Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You don´t know - 43. část

21.05.2011 (18:45) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 3123×

43. část

Moje srdce zrychlilo, začala jsem se potit, když jsem si uvědomila, co chce dělat.

Po tváři mi stekla další slza. Znovu jsem sebou škubla.

„No tak, Is... Neboj, zaplatím ti,“ šeptal mi do ucha a volnou rukou mi sunul kalhoty dolů. Jeho rty mě líbaly na krku, ramenou.

Hnusily se mi ty doteky.

Zavřela jsem oči a modlila se za záchranu. Přála jsem si, aby Ed vycítil, že něco není v pořádku...

David si to mezitím zamířil k mým kalhotkám.

„Víš, že ti to těhotenství celkem sluší, Isabello? Ale nechápu, proč jsi to nedala pryč! Nechceš přeci vypadat jako ta moje!“ zhrozil se. Rukou mi zajel pod kalhotky a já sebou automaticky trhla.

Plakala jsem. Cítila jsem, jak mám plný nos a jak se mi špatně dýchá.

Slyšela jsem, jak si rozepíná pásek, zip...

Tiše jsem vzlykla.

Jeho ruka na mé puse zamířila na můj krk, který pevně stisknul, až jsem se dusila.

„Tiše, Is...“ řekl skrz stisknuté zuby.

Dělalo se mi špatně – z jeho doteků, hlasu, polibků, pachu kolínské a potu.

Sundal mi kalhotky, já znovu vzlykla. Jeho stisk na mém hrdle zesílil.

Druhá ruka zmizela a já si domyslela, že si sundává spodní prádlo... Po chvíli jsem ho ucítila.

Oči jsem nadále nechávala zavřené. Pomalu jsem se smiřovala s tím, že se to opravdu stane a tak jsem se modlila, ať to mám rychle za sebou, ať to nebolí, ať se mé malé Elizabeth nic nestane...

„No tak, Is, tobě se to vždycky líbilo,“ domlouval mi a donutil mě, abych dala nohy více od sebe, aby do mě mohl lépe vstoupit.

Pomalu mi docházel kyslík, měla jsem pocit, že se dusím...

Jeho ruka zamířila mezi mé nohy a jeden prst do mě vstoupil. Nebyla jsem na něj připravená, bylo to nepříjemné, pálilo to, bolelo...

„Isabello, co to s tebou je? Ale nemáme čas, budeš to muset vydržet,“ povzdechl si, prst se mě vyndal... Místo toho jsem cítila, jak se pomalu dobývá ta jeho odporná část těla.

Teď jsem se opravdu dusila.

Jeho stisk na krku povolil. Místo toho mi opět zacpal pusu.

Naposledy jsem se pomodlila za záchranu a pak jen čekala...

„Ty bastarde! Nech ji!“

Než jsem se nadála, David a jeho odporné doteky a věci byly pryč.

Moje nohy neunesly tíhu mého těla a já se sesunula na zem. Z posledních sil jsem se dostala do rohu kabinky, bříško objala rukama. Zhluboka jsem dýchala, plíce si užívali volnost. Po tvářích mi tekl potok slz velké jako hrachy. Hlavu jsem měla skloněnou, oči stále zavřené. Nechtěla jsem nic vidět...

Něco studeného se dotklo mé nohy a já sebou trhla, vzlykla jsem, rukama jsem si skryla obličej.

Bála jsem se, že se mi to jen zdá, že mě David uhodí...

„Bells, lásko... To jsem já, srdíčko,“ uslyšela jsem známý nádherný hlas. Ruce jsem opatrně spustila dolů, hlavu zvedla a nejistě jsem otevřela oči.

Spatřila jsem Edwarda, který u mě klečel a který vypadal ustaraně, ale zároveň jako by měl chuť vraždit.

„Edwarde?“ ujistila jsem se, jako bych nemohla uvěřit vlastním očím.

V jednom koutku mu cuklo, jako by se chtěl pousmát. Přikývl. Natáhl ke mně ruku, ale já sebou znovu trhla. Bála jsem si, že se na mě zlobí, bála jsem se, že mě nenávidí...

„Já nechtěla... nechtěla. Ne-nevím, kde se tu...tu v-vzal. Nechtěla. Neslyšela jsem h-ho,“ mumlala jsem.

„Ššš, srdíčko. Jsi v pořádku, jsem u tebe,“ uklidňoval a nejistě ke mně natáhl ruku. Chvíli jsem se na ni dívala a já pochopila, že on mi neublíží, tak jsem ji chytla a nehodlala ji pustit.

Když si Edward všiml, že mu věřím a že se ho nebojím, opatrně si mě přitáhl do náruče. Kolébal mě jako malé miminko, šeptal mi, že je vše v pořádku, že já jsem v pořádku, že jsem v bezpečí, snažil se mě uklidnit.

Až po chvíli jsem si uvědomila, že moje vzlyky jsou tak hlasité, že byly slyšet po celém obchodě.

Choulila jsem se v Edwardově náručí, oči opět zavřené. Myslím, že jsem pořád něco říkala, pořád jsem mumlala. Nemohu to říct s jistotou, protože jsem byla v šoku.

Moc si toho nepamatuju, ale myslím, že mě někdo opatrně zvedl, další ruce mě oblékly a pak se opět objevila v náručí mého milovaného, byla jsem v bezpečí.

Jakoby zdálky jsem slyšela, jak se Emmett a Rosalie rozčilovali, s někým se hádali.

„Chci... já chci d-domů,“ vzlykla jsem.

„Neboj se, srdíčko. Za chvíli tam budeme,“ tišil mě Ed. Až teď jsem si uvědomila, že mě držel tak, aby se mě co nejméně dotýkal. Nelíbilo se mi to. Znovu jsem nahlas vzlykla.

Natáhla jsem ruce a objala ho kolem krku. Chtěla jsem ho mít co nejblíže u sebe.

Najednou jsem seděla na něčem hodně měkkém. Zmateně jsem otevřela oči a zjistila jsem, že sedím na zadním sedadle Volva, jeho majitel hned vedle mě. Jasper usedl za volant, Alice na místo spolujezdce.

„Ne, Edwarde, to není nejlepší nápad,“ zavrtěla hlavou Alice a já se podívala na svého snoubence, neustále vypadal rozčíleně a rozzlobeně. „Musíš být tady u ní... Emmett s Rose se o to postarají.“

Chtěl odejít? Pochopila jsem to správně?

Zhrozila jsem se, opět jsem se rozplakala, měla jsem pocit, že mi dochází kyslík, srdce opět zrychlilo. Ještě více jsem se k němu přitiskla, prsty jsem pevně chňapla jeho košili.

„Ne-neodcházej... Já...“

„Ššš, lásko, Bells. Nikam nejdu, ano? Jsem tady u tebe,“ uklidňoval mě a objal mě kolem pasu. „Nikdo ti už neublíží, už bude dobře,“ šeptal dál a cítila jsem, jak svoji tvář schoval do mých vlasů.

Nechtěla jsem, aby si ke mně čichal, aby vdechoval moji vůni – musela jsem být nasáklá tou smradlavou kolínskou, musela jsem páchnout jako on.

Slyšela jsem, jak motor tiše naskočil.

„Za chvilku jsme doma,“ zašeptal Jasper a já najednou ucítila mírnou vlnu klidu, najednou se mi chtělo spát.

„... bře,“ zamumlala jsem, hlavu si položila na Edovu hruď a zavřela oči.

„Chceš spát, srdíčko?“ zeptal se mě Ed a já nepatrně kývla na souhlas. „Tak spinkej, až se probudíš, budeme doma, ano?“ Jeho rty se najednou objevily na mé tváři – líbal mě lehce na čelo, na oční víčka, tváře a nakonec mě velmi lehce, že se naše rty sotva dotkly, políbil.

Pak mi začal do ouška broukat moji ukolébavku.

A já po chvíli usnula.

Nic se mi nezdálo, díky bohu.

Edward měl pravdu, když jsem se probudila, byli jsme ve Forks. Můj milovaný mě nepouštěl z náruče, neustále mě držel u sebe a tím mi dával pocit bezpečí, pocit, že mi už nikdo neublíží.

„Bells, lásko... Carlisle tě teď vyšetří, ano?“ říkal mi tiše a pokládal mě na něco měkkého, ale zároveň tvrdého a nepohodlného.

Vyděšeně jsem se podívala na Eda, který mě držel za ruku.

Někdo mi začal vyhrnovat rolák... A mě popadl amok.

Začala jsem strašně křičet, pustila jsem Edovu ruku a snažila jsem se bránit. Křičela jsem na celý dům, ať mě nechají, slzy znovu začaly téct.

„Bello, lásko! Klid! Neboj se!“ snažil se mě uklidnit Edward, čapl obě moje ruce a podíval se mi do očí. „Carlisle tě vyšetří, abychom věděli, že jsi v pořádku, srdíčko. Neboj se, neublíží ti... Tady jsi v bezpečí.“

Hluboce jsem dýchala a dívala se mu do očí. Pak se koukla na Carlislea, který stál kousek opodál, a díval se na mě. V jeho očích bylo až moc pocitů, že jsem je ani nedokázala všechny rozeznat.

„Já... já se omlouvám,“ vzlykla jsem, a když Ed moje ruce pustil, schovala jsem si tvář do dlaní. „Moc se omlouvám... Já nechtěla, to samo.“

„Klid, srdíčko. To je v pořádku,“ tišil mě znovu můj milovaný, který mi opatrně sundal ruce z tváře, pousmál se na mě a políbil mě na čelo. „Jsem tu s tebou, nemusíš se bát.“

Jen jsem přikývla. „Miluji tě,“ hlesla jsem tiše.

Na jeho tváři se objevil můj milovaný pokřivený úsměv. „Já tebe taky.“

Moje malá byla v pořádku, stejně jako já.

Carlisle mi doporučil, ať se pokusím znovu usnout, že to bude nejlepší, co můžu udělat pro zdraví nejen moji dcerky, ale i pro to své. Takže mě Edward vzal do náruče a přenesl k nám do pokoje. Položil mě do křesla a po chvíli mi podával nějaké oblečení.

„Můžu si dát sprchu?“ zeptala jsem se nejistě.

Edward se krátce zasmál a přikývl. „Kdyby něco, budu tady.“

Pousmála jsem se, lehce ho pohladila po tváři a zmizela v koupelně. Rychle jsem ze sebe sundala všechno oblečení a zalezla do sprchového koutu. Když jsem na svém těle ucítila teplé kapky vody,  tělo se uvolnilo.

Popadla jsem mýdlo. Měla jsem v plánu ze sebe smýt ty špínu, ty jeho doteky, rty... Moje tělo se opět poddalo vzlykům. Opřela jsem se o zeď a opatrně po ní sjela, až jsem si sedla. Mýdlo jsem hodila do druhého rohu, smířená s tím, že takhle to asi nepůjde.

„Edwarde?“ zašeptala jsem a doufala, že mě i přes tekoucí vodu uslyší. Slyšel.

Než jsem se nadála, byla jsem zabalená v bílém ručníku, opět v jeho náruči a opět mě kolébal jako malou holčičku. Když jsem přestala plakat, opatrně mě oblékl a přenesl do postele, kde nás oba zabubal do peřiny a deky, kterou někdo musel přinést, protože tu před chvílí ještě nebyla.

„Chceš, abych ti vyprávěl pohádku?“ zeptal se tiše.

Musela jsem se krátce zasmát. „Ano, prosím.“

Když jsem se probudila, byla venku tma.

Protáhla jsem se a pomalu se posadila. Koukla se na Eda, který ležel vedle mě a sledoval každý můj pohyb. Na tváři mu hrál mírný úsměv.

„Jak ti je?“ zeptal se tiše a i on si sedl.

„Mnohem lépe,“ vydechla jsem, „ale mám žízeň a hlad.“

Pohladil mě po tváři, zvedl se, rozsvítil lampičku na nočním stolku a zamířil ke stolku, kde, jak jsem si až teď všimla, byl džbán s vodou. Nalil mi do sklenice, kterou mi podal. Vděčně jsem se na něj usmála.

„Skočím ti pro nějaké jídlo, ano? Chvilku počkej.“

Protože jsem pila, tak jsem jen mírně kývla.

Byla jsem celá přeležená, a neboť jsem vodu dopila a já pořád měla žízeň, tak jsem se zvedla a sama zamířila ke stolku. Dolila jsem si vodu a zamířila k prosklené stěně.

Sněžilo.

Musela jsem se pousmát. Vydržela jsem hodiny se dívat na tu zasněženou krajinu kolem. Od té doby, co tu napadl sníh, jsem si zimu ještě více zamilovala. V tu chvíli mě něco napadlo...

„Bello, proč neležíš? Měla bys odpočívat,“ pokáral mě Ed, který byl najednou vedle mě a podával mi sendvič.

„Jsem celá přeležená, chtěla jsem se projít... A taky sněží,“ vydechla jsem okouzleně, koukla se na svého milovaného, vzala si od něj sendvič a znovu se koukla z okna. Ed se tiše zasmál a zezadu mě objal kolem pasu. Věděl, že miluji tohle roční období.

„Víš... Ty snubní prsteny bychom přeci jen měli vybrat,“ nadhodila jsem, když jsem polkla první sousto.

„Cože?“ ozvalo se za mnou.

„Viděl jsi svatbu Phoebe v Přátelích?“ zeptala jsem se a mírně se na něj pootočila, abych se mu mohla dívat do obličeje.

„Ano,“ přikývl a dál se na mě nechápavě díval.

„Tak přesně takovou chci taky... Chci, aby svatba byla co nejdříve a chci, aby se malá narodila do rodiny a ne jako... jako... víš co myslím,“ oznámila jsem mu a sledovala, jak se v jeho nádherných očích objevuje radost a nadšení.

„Kolikátého dneska je?“ zeptala jsem se a otočila jsem se k němu čelem. Sendvič jsem položila na stůl, abych mohla Eda obejmout kolem krku.

„Druhého prosince.“ Opět byl na chvíli překvapený.

„Dobře,“ přikývla jsem a na chvíli se zamyslela. Chudák Alice, nadře se. „Za deset dní je svatba.“

„Cože?“ Ed byl opět překvapený. „To v žádném případě!“

„Proč?“ Prostě jsem se musela zeptat, co má proti tomu datu.

„Jestli chceš dvojky, tak dvacátého druhého. Alice by to sice za deset dní stihla, ale ty by ses nezastavila, byla bys hodně unavená,“ vysvětlil mi a já protočila oči.

„Tak jo. Dvacátého druhého prosince mi řekneš své ano,“ usmála jsem se, stoupla si na špičky, abych ho mohla políbit.

„A ty budeš navždy jen má,“ zašeptal a spojil naše rty v nádherný polibek, který byl plný lásky.

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek You don´t know - 43. část: