Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You don´t know - 31. část

29.10.2010 (09:45) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3162×

31. část

A sakra!

Někdy mám pocit, že mě štěstí ani jednou za den nepotká... Cože? Někdy? Vlastně skoro pořád.

Koukla jsem se na Edwarda... Abych to upřesnila – na svého snoubence.

Edward starší stál naproti nám. A bylo jasné, že slyšel téměř každé slovo, které jsem si tu s Edem mladším řekla.

„Syn?" vydechl Edward starší a nevěřícně se na Edwarda mladšího díval. Podívala jsem se na svého přítele, chytla ho za ruku a pevně ji stiskla, abych mu dala najevo, že tu jsem s ním, že jsme na to dva...

Nastalo ticho. Otec se díval na svého syna, stále nemohl uvěřit, že tomu tak je.

Pak se podíval na mě. Pousmála jsem se. Přeci jen chci se svým budoucím tchánem netchánem vycházet dobře. On mi však úsměv neoplatil, vlastně se u mé tváře dlouho nezdržel – jeho pohled sklouzl na moje vystouplé bříško.

Začal se nadechovat a opět se koukl na svého syna. Rozhodla jsem se, že to vezmu do svých rukou.

„Jsem Bella, pane..."

„Edward Cesar," představil se mi Edwardův otec.

„Velice mě těší, pane Cesare."

„Edward, prosím..." poprosil mě, „a potěšení je na mé straně, Bello."

I když se mnou mluvil, většinou se díval na Edwarda, který se celou dobu mračil. Nebyl spokojen s tím, jak se tato situace vyvinula.

Najednou se rozezvonil telefon, který patřil Edwardovi mladšímu. „Nic se neděje, Alice," zamumlal rychle do telefonu, když hovor přijal a pak zase mobil schoval do kapsy riflí. Alice. Musela být pěkně zmatená, jestliže měla vizi, která se týkala této situace...

„Musíme jít," řekl a podíval se na mě. Stále se mračil.

„Cože? Proč?" vydechla jsem.

„Musím mluvit s Carlislem a Alicí... Okamžitě."

„Jak okamžitě?" Už zase chce odejít? Já mu to nedovolím!

„Prostě teď, Bello, jinak to nejde," zašeptal a pak se opět podíval na svého otce.

„Edwarde, co se děje?" zeptala jsem se.

Nestačil mi odpovědět, protože se mu znovu rozezvonil mobil. Než jsem se nadála, tak odcházel, mobil u ucha a mluvil strašně rychle, že jsem mu ani nerozuměla.

Podívala jsem se na Edwarda staršího a snažila se o úsměv. „Omluvíte mě?" požádala jsem ho a rozešla se ke svému snoubenci. Jenže když jsem procházela kolem Edwarda, chytil mě za paži, a tak mě zastavil.

„Mluvil o Carlisleovi Cullenovi?" zeptal se mě a podivně se na mě podíval.

„Znáte ho?"

„Jeden čas jsme bydleli ve stejném městě..."

„Tenkrát v roce 1918?" nadhodila jsem. Na malou chvíli ztuhl.

„Vy to víte," konstatoval.

„Samozřejmě, že ano. Patřím do Edwardova života... Čekám jeho dítě," informovala jsem ho. Jeho zlatavé oči se rozšířily překvapením. A člověk by řekl, že něco takového bude očekávat, když jsme se s Edwardem tak tiskli...

„Nemožné," vydechl.

„Myslíte? Tím pádem tu váš syn vlastně ani není... Vždyť je to nemožné," uchechtla jsem se a vytrhla se mu. „Musím jít, omluvte mě... Ráda jsem vás poznala." Otočila jsem se na patě a vydala se hledat Eda.

Neměla jsem vůbec tušení, kam mohl jít. Neustále jsem se dívala kolem sebe, abych ho mohla najít. Ale nedařilo se mi to. Povzdechla jsem si a sedla si na jednu z židlí, co tu byla.

„No tak, Edo, kde jsi?" zamumlala jsem si pro sebe.

„Tady jsem, lásko," ozvalo se vedle mě a já nadskočila, jak jsem se lekla.

„Vylekal jsi mě," vyčetla jsem mu a rychle ho objala.

„Promiň, lásko, nechtěl jsem... Musíme jít."

„Proč?"

„Vracíme se do Forks," přiznal Edward a já se na něj překvapeně podívala. Forks? Jako do toho malého města? Do té zeleně?

„Cože?" vydechla jsem překvapeně. Nic jsem nechápala.

„Bude to nejlepší," zašeptal a zvedl se ze židle. Chvíli jsem se na něj dívala a pak ho napodobila.

„Je to kvůli němu?" zeptala jsem se, když mě Edward objal kolem pasu a vedl ven z budovy.

„Nejen kvůli mému otci... Máme ještě jeden jiný problém, než je můj otec..." pronesl tiše můj snoubenec.

Vylekaně jsem se na něj povídala. Co se děje? Co mi tají? Co se komu stalo? Sama jsem cítila, jak moje srdce rozrušením, strachem a nevědomostí zrychlilo.

„Hlavně se uklidni, lásko," zašeptal mi do ucha Ed a lehce mě políbil do vlasů.

„Co se komu stalo? Jsou všichni v pořádku?" vyptávala jsem se rychle a chtěla jsem ihned odpovědi.

„Nikomu se nic nestalo, všichni jsou v pořádku," utěšil mě Ed, který mě začal hladit na zádech, aby mě uklidnil.

„Co se tedy stalo, že musíme odletět?" dožadovala jsem se té pravé odpovědi. Viděla jsem na něm, že mi to teď nechce říkat, že chce počkat, až budeme někde jinde, nejlépe v mém bytě. Otevřel dveře na straně spolujezdce, abych mohla nastoupit.

Povzdechla jsem si a nastoupila. Stejně mi to řekne a mně je jedno, kdy a kde. Řekne mi to. Opatrně jsem si zapnula pás, aby se mi neškrtilo zlatíčko v bříšku a koukla se na Edwarda, který už startoval a díval se před sebe.

„Víš, že mi to stejně budeš muset říct... Tak buď tak laskav a řekni mi to," poprosila jsem ho a dívala se do jeho ustarané tváře. Teď to byl on, kdo si povzdechnul.

„Tanya se dozvěděla o našem zasnoubení," začal Edward pomalu a motor tiše naskočil.

„No a?" nechápala jsem, co mi tím Ed chce říct.

„Víš, ona o mě projevovala zájem," pokračoval nejistě a koukl se na mě, aby zjistil, jak to všechno zatím beru.

„Jo, toho jsem si všimla, když mě nazvala děvkou a courou," přikývla jsem a vzpomněla si na ten den, kdy se mě Edward před návštěvou zastal. Od té doby to s námi šlo nahoru, náš vztah se zlepšil a byl pevnější. Zadívala jsem se před sebe, jak jsem vzpomínala, ale koutkem oka jsem si všimla, jak Ed pevněji stiskl volant při slovech, které jsem pronesla.

„Jestli ti tak ještě někdy řekne, tak..."  Nenechala jsem ho to doříct, pomalu utíkal od tématu.

„To je velmi milé a laskavé, zlato, ale neutíkej od rozdělaného tématu," požádala jsem ho a natáhla ruku, abych ho pohladila po rameni.

„Udělala Tanya někomu něco?"

„Ne, říkal jsem ti přeci, že jsou všichni v pořádku." Zavrtěl hlavou a vzal si mou ruku do té své a propletl naše prsty.

„Tak co se tedy děje?"

Edward se jednou zhluboka nadechl a podíval se mi do tváře. „Utekla."

„A to znamená co?"

„Že ty i naše malé jste ve velkém nebezpečí," řekl utrápeně, jeho oči najednou plné strachu.

„Nepřeháněj," zasmála jsem se krátce.

„Nepřeháním, Bello," zavrčel tiše Edward a já ztuhla. V mé přítomnosti nevrčel, tedy abych to upřesnila – nevrčel na mě. Dýchala jsem krátce a mělce, moje srdce opět zrychlilo. Vážně nám hrozilo nebezpečí...

„Co chce udělat?" vydechla jsem vyděšeně.

„Alice to neví jistě, týká se to tebe a tebe Alice nevidí," snažil se mě uklidnit, ale já se nedala.

„Co chce udělat, Edwarde?" Na chvíli v autě zavládlo ticho. Edward zastavil na křižovatce kvůli červené na semaforu. Otočil se na mě a zadíval se mi do očí.

„Zřejmě jede do Itálie, do Volterry."

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek You don´t know - 31. část: