Tuhle kapitolu jsem nechala, tak jak je. Další tu bude (snad) co nejdřív. Mám to trochu kritičtější s časem, ale budu se snažit. Samozřejmě, komentáře mě k tomu taky dokopou, takže je laskavě napište =D.
02.08.2009 (16:30) • Maja • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2515×
William Shakespeare- Hamlet
Žít nebo nežít – to je, oč tu běží: zda je to ducha důstojnější snášet, střely a šípy rozkacené sudby, či proti moři běd se chopit zbraně a skoncovat je vzpourou. Zemřít – spát – nic víc – a vědět, že tím spánkem skončí to srdcebolení, ta sterá strast,
jež patří k tělu, to by byla meta žádoucí nade všechno.
Zemřít – spát – Spát. Snad i snít?
Jak rád bych okusil slast lehkého spánku, malého snu a jiskřičky naděje, jenž by v tu chvíli nastala. Být s tebou, alespoň na chvíli, malou chvíli, ve snu, kde naše fantasie nezná mezí... Stačil by mi pouhý pohled, pouhý jeden tvůj úsměv a byl bych vděčný, nic jiného bych nechtěl. Žil bych, pak dál a doufal, přál si, snil, že se jednoho dne setkáme.
Jemně jsem stiskl Bellinu ruku.
,,To bude dobré, tati.“ Utěšovala mě svým hedvábně – dokonalým hlasem.
,,Já vím Bello, já vím.“ Zašeptal jsem zpátky, znova ji stiskl ruku a podíval se z okna.
Díval jsem se, jak můj život ubýhá, stejně, jako stromy, na které jsem se díval.
Mířil jsem pryč, z Forks, ze svého života... Snažil jsm se vyrovnat s její smrtí, ale bylo to pžíliš těžké. Musel jsem odejít, musel...
Mířili jsme na letiště, měli jsme odletět zhruba za hodinu. Odletět a začít nový život, aspoň v rámci možností.
Jakmile auto zastavilo, všichni jsme vystoupili.
Bellinu tašku jsem si přehosil přes rameno a dva kufry táhl za sebou.
,,Půjč mi to.“ Přiřítil se Anthony a jeden kufr mi vytáhl z ruky.
Oba šli přede mnou a já si začal uvědomovat, jak se změnili, vyrostli, zestárli.
Antohony dospěl. Byl mi hodně podobný, ale měl ostřejší rysy a vlasy více do tmavší barvy, ale podoba se nezapřela. Za to Isabella, ta byla překrásná. Byla to přesná kopie Belly. Stejná tvář, vlasy, oči, tváře, jen byla o něco vyšší, mnohem šikovnější a možná ještě dokonalejší a hádavější. Vždycky si stáli na svém, oba, i když věděli, žese mílí, názor neměnili.
Pro mě oni znamenali dokonalost celého světa. Byl tam kousek mě i kousek Belly.
,,Dojdu pro letenky.“ Zazvonkovala Bells.
Všímal jsem si těch obdivných můžských pohledů, jak ji pozorovali. Myšlenky byly horší. Někdy mi dalo práci, nerozkřičet se a nezaútočit, na ně.
To je ale kočka... Páni, ta by stála za hřích... Kéž by to byla moje přítelkyně.
Byl jsem její otec a tohle jsem slíchal denně. Samozřejmě, to samé se dělo i s Anthonym, ale on sám to věděl nejlépe.
Antohny dokázal myšlenky, paměť proměnit, smazat a nahradit je tak dokonalou iluzí, že ji kdokoliv přijal, jako realitu.
Isabella schopnosti přebírala, jakmile byl nějaký upír poblíž s nějakou schopností, Bella si toho vždy všimla a tím schopnost přebrala. Dřív jsme si toho nevšimály, ale po té, co se ji objevovaly vize a další schopnosti, dospěli jsme ke stejnému názoru.
,,Ale ne.“ Zašeptal jsem a Anthony se uchichtl. I přes tu dáůku, jsem slyšel její myšlenky.
Tyhle boty musím mít!
Přiskočila ke mně a zašeptala.
,,Tati, pojď se na něco podívat.“
Povzdychl jsem si a z kapsy saka vytáhl kreditní kartu.
,,Ne, ne, já...no..musím něco vyřídit.“ Usmál jsem se na ni a kreditku ji takřka vtlačil do ruky.
,,To má z toho, že se sestřičkuje s tetama.“ Prohlásil Anthony a začal se smát.
,,Ty máš co říkát.“ Zasmál jsem se s ním, ale byla to pravda.
Rose, Alice i Esmé si z Isabelly udělaly panenku, jí to však nevadilo a ochotně se s nima vrhala na nákupy.
,,Minule to nedopadlo zas tak špatně.“ Ohradil se, ale koutky mu cukaly.
,,Máš pravdu, díky bohu, že jste s Emmettem zdevastovali, jenom to hřiště.“
,,Když ono...“ Přerušil jsem ho.
,,Ono stálo na špatném místě.“ Dokončil jsem za něj větu a začal se s ním smát.
,,Hele.“ Bells k nám přišla s hromadou tašek.
,,Proboha?! Ne, to ne, Bells, to ne.“ Couval Anthony do zadu a tentokrát jsem se smál já němu.
,,Hele, ber na mě ohledy, jsem tvůj bratr.“ Měl smůlu. Bells mu do ruky vrazila všechny tašky.
,,Právě, jsi můj velký bratr, tak se starej.“ Usmála se a přešla ke mně.
,,Letí nám to za čtvrť hoďky, já se ještě podívám po obchodech, takže se najdem před halou...“ Podívala se na hodinky.
,,Za deset minut.“
,,Dobře.“
Anthony se tvářil umučeně, ale vypadal, spíš jako vánoční stromeček.
Letěli jsme do Anchorage, Aliaška, kde jsme přestoupili a trajektem dojeli do Saint point, kde jsme museli znova přestoupit a pronajatým letadlem doletět až na danné místo. Cold Bay.
Málé město na jiho-západě od Aliašky. Déšť, zima, sníh a minimální počet obyvatel. Tohle jsme potřebovali. Sice tu nezůstaneme dlouho, ale prozatím, než nám dostaví dům v Denalli.
Autor: Maja (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek You left me,but something your is forever my- Pokráčko 5:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!