Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You don´t know - 6. část

23.11.2009 (16:15) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3613×

6. část

Probudilo mě až zazvonění zvonku. Trhla jsem sebou a rychle otevřela oči. Nejen mě, ale i malému se nelíbilo, že nás někdo vyrušil a opět o sobě dalo vědět. To mi jen potvrdilo, že se mi včerejšek nezdál. Pousmála jsem se, pohladila se po bříšku a vydala se otevřít.

„Je to otrava, já vím,“ zašeptala jsem. Popadla jsem na křesle župan a jen tak ho na sebe dala. Jen jsem otevřela dveře, věděla jsem, že je to Martin. Otočila jsem se a zamířila do kuchyně.

„Taky tě rád vidím, Bello,“ pozdravil mě. Měl sebou dva kufry, což mi na něj připadalo trochu moc.

„Vzbudil si nás! To je ti jedno?“

„Promiň,“ omlouval se a pak přejel po mé siluetě. „Zdá se mi to, nebo jsi přes noc přibrala?“ zeptal se. Zamračila jsem se a vydala se do pokoje, kde jsem měla velké zrcadlo.

Měl pravdu, už jsem nebyla tak hubená, ale jako předtím, možná i o nějaké to kilo navíc. Usmála jsem se.

„Jo, přibrala jsem,“ přikývla jsem a otočila se na Dana, který si prohlížel pokoj.

„To je fajn… Nerad bych tě viděl tak hubenou… Ale ještě si nezačala balit.“

„V kolik odlétáme?“

„Za dvě hodiny… Přímý let do Seattleu a tam na nás bude čekat moje nové auto, kterým se dostaneme do Forks,“ odpověděl a já se koukla na hodiny. Deset. No, čekala jsem tedy míň. Přikývla jsem.

„Jen se nasnídám, dám se trochu do kupy a začnu balit,“ slíbila jsem a vydala se do kuchyně.

...

Martin mi pomohl s balením. Myslela jsem si, že toho budu mít méně než on, ale opak byl pravdou. Já si nechtěla brát tolik věcí, ale on mě k tomu donutil. Prý nevíme, kdy se sem zase vrátím.

Doufala jsem, že to bude brzy, protože tohle byl můj domov…

Nebo ne?

Abych pravdu řekla, ztrácela jsem se v tom. Teď se na několik měsíců stěhuji zase jinam a jak se znám, budu to místo po pár dnech považovat za domov.

...

Než jsem se nadála, seděla jsem v těch nejpohodlnějších sedačkách, ve kterých jsem do té doby seděla a dívala se z malého okýnka ven. Chvíli mi trvalo sebrat informaci, že poletím první třídou.

Martin chvíli vypadal, že se urazil, když jsem se ho zeptala, kde na to sebral. Nenapadlo mě, že měl hodně času na sesbírání nějaké té sumičky.

Byla jsem zase o něco bledší, protože jsem snědla nějakou pomazánku, kterou jsem asi neměla a tak zase letěla ven. Jemu to prostě nechutnalo no. Martin si zase o mě dělal starosti, a proto ho bylo těžké ujistit, že jsem v pořádku.

Když jsme byli ve vzduchu, otočila jsem se na Martina.

„Popiš mi… popiš mi Edwardovu rodinu,“ poprosila jsem ho. Zhluboka se nadechl.

„Cullenů, to je jejich příjmení, je celkem sedm – Carlisle je hlava rodiny, Esme, jeho manželka, se o celý ten zmatek stará, Emmett je nejsilnější z rodiny, Rosalie je jeho manželka a je velmi dobrá přes technické věci…“

„Manželka? Kolik jim je?“

„Emmettovi je navždy dvacet a Rose osmnáct.“

„Cože? A to se vzali?“ Rozesmál se.

„Bello, nehledí na to… A ne jednou se vzali… Ale počkej, pokračuji… Jasper je nejmladší vegetarián, jeho minulost je docela zlá, neměl to lehké, a abych nezapomněl, umí ovládat a vnímat pocity druhých.

Jeho manželka, kterou si vzal jen jednou, je Alice, malá dívka připomínající elfku, a vidí budoucnost… Nedivil bych se, kdyby o tobě dávno věděla… A jako poslední je Edward, ale o tom jsem ti už říkal docela dost,“ dokončil popis Edwardovi rodiny.

Pomalu jsem přikývla a koukla se okýnkem ven.

„Říkal jsi, že Edward je tvůj vzdálený příbuzný…“

„Jo… Moje máma měla za sestřenici Edwardovu mámu. Už odmalička se však bereme za bratrance a naše mámy to tak taky cítily,“ vysvětlil mi a já přikývla.

„Jak a proč se stal upírem?“

Zadíval se do dálky, jak vzpomínal.

„Promiň, jestli jsem řekla…,“ začala jsem, ale přerušil mě.

„Ne v pohodě… Byl jsem mladý… Přál jsem si na své devatenácté narozeniny vypadnout pryč z Ameriky, nebyl jsem tenkrát ve válce, díky brýlím, kterým jsem měl, ale pamatuji si jasně, jak Edward do války chtěl jít, ale nízký věk mu v tom bránil.

Věřím ale, že by si našel nějakou cestu, jak se tam dostat… Ale zpět ke mně…

Rozhodl jsem se pro jižní Evropu. Stejně jako u Alice, se můj dar projevoval již za lidského života, ale nikomu jsem to neříkal. Tušil jsem, že by zavřeli do blázince. Možná díky tomu, že jsem se rozhodl vypadnout, jsem unikl španělské chřipce v Americe, kterou se později nakazil Edward a jeho rodiče.

Byl jsem tenkrát v Itálii, uběhl rok od té doby, co jsem vstoupil na Evropský kontinent, musel Carlisle mít Edwarda už ve své péči. Itálie mě vždy lákala, měl jsem ji téměř celou procestovanou, když jsem narazil na město – Volterra.

Tenkrát jsem o něm nic netušil, protože jsem nevěděl o upírech. Přidal jsem se k jedné skupince turistů. Té po chvíli nějaký chlapík nabídl, jestli se nechceme podívat na sídlo, které normálně není přístupné.

Ten chlapík byl tenkrát pro mě podivín. Byl strašně bledý, jako by měl kůži z papíru, byl dokonale zakrytý tak, aby moc kůže nešlo vidět. Oči měl úplně černé, jako noc.

Všichni nadšeně přikývl, já si však přečetl jednu jeho vzpomínku a věděl jsem, že je zle. Nedokázal jsem však zdrhnout, protože ten chlap se na mě tak podivně koukl a pak mě donutil jít s ním.

Když jsme dorazili do krásného sálu, vzali si mně bokem od ostatních. Vše mi pomalu vysvětlili, vysvětlili mi, že mám dar a že by byla škoda ho zahodit. Tušil jsem, že odmítnutí nemá cenu a tak mě přeměnili. A tak jsem se přidal ke královské rodině…“

„Co-cože? Ke královské rodině?“

„Ano, upíři mají královskou rodinu, která se stará o to, aby nebyly žádné problémy a když jsou, tak je často napraví. Přidal jsem se k nim a žil jejich životem… No žil…“

„Pochybuji, že ti se živí zvířecí krví,“ vyrušila jsem ho znovu.

„Jo, máš pravdu… Víš, ty turisti jsou…“

„Jejich jídlo?“

„I tak se to dá říct…,“ připustil.

„Co tě přimělo od nich odejít?“

„Velmi dobrá otázka, Bello… Jednou, když jsem se nudil, při nekonečném životě se nudím často, jsem si procházel sídlo… A narazil jsem na sál plný obrazů, který byly obrovské. Prohlížel jsem si je, důkladně. Pak jsem narazil na upíra, který mi do obrazu neseděl.

Měl totiž jiné oči. Nebyly rudé ani karmínové, ale zlatavé… Fascinovali mě a chtěl mít taky takové. Chtěl jsem vědět, kdo to je a Aro, který tu rodinu celou vlastně vede, mi řekl, že je to Carlisle, upír, který tu s nimi nějaký čas pobýval.

Taky mi řekl, že je jiný, než jsem já, nebo on sám, že mu stačí k přežití pouhá zvířecí krev. Hned jsem chtěl jet za ním a žít stejný život, jako on. Aro mi nějak nebránil, věděl, že jsi jdu za tím, co chci… Dal mi pár upírů jako ochranku a pomohli mi najít Carlislea.

Našel jsem ho, po necelém půl roce. Už žil s Esme a prve si myslel, že jsem Edward… Stejně jako ty. Ten totiž tenkrát u Carlislea nebyl, protože ho otravoval život, který mě zase fascinoval.

Carlisle vypadal, že je šťastný, když jsem mu oznámil, že chci pít zvířecí krev, jako on a nevadilo mu, že budu bydlet s nimi. Od té doby je celé moje jméno Martin Timothy Away Cullen,“ dovyprávěl a já se pousmála.

„A to si to jméno pamatuješ?“ Zasmál se a přikývl.

„Kupodivu ano.“

U letušky jsem si objednala radši jen obyčejnou minerálku a dál si s Martinem povídali…

...

Než jsem se nadála, přistávali jsme v Seattleu.

„Prve budeme muset jet nakoupit. Pochybuji, že budou mít něco v ledničce…,“ otočil se na mě výmluvně, když do kufru svého nového auta, myslím, že to bylo Volvo, dával naše zavazadla.

„V pohodě… Budu si muset něco koupit, jestli každou noc přiberu tolik, jako dnes.“

„Myslím, že ne tolik, potřebovala si podle mě zase nabrat zpátky svoji váhu… Ale i tak ti budeme muset něco koupit…,“ přikývl Martin. Nasedli jsme do auta a Martin sešlápl plyn na plno. Všimla jsem si, že miluje rychlou jízdu.

Za chvíli jsme zase vystupovali. Byli jsme v podzemních garáži zdejšího velkého obchodního domu. Jednou jsem tady taky byla, ale nic jsem si tu tenkrát nekoupila. Teď jsem to měla v úmyslu, ale všechno platil Martin, takže zase nic.

Vybrala jsem si nějaké trika, pak jedny džínové laclové kalhoty a šedé tepláky. Pak jsme zamířili do supermarketu, kde jsme nakoupili trochu potravin, aby mi to vystačilo na pár dní a abych se z toho nepozvracela.

Pečlivě jsme vybírali jídlo, ale zatím jsme neměli pořádný seznam, z čeho bych se nepozvracela, takže jsme do koše dávali něco váhavě. Martin vypadal docela nadšeně a jak se mi svěřil, bylo to poprvé, co nakupoval lidské jídlo a k tomu všemu pro člověka.

Zase jsem nemohla nic nést, jen svůj batoh přes rameno, který jsem často nosila místo kabelky. Martin pořád říkal, že v tom stavu, jakém jsem, nemůžu nést nic těžkého. Jen jsem protočila oči a nechala to být. Pro něj to stejně nic nebylo…

Do kufru se nám to už jaksi nevydalo a tak jsme to dali na zadní sedadla. Nasedla jsem na místo  vedle řidiče, Martin za volant, nastartoval a my vyjeli směr Forks…

Zřejmě můj budoucí domov.