Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You don´t know - 37. část

13.04.2011 (13:15) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2348×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

37. část

Překrásný mladík seděl shrbeně u černého piána a jeho prsty hrály nádhernou skladbu. A to i přesto, že se na klávesy vůbec nedíval, měl zavřené oči.

Vzpomínal a myslel na ni.

Vzpomínal na svoji dívku, na svoji snoubenku, myslel na svoji malou dcerku...

Tu skladbu, kterou hrál, nikdo neznal. Nikdo ani nemohl, protože to on ji vymyslel. Hrál jen pro ně, pro jeho vyvolené. Ta skladba byla o ženách, které miloval a které s ním teď nebyly.

Jeho prsty byly rychlé, svižné, člověk by nevěřil, že tak složitou skladbu hraje pouze jeden pár rukou.

Když začal hrát, byl v místnosti sám. Jenže po pár tónech se v místnosti objevila nádherná a mladá žena. Byla ráda, že mladík opět usedl k tomuto nádhernému hudebnímu nástroji. Nebyla však už tolik nadšená, když si uvědomila, proč opět hraje – byl sám.

Jen blbec by si nedokázal všimnout, jak moc mladík trpí, jak moc mu jeho vyvolená chybí.

Žena tichými kroky došla až k mladíkovi. Stála za ním a sledovala, jak jeho prsty tančí po bílých a černých klávesách.

Mladík ji slyšel, proto se narovnal, oči však nechal zavřené.

Aniž by si uvědomil, po tváři mu stekla nejdříve jen jedna slza, pak se však té první přidávala druhá, třetí, čtvrtá...

Jeho prsty už nehrály tak rychle, zmírnil tempo. Tóny nebyly tolik hlasité, pomalu utichali a ztichli úplně.

Dlouze vydechl a pak si schoval tvář do dlaní.

Žena tiše sledovala jeho pochyby a jeho vzlyky. Po chvíli zvedla jednu ruku a pohladila ho po rameni. Mladík sundal své ruce ze své andělské tváře a podíval se na ženu, kterou považoval za svoji matku.

Žena se na něj pousmála a pak ho objala.

„Určitě jsou v pořádku,“ utěšovala ho a hladila po vlasech.

Cítil se tak bezbranný. Mobil měla neustále vypnutý, nebylo proto možné ji zavolat nebo jí aspoň poslat textovou zprávu. Jeho sestra a matka mu říkaly, ať ji na pár dní nechá samotnou, že je toho na ní moc a potřebuje se s tím vyrovnat.

Jenže co je pár dní?

„Ale co když ne?“ zamumlal mladík.

„Jsou to teprve dva dny, zlatíčko. Bella je silná žena, dokáže se o sebe postarat,“ domlouvala mu žena.

Mladík si znovu povzdechl.

Tichým domem se pronesl zvuk mobilu – zvuk, který oznamoval příchod nové zprávy. Mobilu, který patřil mladíkovi.

Ten neváhal a hned chňapl po tom malém přístroji, který ležel na piánu a který poslední dva dny nosil neustále u sebe.

Nezdálo se mi to. Na displeji mu blikalo oznámení, že má novou SMS.

Neváhal a otevřel ji.

Jeho srdce, které bilo o něco pomaleji než to lidské, vynechalo jeden úder, když zjistil, od koho zpráva je.

JSME V PORADKU. CHYBIS MI. MILUJI TE. B.

Jen tři věty, ale i tak ho zahřály u srdce. Usmál se.

Jeho strach byl hned o něco menší. Bylo to poprvé za poslední dva dny, co o sobě dala vědět.

„Bella?“ zeptala se tiše žena a mladík horlivě přikývl. Ještě chvíli si ty tři věty četl, pak ho napadla jedna věc.

Pokud mu poslala SMSku, musela zapnout mobil... Neváhal ani minutu. Rychle vytočil její číslo a trpělivě čekal. Aniž by si to uvědomil, tak chodil po místnosti sem a tam, jako lev v kleci.

Místo toho, aby slyšel hlas své milované, však slyšel hlas operátorky, která mu oznámila, že volaný účastník je momentálně nedostupný.

Mladík jedním rychlým pohybem hodil mobil na zem, který se hned rozbil na několik kousků. Během dvou dnů to byl už pátý...

Bylo pozdě večer a já se pomalu chystala k tomu, že bych už zalezla do postele, když se ozval zvonek. Koukla jsem se na hodiny. Bylo už vážně pozdě – půl jedenácté. Edward by mě zabil, kdyby tady byl.

První, kdo mě napadl, že by tu tak pozdě zvonil, byl táta.

Proto jsem se rychle vydala otevřít.

Byla jsem překvapená, když jsem místo svého otce, spatřila otce svého snoubence. A nebyl sám.

Vedle něj stál mladý muž. Mohlo by mu být tak dvacet, nebyl moc vysoký, ale odhadovala jsem, že i tak má mnohem více síly, než by do něj kdokoli řekl. Měl krátké světlé vlasy, které mu trčely různými směry. Byl nádherný.

A i přes to, že byla venku tma, měl na očích moderní sluneční brýle, které mu dokonale zakrývaly oči.

„Dobrý večer, Bello,“ pozdravil mě pan Cesar a pousmál se, když viděl moji reakci na něj a jeho nového společníka.

Nedivte se! Naposledy jsem Edwarda staršího viděla před dvanácti hodinami.

„Dobrý,“ hlesla jsem a pak se znovu koukla na toho mladíka. „Pojďte radši dál.“ Rychle jsem uhnula ze dveří a zamířila do obýváku, kde jsem si sedla na sedačku.

„Nečekala jste, že to stihnu tak rychle, že?“ zasmál se krátce Edward.

Jen jsem přikývla a opět se koukla na druhého mladíka. „Kdo to je?“

„Tady Demetri se rozhodl, že bude s námi, viď?“ usmál se na něj Edward.

„Vážně? A kde jste na něj, proboha, narazil?“

„Vážně. Odteď se mu dá věřit. Řekl bych, že se do Volterry nevrátí... Aspoň ne živí,“ ubezpečil mě pan Cesar a já na něj opět vyvalila oči a otevřela jsem pusu úžasem.

„Volterra? On je z Volterry?“ Rychle jsem se zvedla na nohy a přemýšlela, jak moc jsou moje šance na přežití velké. V hlavě jsem vymýšlela plány, jak utéct, ale nic mě nenapadalo. Podle toho, co mi o sobě řekl Martin, mi bylo jasné, že budu ráda, že si vůbec všimnu, že mě zabili...

Moje oči klouzaly po místnosti, jak se moje hlava snažila vymyslet nejlepší plán na útěk.

Proč já všem hned věřím?

V tu chvíli jsem si nadávala, že jsem je vůbec pustila do svého bytu. Měla jsem jim zavřít přímo před nosem. I když ani to by mi nezachránilo život.

„Děje se něco?“ zeptal se pan Cesar. Trhla jsem sebou, podívala se na něj a udělala krok dozadu. „Bello, jste v pořádku?“ položil mi další otázku a udělal jeden malý krok směrem ke mě.

„Nepřibližujte se!“ křikla jsem na něj a couvala tak dlouho, dokud jsem nenarazila na stěnu. „Já vám věřila! A vy mi uděláte tohle!“

„Nechápu, o čem to mluvíte,“ mračil se na mě Edward starší.

„On je jeden z nich!“ křičela jsem na něj dál a prstem jsem ukázala na Demetriho, který, jak jsem si uvědomila až později, byl celou dobu tiše, vlastně se ani na mě nedíval, stál neustále ve dveřích, jako by nevěděl, jestli může dál a nebo ještě hůř, jako by nevěděl, kde je a jak se sem dostal, a díval se z okna. Vypadal jako by měl o kolečko méně.

A jak jsem si i uvědomila, nevypadal vůbec nebezpečně...

„Co prosím?“ otázal se mě Edward a pak se koukl na Demetriho, na kterého jsem pořád ukazovala, a zpátky na mě. Když jsem se mu koukla do těch hrůzných očí, viděla jsem v nich, že mě pochopil a krátce se zasmál. „Můžete být v klidu, Bello, můžete mi věřit. Opravdu. Tady Demetri sice patří ke královské rodině, ale je pouho pouhý ochránce. Musel jsem ho omámit, jinak bych tu nestál,“ vysvětloval mi pomalu.

Bello, ty kozeno! Ty jsi vážně úplně pitomá! Hlasitě jsem si oddechla, až se tomu pan Cesar zasmál.

„Omluvte mě, pane Cesare... Počkat, omámil?“

„To je v pořádku,“ mávl rukou a znovu se na mě usmál. Já se konečně odlepila od zdi a sedla si opět na sedačku.

„Omámil?“ dožadovala jsem se odpovědi.

„Někteří z nás mají, řekněme, takzvané dary,“ začal mi opět vysvětlovat, ale já jsem mu skočila do řeči.

„Já vím... Někteří Cullenovi mají taky dary. Edward třeba čte myšlenky.“

„Vážně?“ žasnul pan Cesar.

„Ano, ale zpět k vám... Takže vy umíte omámit lidi?“ ujišťovala jsem se, že jsem to správně pochopila.

„Smím způsobem ano. Umím jim upravit myšlenky, prostě jim do hlavy dám to, co chci, aby si mysleli,“ pokrčil rameny a já jsem opět otevřela pusu úžasem. „Ale u vás, Bello, se mi to nedaří.“

Pusu jsem zavřela, místo toho jsem usmála. „Já vím,“ uculila jsem se, „Edward mi taky nemůže číst myšlenky. S Martinem si myslí, že mám taky nějaký dar, který se projevuje už za lidského života,“ teď jsem to byla já, kdo vysvětloval.

Edward starší povytáhl obočí. „Velmi zajímavé,“ zamyslel se na chvíli.

„Takže, co bude dál?“ zeptala jsem se pana Cesara, kterého jsem tak vytrhla z jeho přemýšlení, a pak se koukla na Demetriho, který se konečně dal do pohybu (připomínal mi zaseknutý počítač, který se najednou rozjel) a sundal si sluneční brýle.

Ztuhla jsem, když jsem viděla jasně rudé oči. Naháněly mi strach.

Edward si mého zděšení ztuhnul a zřejmě si i uvědomil, proč tomu tak bylo a tak se otočil na Demetriho a zřejmě mu něco velmi tiše řekl. Neslyšela jsem co, ale zřejmě to, aby si brýle opět nasadil, protože přesně to Demetri udělal. A opět se zasekl a opět vypadal mimo.

Pak se pan Cesar podíval na mě a usmál se. „Pojedeme tam, kde budete v největším bezpečí – do Forks. Letadlo do Seattleu nám letí za hodinu. Myslíte, že si stihnete vše zabalit, nebo vám máme pomoci?“

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek You don´t know - 37. část: