Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You don´t know - 41. část

28.04.2011 (18:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2789×

41. část

„Není o čem,“ zamručel Ed a já ho znovu pleskla utěrkou.

„No tak, Edwarde. Buď slušný,“ sykla jsem na něj a zamračila se. „Edward si s vámi rád promluví a mě zatím Carlisle vyšetří,“ usmála se na pana Cesara a pak mrkla na Eda, který hned otevíral pusu, aby mohl protestoval. „Kvůli mně?“ poprosila jsem a nahodila jsem kukuč malého štěněte.

Chvíli jsme si vzájemně dívali do očí. Ed si nakonec povzdechl a pak přikývl. Nadšeně jsem se usmála, odhodila utěrku, ruce si utřela do kalhot a pak ho pohladila po tváři. „Buď hodný,“ poprosila jsem ho, stoupla si na špičky, abych ho políbila.

Když jsem procházela kolem pana Cesara, tak jsem na něj povzbudivě mrkla a lehce poklepala na rameni. U tohohle rozhovoru jsem nemusela být a vlastně ani neměla. Tohle bude rozhovor jen mezi otcem a synem.

„Edwarde, synu,“ promluvil na svého syna pan Cesar, hned, jak Isabella upustila místnost. Slyšel, jak poprosila Carlislea, zda by mohli jít na slibované vyšetření.

Jakmile Edward slyšel oslovení synu, zavrčel. Malou chvíli se ještě díval na svého biologického otce, pak se otočil zpátky k umyvadlu, aby domyl nádobí. Neměl chuť se s ním bavit, ale když si to Bella přála... Kvůli ní byl schopen krátký rozhovor se svým otcem přetrpět.

„Chápu, že se mnou nechceš mluvit, ale prosím tě, aby si mě vyslechl,“ žádal pan Cesar a sledoval každý pohyb, který jeho syn udělal. Poslouchá mě vůbec? pomyslil si, když jeho syn nijak nereagoval na jeho slova.

„Poslouchám,“ odpověděl mu na nevyřčenou otázku.

„Bella o tvém daru nelhala,“ žasl pan Cesar a povytáhl obočí. „Opravdu čteš myšlenky.“

„Ano, čtu myšlenky. Ale pochybuji, že to je důvod, proč jsi tady... Takže k věci,“ zavrčel znovu Edward a musel se hodně přemáhat, aby žádný talíř nechopil tak silně, že by se rozbil na několik střepů.

„Chápu, že jsi na mě naštvaný. Máš na to plné právo,“ řekl pan Cesar.

„To jsem rád, že to víš. Takže se nemusím přetvařovat, že jsem rád, že tu jsi? Skvělé,“ zamručel Edward, popadl utěrku a začal utírat zbylé nádobí, které jeho milovaná nestihla utřít.

„Edwarde,“ oslovil ho znovu, „chci, aby jsi věděl, že jsem tvoji matku miloval.“

„Vážně?“ odfrkl si jeho syn a konečně se na svého otce podíval. „Tak proč jsi ji opustil? Proč jsi nechal samotnou na to všechno? Tak si představuješ lásku?“

„Nechápeš to,“ zavrtěl hlavou pan Cesar.

„Tak mi to vysvětli, buď tak laskav,“ požádal ho, odložil talíř a utěrku, aby se mohl otočit celým tělem. Opřel se o linku a ruce si založil na hrudi. Mračil se a neustále si připomínat, ať je v klidu.

„Byl jsem pro ni nebezpečný, Edwarde... A její rodina ji kvůli mně ubližovala. Musel jsem ji opustit. Miloval jsem ji a navždy budu. Elizabeth byla jediná, kterou jsem kdy miloval. Nejsi sám, kdo si ji váží a kdo ji má rád,“ zašeptal pan Cesar, který se již nedíval na svého syna, ale ven prosklenou zdí.

„Váží a má rád?“ zasmál se Edward jeho doznání. „V tom případě nevíš, co ty slova znamenají!“

Tyto slova, které pronesl jeho syn, ho vytrhla z přemýšlení a vzpomínání. „Já Elizabeth miloval!“

„Skutek utekl...“ vysmíval se Edward ironicky.

„Miloval jsem ji, jak ty teď miluješ Isabellu,“ bránil se pan Cesar.

„Ale já ji neopustil. Nemohl bych to udělat. Ona je pro mě všechno. Nesnesl bych představu, že bych ji zrovna teď, kdy čeká dítě měl opustit...“

„Já to nevěděl, chápeš! Nic mi neřekla!“ Pan Cesar se přemáhal, aby nekřičel.

„Jak by mohla! Odešel si dřív, než to zjistila! Nikdy jsi nemiloval, jen sis s ní hrál! Nebyla nic víc, než tvoje hračka!“ křičel Edward, bylo mu jedno, že ho slyší celý dům, že slíbil své milované, že bude hodný, ale on už se prostě neudržel.

Stejně jako pan Cesar, který najednou stál jen pár kroků od svého syna...

Než se Edward nadál, ležel na zemi a držel se za nos, který musel mít zlomený a ze kterého mu tekl slabý proud temně rudé krve.

Edward si opatrně nos otřel do rukávu košile a pak se koukl na svého otce, který nad ním stál a který vypadal překvapeně nad skutky, které udělal.

Oba zhluboka dýchali a vzájemně si dívali do očí. Oba je měli zčernalé rozzuřením...

„Bože, Edwarde!“ ozvalo se ode dveří, kam se oba naráz podívali.

Ve dveřích stála šokovaná Bella – oči měla rozšířené, před otevřenou pusou ruku.

Hned za Bellou se po chvíli objevil Carlisle, Esme a dokonce i Emmett, který byl očividně připraven zasáhnout do rvačky.

„To je v pořádku, Bello,“ uklidnil ji rychle její snoubenec, rychle vyskočil na nohy a jedním prstem si přejel po nose, aby zkontroloval, jak na tom vlastně je.

„Co se to tady děje?“ dožadovala se Bella, která několika dlouhými kroky přišla k Edovi a opatrně mu rukou přejela po tváři a pak i lehce po nose... Na jejích prstech jí zůstávala jeho krev.

Cítila, jak ji maličká kopla, a tak si druhou ruku položila na bříško, které něžně pohladila.

Pak se chvíli střídavě dívala na svého milovaného a jeho biologického otce. „Okamžitě se uklidněte! Hádkami nikomu nepomůžete a pěstmi už vůbec!“ rozkázala Bella, která najednou hluboce dýchala a místo, aby se dívala na ty dva, se zadívala na zakrvené prsty.

To, co udělala, nikdo nečekal – prsty si olízla. Když těch pár kapek krve polkla, musela se usmát a blaženě přivřela oči. Chutnalo ji to, bylo to krásně sladké a...

„Bello?“ oslovil ji šokovaný Ed a Carlisle.

Bella sebou trhla, otevřela oči a podívala se na všechny, kteří byli v této místnosti. „Chutná mi to,“ pokrčila nevinně rameny a zabořila svůj pohled do země. Její maličká se znovu ozvala. „A jí taky.“

„Vy dva... za mnou.“ Teď to byl Carlisle, který rozkazoval, tentokrát však Belle a Edwardovi...

Všichni kolem mě byli zmatení... A já vlastně taky.

Ještě před chvílí mi Carlisle říkal, že je malá v pořádku, jen že už neroste tak rychle, jako dřív a že její srdíčko nebije tak rychle, jako předtím. Tvrdil, že každým dnem budou moci slyšet tlukot naší malé i oni.

Pak, když jsem vešla do kuchyně a spatřila, jak se Ed leží na zemi a z nosu mu teče krev... Byl to šok. Chtěla jsem, aby si promluvili a ne mlátili!

A nakonec největší šok – nejen, že jsem při pohledu na krev neomdlela, ani se mi neudělalo špatně, ona mi i chutnala!

Opět jsem se bála, proto jsem se podívala na svého milovaného, který šel těsně vedle mě. „Edwarde,“ špitla jsem, hlas plný strachu a nejistoty.

A když jsem ty emoce v hlase slyšela i já, musel je slyšet i Ed, protože než jsem se nadála, tak mě objal kolem ramen, volnou rukou si opatrně utřel nos (krev už mu přestala téct, ale stále ho měl křivý, musel ho mít zlomený!) a velmi opatrně mě políbil do vlasů.

„Neboj se, všechno bude v pořádku,“ snažil se mě uklidnit.

Carlisle, který šel před námi, nás vedl do své pracovny.

Hned, jak se za námi Edward zavřel dveře, mi Carlisle ukázal na jedno z křesel a pak se otočil na svého adoptivního syna. „Je to zlomený. Musím tu kost vrátit dřív, než se to začne hojit,“ oznámil mu a Ed přikývl.

„Zavři oči, Bello,“ požádal mě můj snoubenec. I když jsem to nechápala, tak jsem tak učinila. Pro jistotu jsem si i oči přikryla dlaněmi a snažila se myslet na něco jiného. Až po chvíli jsem si uvědomila, že se houpu dopředu a dozadu a že si zpívám dětskou písničku, kterou se učíte ve školce. Nechtěla jsem nic slyšet, nic vidět...

Něco studeného se mě dotklo na rameni a já sebou trhla a vykřikla. Spustila jsem ruce dolů, otevřela oči a koukla se na Eda, který měl nos už zase krásně rovný, po zranění ani stopy.

„Jak...?“ žasla jsem, lehce se dotkla jeho nosu, chtěla jsem dokončit otázku, ale nenechal mě.

„To není důležité,“ zavrtěl hlavou a pak pokračoval, „vážně ti ta krev chutnala?“

Nejistě jsem přikývla. „Hlavně malé,“ dodala jsem a můj pohled se chvíli díval na Edwarda, pak na Carlislea. „Co se to děje?“ zeptala jsem se zoufale.

„Hlavně se uklidni, Bello,“ promluvil ke mně Carlisle. „Sám se divím, že mě to nenapadlo hned.“

„Cože?“ Absolutně jsem nechápala, co mi tím chce říct. Ale zřejmě jsem byla sama, protože Ed se hned chytil.

„No jistě! Ta malá potřebuje krev!“

„Přesně tak! Elizabeth ji postupem času taky musela pít. Tenkrát to bylo těžké ji sehnat, ale dnes je jiná doba,“ potvrdil mu Carlisle, „Elizabeth slábla a ty jsi, Edwarde, rostl a rostl, ale ani jeden z vás nechtěl lidské jídlo. Belle ani malé zřejmě lidské jídlo nevadí, ale i tak potřebuje krev.“

Hned, jak mi došlo, jak to myslí, jsem musela zalapat po dechu. „To mám jako pít krev? Lidskou krev?“ ověřovala jsem si a pomalu se mi zatemňovalo před očima a dělalo blbě od žaludku...

„Ano,“ přikývl Carlisle a možná by i pokračoval, kdybych se nezvedla a nezačala hledat nejbližší záchod. Musela jsem se vyzvracet a to hned!

Za dveřmi pracovny na mě čekala Alice, která mě hned objala kolem ramen a dovedla do nejbližšího pokoje s koupelnou a záchodem. Zřejmě viděla, že tohle přijde... Díky bohu, jinak bych tu pozvracela podlahu.

Alice u mě zůstala, i když jsem hlavu měla hlavu u záchodu, do kterého mizela moje snídaně míchaná se žaludečními šťávami. Když jsem ucítila zápach zvratků, žaludek se mi zvedl znovu...

Zatímco Alice mi držela vlasy, Ed mě hladil po zádech.

Jakmile jsem poznala, že zvracení už u mě nehrozí, tak jsem si ztěžka sedla a opřela se o Edwarda. Zavřela jsem oči a zhluboka jsem dýchala. Cítila jsem, jak jsem se během pár minut zpotila.

Byla to zřejmě Alice, která spláchla. Ed jí něco říkal, já však nevnímala co. Za pár minut se mého čela dotklo něco studeného a mokrého – ručník. Bylo to příjemné.

Zhluboka jsem vydechla a i přesto, že jsem neměla vůbec žádnou sílu, tak moje prsty pevně chytly Edovu košili. Ten zřejmě pochopil, že momentálně nemám dost sil na to, abych se sama zvedla a tak mě opatrně vzal do náruče a zvedl se na nohy.

„Teď tě posadím, ano? Neboj, budu tě držet,“ zašeptal a opravdu mě posadil na něco tvrdého a opravdu mě dál jeho ruce držely. „Jen ti opláchnu obličej,“ seznamoval mě dál s věcmi, které se mnou plánuje dělat. Jen jsem přikývla.

Ručník z mého čela zmizel, uslyšela jsem, jak vedle mě někdo pustil vodu a pak jsem znovu ucítila ručník na své tváři, tentokrát mě však někdo něžně umýval obličej.

Mokrý ručník nahradil po chvíli suchý.

„Tak... A teď tě vezmu k nám do pokoje, ano?“ promluvil na mě znovu Edward a já opět nepatrně přikývla.

„Dobře,“ vydechla jsem a pootevřela oči. „Čí je to vlastně pokoj?“

„Esme a Carlislea... Byl nejblíže.“

Sama nevím, co jsem zamumlala, ale opět jsem zavřela oči.

„Klidně spi,“ zašeptal mi.

„Nechci spát.“ Zavrtěla jsem hlavou a pak jsem ucítila, jak mě pokládá do měkkých peřin, a protože jsem ho neustále držela za košili, tak si lehl hned vedle mě.

„Polož to na stůl, Esme,“ promluvil po chvíli ticha a já opět pootevřela oči, abych se podívala na Esme, která nesla tác, na němž byla sklenice vody, hrnek a několik kusů suchého pečiva.

„Promiň, Esme, že jsem ti pozvracela záchod,“ dostala jsem těžce ze sebe.

Ode dveří se ozval tichý smích – stál tam Emmett a před ním Rose, která se tvářila ustaraně. Neměla jsem sílu na to, abych mu něco drzého řekla, proto jsem se radši podívala na Esme, která se na mě usmála.

„To je v pořádku, Bello. Za to se nemusíš omlouvat.“

Snažila jsem se úsměv oplatit, nevím, jestli se mi to podařilo, a opět zavřela oči.

Slyšela jsem, jak se zavřely dveře, a tak jsem odhadovala, že jsme sami.

„Kdyby jsi měla hlad nebo žízeň, řekni. Esme ti udělala hořký čaj, nebo tu máš vodu a několik rohlíků,“ říkal mi tiše, ale já konečně pustila jeho košili, abych ho mohla lépe obejmout a pak tiše poprosila.

„Edwarde, vyprávěj mi pohádku.“

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek You don´t know - 41. část: