Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You don´t know - 33. část

30.01.2011 (10:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2551×

33. část

Otce jsem v kanceláři nezastihla, jeho sekretářka mi sdělila, že má důležité obchodní jednání a že se tu dnes už zřejmě neobjeví.

Touhle zprávou mě moc nepotěšila, chtěla jsem tátovi vysvětlit ten telefonát a jak to vlastně všechno je. Jediný způsob, jak mu to oznámit, byl ten, že mu opět zavolám. Nechtěla jsem však zavolat z mobilu, to bych ho totiž musela zapnout, a to jsem nechtěla.

Proto jsem sekretářce poděkovala za zprávy, které mi dala, a vydala se do nejbližšího obchodu, kde bych si mohla koupit náhradní SIM kartu.

Pak jsem zamířila do jedné kavárny, do které jsem s tátou vždy ráda chodila. Objednala si horkou čokoládu a zatím, co jsem čekala, až se moje objednávka objeví přede mnou na stole, jsem SIM karty vyměnila, zavolala tátovi a snažila se mu to vše stručně vysvětlit. Opět jsem se dovolala na záznamník, nic jiného jsem ani nečekala.

Po hovoru, který trval skoro půl hodiny, jsem si vychutnávala šálek horké a sladké čokolády a dívala se na ulici. Den už pomalu končil, pro některé lidi však život teprve začínal.

Začalo pršet.

Až v ten moment jsem si uvědomila, že jsem absolutně ztratila pojem, kolikátého je a co je vlastně za den. Datum a dny šly kolem mě, jako by se mě vůbec netýkaly. Poslední dobou toho bylo nějak moc...

Rychle jsem vzala mobil do ruky a koukla se, jaké je to vlastně datum.

27. října.

Položila jsem mobil na stůl a opět se koukla ven. Ten čas letěl rychleji, než jsem si myslela. Byl málem konec října, blížil se podzim, roční období deště a barevného listí. Tedy, ne že tady by toho listí bylo hodně... Ale když jsme bydleli za New Yorkem, v rodinném domku se zahradou, listí tam bylo požehnaně.

Milovala jsem ty barvy listí. Milovala jsem podzim.

V tom jsem dostala nápad.

Rychle jsem dopila čokoládu, zaplatila a vydala se domů, abych se převlékla do něčeho pohodlnějšího, něčeho, v čem se mi bude lépe cestovat.

Ale až doma jsem si uvědomila, že většinu oblečení, které bych oblékla, mi Alice zabalila do Forks. Chvíli jsem stála před svou, nyní poloprázdnou, skříní, tupě do ní zírala a vnímala to ticho kolem sebe...

No ticho... Z horního patra jsem slyšela, jak se nějaký muž hádá s nějakou ženou, pak ještě někde hrála hudba, někdo klepal řízky, někdo vrtal do zdi... Však to znáte – panelák...

Já jsem myslela ticho ve svém bytě.

Byl to najednou nezvyk, když tu nikdo nebyl. Poslední dny tu se mnou býval Edward, nebo Alice, nebo Martin, Jasper. Připadala jsem si sama... Což jsem byla.

Ale sama jsem si to vybrala, a tak to překousnu. Pro tu odpověď to vydržím.

Pak jsem si však uvědomila, že na uskutečnění mého plánu je pozdě, a tak jsem se rozhodla, že si zajdu koupit nějaké jídlo a oblečení. Ani jednoho jsem tu zrovna moc neměla.

Celkově jsem neměla v plánu se v bytě dlouho zdržovat. Určitě sem Edward hned zamířil a určitě ještě zamíří, bude lepší, když teď moc často nebudu doma. Nebo aspoň budu dělat, že nejsem doma... To by možná taky stačilo. I když při tom jejich sluchu a čichu...

Zavrtěla jsem hlavou, převlékla jsem se a vydala se na nákup. Prve jsem zamířila do nejbližšího butiku s oblečením. V butiku bylo jak nové oblečení, tak i z druhé ruky.

Koupila jsem si pár volných trik, mezi nimi byla i pánská trika, která vypadala pěkně. K tomu jsem tam hodila nějakou tu halenku, jednu pánskou kostkovanou košili, jedny tepláky a dokonce jsem našla i kalhoty a sukni pro těhotné. Z těchto dvou kousků jsem měla upřímně největší radost.

Až při placení jsem si uvědomila, že vlastně platím kartou, kterou mi dal Edward. Hned, jak mi ji vrátila ta mladá dáma za pokladnou, jsem ji dala do jedné z mnoha kapsiček v peněžence, o které jsem věděla, že do ní jen tak nehrábnu.

Rychle jsem pobrala tašky a vydala se na nákup potravin. Po dlouhé době jsem u toho byla sama, a tak jsem se v tom vyžila – koupila jsem si vše, na co jsem v tu chvíli měla chuť, nebo jsem si myslela, že bych v blízké budoucnosti měla.

Nákupní košík, který jsem táhla před sebou a do kterého jsem dala tašky s oblečením, abych je nemusela tahat v rukách, se mi plnil už od začátku supermarketu.

Dávala jsem do něj jak ovoce, tak i zeleninu, několik druhů čokolád (mléčné, s oříšky, bílá, hořká,...), několik balení gumových medvídků a lentilek, všelijakých oplatků, dále pak nějaké rybí filé, několik steaků, které vypadaly velmi chutně a krvavě, několik jogurtů... Bylo toho fakt hodně.

Nakoupila jsem však i užitečné věci, jako je nový kartáček na zuby, pastu, prášek na praní, toaletní papír, mýdlo, sprchový gel.

Upřímně, divila jsem se, že jsem to všechno nějak dotáhla domů. A vůbec jsem se nedivila, že jsem pak byla hodně utahaná.

Nedivila jsem se, že ve skříni zůstaly moje oblíbené tepláky, které už nebyly v nejlepším stavu, ale byly pohodlné, takže jsem si je oblékla stejně jako tu pánskou košili, kterou jsem si dneska koupila.

Pak jsem rychle uklidila všechno jídlo a pustila se do vaření večeře. Měla jsem velký hlad, takže jsem dlouho neváhala a udělala si velkou večeři – krvavý steak a hranolky.

Hned, jak jsem polkla první sousto, se moje malá holčička ozvala. Usmála jsem se a pohladila si bříško, které od rána zase trošičku povyrostlo. K jídlu jsem si pustila televizi a přepnula na hudební kanál, kde zrovna dávali klipy na přání.

A tak jsem jedla a poslouchala písničky a bylo mi fajn.

Když jsem dojedla, hezky jsem všechno po sobě uklidila. Nové oblečení jsem dala do poloprázdné skříně. Uvědomila jsem si, že mi Alice zabalila i notebook. Což mě trochu naštvalo.

Na jednu stranu jsem byla ráda, že mi ho zabalila, do Forks bych se bez něj nehnula, jenže já nejsem ve Forks, takže nemám ani notebook.

Naštvaně jsem si sedla na pohovku a chvíli koukala na televizi, kde si zrovna nějaká holka přála klip od nějaké nové popové hvězdičky. Radši jsem televizi rychle vypnula, protože když jsem viděla tu hvězdičku, zvedal se mi žaludek. Tohle že je kluk???

Zvedla jsem se z pohovky a podívala se kolem sebe. Co budu dělat?

Pohled mi padl na klíčky od bytu a já si vzpomněla na den, kdy jsem se sem nastěhovala. Emily mi tenkrát dala klíčky od půdy, na kterou jsem se ještě ani nešla podívat. Popadla jsem svetr, který tu taky Alice nechala, klíče, obula si botasky a vydala se na půdu.

V horních patrech jsem nikdy nebyla, neměla jsem důvod tam chodit, ale vypadala úplně stejně jako to, na které jsem bydlela já. Jen v posledním patře nebyly schody nahoru. U stěny byl opřený žebřík a u toho tyč, kterou jsem otevřela poklop na půdu. Pak přiložila žebřík a vylezla nahoru.

Objevila jsem se ve tmě. Taky mě mohlo napadnout si vzít baterku. Tu mě však něco lehce bouchlo do hlavy. Rychle jsem po tom chňapla a mě došlo, co to je. Zatáhla jsem a na půdě se rozsvítilo jedno ze tří světel.

Hned, co jsem rozsvítila ty další dvě, jsem se zastavila a podívala se kolem sebe.

Na všem, co tu bylo, ležela tlustá vrstva prachu. Bylo tu mnoho krabic, jedna velká truhla, několik obrazů, jeden gauč, steré houpací křeslo, několik polic, ve kterých bylo mnoho knih, různých cetek nebo jiných věcí. Mnoho knih bylo i na zemi.

Tohle místo bylo kouzelné. Zhluboka jsem se nadechla. Což jsem neměla dělat. Prachu tu bylo opravdu moc, a tak jsem se rozkašlala.

Dobře, hluboké nádechy tu radši vynechám.

Rozešla jsem se k jedné z mnoha polic a pročítala si názvy knih na hřbetech. Narazila jsem na několik, které žádné názvy neměly, a tak jsem jednu popadla a otevřela ji.

Byla jsem překvapena, když jsem zjistila, že je to deník. Odhadovala jsem, že pisatelka jej psala tak před dvaceti lety. Znovu jsem se porozhlédla kolem sebe, abych zjistila, na co bych si mohla sednout.

Byl tu jen ten gauč a to křeslo. Zvolila jsem to křeslo, protože v něčem takovém jsem ještě neseděla. Opatrně jsem si sedla, nevěděla jsem, jak dlouho tu to křeslo je a v jakém stavu, ale zřejmě v dobrém, protože když jsem si sedla, tak křeslo moji váhu vydrželo.

Sedla jsem si tedy pohodlněji a začala číst.

Deník psala dívka, která mohla být o rok dva mladší než já, ba dokonce mohla být stejně stará jako já. Nemohla jsem uvěřit tomu, jaké ona měla problémy. Ta dívka neměla žádné starosti, a jestli ano, tak se vůbec nepodobaly těm mým.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že můj život už nikdy nebude takový, jako byl, já už nikdy nebudu moct být ta nezodpovědná Bella, kterou jsem doteď byla, nebudu moct být ta Bella, která jedná tak, jak ji prostě v ten moment napadne. Tady totiž už nejde nejen o mě!

Tady jde i to maličké, co nosím v sobě, tady jde o moji dceru! A cokoliv já udělám špatně, ji to poznamená!

Odložila jsem deník, zavřela oči a rozhoupala křeslo.

Prostě jsem tam seděla a přemýšlela. Přemýšlela jsem o svém životě, o své holčičce, o Edwardovi...

Když v tom se mě někdo dotkl a já vykřikla úlekem...

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek You don´t know - 33. část: