Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You don´t know - 48. část

10.07.2011 (15:45) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2439×

48. část

Tiše jsem si povzdechla. Drdol, který mě pak už tahal, a ze kterého mě bolela hlava, jsem si konečně rozpustila. Hlavou jsem udělala kolečko, abych se trochu uvolnila a jednou rukou si chvíli mnula kůži za krkem.

Můj pohled padl na náhrdelník Edwardovy matky. Usmála jsem se a moje prsty lehce pohladily tu nádheru.

„Líbí se ti?“ ozvalo se ode dveří a já se otočila. Stál tam můj muž, stále v obleku, jen kravatu si sundal a pár knoflíků u krku si rozepnul.

Ještě více jsem se usmála a přikývla. „Je nádherný,“ špitla jsem a znovu se koukla do zrcadla, abych dál mohla obdivovat tu krásu. Manželovy ruce mě objaly kolem pasu, cítila jsem, jak mě lehce líbá do vlasů, ze kterých vybíral perly, které jsem stále ještě měla ve vlasech.

„A je tvůj,“ zašeptal do ticha, které tu bylo. Kromě Carlislea, Esme a samozřejmě mého otce, všichni odjeli na lov, aby nám dopřáli aspoň trochu soukromí na naši svatební noc.

Zalapala jsem po dechu a otočila se mu v náručí. „Co prosím?“ zeptala jsem se, nevěřila jsem vlastním uším.

Edward se jen usmál, přikývl a políbil mě. Jeho prsty jsem cítila na zádech, jak mi rozepínají šaty. Konečky jeho prstů něžně a jemně po pokožce a já v tu chvíli zapomněla na vše, vše kolem nás zmizelo, byli jsme jen my.

Převalila jsem se na druhý bok a rukou jsem začala hledat svého milovaného. Když jsem však po několika minutách vedle sebe nikoho nenašla, otevřela jsem oči a pomalu se posadila. Deka mi sklouzla po těle a já si uvědomila, že jsem nahá. Kousla jsem se do spodního rtu, když jsem si vzpomněla na noc.

Zvedla jsem se z postele, našla nějaké spodní prádlo, triko a tepláky, navlékla na sebe župan a protože jsem měla hlad, vydala jsem se do kuchyně, kde jsem našla svého muže, který, když se na mě otočil, se nádherně usmál – nasadil můj oblíbený pokřivený a uličnický úsměv.

Znovu jsem se kousla do spodního rtu a cítila jsem, jak se červenám při vzpomínce na noc strávenou v té velké rohové vaně.

„Dobré ráno, lásko,“ popřál mi a když jsem kolem něj procházela, abych si mohla sednout ke stolu, na malou chvíli si mě něžně přitáhl do náruče a lehce mě políbil na rty. Vždy mě udivuje, jak něžně a s láskou se ke mně chová nebo se mě dotýká. Myslela jsem si, že něžněji už se mne nemůže dotýkat, ale opět jsem se spletla – minulou noc byl tak něžný, pozorný... dokonalý.

„Jak ses vyspala, ženo má?“ zeptal se, když polibek ukončil. Stále se usmíval, v jeho očích byla láska a radost.

Krátce jsem se zasmála, měla jsem dobrou náladu, která se díky jeho společnosti ještě násobila. „Přímo skvěle, pane Cullene.“

Chtěla jsem si jít sednout ke stolu, ale on mě nepustil. Jednou rukou mě objal kolem pasu, druhou mi dával snídani na talíř. A jako vždy neodolal a musel mě krmit.

Až po chvíli jsem si uvědomila, že cestou sem jsem nikoho nepotkala a že je v domě až moc veliký klid. „Kde jsou všichni?“ zeptala jsem se, porozhlédla se kolem sebe, a pak se opět otočila na svého muže, abych si mohla vzít sousto, které připravil na vidličku.

„Alice a Rose balí dárky ve svých pokojích, kluci se šli podívat po nějakém stromku, Carlisle s Esme hledají vánoční ozdoby na dům... A tvůj otec momentálně pracuje ve svém pokoji,“ vyjmenoval.

Tiše jsem si povzdechla.

Vánoce.

Úplně jsem na ně zapomněla. Poslední týdny jsem se vše točilo kolem svatby, že mi tyhle svátky vypadly z hlavy. Díky bohu jsem byla typ člověka, který dárky nakupuje několik týdnů dopředu, takže dárky jsem měla. Ale i tak jsem žasla, jak vše rychle utíká...

„Děje se něco, Bells? Bolí tě něco?“ strachoval se Ed, který si špatně domyslel můj povzdech.

Usmála jsem se jeho starostlivosti. „Jsem v pořádku, já jen... zapomněla jsem, že budou Vánoce,“ přiznala jsem mu a opět jsem cítila, jak se červenám. Bylo mi trapně – jak někdo může zapomenout na Vánoce?

Můj milovaný se zasmál a něžně mě pohladil po tváři. „Měla jsi toho hodně,“ snažil se mě uklidnit, ale já se jemně zamračila.

„To není omluva na to, abych zapomněla na Vánoce.“ Povzdechla jsem si a opřela se o opěradlo židle. Ed mě znovu něžně pohladil po tváři, pak ji natočil tak, aby se mi opět mohl podívat do očí. Po chvíli odložil vidličku, aby si mohl vzít moji tvář do dlaní.

„Jsi krásná,“ vydechl a lehce mě políbil na rty, „pořád nemůžu uvěřit, že jsi moje žena.“

„A já nemůžu uvěřit, že jsem se vdala... A že ty jsi můj manžel. Vždy budu žasnout nad tím, že jsi se do mě zamiloval,“ řekla jsem mu a natáhla ruce, abych ho mohla obejmout kolem krku.

„Miluji tě,“ zašeptal mi do ucha a já se musela usmát.

Když jsem byla plná, pomohla jsem Edwardovi s úklidem nepořádku, který natropil, když pro mě dělal snídani, a pak ho požádala, jestli mi nepomůže zabalit dárky. Většinu jsme kupovali společně, za což jsem byla ráda. Sice jsem už dlouho byla členem této rodiny a znala je, ale ne tak dobře, jako Edward, který byl nejen členem této rodiny mnohem déle než já, ale taky věděl, co si naši příbuzní přejí.

Věděla jsem, že bude souhlasit, jak jinak.

V pokoji už bylo vše, co jsme potřebovali – několik ruliček balícího papíru s vánočními motivy, nůžky, lepící páska a několik bílých mašliček, které můžete na dárek přilepit. Bylo mi jasné, že to nachystala Alice.

Zatímco Edward seděl na zemi, já si sedla nad něj na postel. Ed dárek zabalil, já stříhala lepící pásku, nalepila ozdůbku a napsala, komu ho Santa přinesl. Bavilo mě sledovat Edwarda při práci. Nejen, že mu to šlo, měl hbité prsty, ale taky dárek stihl zabalit dvakrát rychleji než normální smrtelník.

„Po dlouhé době to jsou Vánoce, na které se vážně těším,“ přiznala jsem mu tiše a dárek, který byl pro Esme jsem položila k ostatním.

Edward se na mě překvapeně otočil. „Vážně? Ty ses někdy netěšila na Vánoce?“ udivil se a podal mi další dárek, tentokrát to byla kniha pro Carlislea.

„Budeš se divit, ale jo,“ přikývla jsem, tiše si povzdechla a koukla se oknem ven na tu krásně zasněženou přírodu. Než jsem se nadála, seděl vedle mě Edward a objímal mě kolem ramen.

„Proč?“

„Protože jsem je měla trávit jen s matkou a bratrem... Táta se snažil být na Vánoce doma, ale někdy se jeho jednání protáhlo, takže to nestihl... A já pak byla celé svátky s mámou a Jacobem,“ vysvětlila jsem, popadla fixu a na dárek napsala Carlisle. „Jupí,“ zamumlala jsem tiše ironicky.

Edward se vedle mě napřímil, po chvíli jsem ucítila, jak mě jeho ruka pohladila po paži a jeho rty se dotkly mé tváře. „To je mi líto,“ zašeptal.

Otočila jsem se na něj a pousmála se. „Nemusí. Je to pryč.“

„Bello...“

„Ne, Edwarde, jsem v pohodě. Co bylo, bylo. Pro mě je důležité, co je teď,“ mrkla jsem na něj, pohladila ho po tváři a něžně ho políbila. „A teď padej!“

Můj manžel překvapeně zamrkal. „Cože?“

„Musím zabalit dárek, který tu Santa nechal pro tebe,“ zasmála jsem se a strčila ho do ramene, ale měla jsem pocit, jako bych tlačila do zdi – vůbec se nepohnul.

„Nejsi ty nějaká drzá?“ zamračil se Edward a pomalu se zvedl.

„Vždy jsem byla,“ zazubila jsem se na něj, „ale mě už se nezbavíš, takže mě musíš mít rád takovou, jaká jsem.“

„Vždy se mi líbilo, že jsi sama sebou... Proto tě tolik miluji,“ natáhl ruku a pohladil mě po tváři. Usmála jsem se a kousla se do spodního rtu. „Nemám zavolat Alici, aby ti s tím pomohla?“

„Tohle zvládnu sama,“ ujistila jsem ho a ještě něž odešel, tak jsem ho políbila do dlaně.

Když jsem se 25. prosince probudila, chvíli mi nedocházelo, co je za den. Až když jsem z přízemí slyšela Emmettův hlas prosící svoji nevlastní matku, jestli si může rozbalit ten velký dárek pro něj, jsem si uvědomila, že je čas na rozbalování dárků.

Otočila jsem se na svého manžela, který stále spal. Ne však na dlouho.

„Edwarde, zlatíčko,“ zašeptala jsem, co nejvíce jsem se k němu natiskla a rukou jsem ho objala kolem hrudi.

Nic.

„Muži můj,“ zkusila jsem to znovu, tentokrát jsem ho však i lehce políbila na rty. To ho probudilo zpět k životu.

„Ano, lásko?“ zamručel, oči však nechal stále zavřené.

Usmála jsem se a pomalu se posadila, což se mu moc nelíbilo, a tak znovu zamručel. Popadla jsem první polštář, co mi padl pod ruku, a pak se pomalu zvedla z postele. Znovu zamručel a tentokrát i oči otevřel. Nic však nestačil říct, protože jsem po něm hodila polštář... A skvěle jsem se trefila – přímo do obličeje.

„Vstávej, zlato! Dárky na nás čekají,“ zasmála jsem se a natáhla k němu ruku, abych mu pomohla z postele. To jsem však neměla dělat, protože Ed moji ruku přijal, ale místo, aby se zvedl, mě velice opatrně dostal zpátky do postele.

„Dárky počkají,“ zašeptal, a pak se jeho rty začaly věnovat mému krku. V tu chvíli jsem zapomněla na to, že jsou nějaké dárky, že ti dole zřejmě čekají až tam přijdeme, na Emmetta, který se vztekal... Opět byl jen on a nikdo jiný.

Jeho rty se pomalu z mého krku přesouvaly nahoru, po mé tváři se dostal k mému uchu. „Takový budíček jsem si nezasloužil,“ zašeptal. Nechápavě jsem se na něj podívala a chtěla promluvit, jenže jsem to nestihla. Začal mě lechtat.

„Edwarde!“ smála jsem se a křičela na celý dům. „Nech toho!“

Cítila jsem, jak se naše malá Elizabeth ozvala. A ne jednou. Kopla jednou, dvakrát... Takhle živá snad ještě nebyla. I Edward si toho všiml. Najednou mě přestal lechtat, místo toho mi vyhrnul triko a konečky prstů začal jezdit po tom kopačáku, který jsem měla na břiše, a který se neustále zvětšoval. Tu a tam se jeho rty dotkly mé kůže a něco zašeptal tak tiše, že jsem neměla žádnou šanci ho slyšet.

„Tohle jsou ty nejkrásnější Vánoce, jaké jsem kdy zažil,“ znovu polibek na bříško, „protože jsem se svými princeznami.“

Pomalu jsem se zvedla na lokty, pak normálně na ruce, abych se mu mohla lépe podívat do očí. „Miluji tě. Vím, že ti to říkám často, ale já chci, aby jsi to věděl, a aby jsi na to nikdy nezapomněl. Jsem jen tvá,“ špitla jsem.

Nádherně se na mě usmál, naposledy políbil a pohladil mé bříško, a pak se jeho rty opět věnovaly těm mým. Když polibek ukončil, pomohl mi na nohy. „Je čas rozbalit si dárky.“

„No konečně!“ zaradoval se Emmett, když jsme se s objevili na schodišti. Všichni tam byli – Emmett seděl před stromkem a před tou velkou hromadou dárků, která tam byla, Jasper s Alicí si sedli na schody, zbytek se pak poskládal na sedačku. Já zamířila ke klavíru. Dodnes si pamatuji, jak u něj Edward seděl a já mu řekla, že dítě, které čekám je jeho... To byly časy... Jeho klavír se stal naším místem.

Ještě, než jsem si sedla, mi Esme podala velký hrnek horké čokolády. Děkovně jsem se na ni usmála.

„Tak už můžu?“ zeptal se nedočkavě Emmett. Tiše a krátce jsem se zasmála.

„Ne, Emmette, tenhle rok má právo na první dárek Bella,“ prohlásil Carlisle a já se na něj překvapeně podívala.

„Cože? Proč?“ divila jsem se. „To je v pohodě. Ať si Emmett vezme dárek jako první.“

„Ne, Bello. Tenhle rok máš právo na první dárek ty, jakožto nová členka rodiny,“ vysvětlil mi Carlisle. Koukla jsem se na Emmetta, který byl překvapený, pak však pokrčil rameny a objal Rose kolem pasu, která si k němu zatím přisedla. Pak jsem se koukla na svého muže, který se na mě usmál a vzal mi hrnek z rukou.

„Tak jo,“ vydechla jsem, zvedla se a zamířila ke stromku. Nebo bych spíš měla říct ke stromu, protože tohle ke stromku měla hodně daleko.

Chvíli jsem se na tu hromadu dárků dívala a hledala nějaký se svým jménem. No, hledala. Pro mě jich bylo víc, než jsem čekala. Nakonec jsem si vybrala jeden hranatý a malý, který byl krásně zabalený a nebyl nijak těžký. Poznala jsem tátovo písmo. Takže to balila nějaká žena v obchodě. Zvědavě jsem se na něj podívala, seděl vedle Carlislea a široce se usmíval.

Když jsem strhla papír, vykoukla na mě černá sametová krabička. Další šperk? Super...

To jsem se však spletla. Místo náušnic či jiného šperku na mě vykoukla kreditní karta. Zalapala jsem po dechu a podívala se na svého otce.

„Co to je?“ zeptala jsem se zbytečně. Moc dobře jsem věděla, co to je, ale byla jsem zmatená.

Táta se krátce zasmál. „Když jsi tenkrát byla v New Yorku, slíbil jsem ti, že ti pořídím kreditní kartu, pamatuješ?“

„Tati, to ne...“ začala jsem, ale táta mě nenechal domluvit.

„Pšt, srdíčko... Šťastné a veselé, holčičko,“ popřál mi, usmál se a já neodolala, udělala těch pár kroků a objala ho. Cítila jsem, že mám na krajíčku.

„Tobě taky, tati...“ špitla jsem, políbila ho na tvář, a pak se otočila na Emmetta, který pochopil, že si konečně může rozbalit dárek. Ještě jednou jsem tátu krátce objala, a pak se vydala zpátky za Edwardem, který se na mě usmál a když jsem si sedla, tak mě objal kolem pasu a políbil do vlasů.

Rychle jsem si setřela slzy a pak sledovala, jak každý rozbaluje dárek, který byl pro něj.

Díky tomu, že táta hodně vydělával, nikdy jsme doma neměli chudé Vánoce, vždy jsem dostala to, co jsem si přála a nejen to. Dostala jsem toho více, než jsem chtěla. A stejně tomu tak bylo i dneska.

Když pod stromkem většina dárků zmizela, políbila jsem Edwarda do dlaně a zvedla se, abych mohla dojít pro dárek, který byl ode mě pro mého milovaného muže.

„Šťastné a veselé, lásko,“ zašeptala jsem a podala mu dárek. Tentokrát jsem si nesedla, byla jsem celá přeseděná, a tak jsem tam před ním stála, ruce zabořené v kapsách u županu a čekala, až dárek rozbalí, a jak na něj bude reagovat.

On mezi tím vzal opatrně dárek do svých rukou a rychlými pohyby papír roztrhal... A pak ztuhl.

A já s ním, protože jsem nevěděla, jestli ztuhl překvapením nebo zklamáním.

„Nevěděla jsem, co ti dát, a pak mě napadlo a došlo, že ještě nemáme naši malou vyfocenou...“ začala jsem blábolit, abych přerušila to ticho, které mezi námi bylo, a které se mi vůbec nelíbilo. „Já vím, nic moc, ale...“

Nic dalšího jsem nestihla říct, protože mě Edward něžně objal kolem pasu, svoji hlavu natočil na bok a položil si na mé bříško. „Nic moc? Zbláznila ses? Je to ten nejkrásnější dárek, jaký jsem kdy dostal!“ šeptal a na malou chvíli se odtrhl, aby se znovu mohl podívat na dárek – byla to zarámovaná fotka z ultrazvuku naší malé holčičky.

„Takže se ti to líbí?“ ujišťovala jsem se a zapletla mu prsty do vlasů.

„Jistěže,“ přikývl a já neodolala a sklonila se, abych ho mohla políbit.

Když polibek skončil, položil Ed fotku na klavír, mě posadil na stoličku a sám se vydal ke stromečku, kde popadl jeden malý hranatý dárek, který mi pak podal.

Zvědavě jsem se na něj podívala a vzala ho do rukou. Na balícím papíru bylo elegantním písmem napsané mé jméno. Edwardův rukopis byl nádherný, bylo vidět, že se učil psát na počátku minulého století. Opatrně jsem papír roztrhla a na mě vykoukla černé sametová krabička.

Povzdechla jsem si. Tentokrát to určitě bude šperk. „Edwarde, já už přeci dostala ten náhrdelník. Proč mi dáváš tohle?“

Nepatrně zavrtěl hlavou a sedl si zpátky vedle mě. „Otevři to,“ pobídl mě.

Chvíli jsem se mu dívala z blízka do očí a nakonec ho poslechla. A dnes, již podruhé, jsem zalapala po dechu.

Z krabičky se na mě díval rodinný erb rodiny Cullenů. Opatrně, jako by byl ze skla, jsem ho vzala do ruky. Erb byl přidělaný na náramku, podobný měla Esme. Opět jsem cítila, jak mám slzy na krajíčku. Koukla jsem se na Edwarda, který se usmíval.

„Teď jsi členka naší rodiny a já chtěl, aby jsi něco takového měla taky,“ vysvětlil mi tiše a pohladil po tváři. Opatrně jsem si nasadila náramek na pravou ruku ,a pak svého milovaného objala kolem krku, aby pochopil, jak moc se mi ten dárek líbí, a jak moc jsem šťastná.

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek You don´t know - 48. část: