Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You don´t know - 3. část

18.11.2009 (12:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3835×

Opět tato písnička. Možná bude lepší, když si ji stáhnete. Pozor! Musí to být single version! Kdyby jste chtěli, tak vám ji pošlu po ICQ!

3. část

Moje zdraví se moc nezlepšovalo, ale ani nezhoršovalo. Někdy jsem se odvážila si rohlík či chleba namazat máslem a světe div se, nepozvracela jsem se.

Z bytu jsem dokonce týdne moc nevycházela, ale v pondělí jsem se donutila. Lednička potřebovala trochu doplnit, i když jsem nic nejedla, ale došlo mi pečivo a černý čaj, což jsem považovala za krizi a tak jsem se donutila z pelechu vylézt a zajít do blízkého supermarketu.

Pečlivě jsem si vyčistila zuby – bylo mi divné, že z pasty se mi kufr nezvedá – a celkově se poupravila tak, aby nešlo vidět, že jsem se dnes ráno nejméně třikrát pozvracela.

Nejčastěji jsem zavazadla vyhazovala hned po ránu, jak jsem vstala, pak když jsem se najedla. Proto jsem ani moc nesnídala, sotva jsem jedla.

Možná díky mému chudému jídelníčku a zvracení jsem za ty tři čtyři dny zhubla o tolik kilo, že jsem si připadala jako bulimička.

Osprchovala jsem se a ve svém šatníku hledala něco, co by na mě tolik nevyselo. Bohužel v New Yorku opět pršelo, nesnášela jsem tohle počasí ve městech. Ráda jsem se procházela, když pršelo, ale někde v parku, kde byl klid.

Navlékla jsem na sebe rifle, které mi byly hodně volné, stejně tak i triko. Protože mi bylo dnes docela dobře, řekla jsem si, že si zajdu koupit nějaké oblečení. Něco, co na mě nebude plandat jako na strašákovi v zelí.

Vlasy jsem nechala rozpuštěné, navlékla si mikinu, bundu a vydala se nakupovat.

Ani za mák mě nenapadlo, koho potkám…

...

Jela jsem metrem. Metro jsem si oblíbila hned, jak jsem v něm jelo poprvé. Bohužel jsem tenkrát neměla možnost tolikrát jezdit metrem, protože vše se nacházelo na naší ulici či kousek od našeho bytu.

Bylo pondělí, po desáté a tak tu nebylo tolik lidí. Sedla jsem si k oknu, i když jsem žádný výhled neměla, jedině na černo černou tmu, a přemýšlela a vzpomínala…

Bylo mi deset, když jsem poprvé spatřila ty schody, které vedli do země. Musela jsem hned vědět, kam vedou, protože jsem je ještě nikdy neviděla. Už dva týdny jsme bydleli v New Yorku, v centru města a já si pomalu zvykala na ten uspěchaný život.

„Kam vedou ty schody tati?“ zeptala jsem se táty. Byla to jedna z mála procházek po městě, které jsme jako rodina zažili. Brácha pak nechtěl chodit, že je prý na rodinné procházky velký a mámu to přestalo bavit proto, že jsme nikdy nezamířili do obchodního centra.

„Ty schody vedou na stanici metra… To je něco jako vlak, který jezdí pod zemí… Ale jen ve městě,“ vysvětlil mi tehdy táta.

„Pojedeme metrem?“ zeptala jsem se nadšeně, protože ta věc se mi hned zalíbila.

„Samozřejmě že ne… Metro… je nebezpečné, zlato,“ zavrtěla máma hlavou a já hned posmutněla.

Dnes vím, že chtěla říct něco jiného. Že metro není pro lidi, jako jsme my… Možná tak, jako je ona…

Když jsem vyrostla, bylo mi nějak dvanáct, nechápala jsem, co táta na mámě vidí. Zřejmě ji někdy v koutku srdce musel mít hodně rád a stále má…

Táta si všimla toho, že jsem posmutněla a začal mě hned uklidňovat: „Slibuji, že někdy se metrem projedeme.“ A jak řekl, tak i udělal.

O týden později jsem seděla na červené plastové sedačce, nohy mi visely dolů a já s nimi střídavě kmitala dopředu a dozadu. Dívala se z okna na tu černou tmu…

Milovala jsem metro díky jeho rychlosti. V New Yorku je to lepší než auta, protože tu neustále jsou zácpy. Metro za chvíli bylo tam, kde jsem chtěla být. Zamířila jsem ke schodům, které vedly zpátky na zem. Jako malé se mi líbily jezdící schody.

Postupem času jsem si radši schody vyšla. Nevím proč, ale prostě jsem je radši vyšla po svých.

Možná za to mohla moje první hodina občanské nauky na střední. Učitelka nám dala referát. Měli jsem se zamyslet nad tím, co všechno máme a co všechno kolem nás je.

Stála jsem před třídou, v ruce žmoulala svůj výtvor. Vlasy jsem tenkrát, myslím, měla stáhnuté do dvou culíků.

„Měli jsme se zamyslet, co všechno máme. I přes to, že máme tolik věcí, je nevyužíváme. Bůh nám dal nohy, tak proč jezdíme v autech a proč schody nevyjdeme po svých?...“

Tak začal můj referát. Učitelka mě za něj tenkrát pochválila a řekla, že něco podobného chtěla slyšet.

Nejsem věřící, to ne. Jen… Proč jsem se nad tím prostě nemohla zamyslet? Od té doby všude radši chodím pěšky, když to jde.

Vyběhla jsem schody a objevila se zpátky na povrchu zemského. Pršet nepřestalo, ale nerozdělávala jsem si deštník (možná to bylo tím, že jsem žádný neměla) a ani si na hlavu nedávala kapuci.

Naučila jsem se to, že je zbytečné mít deštník, když je mají lidé okolo. Deštníky zabírají moc místa. Vydala jsem se do obchodního centra, kde jsem ráda nakupovala od svých dvanácti. Od té doby jsem si mohla vybírat sama oblečení.

Tohle obchodní centrum bylo menší, než ostatní a věci v něm nebyly tak drahé, jako jinde. Možná proto tam, chodilo hodně lidí. Bohužel pro mě tu byly jen jezdící schody a tak jsem vyjela po nich do svého oblíbeného patra.

Musela jsem šetřit a tak jsem si koupila jen jednu triko a jedny nové rifle. Neodvážila jsem si zajít do kavárny na něco dobrého, jak jsem byla zvyklá. Objednala jsem si vodu, po které jsem taky nezvracela, koupila si noviny a začetla se do nabídek práce.

Hledala jsem nějakou servírku, nebo něco takového, co bych mohla dělat zároveň se školou. Našla jsem dvě, které mě docela zaujaly a taky mi vyhovovaly.

Zaplatila jsem a vydala se do dalšího vrchního patra se kouknout na doplňky do svého nového bytu. Připadal mi trochu prázdný a já měla vždy cit pro detaily.

Milovala jsem obrazy a když ne ty, tak jen tak pomalované stěny. Říkala jsem si, že bych si jednu stěnu v mém pokoji jen tak pomalovala. Ráda jsem malovala, hlavně po zdech.

Vím, zní to dětinsky, ale když jsme bydleli ještě kousek za městem, v naší malé vile, táta mi každou neděli natřel jednu stěnu v garáži na bílo a já si ji pak pomalovala, jak jsem chtěla. V bytě jsem to měla zakázané, ale aspoň jsem si vymalovala pokojík.

...

V obchodě s nábytkem a doplňky jsem se zdržela docela dlouho. Nakonec jsem si vybrala jeden obdélníkový chlupatý koberec před gauč do obýváku, do svého pokoje jeden plakát na kterém byl noční New York a přehoz přes křeslo, které jsem měla v pokoji.

Zrovna jsem vycházela z obchodu, uklízela jsem peněženku do batohu přes rameno, který byl můj oblíbený, když se to stalo… Vrazila jsem do někoho…

Do někoho, kdo měl sílu a byl tvrdý jako mramor.

Spadla bych na zem, kdyby mě ledové ruce neznámého nezachytily. Měla jsem pevně zavřené oči a čekala, až spadnu, ale když se tak nestalo, donutila jsem se pomalu otevřít oči.

Prve jsem se podívala kolem sebe a až pak na neznámého…

A já zalapala po dechu.

To není možné.

Já jsem se zbláznila!

To se mi jen zdá. Zavřela jsem oči a zatřepala hlavou.

Nechtěla jsem otevřít oči, ale neznámí na mě promluvil…