Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You don´t know - 47. část

25.06.2011 (22:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 2520×

47. část

„Pořád se mi to nelíbí,“ zamručel Edward, když jsem mu podala černý kabát. „Vážně musím?“

„Je to tvoje loučení se svobodou,“ připomněla jsem mu a kolem krku mu obtočila šálu. „Každý chlap se na tohle těší! Užij si poslední večer jako svobodný muž, od zítřka budeš mít totiž utrum,“ zasmála jsem se a stoupla si na špičky, abych ho mohla políbit.

Chtěla jsem, aby měl loučení se svobodou, a protože on jej pořád odmítal, tak jsem to vzala do svých rukou. Řekla jsem Martinovi, ať ho někam vezmou, klidně do nějakého baru, nebo na lov někam daleko, ale ať si tu noc užije.

Martin mi slíbil, že to zařídí. A skutečně. Emmett a Jasper nesměli chybět, stejně tak i Eleazar, a když se Edward starší dozvěděl, že Carlisle bude mít noční službu v nemocnici a můj otec měl v plánu si zajet do hospůdky tady ve Forks (prý si chtěl konečně dát panáka a zapít tak moji svatbu), přidal se i on a Demetri, aby nám, dámám, nechali prázdný dům.

„Edwarde, dělej!“ zakřičel z dolního patra nadšený Emmett.

Můj milovaný si tiše povzdechl a já se musela znovu zasmát. „Užiješ si to,“ mrkla jsem na něj, chytla ho za ruku a téměř ho táhla dolů do obývacího pokoje, kde na něj už všichni pánové čekali.

Naposledy jsem svého (ještě pořád) snoubence políbila a všem popřála, ať si to užijí. Nevěděla jsem, kam jeli, nevěděl to ani Edward. Jen jsem se modlila, aby ho nevzali do nějakého klubu s dámským striptýzem.

Ale tuto myšlenku jsem zahodila hned v momentě, kdy se na mě podíval ženichův biologický otec. On a Eleazar, který stál vedle něj, by něco takového nedopustili.

Hned, jak světla od aut zmizela ve tmě, jsem se otočila na svého otce. „Nemusíš jezdit pryč. Stejně nemáme nic v plánu.“

„To je v pořádku, holčičko. Ještě jsem nezapil tvé zásnuby a svatbu a s těmi mládenci jsem jít nemohl, jsem jako jejich děda,“ zasmál se táta a já se k němu přidala. Kdyby věděl... „Alice se nabídla, že mě odveze a pak i přiveze,“ kývl na Alici, která už byla připravená mého otce odvést.

Otočila jsem se na svoji sestřičku a děkovně se na ni usmála.

Hned, co Alice přijela zpátky, jsme všechny zašly do kuchyně. Dámy chtěly něco upéct nejen na zítřejší svatbu, ale taky vánoční cukroví, a protože kdo ví kolik let nepekly a neměly ty správné chuťové buňky, potřebovaly moji pomoc, kterou jsem ráda poskytla.

Pustily jsme si vánoční koledy, Esme vytáhla kuchařku a my se daly do práce.

Skvěle jsem se bavila, holky mi vyprávěly, co všechno s kluky zažily, každý jejich trapas. Každá toho měla tolik, ale Rosalie se svým manželem vedla. Emmett je prostě kvítko.

Vyslyšela jsem nejen jejich příběhy, ale taky rady typu – co si mám nechat líbit a co zas ne, kdy ho provokovat, kdy hrát uraženou, co na všechny muže platí... Bylo toho tolik, až se divím, že jsem si to vše zapamatovala.

Táta Alici zavolal o dvě a půl hodiny později. Během této doby jsme stihly upéct pět druhů vánočního cukroví a tři moučníky na zítřejší den. Celý dům tak krásně voněl.

„Jak to, že nespíš?“ zamračil se můj milovaný tatínek, když mě spatřil v obývacím pokoji, kde jsem čekala, až přijedou.

„Před chvílí jsme dopekly,“ vysvětlila jsem, „ale už mířím do postele. Čekala jsem na tebe.“

„To jsi nemusela, Bells, holčičko, měla by ses na zítřejší den vyspat. Nevěsta s kruhy pod očima není to pravé,“ poradil mi a pomohl mi se zvednout ze sedačky na nohy.

„Měl ses dobře, tati?“ zeptala jsem se, když jsme vycházeli schody.

„Měl,“ přikývl, „a ty? Nic jste nepřipekly, nespálily?“

„Kupodivu ne.“

Táta se zasmál. Až k mému pokoji jsme šli v tichu, které však nikomu nevadilo. Bylo to příjemné ticho.

„Vyspinkej se dobře, Bells. Zítra je tvůj velký den,“ řekl mi, když jsme zastavili před mým pokojem. Táta se usmál a pak mě opatrně objal. „Mám tě rád, Bello.“

„Já tebe taky, tati. Dobrou noc,“ popřála jsem mu tiše a lehce políbila na pravou tvář.

„Tobě taky a sladké sny,“ mrkl na mě a vydal se do svého pokoje. Ještě malou chvíli jsem tam stála a dívala se, jak táta odchází, pak se ještě víc usmála a vešla do pokoje. Rychle jsem se převlékla do volných tepláků na spaní a do košile, která patřila Edwardovi, abych mohla cítit jeho vůni, a lehla si. Hned, jak jsem zavřela oči, tak jsem usnula.

„Bello?“ mluvil na mě dívčí krásný hlas.

„Hm?“

„Vstávej! Dneska se vdáváš!“

„Hm,“ zamumlala jsem znovu a otočila se na druhý bok. Moc jsem nevnímala, co mi ta dívka říkala, pořád jsem spala.

„Jaký hm? Bello, vstávej, slyšíš! Vdáváš se!“ dívka málem nadšením křičela a já si uvědomila, že ta dívka je Alice. Otevřela jsem oči, lehla si na záda a koukla se na svoji družičku, která měla úsměv od ucha k uchu.

„Dobré ráno, Alice,“ zamručela jsem a pomalu si sedla. „Kolik je?“

„Za chvíli bude deset. Přinesla jsem ti snídani. Hned, jak dojíš, tak se půjdeš vykoupat a umýt vlasy. A my ti pak pomůžeme se proměnit v tu nejkrásnější nevěstu, jaká kdy byla.“

Bylo marné se s ní nebo Rose hádat, že těžko můžu být nejkrásnější nevěsta, jaká kdy byla, když ty dvě se už vdaly. Krásou a půvabem jsem jim nesahala ani po kotníky.

„Jen tak mimochodem... Z tohoto pokoje vyjdeš až na obřad,“ dodala, když odcházela z pokoje.

Překvapeně jsem se na ni podívala. „To jako proč?“

„Edward tě nesmí vidět, to nosí smůlu,“ vysvětlila mi tónem, který jasně říkal, že něco takové se musí vysvětlovat malému dítěti.

Chápavě jsem pokývala hlavou, zvedla se z postele a zamířila ke stolu, kde byla moje snídaně. Někdo mi udělal moje oblíbené lívance s marmeládou, posypané kakaem a se šlehačkou. K tomu jsem dostala horkou čokoládu. Usmála jsem se, když jsem tu dobrotu viděla, a s radostí se pustila do jídla.

Po jídle jsem se vydala do koupelny, jak mi nařídila Alice. A neboť řekla vykoupat, tak jsem si napustila vanu. Do vody jsem si dala pěnu, která voněla po malinách. Během čekání jsem si rozčesala vlasy a sundala veškeré oblečení.

Spokojeně jsem se usmála a zavřela oči, když jsem se položila do vody. Jak jsem se tak namáčela, vzpomněla jsem si na nápad, který jsem kdysi dostala. A to ten, že musím Edu donutit ke společné koupeli. Uměla jsem si představit, jak tu spolu ležíme, dotýkáme se toho druhého, užíváme si společnost své lásky, jak relaxujeme, jak se líbáme... Možná by nebylo špatné tu strávit svatební noc...

Usmála jsem se při této myšlence.

Ze snění mě vytrhla Alice, která začala pěstičkami mlátit do dveří od koupelny. Trhla jsem sebou, jak jsem se lekla, a trochu si lokla vody.

„Bello, už tam jsi hodinu! Pohni, jinak se nic nestihne!“ křikla na mě přes dveře.

Velmi tiše, aby mě neslyšela, jsem si povzdechla, rychle si smyla pěnu z vlasů a vylezla z vany. Vlasy jsem vydrbala ručníkem, rozčesala je a sčesala je do drdolu. Rychle jsem se utřela a natáhla na sebe župan.

Otevřela jsem dveře do pokoje, kde byla nejen Alice, ale i Rose s Kate a Irinou. Všechny se na mě široce usmály. Někdo sem přinesl menší otáčivé křesílko a velké zrcadlo. Na stole se válelo několik sprejů na vlasy, tuny šminek, jeden fén a žehlička na vlasy, pár natáček, mnoho gumiček a sponek. Z hrůzou jsem si uvědomila, že to vše čeká zřejmě na mě.

Opět mě však vyrušila Alice, která mi podávala komplet spodního prádla. Jak podprsenka, která byla bez ramínek, tak i kalhotky, byly z tmavě modré látky, lépe řečeno to bylo samé krajka. Oba díly byly zřejmě dělané, aby zakrývaly to nejnutnější.

„Díky, Alice,“ ušklíbla jsem se a opět zalezla do koupelny, kde jsem si to nic oblékla. Ale musela jsem uznat, že mi to slušelo, a klidně bych se vsadila, že se to večer bude líbit i Edovi.

Znovu jsem na sebe natáhla župan a vrátila se zpět do pokoje, kde mě holky posadily do křesla. Protože jsem pořád zůstávala u dlouhých vlasů, kterých se nikdy nevzdám, protože mi nejen sluší, ale Edwardovi se líbí, přála jsem si jednoduchý účes, klidně bych si nechala vlasy rozpuštěné, ale s tím holky nesouhlasily.

Takže mi vlasy sčesaly do složitého drdolu, který ozdobily několika perlami. Dva pramínky mi zvlnily. Musela jsem uznat, že to bylo nádherné. Normální kadeřnice by tenhle účes dělala téměř celý den, Alice s Kate ho stihly během hodinky.

Mezitím mě i líčily. Opět jsem chtěla něco jednoduchého, nic přeplácaného. V tom mi vyhověly.

„Nevěsta má mít něco nového, starého a modrého,“ řekla Alice, když mi pomáhala na nohy. „Něco modrého už máš, teď něco nového.“

Otočila mě a já na posteli spatřila své svatební šaty. Byly jednoduché, ale krásné, elegantní a byl tam nádech doby, kdy se Ed narodil, ale zároveň nádech této doby. Jedním slovem nádherné. S ramínky a s krajkovým bolerkem, které mělo krátké rukávy, pod prsy stuha, která se zavazovala na zádech. K tomu patřily i rukavičky ze stejné krajky, jako bolerko a jednoduchý, ale teplý kabátek, abych venku během obřadu nezmrzla.

Kate a Irina se šly pomalu samy připravit a taky šly zkontrolovat, jestli vše probíhá v pořádku a jak je na tom pánská část. A Alice s Rose mi zatím pomohly do šatů.

Vydechla jsem úžasem, když jsem se spatřila v zrcadle. Jistě, šaty jsem už měla na sobě, ale teď to vypadalo úplně jinak, než na poslední zkoušce. „Vážně jsem to já?“ zeptala jsem se a otočila se na Alici a Rose, které stály hned za mnou. Obě se zasmály a přikývly.

Znovu jsem se otočila a opět se podívala do zrcadla.

„Bello, musíme se jít připravit, ale přijde Esme se šperky a přinese něco starého,“ řekla mi Alice a já přikývla. A skutečně – hned, jak Rose a Alice odešly, přišla Esme, která držela několik sametových krabiček. V té nejmenší byly diamantové náušnice ve tvaru srdce. V další pak čelenka, kterou mi Esme opatrně dala do vlasů.

„A teď něco starého,“ usmála se na mě Esme a podala mi poslední krabičku, kterou když jsem otevřela, spatřila jsem nádherný náhrdelník. Zalapala jsem po dechu. „Ach bože.“

„Je to jedna z mála pozůstalostí po Edwardově matce,“ zašeptala Esme a já na ni samým překvapením vyvalila oči.

„Cože?“

„Carlisle chtěl, aby Edward měl na svou matku nějakou památku, a tak, když se stěhovali pryč z Chicaga, vzal si pár jejích věcí, jako jsou například šperky. Sám Edward si přeje, aby jsi tento náhrdelník měla dnes na krku,“ vysvětlila mi Esme a já si pořád v duchu opakovala, že nesmím brečet, jinak si rozmažu make-up.

„Ach bože,“ zamumlala jsem znovu, „je překrásný.“

Esme se na mě usmála, hřbetem ruky mě lehce pohladila po tváři a náhrdelník mi připnula. „Jsem za vás tak šťastná,“ vzlykla, když si mě prohlédla. „Vypadáš nádherně, zlatíčko.“

„Děkuji, Esme,“ usmála jsem se a objala ji.

„Nemáš zač,“ mrkla na mě. „Tvůj otec by tě konečně rád viděl.“

„Pošli ho sem,“ poprosila jsem. Esme přikývla, naposledy se na mě usmála, ještě jednou lehce pohladila a pak odešla z pokoje. Dlouho jsem však nebyla sama, za chvíli přišel Charlie, který už byl oblečený do skvěle padnoucího obleku.

Když mě spatřil, zarazil se ve dveřích a otevřel překvapeně pusu. „Bells, holčičko,“ vydechl, udělal dva dlouhé kroky a byl u mě, pak mě lehce objal, „jsi nejkrásnější nevěsta na světě.“

„Děkuji, tati,“ špitla jsem, v hlavě se mi pořád honila myšlenka – neplakat! S tátou jsem měla chvíle, kdy slova nebyla potřeba, a ta teď nastala. Prostě jsme se na sebe dívali, usmívali se a věděli, že ten druhý je stejně šťastný.

Někdo zaklepal na dveře a objevila se Alice, která byla převlečená do jednoduchých, ale elegantních šatů, vlasy jí netrčely různými směry. Musela jsem uznat, že mám nádhernou družičku. Druhá družička byla Rose, za mládence šel Jasper a Martin. Edwardův svědek byl Carlisle, já poprosila Esme, neboť jsem ji téměř považovala za svou matku.

Alice nesla svatební kytici, závoj a bílé zimní boty bez podpatku. K šatům se moc nehodily, ale přeci jen nepůjdu v lodičkách, když je zima a venku je nejméně metr a půl sněhu. Vyhrnula jsem si šaty a s pomocí Alice si boty obula. Pak mi podala kytici, která byla udělaná z bílých růží, aby mi mohla přidělat závoj, který se nedával přes obličej. Takový jsem nechtěla, já jsem chtěla na všechno hezky vidět. Závoj mi Alice přidělala pod drdol a krásně splýval až k mému zadečku.

Pak mi Alice podala rukavičky a kabátek. „Za pět minut začínáme,“ mrkla na mě a já se lekla. Už? Najednou jsem se začala klepat strachy a nervozitou. Nevím, proč tak najednou.

Alice si toho všimla, možná slyšela, jak mi srdce zrychlilo. Mile se na mě usmála. „Klid, Bello.“

Nepatrně jsem přikývla a pozorovala, jak opouští místnost.

„Nemůžu uvěřit, že se dneska moje malinká holčička vdává,“ povzdechl si táta a já se krátce zasmála. „Vždy tě budu mít, Bells, rád a vždy mi budeš moci všechno říct. Vždy tu budu pro tebe, ano, holčičko? To, že se vdáš, nic mezi námi nemění,“ upozornil mě.

„Já vím, tati,“ přikývla jsem a pevně ho objala kolem krku.

„Ukaž, holčičko, pomůžu ti s tím,“ nabídl se, když mi chtěl dát kabátek. V tu chvíli jsem si uvědomila, že i když je to hrozná pitomost a že mi většina za to vynadá, že ten kabátek na sebe nechci, vždyť kvůli němu nepůjdou vidět šaty a hlavně ten nádherný náhrdelník.

„Nechci ho,“ špitla jsem potichu a kabátek hodila na postel.

„Bello, co blbneš?“ zeptal se táta a nechápavě se na mě podíval.

„Koukni na mě, tati. Ten kabátek by tu krásu jen zkazil. Nevezmu si ho,“ zavrtěla jsou hlavou.

„Bells...,“ chtěl táta protestovat, ale já ho nenechala, umlčela jsem ho zdvihnutým prstem.

„Ne, tati. Mně to nevymluvíš a ty to moc dobře víš!“

Táta si tiše povzdechl, když se najednou ozval tátův mobil, který táta vyndal z kapsy kalhot a pípání zastavil. „Budík, abych věděl, kdy máme vyjít,“ vysvětlil a mobil dal zpátky do kapsy. Tiše jsem se zasmála a s radostí přijala rámě, které mi táta nabízel.

Vyšli jsme z pokoje. V domě byl klid, nikdo nikde nebyl. V obývacím pokoji bylo vše nachystáno na oslavu po obřadu.

Opatrně jsme sešli schody. U vchodových dveří čekala Alice, která, když mě spatřila, nevypadala překvapeně, musela to vidět. Jen nepatrně zavrtěla hlavou, pak se široce usmála a vyšla z domu. Sledovala jsem, jak elegantně sešla schody, pod schody na ni čekal Jasper, a jak společně došli na svá místa u oltáře.

„Připravená?“ zeptal se táta.

Na sucho jsem polkla a zavrtěla hlavou. Tomu se táta jen zasmál, otevřel dveře a i my jsme vyšli ven.

Dobře, nebrat si ten kabátek asi nebyl ten nejlepší nápad, protože hned mi byla zima. Když jsem však spatřila Edwarda, na zimu jsem celkem zapomněla a musela se usmát. Byl, jako vždy, nádherný.

I on se usmíval, jenže když viděl, jak málo jsem oblečena, zhrozil se a začal si sundávat černý kabát. Pak se opět usmál, oči měl plné štěstí, byly něžné a i na dálku jsem v nich viděla tu lásku, která patřila jen mně.

Hned, jak jsme k němu došli a otec mě předával ženichovi, mě Ed oblékl do svého kabátu.

„Dej mi na ni pozor, Edwarde,“ poprosil ho táta a usmál se, když mi Ed rychle zapínal velké černé knoflíky. Kabát mi byl velký, ale můj milovaný přeci jen měl nějakou tělesnou teplotu, a tak byl zahřátý a mně tak bylo teplo a bylo mi jedno, jak moc mi ten kabát sedne.

„Udělám vše, co bude v mých silách,“ slíbil a pak se otočil na mě. „Co tě to napadlo?“

„Chtěla jsem, aby jsi mě viděl v celé mé kráse. Ten kabátek by to zkazil,“ prozradila jsem mu a on se na mě jemně zamračil.

„Blázínku. Ty pro mě budeš vždy ta nejkrásnější, ať už budeš mít na sobě cokoli,“ mrkl na mě, chytil mě za ruku a společně jsme se otočili na našeho oddávajícího, který se culil.

Emmett se nadechl a začal.

„Můžeš políbit nevěstu,“ mrkl Emmett na svého bratra a tím ukončil svůj proslov.

Všichni kolem začali tleskat.

Cítila jsem, jak mi po tváři stekla jedna slza – slza štěstí. Kdybych mohla, líbala bych svého muže celou věčnost. Ach, muže. Neuvěřitelné, já se opravdu vdala.

Ed po chvíli polibek ukončil a zblízka se mi díval do tváře. V jeho očích byla láska, něha, hrdost, štěstí. Ještě chvíli jsme se dívali vzájemně do očí, pak však přišly na řadu gratulace. Jako první byl Emmett, který byl k nám nejblíže, pak táta, Esme, Carlisle, Alice, Rose, Jasper... Prostě popřáli nám všichni.

„Pojďme dovnitř, ať nenachladneš,“ navrhl Edward a nabídl mi své rámě, které jsem velmi ráda přijala. A tak jsme všichni zamířili do domu.

Oslava, která byla po svatbě, se ani oslavou vlastně nazvat nedá. Spíš to vypadalo jako nějaké rodinné setkání po několika letech – povídalo se, kupodivu se i pilo a jedlo a dokonce se i chvíli tancovalo. Tancování mě nikdy moc nebavilo, tedy myslím takové ty společenské tance, ale když mě Ed objal kolem pasu a něžně uchopil moji dlaň, změnila jsem názor.

„Neprojdeme se?“ zeptala jsem se tiše svého manžela, když jsem dojedla další kousek toho skvělého dortu. Všimla jsem si nesouhlasného pohledu – přeci jen bylo večer a venku zřejmě byla ještě větší zima, ale já chtěla na chvíli na čerstvý vzduch a na chvíli být s ním o samotě. „Prosím, jen na chvíli,“ škemrala jsem a udělala psí oči. Věděla jsem, že na něj platí.

Edward si tiše povzdychl a přikývl. Než jsem se nadála, Alice mi podávala můj bílý kabátek, který jsem si měla vzít i na obřad. Děkovně jsem se na ni usmála a kabátek si s pomocí svého milovaného oblékla.

Když jsme vyšli ven, zhluboka jsem se nadechla a nasála ten svěží a studený vzduch. Noc byla jasná, čemuž jsem se divila, ale bylo to skvělé, protože i přes hustý les okolo jsem mohla spatřit několik hvězd na obloze. Usmála jsem se, když jsem tu nádheru spatřila.

Po chvíli jsem se otočila na Edwarda, který stál kousek za mnou, díval se na mě a usmíval se tak krásně, až jsem se bála, že se rozteču a zároveň se mi podlomí kolena. Vypadal jako anděl. A nejlepší na tom bylo, že ten anděl byl můj! Neuvěřitelné – mohl mít jakoukoliv holku, na kterou se podíval, ale on si vybral mě!

„Miluji tě,“ zašeptala jsem tiše. Tyto dvě slůvka jsem mu dnes řekla tolikrát, že jsem to radši už ani nepočítala. A stejně tak i Edward.

„Já miluji tebe,“ usmál se, udělal těch pár kroků, aby mě mohl obejmout. „Vždy tě budu milovat...“

Opět žádám o komentáře! Ty minulé mě velmi, ale velmi potěšily!

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek You don´t know - 47. část: