Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You left me,but something your is forever my- Pokráčko 8

06.08.2009 (18:30) • Maja • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2996×

Okamžik, to je příliš krátká doba a nikdy nevíte, co se za tak krátkou dobu, může stát. Možná vyhrajete, možná prohrajete, možná budete žít, možná zemřete... Je jen na vás, jak se s tím okamžikem vypořádáte.

( výplod mé mysli)

Měl jsem štěstí, že byla nemocnice poloprázdná. Rozrazil jsem vchodové dveře a možná je i rozbyl, ale toho jsem si nevšímal. Bella měla přušované, tiché a sípavé dýchání, její srdce tlouko pobalu a někdy vynechalo. Děsilo mě to, ale zároveň i uklidňovalo. Pořád jsem si byl jistý, že žije.

,,Carlisle?!“ Zakřičel jsem.

Carlisle stál u pultu a podepisoval nějaké papíry, které mu podávala sestřička. Jakmile nás spatřil, v hlavě mu přelétla myšlenka. Bože, co se ji to stalo.? Vyděl jsem, jak vypadáme.

Já jsem držel Bellu v náručí a Alice ji jednou rukou tiskla mou košili na břicho a druhou jí podepírala hlavu. Moje bílé tričko bylo zbarvené do ruda. Moje oči se lesky černotou a nabíraly podivuhodnou barvu. Žízeň mi spalovala hrdlo, ale musel jsem se ovládnout. Dokázal jsem to před tím, dokážu to i teď.

Okamžitě k nám přiběhl a sestřička, kterou jsem nepoznával, klopýtala za ním.

,,Potřebujeme na sál, transfuzi a rentgen!“ Carlisle sice křičel, ale i přes to to znělo klidně a autoritativně. Všichni ho poslechli.

,,Samantho, připravte operační sál, pacientku si vezmu sám na starost. Zavolejte doktorku Bishopovou a doktora Larea. Budu potřebovat jejich asistenci.“

,,Jistě.“ Sestřička odběhla a zmizela z dohledu. Její myšlenky chvátila panika, ale i přes to, se chovala odborně. Adrealin v těle člověka, dokázal udělat prapodivné věci.

Bellu jsem položil na nosítka.

Co se jí stalo? Zeptal se v myšlenkách Carlisle.

S hrůzou v tváři jsem se na něj podíval.

,,Narazila do stromu s náklaďáčkem.“ Šeptal jsem potichu a rychle, mohl mě slyšet jen on a Alice, ale ta už Bellu držela jen za ruku.

,,Myslím, že má zlomené žebro na pravé straně a ruku taky.“

Další doktoři se přiřítili k Belle a začli ji napichovat na přístroje.

,,Rychle na sál.“ Zvolal Carlisle. Chtěl jsem jít za ním, ale zabránil mi.

,,Postarám se o ni.“ Řekl a v hlase měl znova tu autoritu, kterou použil před tím. Chtěl jsem mu odporovat, ale věděl jsem, že by to nemělo cenu.

,,Slibuju.“ Zašeptal, jednou rukou mi stiskl rameno a pak odběhl.

Stál jsem tam a bezvládně se díval na tu malou úzkou chodbičku. Bylo tu ticho. V nemocnici skoro nikdo nebyl a většinou se ozívalo slabé pípání přístrojů.

Snažil jsem vnímat myšlenky doktorů, ale byly příliš zběsilé.

,,Charlie...“ Zašeptala Alice.

Přijde, bude chtít vědět, co se stalo a co tu děláš. Edwarde, možná by jsi...

,,Nikam nejdu.“ Procedil jsem skrz zuby.

Alice se posadila do malého křesla, pažemi si objala kolena a položila na ně hlavu.

Bude rozzuřený.

,,Je mi to jedno.“

Neudělej nějakou hloupost. Nesmíš mu nic říct, nebude vědět, co dělá.

,,Už jsem udělal dost hloupostí. Nehodlám dělat další.“

Začal jsem přecházet po chodbě. Přemýšlel jsem, co se vlastně stalo, ale nechápal jsem to. Jak jsem se mohl přenést do budoucnosti? Byla to budoucnost? Co se to stalo? Proč to bylo, tak reálné?

Měl jsem tisíce otázek, ale nedokázal jsem si je zodpověďet, snažil jsem se. Jenže odopovědi nedávaly smysl.

Alice mi poslala myšlenku a já se ve stejnou chvíli otočil ke dveřím.

Už je tady.

Alice se zvedla a potichu se vytratila z malé místnosti.

Na druhém konci stál Charlie. Na sobě měl uniformu a u pasu pistoli.

Kde je Bella? Co se stalo? Co tu dělá on? Zase ji ublížil, ten zmetek ji znova něco udělal.

Charlie kráčel rázným krokem ke mně.

Jestli jsi ji znova ublížil, tak tě zabiju. Vlastníma rukama tě uškrtím a je mi to jedno.

,,Ty...“ Zašeptal nenávistně a natáhl zatnutou ruku.

Nechtěl jsem, aby si Charlie tu ruku zlomil, takže jsem tu scénku sehrál s ním.

Jeho pěst mě udeřila těsně pod oko. Sehrál jsem to a upadl. Pravou rukou jsem si přiložil k fiktivně bolavému místu a tiše zaklel. Zasloužil jsem si větší ránu a bolestivější. Tohle nebolelo, takže to nesplnilo ani účel, jenže Charliemu se apoň trochu ulevilo.

,,Kde je?“ Zeptal se a hlavou mu přelétla myšlenka, že by jako donucovací prostředek mohl použít zbraň.

,,Na sále.“ Odpověděl jsem tiše, zvedajíc se z podlahy.

Chytil mě za tričko a přirazil ke zdi.

,,Co jsi ji udělal?“ Nikdy jsem Charlieho neviděl, tak rozzuřeného, ale měl na to plné právo.

,,Co jsi ji udělal?!“ Křičel a znova napřáhl ruku, jenže pak povolil stisk. Napřaženou ruku spustil v bok a druhou ruku, jíž mi křečovitě svíral tričko, povolil.

S pohledem plým nenávisti a bolesti, přešel na druhou stranu místnosti.

,,Je mi to líto.“ Zašeptal jsem.

Odfrkl si.

,,Líto?“ Nevěřícně se na mě podíval.

,,Tobě je to líto?“ Znova zuřil.

,,Líto ti může být, když něco rozbiješ, nebo zkazíš, ale né, když někoho málem zabiješ!“ Na čele mu vyběhla žilka, kterí mu pulsovala, stejně rychle, jako srdce bilo.

Přiblížil se ke mně a ukázal na prosklenou stěnu, za níž byla chodba, která vedla na sál.

,,Kvůli tobě, mi umírá dcera!“ Křičel

,, Podívej, co všecno jsi zkazil!“ Rozhodil rukama a křičel dál.

,,Vždyť jsi ji zničil život a opustil ji! Po tom všem!“ V očích mu hrály jiskry.

,,Já jsem tě přijal do rodiny, měl jsem tě rád, jako syna! A ty jsi mě zradil! Mě, Bellu, všechny!“ Odfrkl si.

,, Nemáš právo říkat, že je ti to líto! Nemáš právo tu být!“

Chtěl jsem něco říct, ale zastavil mě.

,,Odejdi.“ Řekl tiše a posadil se do křesla.

,,Vypadni, nechci tě tu ani vidět.“ Zašeptal a hlavu si položil do dlaní.

Nevěděl jsem co říct, a tak jsem raději mlčel. Odešel jsem a vyběhl z nemocnice do lesa.

,,Edwarde!“ Křičela za mnou Alice.

Ještě je tu menší upozornění nebo připomínka. Já na nějakou dobu (sama doufám, že na krátkou) přestávám psát všechny svoje povídky. Bohužel, důvody jsou, jak zdravotní, tak osobní. Ale i přes to všechno jsem vám zařídila pokračování, této povídky, Štafetu za mě přebírá JoHarvelle.

Jsem si jistá, že nesklame, takže ji určitě všichni podpořte. Snad brzy napíšu sama nějaké to pokráčko.

Mějte se mi tu zatim kráááásně. :D

Autor: Maja (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek You left me,but something your is forever my- Pokráčko 8: