Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Z dob otroků - 6. kapitola

16.12.2009 (21:30) • xlovexx • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6331×

VI – Večeře

Zrovna jsem krájela salám, když jsem se řízla do prstu. Sledovala jsem, jak z ranky vyplouvá malinká kapička krve. Věděla jsem, že je zle. Alice mě varovala, že se nemám říznout. Tohle bylo přímé porušení jejího pravidla. Teď mě čeká trest.

Z vedlejšího pokoje se ozvala rána. A já zaslechla nádherný, sametově hebký hlas jak zakřičel. „Jaspere!“ Ozvalo se dalších pár ran a já nechápala, co to bylo. Jen chvilku potom se okolo okna něco mihlo. Strčila jsem si zakrvácený prst do pusy a očima hledala nějakou lékárničku, abych si ho mohla ovázat.

Zabloudila jsem očima ke dveřím a můj pohled padl na Carlislea. Hned jsem sklopila hlavu a ruce dala za záda. Očekávala jsem trest, ale on ke mně jen došel a vzal mou ruku do svých.

„Koukám, že ses řízla.“ Promluvil na mě a já vzhlédla. „Stane se. Už to nebude krvácet.“ Pokračoval a opřel se o kuchyňskou linku. „Jak jsi na tom?“

„Už jenom zapéct.“ Promluvila jsem a pokračovala ve vaření. Celou dobu mě sledoval. Jeho pohled byl zkoumavý, ale ne tak zkoumavý, jako měl pan McCartney, který čekal jen na nějakou chybu. Pod jeho pohledem jsem se netřásla strachy. Cítila jsem se tu v bezpečí, jako bych do jeho rodiny snad patřila, ale to nebyla pravda a já se o ní brzy jistě přesvědčím.

Když jsem měla uvařený oběd. Nandala jsem si trochu na talíř a vzhlédla. Nevěděla jsem, kde se mohu najíst. V bývalém domě byla kuchyň oddělená od zbytku domu, a proto se v té místnosti pan McCartney příliš nezdržoval. Ale tady byl do kuchyně přístup přímo z obývacího pokoje.

„Sedni si.“ Pokynul mi Carlisle a stále mě sledoval. Doklopýtala jsem ke stolu a sedla si a začala jíst. Myslela jsem si, že odejde, ale jeho pohled byl stále upřený na mě. Sledoval každý můj pohyb. A nakonec promluvil.

„Co se ti stalo s rukou?“ Zeptal se mě a sledoval jizvu na mém předloktí. Rukávy jsem si totiž vyhrnula, abych si je při vaření nezašpinila. Nevěděla jsem jak odpovědět. Nechtěla jsem mluvit o mém předchozím otrokáři, cítila jsem se potom jako zrádkyně, ale zase jsem nechtěla lhát. Podívala jsem se na tu ruku a začala si svou jizvu mnít.

„Nejsem správný otrok. To bylo za trest. Zasloužila jsem si větší.“ Odpověděla jsem a před očima se mi objevil zohyzděný obličej mé matky. Po tváři jsem cítila horkou slzu a vzhlédla jsem ke Carlisleovi. Jeho obličej byl lítostivý. Asi litoval toho, že mě můj otrokář nedokázal pořádně trestat.

„A co se ti stalo s nohou. Všiml jsem si, že občas kulháš.“ Zeptal se znovu. Byla pravda, že po tom, jak se mi noha zlomila. Nesrostla pořádně. Bez pomoci doktorů, jen s domácí péčí nikdy se nic pořádně nezahojí.

„Také trest.“ Zašeptala jsem a přejela si po tom hrbolku. Carlisle přešel ke mně a poklek vedle. Vzal mou nohu do rukou a vyhrnul nohavici. Koukala jsem na něj nechápavě, nevěděla jsem, co to dělá. Chvíli zkoumal mou nohu a kroutil hlavou.

„Kdo ti to ošetřil? Toho doktora by měli zavřít.“ Zeptal se, zvedl hlavu a zadíval se mi do očí.

„Nikdo. My k doktorům nemůžeme.“Zašeptala jsem a nevěřila, že to nevěděl.

„Tohle by chtělo znovu zlomit a nechat srůst.“ Sklopil zrak zpátky k noze a přejel prstem po hrbolku. Sledovala jsem jeho ruku a nevěřila, že se mě dotýká. Nikdy jsem na sobě nepocítila mužskou ruku, která by mě nemlátila. Byl to zvláštní pocit.

Najednou se ode dveří ozval hlas.

„Teda tati. Kdybych nevěděl, že jsi šťastně ženatý, tak bych nevěděl, co si o tomhle myslet.“ Promluvil a já bezděky vzhlédla. Stál tam obrovský svalnatý kluk, nejspíše ten Emmett. Rychle jsem sklopila hlavu a pohlédla na Carlislea. Stále klečel u mých nohou a do mé tváře vstoupala červeň. Konečně se zvedl. Zaslechla jsem zalapání po dechu, podívala jsem se koutkem oka a zahlédla Alici. Její pohled byl upřený na mou nohu. Chvíli koukala na ní a potom se podívala i na mou ruku.

„Kdo?“ Zašeptala jsem, ale já ji slyšela. Nevěděla jsem, proč se ptá. Tohle bylo jasné, kdo to udělal. Raději jsem neodpovídala. Za mě to všechno řekl Carlisle a potom doplnil něco navíc.

„Bude nutné jí tu nohu operovat. Divím se, že přes tu bolest může chodit. A když už bude v narkóze, mohl bych ji odstranit i ty jizvy.“ Jeho slovy jsem byla zaskočená a vzhlédla. Ve dveřích stála už celá rodina a všichni pokyvovali hlavou.

„Ne.“ Zašeptala jsem. Nechtěla jsem, aby mě operovali, já si ty jizvy zasloužila. Nechtěla jsem si nechat odstranit tu jizvu, nechtěla jsem si nechat odstranit důkazy toho, kam patřím. Nebyla jsem se svým původem spokojená, ale nestyděla jsem se za něj.

„Proč ne? Operace bude v narkóze. Už tě ta noha nebude bolet a jizvy nebudou vidět. Jsem doktor, já vím co dělat?“

„Já nechci. Zasloužila jsem si to.“ Zašeptala jsem a koukala mu do tváře. Věděla jsem, že tím porušuju pravidla, ale chtěla jsem vidět jeho reakci. Po jeho obličeji přeběhla nechápavost.

„Co jsi udělala tak hrozného, že jsi si to zasloužila?“ Zeptal se mě a já za jeho zády viděla kývání všech ostatních.

Řekla jsem mu nejprve, proč jsem měla zlomenou nohu. Koukal se na mě nechápavě a za jeho zády se ozval sametový hlas.

„Za to, že jsi zlomila kytku ti on, zlomil nohu a nechal ti ji srůst bez doktora?“ Ptal se a já pohlédla na osobu, která promluvila. Byl to Edward, stejně jako byl krásný i jeho hlas oplýval nádherou. Jen jsem přikývla.

„To je moc kruté. To si nikdo nezaslouží.“ Šeptal a jeho pohled se vpíjel do mých očí.

„Já ano.“ Zašeptala jsem a vzpomněla si na mého „otce“.

„A co ta jizva?“ Zeptala se Esmé a já ji nechápavě sledovala. Nedokázala jsem si vybavit, kterou jizvu myslela. Potom jsem sklouzla pohledem k mojí ruce. Znovu jsem jim řekla o mém snu. Jejich výrazy byly znechucené. Stejné jako výrazy ostatních, když koukali na mě, ale oni se tak tvářili, protože opovrhovali mým bývalým otrokářem. Nechápala jsem to. Tohle jejich chování nebylo normální.

„Tu nohu ti prostě operovat budu. Ať se ti to líbí anebo ne. I tu jizvu ti odstraním.“ Promluvil znovu Carlisle a já se podívala na Alici. Ovšem ona jen kývla na souhlas. Svěsila jsem hlavu a rukou si šáhla na svou jizvu.

„Jak si přejete, pane.“ Promluvila jsem. Celým pokoj naplnilo nesouhlasné vrčení. Nelíbilo se jim, když měli otroka a bylo to na nich dostatečně vidět.

„Bell. To co jsem si po tobě přála, si přejí všichni. Nechovej se u nás jako otrok. A neoslovuj nás pane nebo paní.“ Pronesla Alice a já na ní vzhlédla. V mých očích se chvěly slzy. Nechtěla jsem, aby přetekli, ale bohužel se tak stalo.

„Omlouvám se. Ale já jsem otrok. Chci, aby mi moje zranění zůstali. Moc vás prosím.“ Zašeptala jsem.

„Řekni jediný důvod. Proč se chceš takhle zbytečně trápit.“ Promluvil znovu Edward a koukal na mě.

Cítila jsem, jak po mé tváři sjela další slza, a zašeptala jsem. „Je to jediná věc, která nás s matkou spojuje.“ Podívala jsem se na jizvu. „Už ani naši hvězdu nevidím.“ Šeptala jsem dál. Sledovala jsem jejich tváře a nedokázala z nich nic vyčíst. Jen Alici ujel lítostivý pohled. Nechápala jsem ho, ale měla jsem malé tušení, že se to týkalo toho, že jsem mluvila o matce. Sledovala jsem její tvář a pokračovala.

„Chtěla bych jí někdy znovu vidět. Byla pro mě vše, jako já pro ní.“ Mluvila jsem a sledovala jak Alice najednou udělala krok do předu. Myslela jsem si, že už jsem to přehnala, ale ona se najednou rozeběhla a objala mě.
„Je mi to líto, Bell. Je mi líto…“ Opakovala a začala vzlykat. Nechápala jsem to. Během chvilky jsme b kuchyni zůstaly jen mi dvě.

„Nechtěla jsem ti to říct, ale nechci to ani tajit. Bell, je mi to líto.“ Pokračovala. „Tvoje máma, ona, umřela. Je mi to líto.“ Štkala mi do ramene. Nejprve jsem to nechápala, ale potom mi to došlo a já se rozbrečela s ní.

Moje matka, ona je mrtvá. Znělo mi v hlavě a já tomu nechtěla věřit.

„Jak?“ Zašeptala jsem zničeně. Alice se ode mě odklonila a zadívala se mi do očí. V těch její žhnula nenávist.

„Ten…“ Promluvila a hledala slovo. „Ta svině. On jí vpíchl do žíli vzduch.“ Promluvila, když našla pro něj pojmenování.

Chvilku mi trvalo, než jsem to pochopila, ale potom jsem si vzpomněla na jeho rozhovor s Vyvolávačem. Umírají pomalu. To tehdy pronesl a můj „otec“ to použil na mou matku. Sledoval, jak pomalu umírala. Cítila jsem, jak můj odpor k němu začínal narůstat do ohromných výšin. Pocítila jsem pro mě neznámou touhu, zabít, zabít tu krysu. V hlavě se mi přehrávali různé možnosti, jak jej zabít, ale po tvářích mi tekly slzy a já se cítila tak slabá. Plakala jsem svojí otrokářce na rameni a ona vzlykala se mnou. Trvalo to už jen chvíli a já vyčerpáním ze vzlyků usnula.

7. kapitola

Shrnutí

Autor: xlovexx (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Z dob otroků - 6. kapitola: