Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You don´t know - 55. část

01.12.2011 (07:45) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 3846×

55. část

Rána to byla silná, hlava se pod tou silou otočila na pravou stranu, ale díky bohu jsem se udržela na nohou... Tvář mě pekelně pálila a já v očích opět cítila slzy.

Drž se, Bello! Tohle přesně on chce! opakovala jsem si v hlavě a koukla se mu do očí.

„Jacobe,“ zamumlala jsem, ale to bylo jediné, co jsem stihla říct či udělat, protože dveře se otevřely a než jsem se nadála, tak můj bratr byl přitisknutý ke zdi a každou vteřinou nabíral rudou barvou ve tváři, jak se dusil, protože můj manžel ho držel silně pod krkem.

Dívala jsem se, jak se můj vlastní bratr dusí a přistihla jsem se při myšlence, ať ho můj manžel klidně udusí, nebo ať si na něm Demetri nebo pan Cesar smlsnou, že si přeji, aby trpěl po těch letech, co mi nadával, mlátil a ponižoval, jen co k tomu měl příležitost.

Bratr vyhledal moji tvář a prosebně se na mě podíval. Vydechla jsem, jemně se zamračila a odvrátila pohled. Nevěděla jsem, co dělat. Znovu jsem se hluboce nadechla a zavřela oči.

Slyšela jsem Edwardovo hluboké vrčení, které by mi možná normálně nahnalo strach, teď mi však dodával pocit bezpečí.

„Bello,“ zaskučel můj bratr. Nic takového jsem nečekala, nadskočila jsem a znovu se podívala na svého bratra. Po dlouhé době mě oslovil tak, jak jsem to měla ráda – vždy, když mě musel oslovit, mi říkal Isabello, nikdy ne Bello.

Opět byl rychlejší můj manžel, který ještě hlasitěji zavrčel.

Moje nohy vypověděly službu a já se potřebovala něčeho zachytit. Rose si mého mírného zakolísání všimla, a hned mi přišla na pomoc stejně jako její manžel, který mě jedním ladným a pomalým pohybem čapl do náruče a odnášel někam pryč, za což jsem mu byla vděčná.

„Budeš v pořádku, neboj se, Bello. My tě nedáme,“ zasmál se krátce Emmett a já (i přes to, v jaké jsem byla situaci) jsem se pousmála.

Po chvíli mě položil na moji postel, kterou jsem teprve před pár hodinami opustila. Pak mě společně se svojí ženou zakryli a zabubali do dek. Celou dobu jsem pozorovala Emmetta a přemýšlela, proč jsem taky nemohla mít tak skvělého bratra, jako má Edward. Proč je můj bratr egoista, sobec a hajzl? Proč nemám někoho, jako je Em? Nebo Rose? Alice?

„Emmette?“ zamumlala jsem. V krku jsem měla sucho, nemohla jsem pořádně mluvit. Rosalie si toho všimla, popadla sklenici, která byla na nočním stolku a valila do koupelny mi napustit vodu.

„Ano?“ Vypadal překvapeně, že jsem ho oslovila.

„Jsi skvělý brácha,“ špitla jsem a sledovala, jak se na jeho tváři objevuje široký úsměv.

„A ty super ségra,“ mrkl na mě. Stál před postelí, ruce zkřížené na prsou, a tu a tam se podíval ke dveřím.

Rose mi podala sklenici a já ji vděčně přijala a rychle se napila. „Prosím, ať za mnou přijde Edward,“ vzlykla jsem a lehla si tak, abych na bolavé tváři nemusela ležet.

Rosalie si ode mě vzala sklenici a chvíli to vypadalo, že vlastně neví, co má dělat – jakoby mě chtěla utěšit, ale nevěděla jak. Otočila se na svého muže, možná mu i něco řekla a nepatrně kývla hlavou. Emmett zřejmě pochopil, o co ho žádá a normálním lidským krokem opustil pokoj.

Opět jsem cítila, jak mi stékají slzy po tváři.

Těch pár kapek způsobilo, že se Rose zatvářila ještě více bezbranně. „Bello, neplač... Mysli na sebe, na děťátko...“ blekotala a střídavě se dívala na mě a na dveře. Vypadalo to, jako by se modlila, aby konečně Edward přišel, nebo vlastně kdokoli, kdo mě utěší.

Není divu, že se útěchy nechtěla ujmout ona sama. Sice jsme se spolu bavily a vycházely spolu, ale měla jsem pocit, že i tak mě zrovna moc nemusí. Nikdy jsem se jí neptala proč a nikdy jsem s ní netrávila moc času.

Domem se najednou rozlehl bratrův bolestný výkřik.

Trhla jsem sebou a ještě více se rozbrečela, i když nevím proč. Rosalie se podívala na dveře a potichu zasyčela. Pak se otočila na mě a snažila se usmát. „Bello, uklidni se,“ pokusila se znovu, tentokrát jí to šlo lépe.

Po tom výkřiku v domě zavládlo podivné ticho. Polkla jsem a zavřela oči. Chtěla jsem být daleko odtud, chtěla jsem být někde jen se svým manželem, chtěla jsem, aby bylo po všem, abych konečně ve své náruči držela naši malou holčičku, chtěla jsem klid.

Znovu jsem sebou trhla, když jsem cítila, jak mě někdo objal kolem pasu a něžně si mě přitáhl do náruče. „Už je dobře, srdíčko,“ zašeptal mi do ucha sametový hlas a něžně a lehce mě pohladil po bolavé tváři.

Chtěla jsem otevřít oči, ale jakoby to vycítil, tak se opět nahnul k mému oušku a zašeptal, ať je klidně nechám zavřené, ať odpočívám, že bude u mě.

Poslechla jsem ho.

Chvíli jsme byli v tichosti – tiskl si mě k sobě, hladil mě po tváři, krku, bříšku, tu a tam mě políbil do vlasů.

„Co jste mu udělali?“ špitla jsem, když jsem se konečně uklidnila a když mi po tváři stekla poslední slza. Cítila jsem, jak se Edward za mnou napnul a ztuhnul.

„Nic vážného,“ zamumlal, připadalo mi, že se něčeho bojí.

„Klidně mi to řekni,“ pobídla jsem ho, otočila se na druhý bok a konečně otevřela oči, abych se na svého milovaného a na mého zachránce mohla podívat. Vypadal ještě více unaveně, kruhy pod očima měl zase větší. Tiše jsem si povzdechla, zvedla ruku a lehce ho pohladila po tváři. Neměl by se tolik namáhat...

„Omylem jsem mu zlomil ruku... Neudržel jsem se,“ řekl omluvným tónem a teď to byl on, kdo zavřel oči. „Ale... on... on tě uhodil,“ zavrčel tak hlasitě a hluboce jako nikdy. „Ale to... to bylo naposled... Už ti nikdy nikdo neublíží!“

Stále vrčel, měl zavřené oči a hluboce dýchal. Byl rozčílený.

Moje prsty pevně uchopily jeho košili a ještě více se k němu přitiskla. Chtěla jsem, aby se aspoň trochu uklidnil. Zároveň jsem se musela usmívat – jeho slova krásně hřála u srdce.

„Víš... Nikdy jsem moc nechápal, proč jsi utekla z domu. Já vím, říkala jsi mi, jak se k tobě chovala tvá matka a bratr, ale nikdy jsem nemohl nahlédnout do jejich mysli... A teď, když jsem si přečetl tu jeho,“ soukal ze sebe a jeho vrčení se stalo ještě hlasitější.

Polekaně jsem k němu zvedla oči a dívala se do jeho tváře. Stále měl oči zavřené, ale i tak jsem odhadovala, že musí být temné jak půlnoc, čelist měl pevně semknutou. Ale i přesto si mě k sobě něžně tiskl a jeho doteky na mých zádech byly lehounké.

Najednou se jeho čelist uvolnila a on svou tvář zabořil do mých vlasů.

„Ach, lásko, srdíčko moje,“ zamumlal, hlas měl bolestný, zároveň omluvný a lítostný. „Nikdo ti neublíží, už ti nikdo neublíží,“ opakoval stále dokola, „nedám vás – tebe, ani naši malou. Udělám vše, abyste byly v pořádku.“

„Já vím,“ špitla jsem tak tiše, že mě možná ani neslyšel.

Domem se ozvalo bratrovo zaúpění. Trhla jsem sebou a automaticky jsem se podívala ke dveřím.

Edward (stejně jako předtím Rose) zasyčel, a pak se mi konečně podíval do očí. Jak jsem předpokládala, měl oči temné.

„Carlisle mu rovná kost,“ vysvětlil mi. Pomalu zvedl ruku a něžně, velmi něžně, mě konečky prstů pohladil po bolavé tváři. Jeho studený dotek mi nevadil, naopak, bolavou tvář krásně zchladil. Proto jsem svoji tvář více přitiskla k jeho ruce.

„Mnohem lepší, než nějaká pitomá zmražená zelenina,“ zamumlala jsem a mému manželovi cukl jeden koutek.

Malou chvíli jsme se dívali vzájemně do očí, aniž by jeden něco řekl. Tahle chvíle byla plná lásky, něhy – prostě byla dokonalá, i přes to, proč jsme v ní byli.

Můj milovaný se pousmál a než jsem se nadála, naše rty spolu tančily pomalý, něžný a taky trochu vášnivý tanec.

Z pokoje jsem vyšla až druhý den ráno.

Když jsem se rána probudila, bylo mi jasné, že tento pokoj opravdu už dneska opustím, abych neohrozila svého manžela, protože ty změny jsem na sobě pociťovala čím dál víc, a že na tváři budu mít pěknou modřinu, kterou budu muset zakrýt pudrem. Díky bohu v tom mám už cvik.

Vedle mě nikdo neležel, takže Ed už byl zřejmě vzhůru.

Pomalu jsem se posadila, protáhla a když jsem se zvedla z postele, natáhla na sebe župan. Hned jsem zamířila do koupelny, abych se na sebe mohla podívat.

Neměla jsem to dělat.

Zalapala jsem po dechu a radši jsem se pevně chytla umyvadla, protože jinak bych možná slítla na zem.

Sice jsem od matky nebo od bratra dostala facku a měla pak modřinu, ale nikdy ne takovou. To jen tak nezakryju!

K tomu všemu jsem ani neměla pudr – Edwardovi jsem se líbila i nenamalovaná, takže jsem se většiny těch kravin zbavila, jen tu a tam, když jsem šla mezi lidi, tak jsem si dala řasenku, to bylo všechno. Pudr jsem neměla, budu muset požádat Alici... Ale takhle přeci nemůžu jít dolů!

Opatrně jsem se dotkla toho monoklu... Cukla jsem sebou. Možná nakonec přeci jen budu potřebovat tu pitomou mraženou zeleninu.

„Sakra,“ zaklela jsem potichu.

„Děje se něco?“ ozvalo se ode dveří.

Rychle jsem se k němu otočila zády, nevěděla jsem, jestli mě už takhle viděl, nebo ne. Jestli ne, tak to nebudu riskovat.

„Nic, nic... Já jen,“ koktala jsem, „mohla... Nemohla by sem přijít Alice?“

„Bello? Jsi v pořádku?“ zeptal se můj manžel, který se najednou objevil hned za mými zády.

Jen jsem přikývla.

Mohlo mi být jasné, že tohle jako odpověď mému milovanému nebude stačit.

„Bello, otoč se.“ Když jsem se k ničemu neměla, zřejmě se odhodlal, že mi k tomu pomůže, a tak mě něžně chytl za loket, ale vytrhla jsem se mu. Sklonila jsem hlavu, a tak mi spadly vlasy do tváře.

„Bello.“

„Věř mi, nechceš mě vidět... Jen se rozčílíš.“

„Proč bych se...“ divil se, ale pak se zasekl – došlo mu to. A než jsem se nadála, tak místo aby byl za mnou, byl přede mnou a díval se mi do tváře.

Ztuhla jsem a sledovala jeho reakci.

Prve (stejně jako já) ztuhl, pak velmi tiše zavrčel, na moment zavřel oči a nakonec mě objal.

Překvapeně jsem vyvalila oči a objala ho kolem krku. „Edwarde?“ zamumlala jsem mu do ramene.

„Pšš, zlatíčko... Pošlu sem Alici, ano? Pak přijď dolů, udělal jsem ti snídani,“ mrkl na mě a než jsem se nadála, byl zase pryč. Řekla bych, že byl pekelně rozčilený, ale přede mnou to nechtěl dát najevo, proto tak rychle zmizel...

Alice se skutečně po pár vteřinách objevila ve dveřích do koupelny, v ruce měla kosmetickou brašnu, a hned mi poručila, ať se jdu posadit, že mi pomůže. Rychle, ale pomalu jsem si opláchla obličej a opět zamířila do pokoje, kde jsem se posadila na postel a čekala, až se moje švagrová pustí do práce.

Hned, jak jsem zavřela oči, se ze spodního patra ozvala rána a zároveň řinčení skla. Trhla jsem sebou, otevřela oči a podívala se na Alici, která se dívala na dveře a špulila rty.

„Co to bylo?“ zeptala jsem se tiše a střídavě jsem se dívala na ni a na dveře.

Moje švagrová chvíli neodpovídala, pak jen zavrtěla hlavou, koukla se na mě a pokrčila rameny. „Nic,“ usmála se, a pak dala jeden svůj prst pod moji bradu, aby mohla dát moji hlavu do dobré polohy a aby se jí lépe maskovala moje modřina.

„Alice, co to bylo?“ dožadovala jsem se své odpovědi, ona však opět jen zavrtěla hlavou a poručila mi, ať zavřu oči.

„Stejně se to dozvím,“ nadhodila jsem, když mi opatrně nanášela pudr na tvář. Bylo až neuvěřitelné, jak lehce a něžně dokáže pracovat. Téměř jsem necítila, že by se mě někdo dotýkal a pokud ano, tak její ledové prsty mi moji modřinu jen utěšily.

„Bude potřeba nová televize,“ povzdechla si Alice po chvíli a já jsem překvapeně pozvedla obočí.

„Proč?“

„Uvidíš sama... Otevři oči,“ poprosila mě a já tak hned učinila. Alice se na mě dívala z různých pohledů, nakonec se na mě usmála a během chvilky vše naházela zpátky do té velké brašny, kde jsem spatřila mnoho řasenek, očních stínů a kdo ví, co ještě.

Zvedla jsem se a vzala do rukou nabídnuté zrcadlo. Musela jsem se usmát – Alice je prostě profík, na tváři nešlo vůbec poznat, že bych někdy měla nějaký monokl.

„Díky, Alice... Hned vypadám lépe,“ usmála jsem se na švagrovou, a pak ji objala.

„Za málo, Bello,“ mrkla a už jsme vycházely z pokoje.

Nadechla jsem se a zasekla se. Až teď jsem si uvědomila, že po celém domě cítím podivnou a lahodnou vůni. Něco jako tenkrát... Něco jako...

„Je Edward v pořádku?“ vybafla jsem na Alici.

Ta se na mě překvapeně podívala a přikývla.

„Cítím jeho krev... A mnohem silněji, než minule,“ vysvětlila jsem jí a znovu se zhluboka nadechla a vydechla. Ne, nezdálo se mi to, ta vůně tady byla – lehce nasládlá, čerstvá...

„Pořezal se o sklo...“

„Cože?“

„Kvůli němu je potřeba nová televize,“ začala mi vysvětlovat, „když viděl tu modřinu, no, tak se prostě neudržel. Však ho znáš,“ pokrčila rameny. „A tak to trochu schytala televize. Emmett je naštvaný, byl to nejnovější model a čekal půl roku, než mu přišla z Japonska...“

Musela jsem jí skočit do řeči – mě žádná pitomá ultra-nová televize nezajímá! Mě zajímá můj manžel! „Je Ed v pořádku?“

Alice dvakrát překvapeně zamrkala a pak přikývla: „Jistě, že je... Jeho rány se hojí rychle. Byly to malé rány na prstech.“

Oddechla jsem si. „Myslíš, že můžu za ním? Víš, jak to myslím – přeci jen bych se od něj teď zase měla držet dál, abych ho zase tak nečekaně kousla.“

Alice se na chvíli zamyslela, a pak přikývla.

Děkovně jsem se usmála a už jsem si to pádila dolů. Na malou chvíli jsem se zasekla v obývacím pokoji, kde zrovna Martin a Jasper uklízeli rozbitou televizi. Emmett seděl na sedačce a jen to vše v tichosti pozoroval. Vypadal jak hromádka neštěstí.

To mě v ten moment moc nezajímalo, protože po tváři mi proběhl mráz – uprostřed obrazovky byla díra. Těžce jsem polkla.

„Je v kuchyni,“ ozval se Martin a aniž bych mu nějak odpověděla, dala jsem se opět do pohybu. Ve dveřích do kuchyně jsem se však zastavila a tiše pozorovala, jak se můj manžel opírá o kuchyňskou linku a povídá si s Carlislem, který ke mně stál zády a zřejmě mu dělal něco s rukou...

Krev jsem sice pořád cítila, malý moment jsem i cítila, jak mně brněly zuby, ale udržela jsem se, a taky pro mě bylo v tomto momentě mnohem důležitější, jestli je v pořádku.

„Klidně pojď dál, lásko,“ pobídl mě můj milovaný a zvedl ke mně pohled. Neposlechla jsem ho, svůj pohled jsem přesunula na jeho adoptivního otce. Ed mě vždy chtěl u sebe (stejně jako já jeho), i když mu hrozilo, že ho zase oslabím.

„Jen pojď dál, Bello,“ řekl Carlisle. Usmála jsem se a několika dlouhými kroky jsem se dostala ke svému manželovi, kterého jsem objala kolem krku.

„Jsi v pořádku?“ zamumlala jsem mu do ramene a až teď jsem si všimla, že můj manžel má v zápěstí napíchnutou tlustou jehlu, vedoucí do jedné z žil. Těžce jsem polkla a koukla se prve na Carlislea, pak na manžela.

„Carlislea napadlo, když už jsem si tu ruku pořezal, tak ať z toho něco je,“ pokrčil rameny můj milovaný.

„Edwarde,“ špitla jsem a opřela si hlavu o jeho paži a zavřela oči. Tohle jsem vidět nemusela.

Slyšela jsem, jak se tiše zasmál.

„Tobě to přijde vtipné? Jsi v pořádku? Nebolí tě to?“ kuňkala jsem.

„Jsem v pořádku, neboj se o mě. Kolikrát ti mám říkat, aby ses starala hlavně o sebe a naši malou. Vy dvě jste mnohem důležitější,“ zašeptal, a pak mě políbil do vlasů.

„A co ten odběr? To ti nic neudělá?“ starala jsem se dál i přes jeho slova.

„Bello, lásko, ty jsi asi hluchá. Copak jsi mě před chvílí neslyšela?“

Ignorovala jsem ho, místo toho jsem se koukla na Carlislea.

„Bude v pořádku,“ usmál se na mě, mluvil uklidňujícím hlasem. „Bude jen trochu oslabený, ale je to pro jeho tělo lepší, než abys ho kousla. To by ztratil mnohem více energie.“

„Ach bože,“ povzdechla jsem si.

Všimla jsem si, jak se Carlisle pousmál. „Dnes mu vezmu víc, využijeme toho, že si tak hloupě ublížil... Až budeš cítit, že krev opět potřebuješ, jen ji vyndáme z mrazáku. Ještě chvíli a budeme mít tak na měsíc dopředu, odhadem, samozřejmě. Teď je to osm dní, co jsi Edwarda kousla, budeme odhadovat, že to tak bude pokračovat, ale je možné, že až miminko bude sílit, bude chtít častěji... Ale prozatím to bude stačit.“

Znovu jsem si tiše povzdechla.

„V jídelně je prostřeno a nachystaná snídaně... Pokud ti tedy nebude vadit, že bude studená, tak se klidně běž nasnídat – musíš mít hlad,“ mrkl na mě Ed, ale já zavrtěla hlavou. Jestli jsem měla hlad, tak mě opustil v momentě, kdy jsem spatřila tu hnusnou jehlu.

„Srdíčko, běž se najíst.“

„Nemám hlad... ani chuť,“ zamumlala jsem.

„Bello, běž se najíst... Uvidíš, hned, jak budeš z téhle místnosti pryč a neuvidíš tohle,“ hlavou kývl ke své ruce, „bude ti hned lépe.“

Zadívala jsem do jeho očí, a pak přikývla. Možná má pravdu.

Můj milý se hned usmál, znovu mě políbil do vlasů a volnou rukou pohladil po tváři. Věnovala jsem mu poslední krátký úsměv a rychle se vydala do jídelny. Radši jsem za sebou zavřela i dveře a snažila se myslet na něco jiného. Jenže to nějak nešlo...

Na stole bylo opravdu prostřeno – v čele bylo nachystán velký plný talíř s pravou anglickou snídaní a u toho sklenice vody. A nakonec přeci jen pravdu měl, protože hned, jak jsem tu haldu jídla spatřila, maličká mě kopla a já si uvědomila, že hlad přeci jen mám.

Pousmála jsem se a než jsem usedla ke stolu, pohladila jsem naši maličkou.

Popadla jsem příbor a pustila se do jídla. A zároveň v tichosti přemýšlela – Carlisle měl pravdu. I když Edward bude slabý, je to mnohem lepší, když budu krev pít z kelímku či z čehosi, než přímo ze svého milovaného. Ještě teď se mi dělá husina, když si vzpomenu, jak v bolestných křečích ležel na posteli...

Oklepala jsem se a radši se snažila myslet na něco jiného. Ale tak nějak jsem nemohla přijít na co.

„Ne! Ještě krok a budeš litovat, že ses narodil!“ ozvalo se z vedlejší místnosti a já jsem překvapeně zvedla hlavu od jídla a zadívala se na dveře.

Uslyšela jsem krátký smích.

„Varoval jsem tě.“

A pak se domem rozlehl výkřik.

Trhla jsem sebou, rychle se zvedla a zamířila ke dveřím, které však nešly otevřít. Lomcovala jsem klikou, ale nic.

„Hej!“ křikla jsem a pěstí jsem bouchla do dveří.

„Ještě jednou se tady objevíš, nebo ještě hůř – ublížíš mé ženě, tak to dopadne mnohem, ale mnohem hůř!“ vrčel můj manžel a já si až teď uvědomila, že opět probíhá potyčka mezi mým bratrem a manželem.

„Edwarde?“

Ach bože! Neměl by se namáhat! Vždyť teď mu Carlisle bral krev! Je slabý!

„Cekni a zlomím ti ještě druhou ruku,“ syčel dál Ed, který mě za dveřmi (které buď zamkl nebo je někdo držel) ignoroval.

„Postarám se o to, aby nic neřekl,“ ozval se pan Cesar. „A aby se k ní už nikdy nepřiblížil.“

V pokoji na chvíli zavládlo ticho, které přerušil můj manžel. „Dobrý nápad... Díky.“

„Edwarde?“ kuňkla jsem potichu a opět se snažila otevřít dveře, jenže opět marně. Povzdechla jsem si a čelo si opřela o dveře.

„Lásko? Jsi v pořádku?“ začal se hned strachovat můj milý a než jsem se nadála, dveře se otevřely a já padala dopředu. Na zem jsem však nedopadla, protože mě zachytily dvě silné a studené ruce.

Porozhlédla jsem se po kuchyni, ale nikdo tu nebyl. Překvapeně jsem zamrkala a podívala se na svého manžela, který mě pozorně sledoval.

„Co se tady stalo? Byl tu Jacob? Co chtěl?“ chrlila jsem na něj otázky a znovu se podívala kolem sebe. Až teď jsem si všimla, jak je uprostřed místnosti rozsypán bílý prášek nebo něco takového.

„Chtěl s tebou mluvit,“ přikývl, něžně mě pohladil po bříšku, a pak mě opatrně objal.

„Ale?“ pobídla jsem ho, zabořila svoji tvář do jeho hrudi a zhluboka jsem dýchala, a tak jsem skvěle cítila tu jeho skvělou vůni.

„Ale nedovolil jsem mu to. Varoval jsem ho, neposlechl...“

„Takže?“ pobídla jsem ho znovu a zvedla k němu pohled.

„Zlomil jsem mu znovu ruku. Může být rád, že jen to...“ Na malý moment zavřel oči a pevně stiskl čelist, pak se jak mávnutím kouzelného proutku uvolnil a uklidnil. „Pan... Ot... Edward se postará o to, aby už sem nikdy nepáchl. Už ti nikdy neublíží, nikdy!“

Usmála jsem se a stoupla si na špičky, abych ho mohla políbit. Pochopil mě a sám naše rty spojil v pomalý a něžný tanec plný lásky.

„Jak se postará...?“ zeptala jsem se opatrně, když jsem polibek po chvíli ukončila a zadívala se do Edwardovy vážné tváře.

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek You don´t know - 55. část: