Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You don´t know - 4. část

19.11.2009 (17:45) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3680×

4. část

„Stalo se ti něco?“ zeptal se starostlivě a já prudce otevřela oči.

„Edwarde?“ zeptala jsem se nejistě.

Muž na chvíli ztuhl, ale pak zavrtěl hlavou.

„Nejsem Edward… Jsem Martin,“ představil se a postavil mě na nohy. Když měl jistotu, že stojím pevně na svých nohou, pustil mě. Zadívala jsem se na něj.

Byl podobný Edwardovi, i hlas měli téměř stejný. Až teď jsem si však začínala všímat rozdílů. Edward měl vlasy bronzové, tenhle kluk hnědé. Musel být i starší, nad dvacet mu určitě bylo. Oči měl trochu jiné, než Edward. Ten je měl zlatavé a na okraji smaragdově zelené, zatímco tenhle ten jen zlatavé. Ale byl to stejný odstín jako u Edwarda. Výškově na tom možná byli stejně, Martin byl však silnější. Připomínal mi ochranku slavných osobností.

„Já… Omlouvám se… Připomněl jste mi jednoho… mého známého,“ omluvila jsem se a chtěla jít pryč, ale jeho hlas, podobající se Edwardův (Edwardův mi připadal sametovější), mě zastavil.

„Koho jsem vám připomněl?“ zeptal se.

„Neznáte ho,“ zavrtěla jsem hlavou.

„A co když ano, Bello?“

Ztuhla jsem na místě. Zadívala jsem se do jeho očí, stále neschopná pohybu. Ví moje jméno… Jak se je dozvěděl.

„Odkud… Odkud znáte moje jméno?“ dostala jsem ze sebe po chvíli a on se pousmál.

„Možná to netušíte, ale myslíme na stejnou osobu, Bello…“

„Vy znáte Edwarda?“

„Ano…“

„Hloupost, Edwardů je,“ mávla jsem rukou.

„Ale to bych pak neznal tvoje jméno,“ připomněl mi. Otevřela jsem pusu, ale odpověď jsem ze sebe nedostala.

„Nechceš se projít?“ zeptal se a já se zmohla jen na přikývnutí.

...

Procházeli jsme se po obchodním centru.

„Edward ti o mě vyprávěl?“ zeptala jsem se.

„To se nedá tak úplně říct…“

„Tak odkud víš moje jméno?“

Na chvíli se zamyslel. „Bude to znít divně a nebudeš mi chtít věřit,“ zavrtěl pak hlavou.

„Proč ne?“

„Protože pro lidi to zní vtipně… Někteří nevěří, jiní se bojí.“

Pro lidi?

„Počkej… Říkal jsi pro lidi?“

„No jo… Víš… to k tomu všemu patří.“

„Dobře… řekni mi, jak ses o mě dozvěděl… A popřípadě i to, co jsi,“ poprosila jsem ho.

„Dobře, ale nevyváděj, jo?“

„Dobře, nebudu,“ slíbila jsem a koukla se do jeho očí.

„Znám tě z Edwardových vzpomínek,“ pronesl a já se musela zastavit, jak jsem se udivila.

„Cože?“

„Jo… Mám takový… dar, který mi pomáhá číst lidem vzpomínky,“ vysvětlil a já zalapala po dechu… Vzpomněla jsem si na tu noc, kdy jsem Edwarda potkala.

„Co všechno sis přečetl?“ zeptala jsem se opatrně. Pousmál se.

„Neboj… Jen to, jak si Edwarda nalívala… víc ne, přísahám,“ ujistil mě a já si mohla oddychnout.

„Ale jak to, že máš ten dar?“

„Za to může můj původ… Nebo lépe řečeno to, co jsem.“

Dala jsem se opět do chůze. „A co jsi?“

„Nebudeš mi to věřit,“ varoval mě.

„U toho už jsme byli,“ protočila jsem oči a on se krátce zasmál.

„Dobře, ale lepší bude, když si sedneš,“ připustil a já se porozhlédla kolem sebe. Nakonec jsem spatřila velký kamenný květináč pro velké palmy, které tu byly a kam si většinou všichni sedali. A tak jsem toho využila i já. Sedla jsem si, ale Martin zůstal stát.

„Ještě před tím, než ti řeknu, co jsem, ti musím říct, že nejen já mám takový dar…“

„Vážně?“

„Ano, Bello. I ty máš dar,“ přikývl a já opět ztuhla. Pusa mi spadla údivem. Po chvíli jsem zavrtěla hlavou.

„Ale říkal jsi, že ty dary mají jen ti, co jsou jako ty,“ připomněla jsem mu.

„To ano, ale u některých se to projevuje i za lidského života… Tvůj dar je velmi silný, neobvyklí a dá se říci i důležitý.“

Opět jsem zavrtěla hlavou.

„I Edward má dar… Umí číst myšlenky, ale tobě je číst nemůže, stejně jako já tobě nemůžu číst myšlenky, protože nám v tom brání tvůj dar.“

„Aha,“ zmohla jsem se jen na toto hloupé slovo. Tak Edward je to, co je tady ten kluk… A čte myšlenky… Mě však ne, protože já mu v tom bráním…

„Co tedy mám za ten dar?“

„Odhaduji, že jsi štít.“

„Štít?“

„Jo… Kdybys byla to, co jsem já nebo Edward, mohla by jsi to možná dostat pod úplnou kontrolu.“

„A co jsi ty a Edward?“

Dostali jsem se zpátky k tomu, k čemu jsem vlastně chtěla.

„I když se to nezdá, Edward je trochu jiný, než já, ale je vlastně to, co jsem já a i to, co jsi ty.“

„Asi nechápu.“

„Hned vysvětlím,“ řekl a sedl si vedle mě. „Jsi připravená vědět pravdu?“

„No… nic jiného mi nezbývá,“ pokrčila jsem rameny.

„Vždy se najde i jiná cesta, jen to na první pohled nevypadá,“ poučil mě a já se na něj koukla. „Ok, chápu.“

Na chvíli bylo ticho, pak si sedl tak, aby mi lépe viděl do tváře nebo spíše do očí. Zhluboka se nadechl a pak vydechl.

„Jsem upír,“ pronesl šeptem a já ztuhla a opět mi spadla brada úžasem.

„To… to… jako… vážně?“ dostala jsem po chvíli ze sebe a tak přerušila to ticho, které mezi námi nastalo.

Krátce se zasmál a přikývl. „Jinak bych ti to neříkal.“

Odtrhla jsem pohled od jeho zlatavých očí a koukla se před sebe. Dívala jsem se na nějakou věc, která tam ani nebyla… Pak jsem si uvědomila jednu věc.

„Ou.“

„Co se stalo?“

„Tím chceš říct, že… že jsem spala s … že jsem spala s upírem?“

„No víš… Edward je jen částečně upír… On je poloupír,“ utěší mě, což se mi zdá trochu směšné.

„Aha,“ zmohla jsem se opět jen na to slovo. Jak hnusné je. „A jak to?“

„Mě přeměnil jiný upír… Přeměna je bolestivý třídenní proces. Upíří jed koluje tělem, až se dostane do srdce, které pak přestane bít,“ vysvětloval pomalu a já jako blbec přikyvovala. Když jsem však uslyšela poslední větu, ztuhla jsem – opět – v půli pohybu.

„Cože?“

„Jo, moje srdce nebije, ale Edwardovo ano… On se totiž už tak narodil. Jeho matka byla člověk, ale otec upír, který ho zplodil… Proto je Edward částečně upír a částečně člověk,“ vysvětlí mi dál Martin a já opět přikývla.

Zvedla jsem ruku a ukazovala jen jedním prstem. „Řeknu ti, že nevím, co ti na to mám povědět,“ přiznala jsem se a oba se naráz rozesmáli.

Chvíli bylo ticho, ale příjemné.

„Víš… Edward tě stále hledá,“ zašeptal a já se na něj koukla.

„Neříkej mu, že si mě tu potkal…“

„Když to neprozradím myšlenkami…“

„Tak na to nemysli, prosím,“ poprosila jsem ho a on po pár minutách přikývl. Opět byla ticho.

„Pověz mi, čím se vy upíři lišíte od lidí? A jak to, že nemáš ty velké zuby a rudé oči?“ zeptala jsem se s úsměvem na tváři. Dokázala jsem tak odvést téma od Edwarda.

...

Dlouho jsme si povídali a on mi řekl vše o sobě a celkově o upírech. Nakonec jsem se donutila jít domů, protože mě přepadl hlad. Martin se nabídl, že mě odveze a tak jsem souhlasila. Dal mi svoje telefonní číslo, prý kdybych něco potřebovala, tak ať zavolám, že ještě nějaký ten pátek bude v New Yorku.

Doma jsem se rychle najedla, opět rohlíku s máslem, a pak jsem zjistila, že mi došla pasta, pak jsem potřebovala něco na černé tečky a nějaký prací práše, protože jsem potřebovala vyprat.

Jedna drogérie byla kousek odtud a tak jsem si řekla, že tam skočím. Za chvíli jsem byla tam a nákup jsem měla rychle za sebou. Procházka mi docela prospěla a celkově dnešní den, protože jsem nebyla už tak bledá, jak jsem zjistila, když jsem se koukla do zrcadla.

Zrovna jsem si noc potřela tou nevonící tekutinou, která podle popisu vzadu měla pomáhat již po prvním dni… No uvidíme.

Dřepla jsem si před poličku, která byla pod umyvadlem a přemýšlela, kam tu lahvičku dám. Nakonec jsem našla místo. Když jsem ji zavírala, do očí mi padla malá bílo žluto modrá krabička.

Zasekla jsem se v půli pohybu. Ani nevím, pokolikáté dnes.

Znovu jsem si klekla a vzala tu krabičku do rukou. Tupě jsem na ni zírala a pak jsem začala počítat na prstech…

A jé…

To je špatné…

Zvedla jsem se prudce, až se mi zamotala hlava, krabička tampónů mi vypadla z ruky a dopadla na zem, kde si ještě víc otevřela a tampóny se rozkutálely na zemi. Bylo mi to jedno.

Rychle jsem vypadla z koupelny, popadla bundu a klíče a rychle se vydala… Ale kam?

Kde seženu těhotenský test? V lékárně?

Asi jo…

Rychle jsem za sebou zamkla a když jsem se otočila, opět jsem do někoho vrazila.

Jo, dneska je prostě fakt super den. Dvakrát do někoho vrazí, zjistím, že jsou upíři, kluk se kterým jsem spala je poloupír a teď do toho všeho zjistím, že jsem asi těhotná.

„Ahoj! Ty jsi ta nová, že jo? Emily mi o tobě povídala,“ uslyšela jsem milý mužský muž.

„Jo. Jsem Bella,“ představila jsem se krátce.

„Těší mě, já jsem Denis a tohle je moje snoubenka Betty,“ představil jak sebe, tak tu sympatickou ženu vedle sebe.

„Jo, taky mě těší… Hele nevíte, kde je lékárna?“

„Jo, jistě,“ přikývla Betty a podrobně mi popsala cestu. Poděkovala jsem a co nejrychleji se vydala do lékárny. Doufala jsem, že bude ještě otevřená.

Měla jsem štěstí. Koupila jsem si radši dva, za to nic nedám. Lékárnice se na mě tak divně dívala, ale já ji dokázala ignorovat.

Popadla jsem svůj nákup a stejně rychle se vydala domů.

Tam jsem odhodila klíčky na polici, kam jsem si dávala poštu, bundu jsem nechala ležet na zemi a zapadla na záchod.

Těch deset minut mi přišlo tak dlouhých… Myslela jsem si, že za tu dobu se zblázním. Chodila jsem sem a tam po kuchyni a ten malý test, který mi právě ničí život, držela v ruce.

Když tam bude jedna čárka, bude to v pohodě, když dvě… tak budu v hajzlu…

Mobil mi odzvonil deset minut.

V tu chvíli se mi ruce začaly klepat.

Zvedla jsem test do výše očí…

A zhroutila se…