Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You don´t know - 29. část

06.09.2010 (16:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3397×

29. část

Povzdechla jsem si. Měla jsem dilema a to velké. Založila jsem si ruce v bok a dál se dívala na oblečení, které jsem měla rozložené na posteli.

Nevěděla jsem, co si vzít. Alice mi sice už koupila kousky, které bych měla bez problému obléknout, ale moc toho odhalovaly. Ne že by mi to vadilo, ale momentálně jsem nebyla ve stavu, ve kterém bych chtěla všem ukázat své tělo.

„Děje se něco?“ zeptal se hned Edward, protože přeci jen slyšel každý můj pohyb, každý můj nádech. Znovu jsem si povzdechla. Od včerejšího dne byl snad ještě víc starostlivější, než předtím. Divila jsem se, že to jde. Než jsem se nadála, stál vedle mě, objímal mě kolem pasu a jeho oči se na mě starostlivě, ale s láskou, dívaly.

„Jen nevím, co si vzít na sebe,“ vysvětlila jsem a kývla směrem k posteli. Ed se zamračil, podíval se na ni a pak se zasmál.

„Nic víc?“

„Jak nic víc? A není to k smíchu! Na takové výstavy chodí lidi, kteří něco znamenají! Nemůžu tam přijít v pytli od brambor!“

Copak mě nechápe? Nemůžu přeci jít v čemkoliv!

Vlastně... Nechápe, vždyť je to chlap.

Ten nikdy nepochopí ženu, ani když čte myšlenky a tak má dovoleno nakouknout do mysli ženy a zjistit tak, jak žena myslí. Ale nevím, jestli to i tak Ed někdy pochopí.

„Klid, lásko, hlavně klid, ano!“ začal mě rychle utěšovat, když si všiml, jak reaguji. Ano, bylo to trochu přehnané, ale jsem těhotná, tak na to berte ohled!

„Jak klid?“ zeptala jsem se a koukala na něj, jako by spadl z višně.

„Hlavně klid, ano? Něco spolu vybereme, co ty na to, ty můj blázínku?“ usmál se na mě, úsměv od ucha k uchu a tak odhalil svoje rovné a ostré zuby. Přikývla jsem, ráda, že mi chce pomoct. Aspoň se mu budu určitě líbit, protože to vybere on...

Nakonec jsme společně vybrali modré pletené šaty, sahajíc mi ke kolenům, k tomu černé legíny. Šaty byly nádherné, Alice opravdu vybrala dobře, byly pohodlné a docela i teplé, díky modré vlně, což se hodilo, protože dnešek nebyl z nejteplejších dnů a tu a tam pršelo. Byla jsem ráda za rukávy, které sahaly k loktům, neměla jsem ráda, když mi byla zima na ruce.

„Jak vypadám?“ zeptala jsem se, když jsem si vlasy sčesala do dvou culíků a dala si modrou čelenku, která skvěle ladila k šatům. Pomalu jsem se otočila, aby si mě mohl prohlédnout ze všech stran. Usmál se, když mě spatřil.

„Jako vždy jsi nádherná!“ poklonil se mi jako správný gentleman z 19. století, uchopil moji ručku do té své a políbil mě na hřbet ruky. A já opět měla tu blbou reakci – začervenání.

„Děkuji,“ špitla jsem a sklonila hlavu.

„Nemáš zač... Tobě sluší všechno, jsi nejkrásnější žena na celém světě a jsi moje...“ majetnicky si mě přitáhl do náruče a svoji tvář zabořil do mých vlasů.

„Tobě by slušel i ten pytel od brambor,“ dodal šeptem, jedním prstem mě donutil zvednout hlavu a pak spojil naše rty.

Výstava byla poslední den a tak tu bylo mnoho lidí. Víc, než jsem si myslela, že tu bude. Byla jsem ráda, že Edward má stejný cit pro umění, jako já. Já jsem milovala umění, strašně ráda jsem malovala, proto mě táta přihlásil do jednoho kroužku malování, který byl velmi drahý a na velmi dobré úrovni. Osoba, která se ještě donedávna nazývala moje matka s tím nesouhlasila, nechápala proč za mě taťka dává tolik peněz.

„Bello!“ uslyšela jsem známý hlas a já se za ním otočila. Spatřila jsem Joan, která si to ke mně drala a strkala do ostatních jen proto, aby se ke mě dostala. Musela jsem nad tím zakroutit hlavou, zároveň se smát.

„Ahoj Jo!“ pozdravila jsem ji.

„Dorazila jsi! Už jsem se bála, že nepřijdeš!“

„Tohle jsme si nemohli nechat ujít,“ řekla jsem v množném čísle a tak Joan naznačila, že tu nejsem sama. Až teď si všimla Eda, který mě držel kolem ramen. Brada jí padla úžasem dolů, když ho spatřila. Ještě víc jsem se musela usmát.

Edward už byl od přírody nádherný, nádherné oči, dokonalé rty a nos, rozcuchané vlasy s bronzovým odstínem... A k tomu to oblečení, které bylo značkové a skvěle mu padlo. Světlé rifle, tmavou košili, u které si nechal první tři knoflíky rozepnuté, takže vypadal ještě víc sexy, a černé sako jsem mu vybrala sama, protože jsem měla tušení, že bude vypadat skvěle... A měla jsem pravdu, jako vždy.

„Dovol, Joan, abych ti představila Edwarda, mého sn... přítele. Edwarde, tohle je Joan, moje nejlepší přítelkyně,“ představila jsem je navzájem.

Ed se na mě krátce podíval, určitě se mu nelíbilo, že jsem neřekla to, že je to můj snoubenec, ale tahle informace by Joan dostala tutově do kolen, nebo by možná dopadla i hůř. Ještě před lety jsem se totiž odmítala za kohokoliv vdát, slovo svatba jsem neměla ráda, nechápaly jsme to.

Jen jsem nenápadně zavrtěla hlavou a opět se podívala na svoji kamarádku, která stále nebyla schopná nějakého pohybu a tak se slova ujal Edward.

„Moc mě těší,“ usmál se na ni, což neměl dělat – můj snoubenec má totiž nádherný úsměv, nikdy z něho nemůžu. Stejně tak jako ostatní ženy. Joan se stále k ničemu neměla a tak Ed pokračoval a natáhl k ní ruku. Ten pohyb Joan konečně probudil a i ona se dala do pohybu a ruku mu stiskla.

„I mě těší,“ usmála se na něj tak, jak se usmívala na kluky, které chtěla sbalit. Zamračila jsem se na ni.

„Proč jsi mi neřekla, že máš přítele, ségra?! Ty mi chceš všechno tajit, nebo co!“

„Zapomněla jsem,“ pokrčila jsem rameny.

„Tak zapomněla,“ protáhla Jo obličej a vrhla na mě pohled, který jasně říkal, že na takového přítele se nezapomíná. Zřejmě si i něco takového myslela, protože Ed se usmál ještě víc.

„Chtěla jsem ti říct, že tu bude aukce... A mimochodem tam budou i naše veledíla,“ informovala mě Joan a při slově veledíla dělala prsty uvozovky. Překvapilo mě to. Něco takového jsem nečekala.

„To jako vážně?“

„Jo! Ty tam máš rovnou dva, pak je tam ještě ten náš společný,“ přikývla moje kamarádka. Otevřela jsem pusu, že něco řeknu, ale nic ze mě nevylezlo. Byla jsem až moc překvapená.

„To je skvělé! Kdy začíná ta aukce?“ zeptal se Edward, který byl nadšený.

„Za necelou hodinu, v hlavním sále, tak tam buďte! Zatím!“ rozloučila se rychle s námi a než jsem se nadála, byla pryč.

„To snad není pravda,“ vydechla jsem.

„Je to skvělé, že?“ Ed byl stále nadšený. Měla jsem být taky, ale mně to nějak nedošlo do hlavy.

„To teda jo.“

„Ty se neraduješ? Měla bys,“ vytkl mi, „musíš mít opravdu talent, aby se tvůj obraz dostal na tuto aukci.“

„Jupí,“ zkusila jsem to nadšení, ale stále mi to nešlo. Já se totiž bála. Bála toho, že nikdo můj obraz nebude chtít.

„Proč se neraduješ?“ zeptal se Edward a jednou rukou mě objal kolem pasu, druhou mi dal na tvář.

„Co když o mé obrazy nikdo nebude jevit zájem?“ vyklopila jsem mu to, čeho jsem se tak bála. Musela jsem, když jsem se mu podívala do těch nádherných očí. Ed se zasmál.

„Ty jsi opravdu blázínek! Toho se vážně bát nemusíš! Jsi skvělá, budou je chtít všichni! A pokud ne, tak jsem tu já,“ usmál se na mě, lehce mě pohladil po tváři a políbil na čelo. Pousmála jsem se, hned mi bylo lépe.

O hodinu později jsme vcházeli do velké haly, ve které bylo mnoho židlí na sednutí. Ed chtěl místo vepředu, já chtěla někde hodně vzadu. Brzo budu proklínat jeho oči... Proč jim vždy podlehnu? A nejen jim, ale i jeho rtům? Není to fér.

Aukce začala proslovem ředitele této galerie a organizátorky této akce. Tak jsme se dozvěděli, že výdělek z této aukce půjde na onkologické oddělení.

Ed byl po celou dobu v klidu a o žádný obraz se nepřihlásil. Až když ke konci přišel můj první obraz.

Dodnes si pamatuji, kdy a kde jsem ho namalovala. Tenkrát jsem ho pojmenovala „Víra,“ takže si asi domyslíte, co na něm je. Modlící se dítko po mně tenkrát chtělo velkou a drahou čokoládu, ale výsledek za to stál.

Vyvolávací cena byla vyšší, než jsem čekala. Edward byl první, který se o něj přihlásil... A nebyl sám. Další věc, která mě překvapila – velký zájem. Ale i přesto ho můj snoubenec získal. Druhý obraz se jmenovala „Samota.“ Ten jsem namalovala v jedné věznici. Ráda jsem malovala na nezvyklých místech a lidi, kteří moc nezapadali mezi ostatní.

„Vyvolávající cena 500 dolarů,“ zvolala organizátorka a Edward se přihlásil.

„510.“

„520!“ ozval se někdo ze zadu.

„600,“ pronesl Ed s klidem.

„700.“ Ztuhla jsem, stejně tak jako Edward vedle mě. Jako by to řekl Ed, ale na druhé straně této místnosti. Byl tak stejný, jen trochu hrubší. Koukla jsem se na svého přítele a pevně jsem ho chytla za ruku.

„700 dolarů! Dá někdo víc? Ne? 700 poprvé, 700 podruhé...“

„1000 dolarů,“ ozval se rychle Ed. Sálem se ozvalo zašumění.

„1000 dolarů, dámy a pánové! Dá někdo víc? Vidím, že ne... Tím pádem 1000 poprvé, 1000 podruhé a 1000 potřetí! Gratuluji, mladý pane! Je váš!“ Kladívko bouchlo o stolek.

Ed se rychle zvedl a já se na něj překvapeně podívala.

„Co se děje, Edwarde? Aukce ještě neskončila, zbývá už jen jeden obraz,“ zašeptala jsem na něj a snažila se ho stáhnout dolů na židli, ale marně, přeci je to jen bytost silnější, než já.

„Jdeme,“ zašeptal zřetelně. Nic jsem nechápala. Nechápala jsem, co se děje.

„Už jen jeden obraz, Ede! Prosím,“ zaprosila jsem, to totiž na něj skvěle platí. Sednul si zpátky, ale zřejmě to neplánoval na dlouho.

„Musíme jít, Bello.“

„Až mi řekneš proč... Co se děje? Já to nechápu.“

„Já ti to vysvětlím později, slibuji, vysvětlím, ale teď už pojď! Já tě o to žádám!“ Nedokázala jsem přečíst, co bylo v jeho očích. Byly až moc plné různých citů. Pohladila jsem ho po ustarané tváři a přikývla. Jestli ho to udělá šťastnějším a nebude se trápit...

„Dobře, půjdeme... Ale musíme nahlásit adresu, kam nám mají dovést mé výtvory a ty je musíš zaplatit,“ pousmála jsem se na něj a lehce ho políbila.

„Děkuji,“ zašeptal.

„Cokoliv,“ znovu jsem ho pohladila po tváři. Naráz jsme se zvedli a šli nahlásit jedné ženě moji adresu.

Nikdy jsem Eda neviděla nervózního, tedy aspoň ne tolik. Muselo se stát opravdu něco hrozného, že se chová takhle...

Hned, co jsem nadiktovala svoji adresu a Edward zaplatil, zamířil ke dveřím a chtěl co nejrychleji odejít, jenže... Neznámý nás zastavil...

„Gratuluji k získání krásného obrazu,“ ozval se za námi hlas. Ten, který se tolik podobal tomu, co měl Edward.

Byla jsem zvědavá, komu ten hlas patří. Tak moc zvědavá. Otočila jsem se. Koutkem oka jsem spatřila, jak Ed ztuhnul.

A hned na to jsem ztuhla já. Dívala jsem se na něj. Ale nebyl to on. Moje oči se rozšířily překvapením.

„Děkujeme,“ vysoukala jsem po chvíli. Tohle nebylo možné. Další muž, který je Edovi tak podobný, prostě není...

Druhý Ed se kouknul na toho mého, mého snoubence a teď to byl i on, kdo ztuhnul.

„Bratře? Jsi to ty?“