já se krátce zasmála.

„Pověz mi, tati, co budeš dělat s těmi penězi? Vždyť už jsi jak strýček Skrblík… Klidně by ses v nich mohl koupat.“

Teď to byl můj otec, kdo se zasmál. „Momentálně plánuji, že něco dám tobě, zlatíčko. Ty a Edward… a to malé, budete potřebovat pomoc a tak celkově…“

Překvapeně jsem se na táty podívala. Tohle jsem nečekala. „Počkej… Ty mi chceš dát peníze?“

„Lépe řečeno… Ti chci zařídit kreditní kartu… Tvému bratrovi Jacobovi jsem ji zařídil před půl rokem, teď jsi na řadě ty,“ opravil mě táta.

Trhla jsem sebou, když jsem uslyšela jméno mého bratra. Ani ten mi nechyběl. Byl až moc podobný matce. Jediný rozdíl byl v tom, že on byl kluk.

„Tati… To je vážně skvělé, milé a… Docházejí mi slova… Jak já, tak i Edward a mrně, si toho budeme vážit! Vážně!“ Zvedla jsme se ze židle a spěchala obejmout svého otce. Slzy si našly cestičku a tekly mi po tvářích.

„Už zase brečíš,“ povzdechl si taťka.

„P-promiň,“ vzlykla jsem mu do ramene a spustila se nová vlna slz. Táta se zasmál.

„Nebuď blázen, Bello… Neplakej,“ snažil se mě utěšit otec, ale marně. Tohle byla věc, kterou jsem na svém těhotenství nenáviděla. Ty slzy, ty změny nálad. Snad ještě víc, než to zvracení a nevolnost na začátku. Znovu jsem popotáhla.

„J-já za t-to ne-nemůžu,“ dostala jsem ze sebe namáhavě, otec se opět zasmál.

„Nechápu, jak to s Bellou zvládáš, když pořád brečí,“ řekl Charlie Edwardovi, který se zřejmě objevil v místnosti. Musel tu být, protože pokoj naplnil jeho smích.

„Není to tak těžké… Stačí mít u sebe hodně papírových kapesníků.“

Super, teď si tu ze mě dělají legraci. To mě znovu rozplakalo, tak se spustila nová vlna slz a já zase popotáhla. Táta si povzdechl a zřejmě pohledem žádal Edwarda o pomoc.

„Dovolíte?“ zeptal se tedy mého otce, který zřejmě souhlasil, protože o chvíli později jsem byla v Edwardově studené náruči. Zabořila jsem mu hlavu do ramene a objala ho kolem krku.

„Pšš, Bellinko… No tak, zlatíčko…“ šeptal mi do ucha, zatímco jeho ruce mě hladily po zádech. Jak dotyky, tak jeho sametový hlas uklidňoval. Po chvíli jsem se přestala třást, moje vzlyky ustaly a slzy přestaly téct po tvářích.

„To je ono, Bells…“

Vzal si můj obličej do dlaní a donutil mě tak, abych se mu podívala do očí, které začínaly být černo zelené. Chvíli jsme si vzájemně dívali do očí a když Edward poznal, že jsem už úplně v klidu, posadil mě zpátky na židli.

„Takže… Kde jsme to skončili, než mě popadl ten amok?“ zeptala jsem se otce a odkašlala si. Z toho pláče jsem měla podivný hlas.

„U tvé budoucí kreditní karty… Nedávno jsi oslavila osmnáctiny a já ti nic nedal… K tomu všemu už žiješ na vlastní pěst, budeš matka… Peníze se ti budou hodit ještě, než dříve…“

„Vážím si toho, tati. Moc si toho cením,“ usmála jsme se na otce, který jen mávl rukou.

„Budete je potřebovat… Pokusím se vše urychlit, takže by jsi ji měla mít hned, jak přiletím z Chicaga.“

Nadechla jsem se, abych něco řekla, ale táta byl rychlejší. „A teď mě omluvte, musím už jít… Ještě jednou se omlouvám, že jsem vás probudil, nechtěl jsem,“ zvedl se Charlie ze židle a mířil směr chodba. Rychle jsem ho napodobila a šla za ním.

„Tati, ta kreditka počká…“

Umlčel mě zvednutým prstem. „Měj se, Bells… Dej mi na ni pozor, Edwarde,“ poprosil svého budoucího zetě, který mi obtočil jednu ruku kolem pasu.

„Spolehněte se, Charlie,“ přikývl a přitiskl si mě ještě víc k sobě.

Sama pro sebe jsem se uculila. Milovala jsem ten pocit, když jsem byla v jeho náručí, když se mě dotýkal, když jsem byla blízko něj.

„Měj se tati… Užij si Chicago,“ popřála jsem mu a objala ho.

„Díky, holčičko… Naschle,“ rozloučil se, vyšel ven na chodbu a než jsem se nadála, tak seběhl schody.

Povzdechla jsem si, zavřela dveře a otočila se na svého miláčka.

„Asi si ještě půjdu lehnout…“ oznámila jsem nejistě.

„Kde je problém?“ pozvedl tázavě obočí, protože v mém hlase zaslechl nejistotu.

„Máme hlad,“ znovu jsem si povzdechla a pohladila si bříško. Ed se zářivě usmál, svoji ruku položil na tu mou a pak mě lehce políbil.

„Není problém… Běž si lehnout, já ti přinesu snídani,“ zašeptal a znovu políbil. Byla jsem jako omámená, což jsem byla. Ono to jinak nešlo, když vás líbal anděl… Co anděl, ale bůh krásy!

Přikývla jsem a odebrala se do pokoje, kde jsem si sundala župan a zachumlala se do postele. Za pár minut byl u mě Edward, na podnose nesl několik namazaných chlebů a housek.

„Jejda… Děkuji,“ zašeptala jsem, když mi Ed opatrně položil tác na nohy. Za bílé tílko, které na sobě měl (musel si ho dát, když šel otevřít otci, protože spát šel je v teplácích) a nehorázně mu slušelo, jsem si ho přitáhla zpátky a políbila ho.

Tohle jsem zbožňovala – jeho rty, na těch mých, nebo na mém krku, šíji, čelisti… Ach bože… Byla jsem do něj až po uši zamilovaná, milovala jsem ho z celého svého srdce.

Cítila jsem, jak se Edward usmíval. Ten ho nepřešel, ani když jsem ho pustila, ani když se na mě díval, jak snídám.

„Co ti Alice chtěla?“ zeptala jsem se, když jsem si kousla už do třetí housky.

„O víkendu má svítit, proto chtějí vyrazit na lov, pár mil od New Yorku…“

„Už ho potřebuješ,“ zašeptala jsem a volnou rukou jsem ho pohladila po tváři.

„Nechci jet.“

„Proč ne?“ překvapeně jsem zamrkala.

„Nechci tě tu nechat samotnou.“

Protočila jsem oči. „To je vážně pitomost. Co se mi stane za víkend?“

„Cokoliv! Nikdo neví, co se ti může stát.“

„Ale ty ten lov potřebuješ… A budeš mít sebou Alici a pokud vím, tak ta vidí budoucnost, takže kdyby mi něco hrozilo, uvidí to.“

„Stále se mi to nelíbí,“ zavrtěl hlavou. Znovu jsem protočila oči, spolkla poslední sousto, tác položila kousek dál od sebe a pak si obkročmo sedla na Eda, do dlaní jsem si vzala jeho obličej, aby to byl on, kdo se mi teď musí dívat do očí.

„Pojedeš na ten lov, Edwarde Cullene, ať se ti to líbí nebo ne. Tvoje snoubenka klidně poprosí Jaspera a Martina, aby ho doslova odtáhli…“

Povzdechla jsem si a z přísného tónu jsem přešla na něžný, milý…

„Nechci, aby ses trápil,“ přiznala jsem mu. Tušila jsem totiž, že trpí, že se trápí. Ještě chvíli jsem se mu dívala do očí a když jsem spatřila, že se nadechuje a chce protestovat, rychle jsem ho opět políbila.

„Nehraješ fér,“ vydechl.

„Já vím,“ ušklíbla jsem se. Ed kolem mě obmotal ruce a pak se položil na záda, takže jsem na něm ležela. Usmívali jsme se na sebe, naše pohledy jasně říkaly, co k tomu druhému cítíme. Dokázala bych takhle ležet kdo ví jak dlouho, kdyby nás nevyrušil zvonek.

Zanaříkala jsem, protože jsem tušila, kdo to bude. Moje budoucí švagrová. Slibovala mi nákupy a já měla tušení, že právě dnes mě na ně chce vytáhnout.

„Asi nemůžeme dělat, že tu nejsme, co?“ zeptala jsem se tiše a schoulila se svému snoubenci do náruče.

„Asi ne,“ zachichotal se Edward. Znovu, dnes již po několikáté, jsem si povzdechla. Zvedla jsem se a chtěla odnést tác, v tom mi však zabránil Ed. Tak jsem aspoň šla otevřít.

Jak jsem očekávala, byla tam ona. Ještě se svým manželem a nevlastním bratrem.

„Ahoj Bello! Téda ty vypadáš! Rychle se dej do kupy, jdeme nakupovat!“

Tak málo toho řekla a tak pokazila dnešní ráno. Jedině Alice vám upřímně řekne, že vypadáte hrozně.

„Čau Alice! Taky tě ráda vidím,“ usmála jsem se na ni a uhnula jsem, aby mohli dovnitř.

„Tak kde to vázne?!“ zeptala se, když se usadila na mém gauči.

„Teprve před…“ Musela jsem se kouknout na hodiny, abych věděla, kolik vlastně je hodin. „…hodinou jsem vstávala, jo? Dej mi trochu času,“ požádala jsem ji.

Poslední dva dny jsem si říkala, proč neexistují vtipy na švagrové, proč jen na tchýně? Esme byla hodně laskavější a chápavější, než Alice.

Osprchovala jsem se, pak si vybrala oblečení, které mi stále ještě bylo, trochu se upravila a mohli jsme vyrazit.

Edward předem varoval Alici, ať se mírní, jinak jsou to naše poslední společné nákupy. V tu chvíli jsem si přála, aby se nemírnila…