Přináším další dílek ZDO. Doslova a do písmene jsem ho vypotila. Takže z něj nejsem příliš nadšená. Moc se tady neděje, takže nevím co napsat, snad jen to, že se dočtete reakci Edwarda a Belly, když se dozvědí pravdu o bývalém otrokáři. Přeji příjemné čtení vaše xlovexx.
04.10.2010 (11:00) • xlovexx • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4660×
XVII – pravda
„Tvůj bývalý otrokář…“ začal mluvit a já jeho větu dokončila.
„Byl i mým otcem, ano.“
„Otcem!“ vykřikl a vyhoupl se ze sedu. Sledovala jsem ho a začínala se pomalu jeho tváře bát. Nikdy dřív jsem neviděla takovou zlobu. Zrovna, když začal místnost přecházet po třetí, znovu začal mluvit…
„To snad není možný! On věděl, že jsi jeho dcera a přesto se k tobě choval takhle hnusně?! To kdybych věděl dřív, tak bych si jeho smrt víc užil! To snad nebyl ani člověk! Jak…“ najednou přestal mluvit a podíval se mým směrem. Sledoval mě stejně upřeně jako já jeho. Z jeho mluvy mi konečně došlo, koho zabil a jemu zřejmě došlo, že se prořekl přede mnou naplno.
Sledovala jsem ho a cítila jsem, jak mi po tvářích začínají stékat slzy. To on je vrah mého otrokáře, mého otce! To on, Edward, ho zabil! Nikdy bych si nemyslela, že by něco takového kdy dokázal. Stát se vrahem a ještě tak krutým, že o jeho činech mluvila i televize. Nikdy by mě nenapadlo, že zabije mého otce!
Dívala jsem se do jeho očí a přes slzy v mých viděla jen rozmazaný obrys.
„To tys ho zabil,“ promluvila jsem, ale nebyla to otázka, spíše jen konstatování.
Všimla jsem si, jak ztuhl. Jak jeho rysy v obličeji povolily. Už se netvářil naštvaně, teď byl vyděšený.
„Isabell, já,“ zašeptal a udělal pomalu krok směrem ke mně. Viděla jsem, jak se v jeho obličeji objevil děs. Věděla jsem, že bych měla něco říct, aby to pochopil, ale moje slzy byly dostatečně výřečné a já jsem se navíc bála, že pokud promluvím, vyjde skrze mé rty jen vzlyk.
„Isabell, prosím, vyslechni mě,“ šeptal dál a se svými slovy udělal další krok. Už chyběl jen kousek a dotkl by se mě. Byl opravdu blízko. Na jednu stranu jsem doufala, aby tu krátkou vzdálenost překonal a objal mě, přímo jsem po tom toužila, chtěla jsem to.
Toužila jsem po tom, aby mi někdo ukázal lásku. Dříve se mi jí dostávalo z obětí maminky, ale to už nikdy znovu nezažiju a já přímo potřebovala obejmout. Chtěla jsem obejmout. Potřebovala jsem to, ale nemohla jsem to dopustit. On byl pán, je něco mnohem víc než já. A proto jsem zvedla ruce a tím gestem ho zastavila v dalším postupu.
Chvíli jsme se dívali do očí a slzy na mých tvářích pomalu zasychaly.
„Děkuji. Splnil jsi mé přání. Celou dobu jsem toužila po tom, až zemře. Děkuji,“ zašeptala jsem jeho směrem a poslední slza úlevy a štěstí mi sjela po tváři.
„Ale co teď uděláš se starostou? Vždyť o tom ví.“
„Neboj se. Moje rodina ví o starostovi spoustu nepěkných věcí, které by mu zkazily celý zbytek života. Pokud se jen část jeho tajemství dostane na povrch, pobude si pár krásných let v cele. Stačí mu to jen naznačit a on toho nechá, a pokud ne… můžou se objevit nějaké důkazy, které ho svrhnou a obvinění z vraždy padne na něj. Ale teď jdi spát, je celkem pozdě a já si jdu ještě promluvit se starostou.“
„Ano pane,“ promluvila jsem a otočila se k němu zády. Už jsem natahovala ruku ke klice, když se za mnou ozvalo jemné zavrčení a pak hlas Edwarda.
„Zítra do školy nejedeme. Zůstaneme doma a já ti budu vyprávět ten příběh, jak jsem ti slíbil. Klidně si pospi, v domě nikdo nebude a já se ráno ještě projdu v lese. Až přijdu, vyzvednu tě v pokoji. Dobrou.“
***
„Bell.“ Zaslechla jsem a ještě v polospánku něco zamumlala a převrátila se na druhou stranu postele. Cítila jsem, jak se postel zhoupla, když na ni někdo usedal. Trochu jsem pootevřela oči, ale byla ještě tma a nic jsem v té tmě neviděla. Byla jsem si jistá, že se mi jen něco zdálo a znovu oči zavřela.
„Isabell, ty nechceš slyšet ten příběh?“ ozvalo se mi těsně u ucha a ucítila jsem jemný závan voňavého a opravdu chladného dechu na mém krku.
„Chci,“ zamumlala jsem a byla si jistá, že se mi to jen zdá. Komu jinému by mohl patřit takový dech. Jedině Edwardovi a není možné, aby můj pán sedal na postel, kde spím. Ale ten sen se mi tak líbil. Edward byl ke mně tak blízko.
„Isabell, vstávej,“ promluvil znovu ten hlas a okolo ramen mě chytly dvě studené paže. Znovu jsem otevřela oči a pohlédla do těch nejhezčích, které jsem kdy viděla. Do zářivě topazových očí. Dlouhou chvíli jsem se do těch očí dívala a nakonec můj pohled sklouzl na jeho rty.
„Konečně jsi se probudila, už jsem myslel, že se z tebe stala Šípková Růženka,“ promluvil Edward a jeho rty se zkroutily do úsměvu.
„Dám ti chvilku času, připrav se. Půjdeme se projít do lesa. Chci ti něco ukázat.“ S posledním slovem se zvedl z postele a odešel z mého pokoje pryč. Podívala jsem se z okna a všimla si, že hned za sklem se klene nepropustitelná tma. Bylo ještě brzo. Hodiny ukazovaly chvíli po sedmé ráno.
Rychle jsem vstala z postele a hodně teple se oblékla. V koupelně jen narychlo opláchla obličej a už pospíchala do obýváku, kde jsem si byla jistá, že na mě bude Edward čekat.
A taky že čekal. Stál čelem k oknu a díval se na les za domem. Vypadalo to, že si mě ani nevšiml a tak jsem na sebe upozornila.
„Jsem tady, pane,“ promluvila jsem a viděla, jak Edwardovi poklesla hlava na prsa.
„A já už doufal, že sis uvědomila, že jsem jinačí, jak otrokáři,“ zašeptal, ale neotočil se na mě. Jen znovu zvedl hlavu a vyhlédl z okna. Cítila jsem se hrozně, že jsem ho zklamala a tak jsem promluvila znovu. Další mou větou jsem si hodně říkala o problém, ale nedokázala jsem ho nechat tak smutného jak vypadal.
„Já vím, že jsi jiný. Jen mám to oslovení stále zaseto v hlavě. Omlouvám se… Edwarde.“
Chvíli jsem se sklopenou hlavou čekala na reakci. Bála jsem se, že jsem si dovolila moc, ale když jsem opět vzhlédla, podívala jsem se do Edwardových očí, které se na mě smály.
„Pojď, něco ti ukážu,“ promluvil najednou a během chvíle mě za ruku tahal z domu, ani jsem si neuvědomila, jak se to stalo, že mě najednou držel. Byla jsem zaskočená, ale snažila jsem se Edwarda co nejrychleji následovat.
Vedl mě do lesa a stále držel mou ruku, i když jsem s ním krok držela. Šli jsme už asi půl hodiny a celou dobu na mě nepromluvil. Chtěla jsem se zeptat, kam to jdeme, ale nevěděla jsem, jak mou otázku formulovat. Zda ho mám oslovit „pane“ anebo jen jeho jménem. Stále jsem se bála, že když ho znovu oslovím jménem, něco se v jeho náklonnosti ke mně zkazí.
Korunami stromů se už pomalu do lesa začínalo dostávat světlo, když Edward znovu promluvil.
„Tohle místo jsem objevil první den, když jsme se nastěhovali do Forks, je to už hodně staré, ale stále dobře zachovalé a ať jsem hledal sebevíc, nenašel jsem o něm na internetu jedinou zmínku.“
Jen co domluvil rozestoupily se před námi stromy.
Autor: xlovexx (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Z dob otroků - 17. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!