Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You don´t know - 46. část

14.06.2011 (18:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 2241×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

46. část

Znovu jsem se koukla na mobil, abych zjistila, kolik je hodin. Tátovo letadlo mělo hodinu zpoždění kvůli sněhové vánici v Chicagu, odkud sem letěl. Nevím proč jsem byla nervózní, když mi Alice, která seděla vedle mě a četla si v módním časopise, řekla, že let proběhne bez potíží.

Možná jsem měla spíš strach ze setkání s tátou po tak dlouhé době. K tomu všemu jsem tenkrát z New Yorku odjela dříve, než bych se s ním setkala a doteď jsem mu vlastně nedala pořádné vysvětlení.

Povzdechla jsem si a opět se zvedla. Nedokázala jsem jen tak klidně sedět.

„Klid, Bello,“ řekla Alice, aniž by na mě pohlédla a otočila stránku. Koukla jsem se na ni a zamračila se. Tak nějak jsem litovala, že se mnou nejel Edward, jenže ten nemohl, neboť jsme s Alicí byly vyzvednout svatební šaty.

Začala jsem chodit sem a tam.

„Sedni si, Bello, nebo mi Edward vynadá, že jsem tě zase utahala,“ ozvala se znovu moje společnost.

Ach, únava. Kdyby Alice věděla. Poslední dny jsem byla hodně unavená, byla jsem schopná prospat nejen celou noc, ale schrupnout si i na tři čtyři hodinky po obědě. Věděla jsem, že to není tou svatbou, prostě jsem byla unavená. Není se čemu divit – moje malá poslední dobou rostla rychle, až jsem se bála, že ty šaty se budou muset přešít.

Nechtěla jsem přidělávat starosti, tak jsem lhala o své únavě. Edwardovi a Carlisleovi jsem říkala, že je to z toho spěchu kolem, že hned po svatbě mi bude lépe. Tušila jsem však, že to zas tak moc není pravda...

Ed párkrát naznačil, že nebude problém svatbu přeložit, ale já jsem byla proti. Chtěla jsem svatbu v zimě, chtěla jsem hezké datum, k tomu všemu už bylo vše zařízeno.

Otočila jsem se a chtěla Alici poslechnout, jenže jsem spatřila mého milovaného otce. Usmála jsem se a vydala se mu naproti.

„Tati,“ šeptla jsem radostně a pevně ho objala. Moje oči se zalily slzami. Byla jsem tak šťastná, že jsem opět se svým otcem.

„Bello, holčičko moje,“ zasmál se táta, cítila jsem, jak mě lehce políbil do vlasů. Tohle dělával, když mi bylo pět. „Chyběla si mi, srdíčko.“

„Ty mě taky, tati,“ zamumlala jsem, pustila ho, abych se mu konečně mohla pořádně podívat do tváře. Otec se nijak nezměnil, možná mu přibylo pár vrásek a pár šedivých vlasů, ale to bylo vše. Jeho oči, které jsem měla stejné jako on, byly plné radosti.

Táta se mi chvíli díval do očí, pak jeho pohled však zamířil níž, na mé bříško. Ještě víc se usmál. „Vypadáš nádherně...“ hlesl a já se musela zasmát.

„Díky, tati.“

„Kde je Edward? Copak jsi přijela sama?“ zamračil se nesouhlasně a podíval se kolem nás.

„Kdepak! Jela jsem s Alicí, byly jsme vyzvednou svatební šaty... Pojď, představím tě,“ usmála jsem se, čapla ho za ruku a vedla ho k Alici, která zatím uklidila časopis do své značkové kabelky a která se usmívala od ucha k uchu.

„Alice Cullenová, pane Swane. Jsem nevlastní sestra Edwarda,“ představila se a natáhla k mému otci svoji pravou ruku.

„Charlie Swan. Velice mě těší, Alice,“ usmál se táta a lehce stiskl nabídnutou ruku.

„Mě taky, pane.“

Můj táta vždy cestoval na lehko, nikdy si toho sebou moc nebral, a jinak tomu nebylo ani tentokrát – jeden kufr a jednu malou cestovní tašku. Za moji nabídku, že mu se zavazadly pomůžu, mě zpražil přísným pohledem. A jako správný gentleman nepřijal ani pomoc od drobounké Alice.

„Jak dlouho se zdržíš, tati?“ zeptala jsem se a neboť jsem seděla vepředu a můj otec vzadu, tak jsem se otočila, abych se na něj mohla podívat.

„Nebudu dlouho zdržovat. Dvacátého sedmého mám být na Aljašce... A dívej se dopředu, holčičko, nebo ti bude špatně.“ Můj otec je prostě otec s velkým O!

Poslechla jsem ho a otočila se, ale byla jsem zklamaná, že tak brzo odjíždí. „Už sedmadvacátého? Proč? Cullenům nebude vadit, když tu budeš déle, viď, Alice,“ hledala jsem podporu u své (budoucí) sestry.

„Bella má pravdu, pane. Můžete se zdržet klidně déle. Držíme se hesla – čím víc, tím líp,“ přikývla Alice a zasmála se.

„Je to od vás milé, Alice, ale nemohu se zdržet. Pamatuješ si na strýčka Dana, Bello?“

„Jasně! Ještě v deseti mi kradl nos!“ přikývla jsem a musela se té vzpomínce zasmát. Strejda Dan byl fajn chlap, byl to tátův obchodní partner a taky to byli velmi dobří přátelé. Jeho syn Harry byl první kluk, který se mi fakt líbil. Já a táta jsme se strejdovou rodinou jezdili lyžovat. Sice jsem levá, ale tenhle sport mi celkem jde!

Slyšela jsem, jak se táta vzadu zasmál. „Jedu s ním lyžovat. Tentokrát však jen my dva... Jeho syn Harry letí se svou přítelkyní někam do Španělska, takže se k nám tento rok nepřipojí. Ale i tak to bude pánská jízda.“

„Závidím ti! Já si teď jen tak nezalyžuji,“ povzdechla jsem si a pohladila se po bříšku. „Ale pozdravuj strýčka. A řekni mu, že na ten trik s tím nosem už jsem přišla.“

Táta se znovu zasmál. Celou cestu panovala nádherná a vtipná atmosféra, moje nervozita zmizela hned, jak jsem tátu na letišti spatřila. Viděla jsem na tátovi, že Alice mu nijak nevadí, naopak vypadal, že se mu líbí a že je rád, že jsem si našla slušně vychovanou kamarádku.

Když táta spatřil dům, ve kterém všichni bydlíme, měla jsem co dělat, abych se nahlas nesmála. Byl překvapený, nemohl nalézt ty správná slova.

Před domem čekal Edward, Carlisle a Esme. Všichni tři se usmáli, když mě a taťky spatřili.

„Rád vás zase vidím, pane,“ pozdravil Ed a natáhl k mému otci svoji pravačku, kterou otec s úsměvem stiskl.

„Já tebe taky, chlapče.“

„Jsem Carlisle a tohle je moje žena Esme,“ představil se Carlisle a stejně jako syn, tak i on k mému otci natáhl pravou ruku, kterou otec opět přijal a stiskl.

„Rádi vás poznáváme, pane Swane,“ přidala se Esme.

„Jsem Charlie,“ opravil ji.

Esme se mile usmála. „Pojďte dál, Charlie. Přeci tu nebudeme mrznout.“

Byla jsem ráda, že Cullenům a ani ostatním nebude vadit, že si na pár dní budou muset hrát na lidi, že na pár dní budou muset dělat, že jí, že spí a že to budou mít horší s lovem. Nejvíce jsem se však bála, jak Demetri zareaguje na dalšího člověka a jak můj otec bude reagovat na další dva muže, kteří vypadají jako můj snoubenec.

Edward starší dokonce navrhoval, že s Demetrim se na pár dní stáhnou, to jsem však odmítla. I když se svým synem pořád ještě dobře nevycházel, byl to jeho syn a měl by být na jeho svatbě.

Koukla jsem se na svého snoubence, usmála se na něj a objala ho kolem pasu. Úsměv mi oplatil a políbil mě na čelo.

Táta se seznámil i s ostatními členy této velké rodiny. Jak jsem předpokládala, tři stejní Edwardové ho trochu vyvedli z míry, ale on nikdy nestrkal nos do cizích věcí (nebo to radši ani nechtěl vědět), a tak se na nic neptal.

Esme mému otci ukázala pokoj, který na těch pár dní bude patřit jemu.

Pamatuji si, že když mě sem tenkrát vzal Martin, když jsem se sem přestěhovala, odmítala jsem tu bydlet nejen proto, že jsem s Edwardem nechtěla nic mít (byla jsem blbá, no), ale taky proto, že jsem se obávala, že se nás sem víc nevejde. Ale jak se postupem času ukázalo, opak byl pravdou.

Zatím co můj táta se bavil s mým snoubencem a Carlisleem, já se šla kochat svými svatebními šaty, které Alice schovala k sobě do pokoje. Byla jediná z rodiny, kdo ty šaty viděl. Byla jsem ráda, že mě Edward číst myšlenky nemůže, jinak by ty šaty už dávno viděl.

„Jsou aspoň takové, jaké jsi chtěla?“ ozvala se Alice a já se na ni otočila.

„Jsou,“ přikývla jsem a svůj pohled opět stočila pohled k té bílé látce.

„To jsem ráda... Musím uznat, že i mě se líbí. Máš skvělý vkus, Bello. Jsou elegantní, moderní, zároveň však i staromódní a hlavní je, že jsou krásné, jako nevěsta,“ mrkla na mě a stoupla si vedle mě.

„Díky, Alice. Za všechno,“ usmála jsem se na ni a objala ji.

Bylo kolem půlnoci, když jsem se probudila, protože jsem měla žízeň. Koukla jsem se na Edwarda, který spal. Opět jsem se musela usmát, když jsem ho viděla, jak spí. Nádherně se usmíval, zřejmě měl nějaký hezký sen.

Lehce jsem ho pohladila po vlasech a vydala se do kuchyně, abych se napila.

Bylo to poprvé, co jsem tenhle dům zažila v noci tichý a ponořený do tmy. Vždy tu byl někdo, kdo se v obývacím pokoji díval na televizi, četli knihy nebo časopisy, hráli různé videohry, nebo dělali to, co je bavilo a co bylo jejich koníčkem.

Udivila jsem se, když jsem si všimla, že v kuchyni je rozsvíceno. A ještě více mě překvapilo, když jsem si všimla, že na jedné barové židli sedí táta.

„Tati? Proč nespíš?“ zeptala jsem se ho, vzala si skleničku a napustila si vodu. Táta se lekl, až na židli nadskočil. Před sebou měl notebook a poloprázdnou sklenici vody. Zvedl pohled od obrazovky a koukl se na mě.

„Menší časový posun, však víš, jak jsem na to háklivý. Ale proč nespíš ty? Měla by si odpočívat, holčičko,“ zamračil se nesouhlasně.

„Měla jsem žízeň,“ zasmála jsem se tiše a sedla si vedle něho. „Co děláš?“ Hlavou jsem kývla k notebooku. Otec se usmál a posunul notebook tak, abych se mohla na obrazovku podívat i já. Byla jsem překvapená, když jsem zjistila, že má puštěnou prezentaci fotek z mého dětství. Chvíli jsme tam jen tak v tichosti seděli a dívali se na fotky.

Opřela jsem si hlavu o tátovo rameno. „Jsem ráda, že jsi tady,“ špitla jsem tiše, „bez tebe bych se nevdala.“

Taťka se zasmál. „Nemůžu uvěřit, že se moje malá holčička vdává... Kde jsou ty roky, kdy jsi mi volala, abych přiletěl ti vymalovat garáž, že si chceš malovat?“ povzdechl si.

„A ty jsi vždy přiletěl,“ vzpomínala jsem společně s ním, „a máma pak zuřila...“

Táta vždy věděl, jaký vztah s matkou mám a vždy se ho pokoušel zlepšit. Nikdy se mu to nepodařilo a po tom, co mi matka řekla naposled, se mu to zřejmě nikdy nepovede.

Ani nevím, proč jsem ji zrovna teď vytáhla. Možná jsem si s ním o tom chtěla popovídat. Pochybuji, že mu matka řekla, že u mě byla a co všechno hezkého jsme si řekli. Tušila jsem, že táta někdy vytáhne otázku, proč jsem nechtěla, aby máma s bratrem přiletěli společně s ním. Ale nečekala jsem, že přijde tak brzy.

„Co se mezi vámi stalo, Bells?“

„Byla u mě, když jsem byla v New Yorku. Nevím, jak mě našla,“ začala jsem a rovnou trochu zalhala. Ale copak jsem mu mohla říct, že ho matka podezírala z nevěry? „A řekli jsme si pár slov, které asi nepůjdou vzít jen tak zpátky.“

„Co ti řekla?“

Jen jsem zavrtěla hlavou. Nechtěla jsem to řešit nebo mu cokoliv říct. Můj otec to však chtěl vědět a dožadoval se své odpovědi.

„Co ti řekla, Bello?“ zeptal se znovu, tentokrát však takovým tónem, který mi nedával jinou možnost, než že mu to všechno řeknu.

„Zřekla se mě...“ zamumlala jsem tak tiše, že jsem byla sotva slyšet.

„Cože?“

„Zřekla se mě... Řekla mi, že nejsem její dcera, že není moje matka, že pro ni nic neznamenám,“ mumlala jsem a po chvíli si uvědomila, že mi po tvářích stékají slzy. Bylo to poprvé, proč jsem kvůli tomuhle brečela. Když mi tohle matka tenkrát řekla, omdlela a pak neměla sílu na to, abych plakala.

„Co prosím?“ Táta se na mě podíval, ve tváři bylo poznat, že je šokovaný tím, co jsem mu řekla.

Neměla jsem cílu to zopakovat, ani jsem nechtěla, tak jsem jen přikývla a schovala si tvář do dlaní. Po tvářích mi stékaly slzy velké jako hrachy.

I přes své vzlyky jsem slyšela, jak táta zalapal po dechu. Na malý moment bylo ticho, pak mě táta najednou objal. „Bells, holčičko.“

Pevně jsem ho objala kolem krku a vzlykala mu na rameni. „J-je to a-ale i m-moje vina,“ vykoktala jsem namáhavě.

„Ne, holčičko, není...“ zavrtěl hlavou.

„Je,“ odporovala jsem mu, „řekla jsem ji pár hrozných věcí.“

„Bells,“ oslovil mě táta něžně a vzal si moji tvář do dlaní. „Ty a tvá matka jste si vždy říkaly hrozné věci... Ať jsi ji řekla cokoli, tohle ti neměla říkat.“

Byl naštvaný, viděla jsem mu to v očích, zároveň se však choval mile, něžně a se vší láskou, kterou měl pro mě ve svém srdci. Máma mi jednou řekla, že jsem tátův mazánek a že mě měl vždy radši, než mého staršího bratra Jacoba, ale nebyla to pravda. Táta nás měl rád stejně, miloval své děti.

„Až budu v New Yorku, tak si s ní o tom promluvím. Omluví se ti,“ slíbil mi, ale já zavrtěla hlavou.

„Pohádáte se, jestli o tom začneš mluvit, a to nechci. Ty a Jacob máte s mámou vztah, který já nikdy mít nebudu. Jacob je mi ukradený, ale chci, aby jsi ty s mámou vycházel. Miluješ ji a ona tebe. Važ si toho, co máš,“ už jsem nevzlykala, můj hlas se uklidnil, slzy mi však dál tekly.

Po mých slovech zavládlo ticho, jen jsme si vzájemně dívali do očí. Táta mě hladil po vlasech, tu a tam mě políbil na čelo jako malou holčičku, které přeje dobrou noc.

„Jak můžu milovat ženu, které se zřekla našeho dítěte?“ zeptal se mě tiše.

Pokrčila jsem rameny, protože na tuhle otázku jsem mu nedokázala odpovědět.

Táta zřejmě ani odpověď neočekával,  otočil se, opřel se lokty o linku a teď to byl on, kdo schoval tvář do dlaní. Pak si vjel prsty do vlasů a zadíval se na notebook, kde byla zrovna fotka, jak mě táta jako novorozeně drží ve své náruči. Místo, aby se díval do objektivu, díval se na mě a na tváři měl nádherný úsměv.

„Vždy budeš moje dcera, Bello,“ řekl a koukl se na mě.

Usmála jsem se na něj, utřela si slzy a znovu mu položila hlavu na rameno. „A ty vždy budeš můj otec.“

Prosím, pište komentáře! Děkuji.

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek You don´t know - 46. část: