Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You don´t know - 30. část

25.09.2010 (17:15) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3357×

30. část

Bratře? Edward není jedináček? Edward má bratra?

Těch informací bylo na mě moc a tak se mi začala točit hlava. Ed se napnul a zpříma se podíval svému bratrovi do očí. I přesto, že se mi motala hlava a viděla jsem rozmazaně, jsem poznala, že bratr je bledý stejně jako Martin nebo Alice, a že jeho oči jsou jen zlatavé.

„Nejsem váš bratr, pane... Spletl jste si mě s někým,“ zavrtěl hlavou Ed a mně se hned udělalo lépe. Ale stále tu byly věci, které mi neseděly.

Proč vypadají téměř jako dvojčata? Proč chtěl Ed tak rychle odejít? Ví snad on, kdo je ten muž?

„Co prosím?“ Vypadal překvapeně.

„Spletl jste si mě s někým, lituji, pane,“ řekl znovu Edward. Něco mi tu smrdělo a to hodně... Jako na veřejných záchodcích...

„Omluvte nás, musíme jít,“ dodal, jednou rukou mě znovu, ale pevněji, objal kolem pasu a chtěl jít. A já zase chtěla přijít na to, co tu smrdělo. A kolínská chlápka, který se na nás z metrové vzdálenosti díval, to fakt nebyla. Na Edwarda a jeho dvojče se díval jako na svatý obrázek.

„Pojď, Bello, půjdeme.“

Rychle jsem ho zastavila. „Promiň, zlato, ale já musím jít na dámy,“ usmála jsem se. Ed na mě vyvalil svoje krásná očka a já se na něj ještě víc nevinněji usmála.

„Dobře tedy, ale doprovodím tě,“ nabídl se hned. Dobře, takže Ed s druhým Edwardem nechce zůstat o samotě... Používá mě snad jako živý štít? Ne, dvojče, dej mi pokoj, mám tu těhotnou snoubenku?

„Já to zvládnu sama, lásko... A taky... Na dámy můžou jen dámy, víš,“ usmála jsem se na něj znovu a pohladila ho po tváři, která byla najednou plná hrůzy, strachu a nejistoty. Proč se tak cítí? Co se tu děje?

Jedním pohybem jsem se dostala z Edwardových spárů a co nejrychleji zamířila na záchody. Zamkla jsem se do jedné kabinky a na poklop u záchodového prkýnka si sedla.

Zhluboka jsem vydechla a snažila si udělat pořádek v hlavě. Hlavu jsem schovala do dlaní, stále jsem zhluboka dýchala. Byla jsem zoufalá. Mozek mi pracoval na sto deset procent, ale stále mě nic nenapadalo. Hlava mě opět začínala bolet.

No tak, Bello, uklidni se! Nechceš ublížit malému! Hned jak jsem na něj pomyslela, mě koplo. Pousmála jsem se a jednou rukou se pohladila po vystouplém bříšku. Poslední dobou jsem už tolik nenabírala, což jsem byla ráda, ale nikdo mi nemohl říct, kdy opět začnu. Prcek si dělal co chtěl a já se prostě musela přizpůsobit, jinak to nešlo.

„To jsme to ale v situaci, že, zlatíčko,“ zašeptala jsem si k bříšku a znovu je pohladila. Proč jsou si ti dva tak podobní? To nemůže být jen tak! Musí to mít nějaké logické vysvětlení! Tohle nemůže být náhoda, není to náhoda!

Přeci si tři muži nemůžou být tolik podobní! Musí být něco mezi nimi společné! Jako je mezi Edwardem a Martinem... Tak kdo je, kruci, ten třetí? Zavřela jsem oči a znovu jsem spatřila třetího muže, který je tolik podobný mému snoubenci...

Ten třetí mu byl nejvíce podobný – měli téměř stejný hlas, téměř stejnou tvář, jen neznámého třetího vypadala o něco starší. Jako by Edward měl některé jeho rysy. Jako by byl Edward...

Ztuhla jsem.

Ne!

To ne!

To přeci není možné! Nebylo by to ono, kdyby se neozval i druhý hlas, že...

Ale proč by ne? Vždyť jsi jsou tolik podobní... A Edwardův otec je upír! A on zjevně je upír!

Velmi rychlým pohybem, který bych od sebe nikdy nečekala, hlavně v tomhle stavu, jsem se dostala na nohy a dál tupě koukala na tmavě modré dveře kabinky. Nevím, jak dlouho bych na ně zírala, kdyby mě malé znovu koplo. Trhla jsem sebou.

„Promiň, zlatíčko, ale tohle jsou šoky...“ omluvila jsem se své holčičce, rychle odemkla a otevřela dveře a zamířila k umyvadlům, o které jsem se opřela a chvíli se dívala na svůj odraz v zrcadle. Pak pustila studenou vodu a opláchla si obličej, abych se trochu probudila a abych se trochu osvěžila.

Edward musí vědět, co je ten muž zač, že je to jeho otec, jinak by se tak nechoval... On mi to nechtěl říct? Nechtěl se se svým otcem sejít? Proč? Měl by být rád, že ho má! Až teď jsem si uvědomila, že u Edwarda to bylo opačně – on miloval svoji matku, nenáviděl otce, já milovala otce, nenáviděla matku. Skvěle jsme se doplňovali.

Někdo zaklepal na dveře a já se lekla, až jsem nadskočila.

„Bello? Jsi v pořádku?“ No jasně, kdo jiný, než Edward. Naposled jsem se koukla do zrcadla, trochu se poupravila a pak udělala těch pár kroků ke dveřím, které jsem otevřela. A narazila jsem do Edwarda. Mohlo mě napadnout, že bude stepovat hned za dveřmi.

„Jsem,“ usmála jsem se na něj. Bylo na něm vidět, že si oddechl, ale dál se na mě díval takovým podivným pohledem, který jsem nemohla přečíst. Až moc dobře kryje svoje emoce... Což mě někdy dohánělo k šílenství a zoufalství!

„Můžeme jít?“ zeptal se, když mě jeho oči přestaly rentgenovat.

„Proč vlastně chceš tak rychle jít pryč? Tak najednou? Stalo se něco?“ Moje otázky ho překvapily, nečekal je.

„Nic se nestalo.“

„Tím pádem to nedává smysl,“ namítla jsem, opřela jsem se o zeď a ruce založila na hrudi.

„Bello, já tě žádám! Jestli chceš, tak si tu i kleknu na kolena!“ Povytáhla jsem obočí. To se vážně nechce setkat se svým otcem? Vážně si s ním nechce aspoň chvíli promluvit?

V hlavě se mi zrodil plán. Dostanu z něj, proč chce odejít, dostanu z něj to, že je to jeho otec.

„Neklekej si a nežádej, Ede! Já s tebou půjdu, až když mi dáš aspoň nějaké rozumné vysvětlení! Chováš se najednou jako nějaký šílenec, který si myslí, že tahle budova vyletí do povětří! Něco se stalo a já chci vědět co!“

Edward se párkrát zhluboka nadechl, zavřel oči a všimla jsem si, jak i pevně zatnul dlaně v pěst.

„Proč?“ vydechl po chvíli napnutého ticha.

„Co proč?“ Nechápala jsem, na co se ptá, kam tou otázkou míří...

„Proč to potřebuješ vědět?“ zeptal se tedy znovu, tentokrát však svoji otázku více rozvinul. Tiše a krátce jsem se zasmála.

„Protože jsem zvědavá a tvrdohlavá? A nelíbí se mi, když mi někdo lže a něco zakrývá... Tak to vyklop, Ede, zlato... Ať je to cokoliv, my si s tím poradíme,“ usmála jsem se na něj, udělala těch pár kroků, které nás dělily a pohladila ho po tváři.

On však udělala něco, co bych nikdy nečekala – udělal krok dozadu, a tak se vyhnul mému pohlazení. Udiveně jsem se na něj podívala.

„Ty to nechápeš, Bello!“ Málem na mě vrčel. Tentokrát jsem to byla já, kdo udělal krok dozadu.

Vyděšeně jsem se na něj dívala. Po chvíli otevřel své oči – byly černé. Bylo to již podruhé, co jsem jeho oči viděla černé rozčilením... Poprvé jsem ho poslala pryč, ale tentokrát nemůžu.

Můj dech i tep se zrychlil. Otočil se ke mně zády a dýchal zhluboka, jako by se chtěl uklidnit... V jednu chvíli jsem měla chuť ho uklidnit, ale to bych nedostala svoji odpověď. Rozhodla jsem se bojovat. Opět...

„Co nechápu, Edwarde? Co přesně nechápu?“

„Nechci ho vidět!“

„Koho nechceš vidět?“

„Jeho!“

„Koho nechceš vidět?!“

„Mého otce!“ prudce se otočil, až se mi z toho pohybu málem zatočila hlava, jak byl rychlý.

Na chvíli jsem zatajila dech. Měla jsem pravdu...

Ten muž je Edwardův otec... Ten muže je Edward starší.

Můj Ed se na mě díval vystrašeným pohledem, zřejmě si uvědomil, jak lehce jsem z něj dostala tu informaci, kterou jsem potřebovala. Vydechla jsem a opět udělala ty kroky, abych mohla být u něj.

„Takže... Ten muž je tvůj otec,“ konstatovala jsem a opatrně jsem ho objala kolem hrudi.

„Ano. Právě jsi viděla Edwarda staršího, mého otce,“ zašeptal tiše můj snoubenec a i on mě objal.

„Že by návrat ztraceného otce?“ zasmála jsem se krátce a ještě pevněji jsem ho objala. Byla jsem ráda, že tentokrát neuhnul.

„Nemyslím si... V New Yorku je náhodou, jen na pár dní.“

„Proto by sis s ním měl promluvit! Edwarde, je to tvůj otec!“

„Ne,“ odmítl znovu.

„Edwarde, jsi jeho syn! Stejně mu to jednou dojde! A je jedno kdy! Jestli teď, nebo za padesát let! Až to zjistí, tak tě bude chtít vidět! Jen si s ním promluv... Já si taky promluvila... s matkou... Nebo co to pro mě je... No tak, Ede, zlato, lásko...“

Hned na to jsem ho políbila. Jestliže on používá své rty jako zbraň, tak já taky. Nevím, jak dlouho jsme se líbali a jak dlouho jsme tam pak stáli, mně to připadalo jako chvilinka.

„Dobře... Ale dělám to pro tebe,“ vydechl Edward a já se na něj široce usmála.

„Miluji tě, víš to?“

„Tuším to,“ přikývl a lehce mě políbil na čelo. Objal mě kolem pasu a společně jsme se otočili...

A naráz ztuhli. Na konci chodby tam stál...