Jelikož jednorázovka měla nečekaný úspěch a velké ohlasy, napsala jsem, pro vás, pokračování. Pěkné počtení a prosím o komentíky. Mohla bych tuto dvourázovku rozepsat na kapitolovku, ale nějak si nejsem jistá. Takže je možné, že je tohle poslední dílek.
29.06.2009 (18:00) • Maja • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4049×
Okolo sebe jsem slyšela podivné pípání a všechno mě bolelo. Nemohla jsem si, skoro na nic vzpomenout. Jenom náraz a moje děťátko. Ano! Moje ďěťátko! Srdce se mi prudce rozbušilo. Co se s nim stalo? Snažila jsem se pohnout, ale neměla jsem sílu. Pípání se zrychlilo.
,,Co je s ní?“ Ten hlas jsem o dněkud znala. Byl jemný, lehký, andělský. Snažila jsem si rozpomenout, komu patřil, ale v hlavě se mi navybavila žádná tvář, jen mě nepříjemně píchlo u srdce.
,,Jenom se ji něco zdá.“ Další nádherně jemný hlas. I ten mi připomínal někoho, ale hlava si nedokázala říct. Po chvilce se ozvalo vrzání dveří.
,,Jsou to andílci.“ Ozval se ženský hlas, ale oproti mužským byl jinačí, tak...lidský. Chtěla jsem vědět co se děje, ale víčka jsem měla ztežklá. Pomalu jsem je dokázala otevřít. Ostré světlo lampy mě přimělo párkrát zamrkat. Před postelí, v křesle, seděl anděl. Nikoho krásnějšího jsem nikdy neviděla. Ta tvář, rysy, oči, rty... To vše bylo tak povědomé a přitom neznámé. A v ruce měl dva malé , spící andílky. Pomalu jsem posunula ruku na břicho, bylo ploché.
Chraplavým hlasem jsem se zeptala.
,,K-kde to jsem?“ Postava sedící v křesle se oslnivě usmála. Byl to muž. Vysoký, svalnatý s bronzovými vlasy a překrásnou bílou pletí. Před tou krásou jsem zatajila dech a pípání se znova zrychlilo. Přimělo mě to podívat se okolo sebe. V jedné ruce jsem měla jehlu s infuzi a druhá ruka byla v sádře. Podívala jsem se na zbytek těla. Obě nohy byly vedle sebe, ale pravá byla jemně obvázaná. Víčka mi opět ztěžkla,ale ucítila jsem silnou bolest v břiše. Pod tíhou bolesti jsem prohla záda a před očima se mi zatmělo.
,,Carlisle, co se děje?“ Ten nádherně ustaraný hlas byl panický. Znova se ozvalo vrzání dveří a šum hlasů. Pomalu jsem ztrácela vědomí. Okolí kolem mě se vzdalovalo. Ty nádherné hlasy přešly v šum a šum pomalu v ticho.Další křeč mě přiměla znova se svíjet. Pomalu jsem znova zabloudila do té nepříjemné temnoty. Ta prázdnota, která po hlasech zbyla, zaplňova povědomý pocit beznaděje. Přiměla jsem se vzpomenout si. Ten hlas, který mi byl tak povědomý patřil někomu, někomu známemu... Ale komu? Přes tělo se přehnala další křeč, kterou jsem už nevnímala. Byla jsem na jednou příliš unavená. Svaly ochably, dýchání se zpomalilo, plíce ztěžkly, sdrdce pomalu utichalo. Tlukot přestal být pravidelný...
Kolem byla pouhopohá tma. Čas tu nic neznamenal. Možná uběhly minuty, hodiny, dny, týdny měsíce Ale co když roky? Tady... V této pohlcující temnotě, bez mých malých andílků, si nikdo nemohl být jistý, ničím.. Jediné, co mě utěšovalo, byla poslední vzpomínka na ně. Na ně a na toho překrásného muže. Nějaký slabounký hlásek mi zakazoval vzpomínat. Poručil mi zapomenout a nechat to být, ale já neposlechla. Vzpomínala jsem o to častěji a naléhavěji. Pokaždé jsem objevila něco nového. Detaily, kterých jsem si nikdy nevšímaly, teď činily podstatnou část mého já. Při vzpomínkách se objevovaly útržky, ale příliš krátké a nesouvislé. Jenže jednou se vše změnilo. Útržek přešel v plynulou vzpomínku.
Stála jsem vedle páru a pozorovala děj okolo sebe. Až po chvilce mi došlo, že to není sen ani přelud, ale že je to vzpomínka. Opravdová. Ta dívka jsem byla já a ten chlapec... Proto mi jeho hlas přišel povědomý. Já jsem s ním byla...
,,Edwarde, miluju tě.“ Šeptla mu dívka do ucha a on se ve stejném okamžiku usmál. Vzal ji pomalu do náruče a políbil ji. ,,Miluji tě Isabello Swanová.“ Moje jméno na jeho rtech znělo neodolatelně. Položila jse si ruku na tvář a utřela si slzu, právě stékající po tváři. Začala jsem si vzpomínat. Myšlenky se ustředily a vzpomínky vyplouvaly ze všech stran. Jenže né všechny byly krásné.
,,Bello, je mi to líto. Nejsem pro tebe, ten pravý. Už mě nikdy neuvidíš, už ti nikdy neublížím. Bude to, jako kdybych nikdy neexistoval.“ Na vše jsem si rázem vzpoměla. Edwar a já. Jeho rodina, upíři vlkodlaci... Ty náhlé vzpomínky ve mně vyvolaly nečekané reakce. Popadla jsem se za hrudník a snažila jsem se nadechnou, jenže to nešlo. Tehdy jsem si uvědomila, že jsem se za tu dobu, co jsem v této temnotě ještě nenadechla. Ani jednou.
Znova jsem to zkusila, ale něco mi bránilo ve volném nádechu. V dálce jsem slyšela šum a slabounké pípání.
,,Dusí se.“ Zvolal hlas.
Nešlo to, plíce neposlouchaly a tělo se bouřilo. Jediné co mě, zatím drželo při životě, byla vzpomínka na ně. Edward... Jeho úsměvy, dotyky, polibky, a pak děti, naše děti. Věděla jsem, že umírám...
Moje nová jednorázovka: Nejlepší přítel
Autor: Maja (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek You left me,but something your is forever my- Pokráčko 2:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!