Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You don´t know - 49. část

02.08.2011 (11:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 2517×

49. část

„Opatruj se, srdíčko,“ zašeptal táta, který mě naposledy objal a pak se ještě podíval na mého manžela. „A ty taky, Edwarde, a dej na ni pozor.“

„Dám,“ přikývl Ed a stiskl otcovu nabídnutou pravačku. Byla jsem ráda, že ti dva spolu vychází. Můj otec a manžel pro mě byli ti nejdůležitější muži, které jsem v životě měla a mám a které miluji.

„Taky na sebe dej pozor, tati, užij si lyžování a pozdravuj strýčka Dana,“ usmála jsem se, upravila mu kabát a pak jsem se vrátila do náruče mého muže, který mě objal kolem pasu.

„Budu,“ přikývl a než jsem se nadála, tak zmizel v davu lidí.

Aniž bych si to uvědomovala, po tváři mi tekly slzy. Nikdy jsem neměla ráda, když táta odjížděl pryč. Bylo to proto, že jsem měla být doma jen s matkou a bratrem, ale čím jsem byla starší, tím byl mezi námi lepší vztah.

Až po chvíli jsem si uvědomila, že jsem se schoulila do manželovy náruče. Zatím co já jsem Edwardovi  prsty mačkala košili na hrudi, on mě něžně líbal do vlasů a hladil po zádech.

„Půjdeme domů?“ zeptal se po chvíli tiše Ed a lehce mě prstem pohladil po tváři. Pokusila jsme se o úsměv, naposledy popotáhla a přikývla. Ještě jsem si utřela mokré tváře, a když jsem zjistila, že mi na prstech zůstala řasenka, tiše jsem si povzdechla.

„Taky Alice mohla vědět, že budu potřebovat voděodolnou řasenku,“ zamumlala jsem si pro sebe. „Musím si odskočit, lásko. Určitě vypadám hrozně.“

„Jsi nádherná,“ mrkl na mě a nabídl mi rámě. „Doprovodím tě.“

Byla bych blázen, kdybych nesouhlasila, a tak rámě ráda přijala. Opřela jsem si hlavu o jeho paži a dívala se kolem sebe. I když byl čas Vánoc, bylo tu hodně lidí. Můj manžel mě doprovodil přímo před dveře na dámské záchody.

„Počkám tu,“ usmál se na mě a něžně mě políbil.

„Nechceš mi skočit do kavárny pro horkou čokoládu? Přijdu za tebou,“ poprosila jsem a udělala kukuč ala malé štěně. Chvíli se na mě díval a pak přikývl.

„Tvé přání je mi rozkazem, miláčku,“ zasmál se tiše, znovu mě políbil a vydal se směr kavárna. Já zatím rychle zapadla na toaletu. Prve jsem zamířila do jedné z kabinek, poslední dobou jsem na záchod chodila častěji, než by se mi líbilo, ale prý to k těhotenství patří...

Když jsem se chystala spláchnout, uslyšela jsem, jak někdo venku poklepává botou. Nechápala jsem proč, nikdo tu nebyl, jen já, ostatní kabinky byly volné. Jenže hned jak jsem vyšla a spatřila Lucy, mou bývalou kolegyni, jsem vše pochopila. Vždy byla velmi netrpělivá a poklepávání nohou k ní patřilo.

Byla jsem překvapená, že ji vidím a upřímně – nadšená jsem z toho nebyla. S Lucy jsem nikdy nevycházela, neměla mě ráda, protože jsem byla nová holka a ta vždy přitáhla chlapy. A to ji vadilo.

„Čau Bello,“ pozdravila mě a nahodila úsměv.

„Lucy. Jsem překvapená, že tě tu vidím,“ přiznala jsem ji a zamířila k umyvadlu a k zrcadlu. Kriste pane, já vypadala... Rychle jsem pustila vodu a utrhla jeden papír na utírání rukou, abych si tu čerň kolem očí umyla. Nejen že mě takhle viděli ty lidi v hale, ale ještě tahle pinda. Super.

„Jeden zákazník byl mnou tak nadšený, že si mě bere týden na Kanáry,“ pochlubila se a pak mě sjela pohledem od hlavy, až k patě. „Škoda, že máš toho parchanta, mohla by si letět taky. Oblečení stejně nebude potřeba...“ zasmála se a stejně jako já, i ona se podívala do zrcadla, aby zkontrolovala svůj vzhled. „I když... Tomu krasavci zřejmě nevadí, že máš břicho jako balón a že vypadáš hrozně. Až ho omrzíš, zmiň se, že jsem o mně, ano? Pro něj to bude určitě příjemná změna.“

Překvapeně jsem se na ni dívala. Cítila jsem, jak se můj tep a dech zrychlil, hlava mě začala bolet a ruce se mi klepaly.

Donutila jsem se od ní odtrhnout pohled a podívat se na sebe do zrcadla. Hned nato jsem si uvědomila, že nejen ruce, ale celé moje tělo se třese. Na malou chvíli jsem zavřela oči a snažila se uklidnit, což se mi kupodivu podařilo, ale hlava mě bolela dál. Věděla jsem, že něco musím říct a nějak ji setřít.

„Ten krasavec je můj muž...“ chtěla jsem pokračovat, ale skočila mi do řeči.

„Fakt? Bello, ty nejsi zas tak blbá, jak jsem si myslela. Nechat se zbouchnout nějakým mladým boháčem, kterého pak donutíš k svatbě... Geniální plán,“ pochválila mě.

„Já ho nenutila k svatbě a těhotenství jsem opravdu neplánovala!“ bránila jsem se, rychle jsem si upravila oči, umyla ruce a otočila se, abych se na ni opět mohla podívat. „Já nejsem žádná zlatokopka!“

Opět se zasmála. „Ale prosím tě, Bello. Každá holka, která dělá nebo dělala to co my, to v sobě má.“

„Pleteš se,“ zavrtěla jsem hlavou a chtěla jsem odejít, ale její další slova mě zastavila.

„Možná ano,“ pokrčila jsem rameny. „Ale vážně, Bello. Myslíš si, že si tě vzal proto, že tě má rád? Jen se chtěl zachovat správně. Teď se k tobě možná hezky chová a dělá vše, co chceš. Ale to proto, že jsi těhotná. Až porodíš, vše se změní. Zatím co ty budeš doma sedět u toho parchanta, on bude prohánět jednu sukni za druhou a nějaký prstýnek na ruce ho nezastaví... A ani ty ne,“ mrkla na mě, utřela si ruce do papírového ubrousku a zamířila ke dveřím, ve kterých se otočila, prsty na mě zamávala a zmizela.

A nejen ona, ale všechno kolem mě.

Něco pevně svíralo moji pravou paži a sevření bylo čím dál silnější. Pak najednou povolila a ozvalo se zapípání.

„Tlak má trochu slabší, pane doktore,“ řekla nade mnou nějaká žena a já se zamračila. Doktore? Vážně řekla doktore? Rychle jsem otevřela oči, abych zjistila, kde jsem, i když mi to bylo jasný, jak facka – byla jsem v nemocnici. Ležela jsem na jednom z těch mnoha bílých lehátek v přijímací hale.

Chtěla jsem se posadit, ale sestřička nade mnou mě zastavila. Usmála se na mě a uklidila tlakoměr. „Jak se cítíte, slečno?“

„Je mi fajn... Jak jsem se sem dostala?“ zeptala jsem se a znovu se chtěla posadit. Tentokrát mě však nezastavila sestra, ale doktor, ke kterému zřejmě mluvila. Byl celkem mladý a řekněme i pohledný. Ale na Edwarda neměl.

„Našla vás žena na letišti na dámských toaletách a ta zavolala záchranku. Udělala dobře,“ vysvětlil a opět mě zastavil. „Měla byste ještě chvíli ležet.“

„Nechci ležet. Je mi dobře,“ vzdorovala jsem a pak jsem si uvědomila, že nikde nevidím svého muže. „Kde je můj manžel?“

„Manžel?“ doktor překvapeně zamrkal a koukl se do nějakých papírů. „Vy jste vdaná?“

„Ano,“ přikývla jsem.

„V občance máte, že jste svobodná, slečno Swanová,“ vysvětlila mi sestřička, která mi podala bílý kelímek, který byl plný vody. Děkovně jsem se na ni usmála, měla jsem žízeň a v krku strašné sucho.

„Vdala jsem se před pár dny, ještě jsem si nestihla zařídit novou občanku.“

„Mohla byste mi dát na něj nějaký kontakt? Zkusím mu zavolat,“ nabídla se sestřička a já ji velmi ráda nadiktovala Edwardovo číslo na mobil. Musel mít o mě hrozný strach a taky – ten doktor se na mě až moc usmíval.

Sestřička se na mě znovu usmála, pohladila mě lehce po ruce a pak rychle odešla volat mému milovanému. Doufala jsem, že budu moci být chvíli o samotě. Bylo mi dobře, ale opět jsem se cítila unavená, a tak jsem chtěla zavřít oči a relaxovat, jenže doktor si k mému lůžku přisunul jednu z mnoha kovových židlí a přisedl si ke mně.

Nejistě jsem se na něj koukla a pak se nenápadně posunula dál od něj. Nejen ten úsměv, ale i ty oči se mi nelíbily.

„Omdléváte často, slečno?“ zeptal se mě.

„Paní,“ opravila jsem ho, „a ne, nestává. Ale poslední dobou toho na mě bylo moc. Já jsem v pořádku a moje dítě taky.“

Doktor se na mě ještě více usmál a více se ke mně naklonil. Ale já už se dál nemohla posunout, spadla bych z postele, a tak jsem zatnula zuby a úsměv mu oplatila.

„A byla bych ráda, kdybyste mě nechal chvíli odpočinout,“ poprosila jsem ho, vypila zbytek vody a kelímek odložila na blízký stoleček.

Doktorovi z jeho tváře zmizel úsměv, zamračil se, něco napsal do karty, kterou pak odložil vedle kelímku. „Jistě.“ Přikývl a tvářil se, jako by snědl citrón. Ještě než jsem zavřela oči, tak jsem se dívala, jak odchází. Cestou zastavil sestřičku, která zřejmě sehnala Edwarda, a šla mi to oznámit. Něco jí řekl a pak ukázal na mě. Sestra se na malý moment zatvářila překvapeně, pak však přikývla.

Nepatrně jsem zavrtěla hlavou a zavřela oči. Poslouchala jsem ten šum kolem sebe a nemohla se dočkat, až uvidím svého manžela. Snažila jsem se myslet jen na něj, a co nejvíce jsem se snažila zapomenout Lucy a její slova.

„Paní Cullenová?“ oslovila mě sestřička a já opět otevřela oči. „Pan doktor si tu vás na pár dní chce nechat,“ oznámila mi a já na ni vyvalila oči.

„Cože? Proč? Mně je dobře!“ bránila jsem se.

„Panu doktorovi se nelíbí váš nízký tlak. Já vím, že o svátcích být v nemocnici není zrovna nejlepší, ale myslete na děťátko,“ snažila se mě uklidnit sestřička, „za chvíli přijdu a přinesu vám košili na převlečení... A váš manžel tu prý za chvíli bude.“

Hned, jak odešla, tak jsem se porozhlédla po místnosti. Doktora jsem našla u recepce. I když to bylo přes celou místnost, viděla jsem, jak má na tváři úsměv.

Odfrkla jsem si a založila ruce na prsou. Až přijde Edward, tak uvidí.

Sestřička měla pravdu – můj manžel po chvíli objevil ve dveřích a ustaraně se díval po místnosti. Když mě spatřil, oddychl si a nádherně se usmál. Úsměv jsem mu oplatila a nadšeně jsem se dívala, jak spěchá ke mně.

„Bello,“ vydechl, když byl u mě a opatrně mě objal. „Měl jsem takový strach o tebe i naši malou. Jste v pořádku?“

„Jsme,“ přikývla jsem a pohladila ho po tváři, „ale chtějí si mě tu nechat. Prý mám nízký tlak,“ vyklopila jsem mu tu nádhernou novinku.

Překvapeně se na mě podíval. „Co prosím? Jak nechat?“

„Támhle ten doktor,“ nenápadně jsem na něj ukázala, „si mě tu chce nechat...“

Edward, který si ke mně přitáhl stoličku, stejně jako před pár minutami doktor (tentokrát mi to však bylo příjemné a byla jsem ráda), se koukl na doktora, který nás (zřejmě) celou dobu pozoroval. Z manželovy tváře zmizel úsměv, zamračil se a než jsem se nadála, tak jsem opět byla sama. Sledovala jsem, jak můj manžel míří k doktorovi a pak jak mu něco říká.

Doktor zjevně nečekal, že Edward dorazí tak brzo, byl nervózní a řekla bych, že se ho snažil přesvědčit o tom, že nechat mě tu je to nejlepší pro moje zdraví. Můj manžel s ní však nesouhlasil. Možná mezi nimi proběhla i hádka, kterou vyhrál můj manžel, protože od doktora vycházel opět s nádherným úsměvem na tváři.

„Můžu jít domů?“ zeptala jsem se tiše, když si ke mně opět přisedl. Chopila jsem se jeho dlaně, kterou jsem pevně stiskla. Byla jsem ráda, že přišel tak brzo. Nelíbila se mi myšlenky, že bych si na sebe navlékla tu hnusnou nemocniční košilku.

Můj milovaný přikývl a druhou volnou rukou mě lehce pohladil po tváři. „Nikdo nebude nutit moji ženu, aby byla na vánoční svátky v nemocnici...“

Děkovně jsem se na něj usmála a posadila se, abych ho konečně mohla políbit. Pak, když jsem polibek ukončila, jsem ho objala kolem krku a vdechovala jeho vůni, kterou jsem tolik měla ráda.

Po chvíli se objevila sestřička, která nenesla košili, ale můj kabát a kabelku a jakýsi papír.

„Můžete jít, paní Cullenová,“ usmála se na mě a podala mi mé věci. Pak se otočila na mého muže, kterému padala papír. „Kdyby se vaší ženě nějak přitížilo, nebo kdyby opět omdlela, vezměte ji do nemocnice,“ nakázala mu a pak se na nás na oba usmála. „Přeji vám krásné svátky.“

Rychle jsem si navlékla kabát, Edward papír, zřejmě lékařská zpráva, složil a dal do vnitřní kapsy svého saka a pak mi pomohl slézt s lehátka. Objala jsem ho kolem pasu, on mě kolem ramen a společně jsme se vydali pryč z tohohle blázince.

Moc prosím, zanechávejte komentáře. Děkuji.

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek You don´t know - 49. část: