Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You don´t know - 7. část

25.11.2009 (15:30) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4258×

7. část

Sledovala jsem zelenou krajinu, kterou jsem z New Yorku moc neznala. Tady bylo všechno zelené, všechny její odstíny, až se mi z toho skoro dělalo blbě. Martin jel opravdu rychle, když jsem vyjeli z města, vůbec nohu z plynu nepovolil.

„Hele, jestli jedeš rychle kvůli mně, tak já, ani to malý, zas tak moc nepospícháme,“ řekla jsem a koukla se na něj.

„Jo, promiň… Ale milujeme rychlou jízdu,“ omluvil se a trochu zpomalil.

„Proč vlastně u Cullenů nebydlíš pořád?“ zeptala jsem se ho po chvíli.

„Hodně mě baví cestování a objevování nových zemí a věcí… I když už tu budu sto let, stále jsou místa, které jsem neprobádal a proto s nimi tolik nejsem,“ vysvětlil a já přikývla.

„Kde se ti zatím nejvíce líbilo?“

„Island nebyl špatný, ale ani Finsko, Švédsko a Norsko… Celkově se rád toulám po severní části země, než po jižní,“ pokrčil rameny, zařadil a předjel auto, které jelo před námi.

„Kvůli sluníčku?“

„Jo… A to mě na mé nesmrtelné existenci nejvíce štve… Někdy ti ukážu, jak vypadáme na sluníčku… závidím Edwardovi… Ten to má o hodně jednodušší,“ přikývl.

„Ale někam můžeš… Třeba když je období dešťů…,“ namítla jsem.

„Na to já nemám čuch a taky rád jezdím tam, kam mě to zrovna napadne…,“ zavrtí hlavou. Kouknu se před sebe.

Tak jsem spatřila ceduli, která vítala ve Forks. Tak už je to tady.

„Bydlí kousek jižně za městem,“ informoval mě a já jen přikývla. Forks bylo malé město, odhadovala jsem, že tu všichni ví o všem a o všech. Než jsem se nadála, byli jsme za městem.

Jeli jsme po silnici, která byla obklopena hustým lesem a možná proto jsem si nestihla ani všimnout lesní cesty. Nevšimla bych si ji, kdyby na ni Martin neodbočil.

„Kam to jedeš?“ zeptala jsem se opatrně. Cesta sice byla dobře vyježděná, někdo tudy musel jezdit hodně často, ale klikatá. Neodpověděl mi, ale odpověď jsem dostala za chvíli.

Zastavil před velkým proskleným domem a já zůstala překvapeně sedět s otevřenou pusou.

„Tak tohle je trvalé sídlo Cullenů, Bello,“ představil mi tu nádheru a já nahlas zalapala po dechu.

„V tomhle vy bydlíte?“ vydechla jsem překvapeně a on přikývl. Otevřela jsem dveře a vystoupila z auta. Opřela jsem se o auto a v tichosti se dívala na tu nádheru. Martin si stoupl vedle mě, ale dál nevím, co dělal, protože jsem ho nevnímala.

„Ahoj Carlislei, Esme! Rád vás zase vidím!“ pozdravil někoho a já sebou trhla. Svůj zrak jsem přesunula trochu níž a tak jsem spatřila další dva anděle.

Jeden byl muž, blonďák a připomínal mi filmovou hvězdu, neuvěřitelně bledý a zlatavé oči. Vedle něj stála menší žena, s krásnými karamelovými vlasy, dlouhé po ramena, a stejně jako muž vedle ní, měla zlatavé oči a bledou kůži.

„Ahoj Martine!“ Její hlas byl krásný, hebký, milý a přátelský. „Rádi tě zase vidíme.“ Oba se dali do chůze a sešli těch pár schodů, které tu byly. Žena, Esme, objala Martina a pak se podívala na mě.

„Esme, Carlislei, tohle je Bella,“ představil mě a já se pousmála.

„Není to ta…,“ začal Carlisle. I on měl nádherný hlas, uklidňující a klidný.

„Jo, tu co hledá Edward…,“ přikývl Martin.

„Zdravím,“ pozdravila jsem nervózně. Esme se usmála a než jsem se nadála, tak mě objímala.

„Bude potřebovat tvoji pomoc, Carlislei,“ pokračoval Martin, a nevšímal si chování Esme.

„Pročpak?“ zeptala se, která už zase stála vedle svého muže. Martin se na mě koukl a já přikývla.

„Edward zřejmě nevěděl, co je to bezpečný sex,“ řekla jsem a kousla se do spodního rtu. Oba se na mě chvíli dívali, jakoby přemýšleli, jestli správně pochopili.

„Tím chceš říct, že jsi těhotná?“ zeptala se Esme, protože Carlisle se na mě podivně díval. Rentgenoval mě očima.

„Už to tak bude, paní Cullenová,“ přikývla jsem, ale ona se zamračila.

„Říkej mi Esme,“ opravila mě a pak se koukla na svého manžela. „Myslím, že bude lepší, když to probereme vevnitř a v klidu,“ navrhla a oba muži přikývli.

„Máme tu nákup, Esme… Doufám, že máš funkční ledničku,“ kývnul Martin hlavou směrem k autu.

„No jistě… Pomůžeme vám,“ nabídla se Esme a tak nám pomohli s našimi věcmi.

...

Po necelé čtvrt hodině jsem seděla na velmi pohodlné, moderní a luxusní sedačce a dívala se na hrnek černého čaje, který jsem měla před sebou.

„Jsem Carlisle.“

„Bella,“ odtrhla jsem pohled od čaje, ze kterého se kouřilo a koukla se na filmovou hvězdu.

„Od kdy víš, že jsi těhotná?“

„Od včerejška…“

„To není jisté, těhotenské…,“ začal, ale já ho přerušila.

„Přísahám, že se ve mně něco hýbe… Už tolikrát o sobě dalo vědět… Menstruaci jsem taky nedostala a vše, co sním, vyzvracím,“ zavrtěla jsem hlavou. „Plus k tomu dva pozitivní těhotenské testy,“ dodala jsem. Carlisle se kouknul na moje břicho, pak zase do mých očí.

„To dítě bude…“

„Jo, Carlislei, bude výjimečné… Se koukni, otec poloupír a matka člověk… bude z toho míň upír, než je Edward,“ přikývl Martin. „Proto jsme sem přiletěli… Bude lepší, když bude pod tvým dohledem… I když sotva jí, z krvavých steaků se ji blbě nedělá.“

„Něco sníst musím a jemu to chutná,“ bránila jsem se.

„Právě Bello… Je možné, že by si rádo pochutnalo i na tvé krvi,“ přikývl Martin.

„Ale ne…“

„Ale ano, Bello. Martin má pravdu… u dítěte, které aspoň z části upír je možné všechno… Esme s Martinem ti dají věci do tvého pokoje a já si tě zatím vyšetřím,“ rozhodl Carlisle a všichni jsme se zmohli jen na kývnutí.

...

„Jak ty, tak to malý je zatím v pořádku… I když bych je dal radši pryč… Kdo ví, co z toho bude,“ řekl klidným hlasem Carlisle a já seskočila z té hnusné lékařské věci. Nemocnice mi vždy smrděla.

Zamračila jsem se.

„Jde jasně vidět, s kým byl Martin minulé století pod jednou střechou,“ řekla jsem naštvaně a Carlisle se pousmál.

„Řeknu vám, pane Cullene…“

„Carlisle,“ opravil mě.

„Dobře, Carlisle, to, co jsem řekla Martinovi… Nemůžete dát pryč něco, co mě kope!“ Hned, jak jsem to vyslovila, dalo malé o sobě vědět.

Konečně, už jsem se o něj bála, naposled dalo vědět ráno. Automaticky jsem se chytla za břicho a usmála se.

„Vidíš! Cítí, když o něm mluvím! Zase mě koplo,“ usmála jsem se nadšeně.

„Bylo by to lepší,“ zavrtěl hlavou Carlisle.

„Tak hele, přijdete postupem času na to, že jsem tvrdohlavá a já prostě neustoupím,“ založila jsem si roce v bok a stále se jemně mračila.

Chvíli bylo ticho.

„Kolik ti je?“ zeptala jsem se ho.

„Dvacet tři… Proč?“

„Tak mladého dědečka jsem ještě nikdy neviděla,“ pousmála jsem se a on se krátce zasmál.

„Vítej do rodiny, Bello,“ řekl po chvíli ticha a já ztuhla.

„Cože?... Nénene! Ne! Já… nebudu vám moc komplikovat život, jen co to malý porodím, zase odejdu,“ zavrtěla jsem rázně hlavou. Carlisle se pousmál.

„Myslím, že tě odtud nepustíme… Prostě patříš do rodiny Bello…“

„Díky tomu malému a Edwardovi, že?“

„Ano, i tak se to dá říci, ale myslím, že nikomu nebude vadit další členka rodiny.“

„Bude vás osm.“

„S Martinem devět,“ připomněl mi.

„No! Vidíte! A to chcete vydat pod jednu střechu?“ zeptala jsem se a vítězně se usmála.

„Tykej mi, Bello, prosím,“ připomněl mi další věc. „A pokud jde o střechu… Už mockrát nás pod jednou střechou bydlelo sedm upírů a jeden poloviční. Myslím, že ještě jeden se sem vydá.“

„Dva,“ opravila jsem ho a dala si jednu ruku na bříško. „Což je deset… To chcete vydat deset lid…,“ zasekla jsem se, protože jediný, kdo je tu člověk, jsem momentálně jen já a tak jsem začala hledat vhodnější výraz. „…bytostí do jednoho domu?“ dokončila jsem po chvíli tichu.

Carlisle se mému váhání zasmál.

„Esme může dům upravit tak, aby se sem vydalo deset bytostí. Ráda rekonstruuje a opravuje domy a jiné věci,“ navrhl a já byla v koncích.

„Nejsem tady jediná, kdo je tvrdohlavý, že ne?“ povzdychla jsem si a Carlisle se znovu zasmál.

„Takže já mám novou rodinu,“ zamumlala jsem si pro sebe.

Po těle mi přejel podivný, ale příjemný pocit…

No, možná je dobré zase někam patřit…

...

Esme mi pomohla vybalit moje věci do mého nového pokoje. Martin s Carlislem řešili můj stav a moje dítě, nechala jsem je u toho, když je to baví a mě to možná pomůže, tak ať. Převlékla jsem se do něčeho volnějšího, ale co mi ještě bylo. Musím toho využít, ne?

Pak jsem zamířily do kuchyně. Jak říkala Esme, dlouho nevařila (radši jsem se ani neptala, jak dlouho) a tak jsem se rozhodla ji v kuchyni trochu pomoct. Prý jen párkrát, musí se do toho znovu dostat, pak mě bude rozmazlovat… No, možná si to nechám líbit…

Kuchyň byla skvělá, moderní a luxusní a nic tu nechybělo, jako mě v bytě. Vydechla jsem úžasem. Kuchyň byla sladěna do béžové a tmavého dřeva.

„Esme, jste si jistá, že nevaříte?“ otočila jsem se na ni a on se zamračila a zasmála zároveň.

„Tykat Bello… Nejsem zas tak stará… A ano, jsem si jistá,“ připomněla mi stejně, jako její muž.

„Pardon. Kolik ti je?“

„Napořád dvacet šest.“

„Jak mladý dědeček, tak i babička,“ zavrtěla jsem hlavou, ale na tváři jsem měla úsměv. Esme se usmála ještě víc a znovu mě objala.

„Jsem ráda, že tu jsi…,“ zašeptala, v očích něhu a lásku.

„Jo… já možná taky,“ přikývla jsem, ale něco mě koplo, což mě vrátilo do reálu. Automaticky jsem opět dala ruce na břicho.

„Děje se něco?“ zeptala se starostlivě Esme. Vzala jsem si její ruku a položila ji na břicho.

„Jen máme hlad,“ zašeptala jsem a malé znovu koplo. Ucítila to i Esme, které se po tváři rozlil ještě větší úsměv.

„Tak tedy do toho… Moje vnouče nebude trpět hlady…,“ řekla nadšeně Esme a já se krátce zasmála.

...

Esme moji večeři udělala téměř sama. Opět jsem si pochutnala na krvavých steacích, kterých jsme s Martinem koupili hodně.

„Bylo to skvělý, Esme,“ pochválila jsem ji její výtvor, když jsem chtěla odnést talíř, ale Esme byla rychlejší a talíř mi vzala z ruky.

„Jsem ráda, že ti chutnalo,“ usmála se Esme.

„Smím se na něco zeptat?“

„Jistě Bello,“ přikývla.

„Kde jsou ostatní? Podle Martina je vás sedm, s ním i osm, ale zatím jsem potkala jen tebe a Carlislea.“ Esme se krátce zasmála.

„Jeli na lov… Za pár dní se vrátí… Tedy kromě Edwarda… Ten tě zřejmě hledá,“ odpověděla mi Esme a já sklonila hlavu.

„Je mi líto, jestli jsem vám nějak rozdělala rodinu,“ špitla jsem, ale Esme se znovu zasmála. Nevadilo mi to, její hlas byl vážně nádherný.

„Blázínku… To jsi neudělala… Edward tě jen potřebuje najít a něco ti říct,“ zavrtěla hlavou.

„Co mi chce říct?“

„To nechám na něm,“ řekla a já přikývla.

Po večeři jsem se osprchovala a s notebookem jsem zalezla do postele. Musím napsat tátovi, aby mě nehledal. Když jsem mail dopsala, ozvalo se zaťukání a objevil se Martin i s hrnkem čaje.

„Chutnal steak?“

„A jak,“ zazubila jsem se. „Díky,“ poděkovala jsem, když položil hrnek na noční stolek. Pokoj byl nádherný, prostorný, luxusní… Jedna stěna bylá celá prosklená a tak jsem mohla vidět na západ slunce. Můj byt v New Yorku se s tímhle domem nemohl měřit.

„Doufám, že se aspoň na týden budu moct vrátit do New Yorku… Slíbil jsi mi to,“ zašeptala jsem.

„Podle tvého stavu… A jestli ti jde o peníze, které si zaplatila jen za pár dní bydlení, klidně ti to zaplatím,“ odpověděl mi Martin.

„Ne to ne… Já jen… Chybí mi New York, sotva jsem se vrátila, zase jsem jela pryč,“ vysvětlila jsem. „Táta bude zklamaný…“

„Co jsi mu napsala?“

„Že má moje kamarádka ze Seattleu nějaké problémy a že nevím, kdy se vrátím… Nerada mu lžu…“

„A co jsi tedy dělala, když jsi od nich utekla?“

„Neřekla jsem tátovi, co jsem dělala… Mlčení je někdy lepší, než lhaní,“ zavrtěla jsem hlavou a zadívala se na oranžovou oblohu. Chvíli bylo ticho.

„Ale tohle je pro tebe… i to malé dobré…“

„Já vím,“ přikývla jsem a koukla se mu do očí. Už nebyly zlatavé, ale hnědé. „Máš jiné oči…“

„Nebyl jsem několik dní na lovu… Ještě den dva to vydržím,“ pokrčil rameny. Pousmála jsem se.

Najednou mi zazvonil mobil. Martin mi ho podal, ale nekoukl se, kdo volá. Vzala jsem ho do ruky a koukla se na displej. Ztuhla jsem.

„Táta,“ vydechla jsem jen.

„Nemusíš to brát,“ namítnul Martin. Zavrtěla jsem hlavou a hovor přijala.

...

Telefonát s tátou trval skoro hodinu. Přemlouval mě, ať se vrátím, ale já nemohla. Pořád jsem opakovala, že kamarádka opravdu nutně potřebuje pomoci a že ji můžu pomoci jen já. Když pochopil, že na tohle téma nemá cenu bavit, přemlouval mě, ať se brzy vrátím. Řekla jsem, že se pokusím co nejdříve, ať se nebojí. Neurčité odpovědi jsou lepší.

Konečně hovor skončil, dopila jsem čaj a tak se rozhodla, že ho odnesu. Zvedla jsem se z postele a zamířila po schodech dolů. V obýváku jsem potkala Martina, který seděl rozvalený na gauči a koukal se na NHL.

„Tenhle sport se mi nelíbí,“ zašeptala jsem, ale nelekl se, protože mě určitě slyšel.

„Proč?“

„Protože se v něm často mlátí,“ vysvětlila jsem a on se krátce zasmál.

„Ukaž, odnesu to,“ nabídl se a než jsem stačila něco říct, byl zpátky. Společně jsem se dívali na hokejový zápas.

Po chvíli na mě dopadla únava a tak se mi samovolně zavírali oči. Za chvíli jsem usnula, ale vnímala jsem svět kolem sebe.

Pak jsem ucítila ledové ruce, které mě zvedly z gauče, vzaly do své náruče a přenesly mě do pohodlné a měkoučké postýlky. Tam jsem usnula úplně…