Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You're everywhere - 4. kapitola

10.07.2012 (16:30) • Kajushqa1 • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1606×

Přes týden jsem neměla na rande s Edwardem ani pomyšlení. Ne snad kvůli tomu, že bych nechtěla. Samozřejmě jsem chtěla. Bohužel, hlídání malých dětí mě dokonale vysilovalo, a když jsem se poté večer vracela domů, udělala jsem tak maximálně večeři a zapadla do postele. Z toho důvodu jsme se s Edwardem dohodli, že někam zajdeme v sobotu večer, kdy budeme mít oba celý den volno a já si pořádně odpočinu.

Neuvěřitelně jsem se těšila na to, že spolu strávíme nějaký čas sami, bez neustálého dětského křiku a povídání. Pořád se mi sice zdálo trochu neuvěřitelné, že chce jít na rande zrovna se mnou, ale rozhodla jsem se, že už nebudu řešit důvody, proč by se mnou chtěl někam jít. Raději bych měla vymýšlet, co si vezmu na sebe a jestli bych neměla zajet do Port Angeles a něco si koupit. Po důkladném prohledání mého šatníku, jsem si řekla, že by to nebylo na škodu. Upřímně jsem doufala, že můj náklaďáček tu cestu zvládne a stihnu to včas zpět do Forks.

Charliemu, který byl někde na rybách se svými přáteli, jsem napsala krátký vzkaz o tom, kam jedu a vyrazila jsem na cestu. Ještě před tím, než jsem vyjela z Forks, natankovala jsem na benzínce, abych se náhodou uprostřed cesty nezastavila kvůli nedostatku paliva. Po celou dobu mě pozoroval jakýsi muž. Trochu mě to děsilo, ale vzhledem k tomu, že bylo světlo, neměla jsem důvod obávat se, že by mi něco udělal.

Ten muž vypadal zvláštně. Měl černé vlasy a nepřirozeně bledou kůži. Nebyl odtud, to mi jasně napověděl drahý mercedes, o který se opíral. Vzhledově mi trochu připomínal Cullenovi, alespoň, co se barvy pleti týče. V něčem se od nich ale zásadně lišil. Ano, ty oči. Jeho oči měly až nepřirozeně zelenou barvu. Vyzařovala z nich temnota a nenávist. Všichni Cullenovi měli příjemně jantarovou barvu očí a působili díky ní příjemně. Alespoň jsem tipovala, že Edwardovi rodiče a sourozenci, které jsem nepoznala, mají stejnou barvu očí jako on, Alice a Jasper.

Odvrátila jsem zrak od toho muže a šla zaplatit za palivo. Když jsem se vrátila z vnitřku benzínky, on i jeho drahý mercedes byli pryč. Zakroutila jsem nad tím hlavou a nasedla do auta. Pravděpodobně tudy jen projížděl.

Cesta do Port Angeles byla dlouhá, očividně kvůli „převratné“ rychlosti mého vozidla. Cesta, která by normálně trvala zhruba hodinu, se tím pádem protáhla skoro na dvě. Když už jsem se konečně dostala do centra města, bylo něco kolem třetí hodiny odpoledne. No hlavně, že jsem dojela. Stále jsem měla dost času na to nakoupit si něco na sebe.

Nakupování mě nikdy moc nebavilo. Nevzrušovaly mě slevy ani nové kolekce. Tyhle věci mě prostě nezajímaly. Na druhou stranu, jít na rande s Edwardem v odrbaných džínsech se mi nezdálo jako ta nejlepší volba. Vešla jsem do prvního obchodu, na který jsem narazila, a začala jsem hledat něco vhodného na dnešní večer. Po chvíli už jsem měla na výběr z pár triček a několik kalhot, které se na mě hodily. Zapadla jsem do zkoušecí kabinky a oblékla na sebe první tričko.

O několik vyzkoušených věcí později, jsem si vybrala celkem ucházející oblečení a šla zaplatit. Napadlo mě, že bych si rovnou měla koupit víc věcí, abych měla co do školy, ale množství času, které mi zbývalo a moje neuvěřitelná nechuť k nákupům, mě přiměli změnit názor. Dneska už nakupování bylo dost. Raději jsem nasedla do auta a vydala se zpět do Forks. Cestou nazpět už jsem bohužel takové štěstí neměla. V půli cesty mi kleklo auto a já se s ním jenom tak tak dostala na kraj silnice, abych nezavazela ostatním. Vrčení motoru utichlo a mě došlo, že jsem asi v háji.

„Sakra,“ zanadávala jsem a vylezla z auta. Neměla jsem ani ponětí, co vlastně dělám, ale viděla jsem dost filmů na to, abych měla nějakou představu. Otevřela jsem kapotu u auta a podívala se na motor. Dobře, uznávám, nemám nejmenší tušení, co vlastně dělám. Pohled na motor mi nic neříkal. Jenom mnoho věcí napojených nějakým způsobem na sebe a žádný návod, co která dělá. Povzdychla jsem si. Na to rande to asi nestihnu.

Za mnou se ozvalo předení motoru a brzdy. Otočila jsem se, abych viděla, kdo tady zastavil. K mému překvapení, to byl ten chlap, kterého jsem dneska viděla na benzínce a který mě tak divně pozoroval. To není úplně nejlepší společnost.

„Nepotřebujete pomoct?“ zeptal se mě, když vylezl z auta.

Mám říct, že ano? Co když je to nějaký násilník. Měla jsem z něj docela strach, ale nevěděla jsem, co jiného mi zbývá. Byla jsem tady uprostřed silnice, bez jakékoliv pomoci, kromě toho tajemného a docela děsivého muže.

„Víte něco o autech?“ zeptala jsem se ho nakonec.

„Myslím, že toho vím docela dost,“ řekl a došel ke mně. Trochu jsem ustoupila a nechala ho, ať se podívá na motor. Třeba mi pomůže ho zase rozjet a já ještě stihnu to rande s Edwardem.

„Zkoušela jste to znovu nastartovat?“ zeptal se mě nakonec.

„Ehm, ne,“ řekla jsem popravdě.

„U těchto starých typů se stává, že občas kleknou,“ řekl a nasedl na místo řidiče. Otočil klíčky v zapalování a začal startovat. Napoprvé se mu to nepodařilo, ale když to zkusil napodruhé, náklaďáček se vzchopil a nastartoval. Cítila jsem se v tu chvíli jako úplný idiot. To mě taky mohlo napadnout. Vážně jsem tak blbá? No, co se týče aut, tak asi ano.

„Děkuju moc,“ řekla jsem vděčně.

„Jsem Mark,“ řekl a podal mi ruku.

„Bella,“ řekla jsem mu a potřásla si s ním.

„Rád jsem vás poznal, Bello,“ řekl a pustil mou ruku. Další podobnost s Cullenovými, byl neuvěřitelně studený.

„Ještě jednou děkuju za to auto,“ řekla jsem, když jsem nastupovala.

„Žádný problém, hlavně jeďte bezpečně. Cesty jsou nebezpečné, nikdy nevíte, co vás kde může potkat.“

Zdálo se mi to, nebo to říkal trochu výhružným tónem? Zatřepala jsem hlavou a odjela. Myslím, že Mark se za mnou ještě nějakou dobu díval, aniž by nasedl do auta. Byl dost děsivý, ale pomohl mi s autem. Kdyby mi chtěl něco udělat, už by to pravděpodobně udělal. Měl dokonalou příležitost, na té silnici nikdo nebyl. A třeba to je úplně jinak a já se akorát moc dívám na detektivní seriály. Jo, tím to určitě bude.

Domů jsem dojela tak akorát, abych si ještě stihla umýt hlavu, převléct se do oblečení, které jsem si vybrala a zajet nakoupit. Moje chyba, že jsem nenakoupila jídlo už v Port Angeles. Myslela jsem si ale, že už to nestihnu. Stíhala jsem ovšem teď, a tak jsem nasedla do auta a vyjela k provizornímu obchodu s potravinami.

Nakoupila jsem pár základních věcí a spěchala zpátky domů. Na parkovišti jsem ale zaslechla jakýsi tlumený výkřik. Sice bylo léto, ale ve Forks, kde bylo neustále šero kvůli mrakům, už začínala být trochu tma. Vydala jsem se tam, odkud jsem zaslechla ten tlumený výkřik. Šlo o zapadlou uličku plnou popelnicí, které už dlouho nikdo nevynášel.

To, co jsem spatřila, už zřejmě nikdy nevymažu ze své paměti. Neviděla jsem tomu člověku do obličeje. Zato jsem ale viděla do obličeje té dívky, která byla neuvěřitelně vyděšená. Ten muž, jak jsem usuzovala z mohutné postavy a z jeho síly, jí zacpával pusu, aby nemohla křičet, zatímco ji kousal do krku a jak se zdálo, pil její krev. Ztuhla jsem hrůzou. Nemohla jsem se ani pohnout. Zírala jsem do očí té dívky a sledovala, jak z nich postupně mizel život. Docela mě překvapilo, že si mě ten útočník ještě nevšiml, ale zřejmě byl zaměstnán chlemtáním krve. Tak moc jsem té dívce chtěla pomoct, ale mé nohy mě neposlouchaly, z hrdla jsem nebyla schopna vydat ani hlásku a postupně mi docházelo, že pokud se o to pokusím, zemřu taky a zřejmě stejným způsobem. Můj pud sebezáchovy fungoval dokonale.

„Bello,“ zakřičel někdo. Ten hlas mi byl povědomý, ale byl tak podivně vzdálený, že jsem se ho rozhodla ignorovat. Když to ta stvůra, kterou jsem ani člověk nazývat nemohla, zaslechla, zmizela společně s tou dívkou pryč. Bylo to, jako kdyby se uměla teleportovat, v jednu chvíli tu byla a ve druhou ne. Co to sakra bylo?

Někdo mnou prudce zatřepal a já se konečně probrala. Podívala jsem se na člověka před sebou a projela mnou neskutečná úleva. Byl to Edward. Řeknu mu, co jsem viděla a poté společně zajedeme na policii.

„Co je s tebou?“ zeptal se mě starostlivě.

„Ta dívka, něco pilo její krev,“ řekla jsem vyděšeně a podívala se Edwardovy do očí. Mihl se jimi stín překvapení, ale pak se na mě nechápavě podíval.

„O čem to mluvíš?“ zeptal se mě lhostejným tónem. Tohle nezní moc dobře.

„Před chvíli tady byl nějaký muž a vysával tady nějakou dívku. Viděla jsem to,“ řekla jsem a znovu se podívala do té uličky.

„Nikdo tam není, Bello,“ řekl Edward.

„Ale někdo tam byl,“ zaprotestovala jsem.

„Asi se ti jenom něco zdálo. Jsi unavená,“ řekl Edward a tónem, kterým mluví doktoři ke svým pacientům ve cvokhausu. To mě naštvalo, a to hodně. Je mi jedno, jak moc se mi Edward líbí anebo, že dneska jsme měli jít na rande. Nikdo se ke mně nebude chovat jako k bláznovi, ani on ne.

„Vím, co jsem viděla a jestli mi nevěříš, tak jdi do háje,“ řekla jsem naštvaně a vydala se ke svému autu.

„Bello, počkej,“ řekl Edward. Nepočkám, odpověděla jsem v duchu a dál pokračovala v cestě k autu.

„Bello,“ řekl Edward a chytil mě za paži. Vyškubla jsem se mu.

„Pokud mi nevěříš, pak je to tvůj problém, ale nemyslím si, že má cenu, abychom s takovou někam chodili,“ řekla jsem mu naštvaným tónem a nastoupila do auta. Snažil se mě zastavit, ale já ho nenechala.

Nejsem žádná chudinka. Vím, že mám pravdu a vsadím se, že každou chvíli bude po té dívce vyhlášeno pátrání. Na policii jít zřejmě nemůžu. Pokud mi nevěřil Edward, neuvěří mi nikdo. Té dívky je mi líto, ale už ji nezachráním. Já teď měla jiný cíl, zjistit, co to sakra bylo za stvůru. Jednu věc vím totiž určitě, tohle člověk být nemohl.

Autor: Kajushqa1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek You're everywhere - 4. kapitola: