Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Z dob otroků - 21. kapitola

zdx

Sponzoři

Fandíme Stmívání.eu
Stmívání.eu

Z dob otroků - 21. kapitolaDalší dílek. Konečně si Isabell něco uvědomí. Přeji příjemné čtení a prosím o komenty, vaše xlovexx.

06.02.2011 (10:30) • xlovexx • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4959×

XXI – Na místě

„A jsme tady,“ zašeptala jsem a zastavila se u posledních stromů. Slyšela jsem jak se i ostatní za mnou zastavili a nevěřícně si mezi sebou šeptají.

„Páni, tak tohle jsem ještě neviděl,“ zašeptal vedle mě Jacob a po očku se na mě podíval. „Co to je?“
„Tohle postavil odboj za občanské války. Nikdo nás tu neobjeví, protože se o tomhle místu neví. Vystavěli ho lidé, kteří bojovali za naše osvobození.“ Odpověděla jsem mu a dívala se dál na srub, který mi jako první ukázal Edward.

Edward! Cítila jsem, jak mě polilo horko po celém těle. Teprve teď jsem si na něj vzpomněla. Až teď mi došlo, že by nás tu klidně mohl objevit.

„Tak lidi! Jděte dovnitř,“ zavelel vedle mě Jacob a během chvíle okolo mě proběhly dvě malé děti a za nimi pomalu šel zbytek z nás. Zbytek otroků, bývalých otroků.

„Udělal jsi dobře, že jsi je vzal,“ zašeptala jsem k Jacobovi.

„Nemohl jsem je tam nechat. Všichni pocházíme z jedné rodiny, z jednoho kmene. A hlavně všichni muži i ženy jsou dostatečně silní na to, abychom mohli začít hned.“

„Alespoň dva dny necháme klid. Zabydlíme se a teprve až potom s něčím začneme. Bylo by dobré, kdyby si váš útěk nikdo nespojoval s tím, co provedeme,“ zasmála jsem se a otočila se k němu.

„Tvůj úsměv je smutný,“ zašeptal a položil mi dlaň na tvář. „Nebuď smutná, máš tu nás a já nedovolím, aby se něco pokazilo.“

„Pojď dovnitř,“ hlesla jsem a odtrhla od něj pohled. Cítila jsem se v jeho blízkosti nejistá a chtěla jsem raději mezi ostatní.

Hned, co jsem vešla do srubu, přiběhl a zastavil se přede mnou hnědovlasý kluk. Svaly pod tričkem svědčily o těžké práci, kterou vykonával a jizvy na pažích o krutých trestech, které musel snášet. Přes obličej se mu táhla ošklivá rozšklebená rána, vypadala čerstvě, nemohla být starší jak pár hodin. Musela strašně bolet, ale i přes to se usmíval a úsměv mu zářil i v očích.

„Jídlo jsme naskládali do spíže, ženy začaly rozdělovat přikrývky do všech ložnic, které jsme našli a společně s dětmi zabraly ložnice nejhlouběji v jeskyni. Všichni bojeschopní muži se uložili do ložnic nejblíže vchodu,“ vyhrkl na mě a jeho úsměv se ještě rozšířil. Divila jsem se, že mi ještě nezasalutoval, jako jsem to vídala v televizi od té doby, co jsem sedala s Cullenovými v obývacím pokoji.

„To je Quile,“ zasmál se vedle mě Jacob.
„Ahoj Quile. Já jsem Isabella. Díky za zprávy.“ Usmála jsem se na něj a obešla ho, abych se dostala ke stolům s mapami. Jen co jsem ho ztratila z očí, začaly se mi honit hlavou myšlenky, které se vůbec netýkaly okolností, v kterých jsem momentálně byla. Už jsem chtěla začít plánovat náš první útok, abych mohla zapomenout, ale nešlo to. Chtěla jsem myslet na něco jiného, než na ta slova, která jsem doma napsala na cár papíru. Na něco jiného než na něj.

„Už zase ten smutek,“ ozvalo se vedle mě. „Nechceš jít raději spát? Zítra bude lépe.“

„Nebude, bez něj už ne,“ zašeptala jsem a ani to neměla být odpověď pro Jacoba. Potřebovala jsem to jen říct, už mě bolelo držet ten cit v sobě.

„Ah, vím, jak se cítíš, když ti někdo zemře, je to dost špatné.“

„Ale on není mrtvý!“ vyhrkla jsem a rychle se otočila čelem k Jacobovi. Stačila jen ta krátká zmínka o smrti a v mojí mysli se vynořily představy, jak Edward leží někde v tratolišti krve a umírá. Ta bolest, která mnou v tu chvíli projela, byla mnohem horší, než jakou jsem do této chvíle zažila. Mnohem horší než ten den, kdy jsem se dozvěděla, kdo je můj otec. Horší než den, kdy mi zemřela matka.

„Tak proč tu není s náma?“

„Není jeden z nás. On…“ A najednou jsem utichla, vůbec nevím, proč jsem mu to říkala. Podívala jsem se na něj a všimla si, jak je nehybný.

„Ty miluješ otrokáře?“ vyhrkl nevěřícně a rychle mrkal, jak to nedokázal pochopit. „Myslím, že je pro tebe lepší, že ho už neuvidíš, vždyť je náš nepřítel!“

„On ne! Jsou jiní, on a jeho rodina jsou jiní, než otrokáři. Nikdy mě nebrali jako otrokyni. To on mi řekl o té válce! On…“ A opět jsem přestala mluvit. Opět mi došla další věc. Vždy se ke mně choval jinak než ostatní, dokonce i jinak než jeho rodina…

„… a teď zkus třeba… rozžehnout,“ zašeptal mi do ucha a jeho dech mě pohladil na šíji…

„On ke mně cítí to samé,“ zašeptala jsem si pro sebe.

„Cože?“ vyhrkl a díval se na mě. „Jsi si tím jistá, že tě jen neoblboval?“

Cítila jsem, jak se Jacobovi oči do mě zavrtávají, ale nedokázala jsem vzhlédnout a podívat se na něj. Cítila jsem se jako zrádce. Nikdy nikdo nemiloval otroka a otrok nikdy nemiloval svého otrokáře, ale teď už to nešlo vzít zpět. Od té doby, co jsem to řekla, se mi zdálo, jako kdyby se ten cit ve mně rozrostl. Proto jsem se raději sebrala a vyšla ven před srub. Už jsem si tím byla jistá a o to víc mě tížil ten dopis.

 

Milý Edwarde,

omlouvám se, pokud budete mít kvůli mně problémy, ale už jsem tu nemohla vydržet. Všechny ty pocity, které se ve mně bouří, mě pomalu zabíjejí. Už nechci být otrokem, ale nemohu být ani „člověk“. Nedokážu být otrokář.

Proto odcházím a Tebe žádám, abys mě nehledal. Už nechci nikdy být v Tvé blízkosti.

Isabella

Pochodovala jsem lesem směrem k jejich domu. Ani mi nedošlo, že jsem se rozešla a najednou jsem stála zhruba v polovině cesty mezi srubem a jejich domem. Popošla jsem ještě kousek a usedla na velký kámen. Dokonce jsem už mezi stromy v dálce zahlédla něco, co mohl být ten dům, v kterém jsem prožila nejhezčí dny svého života.

Vzpomínala jsem na všechny ty chvilky, které jsem s ním prožila. Vzpomněla jsem si na ten den, kdy jsme šli na ples a na ten polibek.

Seděla jsem tam dlouho a vzpomínala tak dlouho, že nebe zesvětlalo a nebýt mraků, tak mě osvětlovaly paprsky slunce.

„Miluji tě, Edwarde,“ vydralo se mi zničehonic skrze rty, a i když byla slova pronesená v šepotu, tak v tichosti lesa to vyznělo, jako bych řvala z celých plic.

Když dozněla poslední tichá ozvěna, koutkem oka jsem postřehla krátký pohyb větve, i když vánek, který jsem do teď cítila na svém těle, právě ustal.

 

22. kapitola

Shrnutí

Autor: xlovexx (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Z dob otroků - 21. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Twilight účet
Uživatel:
Heslo:
Registrace
Twilight FanFiction
Partnerské stránky


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky
Chcete se k nám přidat?
Toto může být i váš web.
Máte zájem?
Ověřování přispěvatelů
Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli?
Profi přispěvatelé
Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
I vaše znalosti mohou být k užitku
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci
Chcete pomoci při rozvoji webu?
I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Návštěvy

Kdo je tu z členů? Klikni!

© 2006 - 2021 Tým Stmívání.eu Publikování nebo šíření jakéhokoli obsahu serveru bez předchozího souhlasu je zakázáno!RSS: články, news, fanfiction, komentáře