Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You're everywhere - 3. kapitola

05.07.2012 (19:00) • Kajushqa1 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1615×

Edward mi nezavolal, ale zato jsme se hned další ráno setkali v centru volného času společně s ostatními. Jessica tentokrát dorazila jako poslední a v rukou nesla krabičku plnou jahod. Usmívala se na všechny strany a dokonce i na tu mou.

„Jahodu?“ zeptala se mě a nadšeně přede mě dala krabičku.

„Ne, díky, mám na ně alergii,“ odmítla jsem a věnovala jí omluvný úsměv.

„Chudáčku,“ řekla smutným tónem a hned na to se zase usmála, protože mířila k Edwardovi.

„Ahoj, Edwarde,“ zaslechla jsem a opět ignorovala jejich rozhovor. Bylo to trochu divné. Ze včerejška jsem věděla, že Edward Jessicu nechce, podle dosavadních informací jsem to já, koho chce pozvat na rande. Tak proč za ním Jessica pořád chodí? Dal jí někdy vůbec najevo, že nemá zájem, anebo si tu pozornost užívá? Třeba jsem jenom další holka, která mu věnuje pozornost a jemu se to líbí.

Málem jsem si nafackovala. Jak nad tím můžu vůbec přemýšlet? Edward takový není. Tedy doufám. Zatřepala jsem hlavou, jako kdybych všechny ty myšlenky mohla setřást. Moc se mi to nedařilo. Raději jsem šla do místnosti, kde jsme s Edwardem včera hráli divadlo a málem se políbili. Dobře, tím jsem si asi moc nepomohla. Naštěstí za chvíli přišly děti, které jsme měli my dva na starost, a tak jsem své myšlenky mohla soustředit jinam.

Venku opět nepršelo, a tak jsme děti vzali na betonové hřiště a začali hrát hru Rybičky, rybičky, rybáři jedou. Děti nadšeně pobíhaly sem a tam, jako kdyby jim šlo opravdu o život. Musím říct, že já sama jsem se občas přidala. Samozřejmě, že jsem se nechávala chytit, ale připomínalo mi to stará dobré časy, kdy jsem ještě byla dítě a všechno bylo náramně jednoduché. Po chvilce váhání se přidal i Edward, který se do té doby jen pochechtával na lavičce.

Chvíli jsme takhle blbli, dokud jedno dítě nespadlo a nerozbilo si koleno. Nebylo to nic hrozného, pouze malá ranka, ze které teklo trochu krve. Bylo mi jasné, že za chvíli to nebude skoro vidět, ale k mému překvapení se Edward prudce otočil a odcházel pryč.

„Edwarde,“ zavolala jsem na něj, ale on neodpovídal. Na to, že má vzhled jako drakobijce, je až nějak moc citlivý na krev. Připadalo mi to divné, ale nechala jsem to být. Každý máme něco. Já mám například chronický strach z klaunů, což většina lidí nedokáže pochopit. Jenomže mně na ně stačí jediný pohled a beru nohy na ramena.

Když se Edward dlouho nevracel, riskla jsem to a nechala děti na chvíli o samotě s tím, že mají vymyslet novou hru a až se vrátím, tak mi ji řeknou. Bylo to dost nezodpovědné a pravděpodobně toho budu litovat, ale Edward mi dělal mírné starosti, přece ho nemohlo takhle odrovnat trochu krve, to mi nedává smysl.

Našla jsem ho, jak se opírá o stěnu uvnitř centra. Vypadal v pořádku, pouze výraz na jeho tváři mě trochu děsil, vypadal trochu šíleně. Nebála jsem se ho, bála jsem se o něho.

„Edwarde, jsi v pořádku?“ zeptala jsem se ho.

Když neodpovídal, chytila jsem ho za rameno. Upřel na mě ten šílený pohled. Trošku jsem se lekla, ale odhodlaně jsem se mu podívala do očí. Chvíli na mě koukal tím šíleným pohledem, ale pak se jeho výraz změnil. Pozoroval mě s údivem v očích, jako kdyby mě viděl poprvé.

„Edwarde,“ řekla jsem mu a on se konečně plně probral. Pustila jsem jeho rameno a trochu poodstoupila. Čekala jsem, co udělá.

„Promiň,“ řekl.

„To je v pohodě. Je ti dobře?“ zeptala jsem se ho starostlivým tónem.

„Jo, jsem v pohodě, jenom mi dělá blbě pohled na krev. Měli bychom jít zpátky,“ řekl a rychle se vydal zpět k hřišti, zrychleným krokem jsem se vydala za ním.

Už teď mě přepadaly obrovské výčitky, že jsem tam ty děti nechala samotné. Co když se jim něco stalo? Byla by to moje vina a nikdy bych si to neodpustila. Moje obavy byly naštěstí zažehnány. Když jsme se s Edwardem vrátili, seděly děti v kruhu a něco si šeptali. Hlasitě jsem si oddychla a usmála se na ně. Andílci, dokonalí andílci.

„Tak co jste vymyslely?“ zeptala jsem se jich, když jsme k nim spolu s Edwardem došli.

„Tichou poštu,“ řekla nadšeně jedna holčička a nechala si něco pošeptat do ucha od své kamarádky. Jo, vážně jsou to andílci.

(…)

Po obědě začalo slušně pršet, a tak jsme se s Edwardem společně s dětmi uchýlili do jedné ze společenských místností. Všechny děti chtěly, abychom jim s Edwardem něco zajímavého přečetli.

Došla jsem ke skromné knihovně v rohu místnosti a vyndala první knihu, kterou jsem nahmátla. Šlo o nějakou pohádku o psovi. Nic originálního, když už mám číst, tak ne o psech. Dala jsem knihu zpátky a hledala dál. Po chvíli jsem našla Alenku v říši divů. To je alespoň zajímavá knížka. Myslím, že když jsem byla mladší, přečetla jsem ji minimálně pětkrát. Trochu jsem jí zalistovala a zjistila, že většinu věcí si ani pořádně nepamatuju.

„Co byste řekli Alence v říši divů?“ zavolala jsem na děti, které se zatím na něco se zájmem ptaly Edwarda.

„Super,“ řekl jeden chlapeček.

„Tak dobře,“ řekla jsem si a sedla si na židli vedle Edwarda. Dohodli jsme se, že se ve čtení budeme střídat.

Začala jsem číst a tím si získala pozornost dětí. Občas jsem se podívala na jejich reakce a pak se opět plně věnovala příběhu. Po nějaké době jsem knížku předala Edwardovi. Do téhle chvíle jsem nevěděla, jak úžasně jeho hlas vlastně zní. Byl tak uklidňující, že jsem měla pocit, že každou chvíli usnu. Pár dětem se to už podařilo, což mi vytvořilo úsměv na tváři. Vypadaly neuvěřitelně roztomile. Knížku už jsem od Edwarda zpět nechtěla. Zaposlouchala jsem se do jeho hlasu a nechtělo se mi nic měnit.

(…)

„Bello,“ zavolala na mě Angela, když jsem poslední dítě předala jeho rodiči. Otočila jsem se na ni a věnovala jí malý úsměv.

„Všichni teď jedeme na jídlo, chceš jet taky?“ zeptala se mě. Trochu jsem váhala. Co tam vlastně budu dělat? Nevím, co jim mám říct. Asi by to způsobilo jenom trapné chvíle, a to jsem v žádném případě nechtěla.

„Pojede i Edward s Alice a Jasperem,“ dodala pak Angela významným tónem. Vážně je tak očividné, že se mi Edward líbí? No do háje. Bude mě chtít Jessica zabít? Každopádně jsem se rozhodla, že pojedu taky. Vždycky se můžu vymluvit a odejít.

„Tak dobře, jedu taky,“ řekla jsem nakonec a vydala se s Angelou na parkoviště.

Vedla nás Jessica se svým autem a asi za pět minut jsme všichni vystupovali před forkským bistrem. Zabouchla jsem dveře od auta a zamknula. Edward zaparkoval se svým Volvem hned vedle mě, a tak jsme si cestou ke dveřím stačili vyměnit úsměv. Připadala jsem si trochu divně, že se ho takhle snažím „sbalit“, ale bylo tak trochu nemožné dělat opak. Jessica mě opět propalovala pohledem. Dneska umřu. Mami, tati, Phile, měla jsem vás ráda.

V bistru nebylo moc narváno, a tak jsme si všichni sedli k obrovskému stolu v rohu místnosti. Jessica začala studovat jídelníček a Edward mě představil svým sourozencům Alici a Jasperovi. Na první pohled se zdáli jako docela fajn lidé. Stejně bledí a dokonalí jako Edward. Kdybych nevěděla, že jsou adoptovaní, myslela bych si, že jsou opravdu sourozenci.

Edward seděl vedle mě, a tak mě tolik neděsily ty imaginární blesky, které na mě Jessica šlehala z druhé strany stolu. Ano, všimli si toho všichni. A ano, bylo to dost trapné. Pokud mě Edward vážně pozve na rande, doufám, že Jessice jasně řekne, že nemá zájem, protože já ještě nechci umřít, jsem na to až příliš mladá.

Nevěděla jsem, jestli si mám připadat jako mrcha, která někomu přebírá kluka. Na druhou stranu Edward a Jessica spolu nechodí a já jí nic nedlužím. Kamarádky už dávno nejsme, kdybychom byli, odolala bych dokonce i klukovi jako je Edward, jen abych ji nezradila.

Po nějaké chvíli k nám přišla servírka a my si objednali. Mou objednávkou byl zeleninový salát, na burger jsem absolutně neměla chuť. Věděla jsem, že se jimi Charlie krmí docela často. Asi bych mu měla začít vařit, pokud nechci, aby předčasně zemřel na infarkt.

Edward a jeho sourozenci si objednali pouze pití. Odůvodnili to jakýmsi držením diety. Myslím, že většina z nás, kteří jsme seděli u stolu, vyprskla smíchy. Jenom představa, že holka jako Alice drží dietu, mi připadala úplně směšná. Měla dokonalou postavu a možná by ji neuškodilo i trochu přibrat. Nakonec jsem to nechala být, koneckonců není to moje věc. Jenom upřímně doufám, že alespoň trochu jí.

Když nám donesli jídlo, s radostí a kručícím žaludkem jsem se do něj pustila. Musela jsem zřejmě vypadat pěkně hrozně, ale v tu chvíli jsem to moc neřešila. Měla jsem hlad a to byla moje priorita. Dokonce jsem v tu chvíli ani tolik neřešila fakt, že Edward sedí vedle mě a pozoruje mě.

„Bello, máš něco v koutku úst,“ řekl Edward a setřel mi to palcem. Chvíli jsme na sebe koukali a on pak dal svou ruku zase zpátky.

Stačil mi nepatrný pohled na Jessicu a věděla jsem, že je zle. Z očí jí sršely blesky a propalovala mě pohledem.

„Omluvte mě, musím na vzduch,“ řekla naštvaným tónem a odkráčela od stolu.

Do háje, pomyslela jsem si a vydala se za ní. Měla jsem trochu výčitky, přece jenom, byly jsme kamarádky, sice kdysi, ale přesto. Otevřela jsem vchodové dveře a vyšla ven. Jessica stála otočená zády ke mně. Hlavně ať nebrečí, prosím, ať nebrečí.

„Jessico,“ zavolala jsem na ni.

Otočila se na mě s naštvaným výrazem. To nebude dobré. To vůbec nebude dobré.

„Víš, kde jsem teď mohla být? Na slunečné pláži v kalifornii a užívat si Slunce. Místo toho jsem zůstala tady. A víš proč? Protože jsem byla tak blbá, že jsem si myslela, že se Edwardovi líbím a chtěla jsem mu být na blízku. Měla jsem to celé promyšlené, dokud ses tady neukázala ty a všechno zkazila.“

Konečně dávalo smysl, proč byla Jessica na brigádě. Jistě, že to bylo kvůli klukovi. Vždycky je to kvůli klukovi, alespoň u ní.

„Mrzí mě to, nevěděla jsem, že se něco takového stane. Já jsem to neplánovala,“ řekla jsem.

„Udělej mi laskavost a nelituj mě,“ řekla Jessica a vrátila se zpátky dovnitř, aniž by o mě zavadila byť jen jediným pohledem. Čekala jsem, že do mě ještě drcne ramenem, ale nestalo se. Ještě pořád si zachovávala jistou dávku sebeúcty.

Když jsme se pak po jídle všichni loučili na parkovišti, přišel ke mně Edward.

„Omlouvám se za to s Jessicou,“ řekl.

„To je v pohodě, jen si přeju, abychom spolu vycházely,“ řekla jsem a otevřela dveře od auta.

„Můžu tě i přesto někam pozvat?“ zeptal se mě Edward.

Usmála jsem se. Bylo příjemné vědět, že o vás má někdo zájem. Zvlášť někdo jako Edward. Opravdu doufám, že na mě nešije nějakou boudu. Nechtěla bych nakráčet do restaurace a najít tam smějící se hlouček lidí.

„Můžeš, ještě se domluvíme. Měj se,“ řekla jsem mu a nastoupila do auta.

„Ty taky,“ řekl Edward a šel ke svému.

Cestou domů jsem málem zajela pár lidí, ale mám pocit, že jsem to neřešila. Budu mít rande s Edwardem Cullenem. Tohle snad ani nemůže být pravda.

Trochu jsem se uklidnila, když jsem dojela zpět domů. Měla jsem v plánu dostát svému předsevzetí, které jsem si dala na dnešním obědě a udělat Charliemu něco k večeři.

Autor: Kajushqa1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek You're everywhere - 3. kapitola: