Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You don´t know - 34. část

19.03.2011 (22:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2852×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

34. část

Hned, jak jsem svoji sirénu vypnula, jsem se koukla na osobu, která mě tolik vylekala. Oddychla jsem si, když jsem spatřila Boba.

„Promiň, Bello, nechtěla jsem tě vylekat,“ začal se mi rychle omlouvat.

„V pohodě, Bobe,“ uklidnila jsem ho a sehnula se pro deník, který mi spadl na zem.

„Dlouho jsem tě neviděl... Vlastně naposled, když ses sem nastěhovala,“ uvědomil si Bob.

Krátce jsem se zasmála. „A chyběla jsem ti?“ zeptala jsem se a ještě víc se usmála.

„Hezký holky mi vždy chybí,“ mrkl na mě a já povytáhla obočí.

„Pozor, chlape, abys nenarazil!“ upozornila jsem ho a opět se krátce zasmála.

Překvapeně zamrkal. „Cože?“

„Jsem zadaná,“ vysvětlila jsem mu, jak jsem to vlastně myslela.

„Aha,“ vydechl a teď to byl on, kdo se zasmál. „Buď v klidu – sám jsem zadanej,“ uklidnil mě rychle a pak se porozhlédl kolem a pak se opět podíval na mě. „Co tu vlastně děláš?“

„Jen jsem si to tu chtěla prohlédnout,“ pokrčila jsem rameny. „A ty tu pohledáváš co?“

„Hledám tu hodně starou knihu pohádek,“ přiznal se mi a já se opět krátce zasmála.

„Na co, prosím tě? Nemůžeš večer usnout?“ Zároveň jsem se smála a divila.

Bob jen protočil oči. „Studuji dětskou literaturu a chtěl bych si tu knihu přečíst. Mamka říkala, že ty pohádky v té knize jsou celkem psycho,“ řekl mi svůj důvod, proč zavítal na tuhle zatuchlou půdu.

„Vážně? Páni!“ žasla jsem. „Chceš pomoct?“

„Klidně,“ přijal moji nabídku a tak jsem odložila deník na hodně starý noční stolek, který se nacházel hned vedle, a opatrně se zvedla. Hned, jak jsem to udělala, tak se směr Bobova pohledu přemístil z mých očí na moje vystouplé bříško. Vykulil oči a pootevřel pusu.

Chvíli jsem se na něj dívala a pak se rozesmála, jak mě pobavila jeho reakce.

„Ty jsi...“ Ani to nedořekl, nějak se zasekl a dál koukal na moje břicho.

„Těhotná,“ dořekla jsem tedy za něj, když se k tomu Bob neměl.

„Téda... No,“ pak jako by se probudil, rychle zatřepal hlavou, odkašlal si a konečně z něj vypadla normální věta: „Gratuluji!“

„Díky,“ usmála jsem se. Na chvíli mezi námi zavládlo ticho, ani jeden nevěděl, co říct dál a tak jsem se rozhodla, to ticho přerušit.

„Tak jdeme hledat, ne?“

Knihu jsme nakonec našli, i když nám to nějakou dobu trvalo. Ale nijak moc mi to nevadilo, protože s Bobem jsem si nakonec nádherně popovídala i zasmála. Byl to fajn kluk, milý, přátelský, skvěle jsme si rozuměli.

Nechtěla jsem mu říkat, že jsem zasnoubená a že teď spíše bydlím ve Forks, ale Bob byl dobrý posluchač a tak jsem mu vše řekla. Neřekla jsem mu však, že jsem se s Edwardem pohádala a že jsem od něj utekla, o tom jsem pomlčela a místo toho mu řekla, že Edwardově matce se přitížilo a musel ihned odletět zpátky. A já se rozhodla tu ještě pár dní zůstat.

Někdy jsem byla fakt moc ráda za to, že jsem vyrůstala se svou matkou, aspoň jsem se naučila skvěle lhát. Jediný, kdo uměl poznat, že lžu, byl Edward.

Při pomyšlení na Edwarda mě bodlo u srdce.

„Moc díky, Bello, že jsi mi pomohla,“ poděkoval mi posté Bob, když se se mnou přede dveřmi do mého bytu loučil.

„Nemáš zač, aspoň jsem se nějak zabavila,“ usmála jsem se, odemkla dveře, otočila se zpátky na Boba, kterého jsem objala a mrkla na něj. „Měj se, Bobe. Ráda jsem tě zase viděla.“

„A já tebe,“ ujistil mě a vydal se po schodech dolů. Já se vydala do svého bytu, přesněji řečeno do kuchyně, abych si udělala večeři, protože jsem nejen já, ale i moje maličká, měly hlad.

Uvařila jsem si dva steaky, které byly nádherně krvavé, a k tomu velkou kupu hranolek, udělala si zeleninovou oblohu a s radostí jsem se pustila do jídla.

Když jsem dojedla, umyla jsem všechno nádobí, rozhodla jsem se, že si na chvíli zapnu mobil, abych mohla znovu zavolat taťkovi.

Hned, co jsem zadala svůj PIN a mobil mě uvítal svoji klasickou animací podání dvou rukou, se mi objevilo dvacet pět nepřijatých hovorů. Z toho byly čtyři od taťky, dva od Alice a zbytek od Edwarda.

Jen jsem si povzdechla, celý seznam nepřijatých hovorů smazala a pak vytočila taťkovo číslo. Tentokrát jsem měla štěstí a taťka po chvilce hovor přijal.

Bylo strašně složité taťkovi vysvětlovat, jak to vlastně je, ale nakonec se mi to po hodině a půl podařilo. Chtěl mě vidět, prý by bylo nejlepší hned zítra, jenže já jsem na zítřek měla trochu jiný plán, takže jsem se s ním domluvila, že hned, jak budu moct se za ním v kanceláři stavím.

Popravdě, ráda jsem mu to slíbila. Zase jsem ho chtěla vidět.

Hned, jak jsem hovor ukončila, jsem mobil opět vypnula. Neměla jsem v plánu komukoliv zvedat telefon a už vůbec jsem neměla v plánu tu poslouchat vyzvánějící mobil.

Když jsem zjistila, že mi chybí většina oblečení, tak mě to trochu rozčílilo, ale mohla jsem si koupit nové. Jenže když jsem zjistila, že mi chybí notebook, tak mě to pořádně nasralo! Notebook byla vždy moje druhá ruka!

A zrovna teď jsem ho potřebovala. Nejenže jsem si chtěla popovídat s kamarády přes ICQ, kouknout se, co je nového ve světě, ale taky jsem si chtěla zjistit nějaký vlakový spoj. No, tak budu muset zítra trochu improvizovat.

Další důvod, proč mě naštvalo, že nemám notebook, byl ten, že jsem se neměla jak zabavit. Proto jsem si zapnula televizi a chvíli jsem přepínala programy a doufala, že něco, co mě zaujme. Bohužel jsem nic takového nenašla a tak jsem televizi vypnula a vydala se do koupelny, abych se osprchovala.

Teplá sprcha mě unavila a tak jsem se rozhodla, že už radši nebudu nic vymýšlet a že se půjdu vyspat. Hned, jak jsem se hlavou dotkla polštáře, tak jsem usnula.

I když jsem spala sama, nikdo vedle mě neležel, jak jsem byla poslední chvíli zvyklá, tak se mi spalo velmi dobře. Nádherně jsem se vyspala, jak se říká – hezky do růžova.

Možná proto mi bylo nádherně. A možná to taky bylo tím, že jsem měla nádherný plán na dnešní den.

Rychle jsem se nasnídala, dala si ranní sprchu, vyčistila si zuby a dlouhé vlasy jsem zapletla do copu. A pak se vydala do pokojíku, abych si vybrala pohodlné oblečení na dnešní dlouhý den. Zvolila jsem riflové kalhoty upravené pro těhotné, k tomu červené tílko, které mi sahalo do poloviny stehen a černou mikinu.

Do tašky přes rameno jsem naházela svoji peněženku, malou láhev vody a sendvič, vypnutý mobil a klíče od bytu.

Počasí mi přálo, byl nádherný den. Slunko vykukovalo zpod mnoha bílých mraků, sice tu a tam zafoukal studený vítr, ale jinak bylo teplo. Vydala jsem se na nejbližší stanici metra a na rozdíl od včerejška jsem si koupila jízdenku. Přeci jen mě čekala delší cesta. Měla jsem v plánu se vydat na vlakové nádraží, vlakem se pak vydám do předměstí, kde jsem dříve bydlela.

Chtěla jsem tam vzít Edwarda, jenže nějak nebyl čas... Bohužel.

A tak jsem se rozhodla, že se tam podívám sama.

Milovala jsem místa, jako je stanice metra, vlakové nádraží nebo třeba letiště. Milovala jsem ty velké prostory plné lidí. Líbilo se mi to. Ani nevím proč, prostě jsem tyhle místa měla ráda.

Proto jsem se usmála, když jsem se objevila na New Yorském hlavním nádraží. Chvíli jsem stála uprostřed a dívala se kolem sebe.

Po pár minutách jsem zamířila do jedné menší kavárny, kde jsem si koupila horkou čokoládu a pak jsem zamířila k informačnímu centru, abych zjistila, kdy a z jakého nástupiště mi vlak pojede.

Štěstí mi vážně hrálo skvěle do karet – jeden vlak měl jet za necelých čtyřicet pět minut. Proto jsem neváhala, koupila si jízdenku, v hlavní hale si na velké černé tabuli našla, z jakého nástupiště mi to jede a vyrazila jsem.

Byla jsem tak nadšená z tohohle výletu.

Když jsem nastupovala do mého vlaku, ani ve snu by mě nenapadlo, jak moc mi ta cesta pomůže v životě...

Dům, ve kterém jsem vyrůstala, se vůbec nezměnil. Byl pořád stejný. Jen zahrada okolo byla jiná – bylo tu více květinových záhonků, psí bouda, dětské pískoviště a houpačka. Proč jsme taky neměli něco takového?

Kdyby před garážovými vraty, na příjezdové cestičce, nestálo to malé auto, možná bych se i odvážila vejít brankou na zahradu, obejít dům a kouknout se na něj i z druhé strany.

Což bych mohla – jsem dcera chlapa, který jim ten dům pronajal, ale nechtěla jsem to vysvětlovat a tak jsem se radši vzdala naděje, že dům uvidím i z druhé strany.

Ještě pět minut jsem se dívala na dům, pak jsem usoudila, že by bylo lepší, abych se prošla, ještě by na mě zavolali policii... Známe lidi.

Proto jsem se otočila a zamířila k malému náměstíčku, které se tu uprostřed tohoto předměstí nacházelo.

Milovala jsem tohle místo a do smrti budu mamce mít za zlé, že si vydupala a vyhádala ten dům v centru New Yorku.

Na rozdíl od New Yorku, které žilo celých dvacet čtyři hodin denně, tady byl v tuhle chvíli celkem klid. Většina lidí, kteří zde žili, měli práci v New Yorku, děti byli buď ve zdejší škole a nebo v New Yorské, nebo jakékoliv blízké škole. Zbývali tedy důchodci nebo maminky na mateřské. Je vám určitě jasné, koho bylo víc.

Pár lidí – důchodkyň – se po mě podívalo, když jsem prošla kolem nich. Bylo mi jasné proč – neznaly mě! A taky možná proto, že jsem byla mladá a už mě rostlo břicho...

Ale díky bohu jsem to dokázala ignorovat, takže jsem si v klidu sedla na jednu z mnoha laviček, které se tu nacházely, a dala si sendvič, neboť jsem zase měla hlad. A nejen já, pardon.

Musela jsem se usmát, když se moje malá ozvala. Jako vždy, když se ozvala, jsem pohladila bříško, které, jak se mi zdálo, zase trochu vyrostlo.

Když jsem spolkla poslední sousto, tak jsem vytáhla vodu a vše jsem hezky zapila.

I přes to, že bylo zataženo, jsem na chvíli zavřela oči a nastavila jsem tvář k obloze, jako by svítilo sluníčko. Prostě jsem si odpočinula.

Po chvilce jsem se zvedla, sáček od sendviče vyhodila do koše, pet lahev uklidila zpět do tašky a vydala se do malého parku, které jsem jako malá měla ráda.

Tady se nacházelo více maminek se svými ratolestmi, než starých dam. Usmála jsem se, když jsem viděla, jak čerstvé maminky chovají několika měsíční mimčo, nebo když maminka nabádala svého syna, že písek se opravdu nejí.

Tak moc jsem se dívala po okolí, že jsem zapomněla se dívat, kam to vlastně jdu...

Takže jsem se moc nedivila, když jsem do někoho narazila. Chtěla jsem se hned omluvit, ale když jsem spatřila, do koho jsem to vrazila, myslela jsem si, že na místě omdlím.

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek You don´t know - 34. část: