Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Z dob otroků - 13. kapitola

25.03.2010 (18:45) • xlovexx • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5966×

XIII – Jako lidé

Když už jsem byla po jídle, přešla jsem zpátky do obýváku mezi rodinu svého pána a čekala jsem, až mi zase dají nějakou práci. Tentokrát to bylo ale divné. Všichni stáli v hloučku a o něčem se šeptem dohadovali. Dokonce si ani nevšimli, že jsem přišla do pokoje k nim.

„Ale, co když je to léčka, nezapomeňte, že musíme být nenápadní. Já se nechci stěhovat hlavně, když máme na krku jí,“ syčela naštvaně Rosalie a rozhazovala rukama.

„Budeme se k ní muset chovat, jako se chovají normální lidi. Nevidím jiné východisko,“ zašeptal Carlisle a mě začínalo být jasné, o kom se mluví. Věděla jsem, že bych neměla poslouchat, ale nedokázala jsem se od jejich rozhovoru odpoutat.

„Tak ji prostě do té školy nevezmeme. Stejně by tam nic nedělala,“ promluvila znovu Rosalie a mě tím potvrdila moji myšlenku, opravdu mluvili o mně.

„Ale já chci, aby se mohla vzdělat. Ty u ní nejsi a nevidíš její radost, když se učí. Ona není jako obyčejný otrok, Rosalie, ona je chytrá a já udělám všechno proto, aby se mohla učit, i kdyby to znamenalo, že na ni budu muset být před lidmi hnusný.“ Tentokrát promluvil Edward.

„Co když si to špatně vyloží? Nechci, aby si myslela, že jsme jako lidé.“ Tyto slova zase vyšla z úst Esme a hned za nimi se skrze její hrdlo vydral i vzlyk.  „Nechci, aby nás srovnávala s nimi.“

A v tu chvíli jsem pocítila nutnost na sebe upozornit.

„Mám udělat nějakou práci?“ zeptala jsem se dostatečně nahlas, aby mě nepřeslechli. V tu chvíli se všichni otočili a dívali se na mě.

Chvíli bylo ticho, ale nakonec se všechno rozjelo. Emmett s Rosalie odešli do pokoje. Carlisle do pracovny, Esmé do kuchyně, Jasper se vytratil zadními dveřmi na zahradu a já tam zůstala stát jenom s Edwardem a Alici.

„Kolik jsi toho slyšela?“ zeptala se Alice a dívala se mi zpříma do očí. I když už nebyla moje paní, pořád jsem ji za ni považovala, a tudíž jsem nebyla schopná jí lhát.

„Moc ne,“ odpověděla jsem ji a sklopila hlavu. „Jen to, že se ke mně budete muset chovat opravdu jako k otrokovi, před ostatními ve škole. Nevadí mi to, ale stejně si myslím, že nemám co ve škole dělat.“ Snažila jsem se, aby to nevyznělo příliš urážlivě a zároveň aby poznali, že mě do školy opravdu nemusejí brát. Sice jsem tam na jednu stranu chtěla, ale na druhou stranu jsem nechtěla vídat ostatní otrokáře. Byla jsem si jistá, že bych zase poznala jejich zlobu. Byla jsem si jistá, že i kdybych se tam chovala jako sebenelepší otrok vysloužila bych si něčím ránu od jiného otrokáře. A tahle rodina by mě nemohla před nimi chránit. Rosalie měla pravdu, jestli ukážou sebemenší lítost vůči otrokovi, všichni občané města i širokého okolí by jimi začali opovrhovat a to by bylo pro jejich rodinu, která je živena z platu doktora a návrhářky nebyla příliš nejlepší. Lidi by odmítali ošetření od Carlislea a raději by si najali návrhářku ze sousedního města a platili jí jízdné, než aby si nechali opravovat dům od milovnice otroků.

„Nechci, abyste měli kvůli mně problém. Budu se učit jen tady,“ zašeptala jsem a snažila se hlasem škemrat, ale bohužel se to nepodařilo.

„Ne, to prostě do tý školy půjdeš a pořádně se naučíš to, co umí každý. Vím, že to chceš a nehodlám se o tom už bavit,“ promluvil na mě Edward a z jeho hlasu zaznívala zloba, až jsem se lekla. Podívala jsem se do jeho očí, které mě propalovaly, a najednou se hnul směrem ke mně, lekla jsem se, co chce udělat a snažila se hned přikrčit, ale on prošel pouze okolo mě a začal vycházet schody do druhého patra. V pokoji jsem tudíž, zůstala pouze s Alicí. Otočila jsem se tedy k ní a čekala jsem, že dostanu nějakou práci, ona mě ovšem jen poslala do pokoje se slovy, že by dnes nebylo nejlepší, kdybych se tu kolem motala a dělala nějakou práci. Prý je vše hotové a oni musí něco zařídit.

Zalezla jsem tedy do svého pokoje, který mi byl u nich udělen a sedla si na tu nádhernou postel. Dívala jsem se z okna na okraj lesa a hlavou se mi honili další vzpomínky na mou matku. Vzpomínala jsem, jak jsme se s spolu šli projít do lesa. Mama chtěla uvařit otrokáři houbový guláš, jaký mu slíbila, ale houby jsme museli nasbírat.

Pamatuji si, jak jsme procházeli mezi smrky a já sem tam popoběhla po krajině. Pamatuji si tu vůni lesa, která mě vábila, a pamatuji si, jak jsem se bála jeho temných zákoutí. Pamatuji si, jak se mi nechtělo zpátky do toho vězení a tak jsem se schválně běžela schovat. Bohužel jsem si neuvědomila, že mě má vlastní matka nemůže jít hledat. Už kvůli jejímu a mému bezpečí byla nucena se vrátit k otrokáři včas a uvařit pro něj oběd, ale ani po tom, co bylo jídlo na stole, se mě nemohla dovolit jít hledat. Musela udělat spoustu práce a otrokář ji nepustil. Asi doufal, že už se k nim nikdy nevrátím. Ale já jsem nakonec po setmění našla cestu.

V lese jsem byla téměř deset hodin, celá promrzlá a vystrašená jsem pak stála přede dveřmi a čekala na trest od svého otce.

I když se mi tenhle výlet nepovedl, stále jsem byla přitahována lesem. Cítila jsem, že je to něco zakázaného a to jsem já vždy měla ráda. A proto jsem se teď dívala do hlouby lesa za oknem bez jediného pohybu.

A pak se to stalo. Najednou se v dáli na okraji lesa a palouku něco hnulo. Bylo to, ale příliš rychlé a já nespatřila co to je. Jenže nejednalo se jenom o jednu čmouhu. Během chvilky tu první následovalo dalších šest. Dívala jsem se, jak ta poslední mizí v hlouby lesa a byla jsem jako zkamenělá. Zajímalo mě, co to bylo, ale zároveň jsem byla vystrašená se jít podívat.

Uběhly už téměř dvě hodiny od doby, co jsem zahlédla ty šmouhy. V Domě bylo neuvěřitelné ticho a mě z každého zvuku usedání dřeva přeběhl mráz po zádech. Měla jsem neuvěřitelný pocit, že jsem tu sama a že něco není v pořádku a pak mi v mysli vytanula slova Esmé: „…jako lidé,“ řekla, ale proč tam bylo to jako? Možná jen zapomněla nějaké slovo, vynechala…

Plně jsem v to doufala, ale sama jsem tomu nevěřila. A pak mi přejel další mráz po zádech. Z lesa se vynořila čmouha, ale kousek od mého okna se zastavila a zhmotnila v postavu. Byl vidět jen malinký kousek za rohem rámu, ale jasně jsem poznala, že se jednalo o Edwarda a tehdy moje srdce vynechalo úder. Cítila jsem, jak nemůžu popadnout dech a nakonec jsem upadla do tmy.

14. kapitola

Shrnutí

Autor: xlovexx (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Z dob otroků - 13. kapitola: