Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Za stínem světla - Prolog + 1.kapitola

17.10.2010 (20:00) • Julick • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1639×

Prolog

Říká se: „Někdy jsi nahoře a jindy dole.“ Mně ale připadá, že jsem dole pořád.

Proč to muselo dopadnout takhle? Teď se budu muset vzdát toho nejcennějšího, co mám… Budu žít s vědomím, že jsem ji zabil, i když bude žít dál. To, čemu budu věřit, se stane jednou velkou lží. Vrátím se ke svému starému jednotvárnému životu.

Jak poznáš světlo, když jsi viděl jenom tmu? A jak rozeznáš tmu, když si nepamatuješ na světlo?

Nebudu vědět, o co jsem přišel… nebudu vědět, co mi schází. Ale proč mi to tak vadí? Proč?! Vždyť budu šta- ne, šťastný ne. Můžu si to namlouvat, ale po tom, co jsem teď zažil, nemůžu říct, že budu žít šťastně.

Jak poznáš lásku, když jsi ji ještě nezažil? Z nenávisti lidé dělají hrozné věci… Ale z lásky horší.

Teď bych jí chtěl říct, jak moc mi bude chybět! Ale nebude… Protože místo ní budu mít v hlavě někoho, kdo sice vypadá jako ona, jmenuje se jako ona, směje se jako ona, ale bude to někdo úplně jiný. Vlastně nebude nikdo… Jenom smyšlená postava v tomhle mém předlouhém zamotaném příběhu.

Také se říká, že čas rány zahojí, ale u mě nebude co hojit. Když zapomenete na meč, který vám je způsobil, přestanete myslet i na rány. I když budou krvácet, nebudu o nich vědět. Budou zapomenuty stejně jako ten meč.

Plamen svíčky uhasne, ale vosk se zpátky neslije.

1. kapitola - Začátek

Další rutinní práce. Zase novorození… zase Amerika.  Třeba to bude menší oživení do mého jednotvárného života. Vykonávání zákona je tak nudné…

Procházel jsem jednou z mnoha chodeb našeho sídla a přemítal, jak mohla Jane udělat chybu. Jak to mohl někdo přežít? Možná to zavinili Cullenovi. Jsou tak… jak je to slovo? Kamarádíčkují se s potravou, místo aby přijali sami sebe, svůj osud. I když je pravda, že ta malá ví o jejich osudu až příliš. Sám pro sebe jsem se usmál.

Mají tak výhodné schopnosti a přesto – jak říká Aro – jimi mrhají. Cullenovy asi nikdy nepochopím. Ani nechci.

Došel jsem na konec dlouhé chodby a zaposlouchal se. Po Felixově zvučném hlase nebylo nikde ani stopy. Podivné, obvykle ho bylo slyšet na míle daleko. A zrovna když ho potřebuji, mlčí.

„Felixi,“ řekl jsem do ticha.

Nic.

„Felixi,“ mírně jsem zvýšil hlas.

Moje oči byly dostatečně rychlé, aby zpozorovaly jeho příchod. Hned za ním se ze stínu vynořil i Demetri. Jsou tu oba, skvěle.

„Máme práci,“ oznámil jsem jim. „V Seattlu.“

Oba se na zlomek sekundy zatvářili překvapeně.

„Snad ne zase novorození?“ zeptal se Felix. „Že by Jane zklamala?“ Pobaveně se zašklebil.

Krátce jsem zavrčel. Nikdo nebude takhle mluvit o mé sestře. Felix udělal téměř nepostřehnutelný krůček dozadu.

„Omlouvám se, Alecu.“

„Mně se neomlouvej, spíš Jane.“

Trochu sebou trhl a zatvářil se vyděšeně. Měl k tomu důvod. Asi by nechtěl, aby se má sestra o téhle jeho poznámce dozvěděla. Procvičila by si na něm svůj dar.

„Tady máte čočky.“ Podal jsem jim bílou krabičku, otočil se a zamířil k východu.

*  *  *

Na letišti v Seattlu bylo rušno. I přesto, že byla asi hodina po půlnoci, všude se hemžilo plno lidí. Pro jistotu jsem se snažil celý let nemluvit, abych nemusel dýchat, ale na otázky některých dotěrných letušek jsem odpovědět musel. Občas jsme si odskočili na toalety vyměnit si kontaktní čočky, které nám jed v očích spálil. A tak náš let probíhal naprosto bez problémů.

Rychle jsem prošel letištní halou s Felixem a Demetrim v závěsu a vyšli jsme ven do tmy. Před letištěm stálo sedm taxíků. Jeden z nich jsme si vybrali a nasedli. Řidič byl malý šedovlasý muž s výrazným strništěm, na hlavě měl špinavou čepici a vůbec celý nezářil čistotou. Zeptal se nás na zavazadla. Byl trochu překvapený, že žádná nemáme, ale nakonec to přešel mávnutím ruky a nasedl za volant.

Už do Ameriky jsme letěli nalačno, takže když jsme dojeli na určené místo – těsně za Seatlle, kde nikdo nebyl – Felix nezaváhal a pustil se do něj. Muž naposledy stačil vykřiknout.

„Felixi,“ sykl jsem. Ani nezvedl hlavu a dál si vychutnával svou kořist. Otevřel jsem dveře a vystoupil z auta, Demetri mě následoval. Měl jsem žízeň, ale nemohl jsem jít na lov, když tu je tolik práce.

„Poslední oběť novorozených se našla na Seattleském smetišti, nedaleko odsud,“ řekl jsem potichu. „Až se Felix uráčí skončit, vydáme se tam, možná ještě ucítíme jejich pach. A ty, Demetri, je budeš moct vystopovat.“ Zahleděl jsem se do dálky. Rutinní práce…

Za mými zády se ozvalo přibouchnutí dveří. Otočil jsem se a udělal na Felixe zlostnou grimasu.

Pokrčil rameny. „Alespoň nemusíme platit.“

„Zbav se důkazů,“ přikázal jsem mu znuděným hlasem. „A pak přijď za námi.“

Kývl jsem na Demetriho a rozběhli jsme se směrem, odkud k nám přicházely pachy smetiště. Bylo tak uklidňující znovu běžet, ani jsem si nedokázal vybavit, kdy jsem naposledy někam utíkal a o ničem nepřemýšlel. Noc byla toho dne nádherná, z měsíce byl vidět jen malý srpek a všechny hvězdy zářily. Zelená tráva pod mýma nohama ani nezašustila a všude bylo krásné ticho. Zatřásl jsem hlavou. Nebyl čas nad takovými věcmi přemýšlet, vlastně jsem ani nevěděl, proč mě to napadlo.

Zanedlouho nás doběhl Felix. Chovali jsme se teď už ostražitěji než před chvílí a i sebemenší zvuk jsme prověřovali. Museli jsme být opatrní, protože novorození byli nevyzpytatelní. Nikdy jste si nemohli být jisti tím, co udělají. Jistě, ta malá Cullenová to asi ví, ale - proč na ně pořád myslím?! Možná… možná mě ta jejich „rodina“ něčím zaujala. Ovšem kdo by se divil, že? Nikdy jsem nikoho jako oni nepotkal. Možná že jen ta smečka z Denali se jim trochu podobala. Ovšem to pouto mezi nimi bylo… fascinující. Nechápal jsem ho.

V tom se Demetri zastavil.

„Demetri?“ zeptal jsem se. Pohnul hlavou na znamení souhlasu a já to taky ucítil. Novorození tu nedávno byli. Jejich pach se nedal za nic zaměnit.

Podíval jsem se na Demetriho. Měl na tváři úsměv lovce, který našel stopu své oběti a už ji nepustí.

„Mám je.“ Poprvé za celou dobu promluvil. Oči měl zamlžené a pátrající kdesi v dálce. Bylo to jednoduché, přesně jak jsem si představoval. Novorozené nebylo těžké najít, dokonce bych je našel i bez něj, ale proč ztrácet čas? Demetri byl ve stopování nejlepší a hledat novorozené pro něj bude jako procházka růžovým sadem.

„Tak jdeme, ne?“ zeptal se Felix. Byl teď silnější než já a Demetri dohromady a také o to netrpělivější. Demetri se rozběhl jako první a Felix ho okamžitě následoval. Sám pro sebe jsem se usmál a dohnal Felixe. Kdybych za sebou neměl staletí podobných akcí, řekl bych, že to je vzrušující. Teď mi to tak rozhodně nepřipadalo. Možná jsem doufal, že to nebude tak jednoduché a alespoň trochu to oživí moji předlouhou existenci.

Bylo mi jasné, jak moc mi Aro důvěřuje, když mě poslal jen s Felixem a Demetrim. Bylo to zřejmě kvůli mému daru, mohl jsem během chvíle znehybnit třeba celou armádu novorozených. Ne jako má sestra, která svou schopnost může použít jen jednu osobu.

Ach… Jane. Litoval jsem jí. Největší chybu udělala, když důvěřovala Cullenovým. Co si myslela? Že je všechny zabijí? Měla si ověřit, že jsou všichni mrtví. Pochopitelně, nikdo ji netrestal. Věděl jsem, že prosila Ara, aby mohla jít zpět a napravit to. Ale on jí to nedovolil a schválně pro tuto výpravu vybral právě mě, jejího bratra.

Zadíval jsem se na Seattle, který se rozprostíral daleko po mé levici. Zářil svým světlem a noc nebyla tak černá, jak by mohla být. Sledoval jsem to se svou lhostejnou tváří. Já Ara nezklamu, najdu je a dokončím to, co Jane začala. Neudělám stejnou chybu jako ona, nikdy nikomu nebudu důvěřovat, a už vůbec ne Cullenovým.

Z myšlenek mě vytrhl až Demetriho tichý šepot.

„Alecu, jsme na místě.“

Rozhlédl jsem se kolem. Stáli jsme na kraji lesa.

„To jsou jen dva?“ vypravil ze sebe Felix posmutněle. Následoval jsem jeho pohled a spatřil dva muže. Jejich bílá mramorová kůže a rudé oči nám prozrazovaly, že máme tu čest s upíry. Nijak víc jsem si je neprohlížel. Náš úkol byl jasný – zabít je.

Upřeně jsem se na ně zadíval. Soustředil jsem se přímo na ně. Na ty dvě černé postavy. Cítil jsem, jak mnou prostupuje důvěrně známá síla a pomalu odplouvá z mé mysli. Plazí se po blátivé zemi směrem k nim s jediným úmyslem.

„Jimmy? Nezdá se ti, že-“ nedořekl jeden z mužů a oba upadli k zemi pod tíhou mého daru, který je celé pohltil.

„Alecu,“ oslovil mě Felix. „Co třeba se taky někdy pobavit? Nezdá se ti to trochu nudné?“

Rozzlobeně jsem se na něj podíval. „Nejsme tu od toho, abychom se bavili, Felixi.“ Pokynul jsem směrem k novorozeným. Felix se zatvářil otráveně, ale i tak se s Demetrim poslušně vydal roztrhat a spálit jejich těla.

Když skončili, chystali jsme se, že najdeme i další novorozené, kteří v lese nepochybně byli. Dlouho jsme ale hledat nemuseli. Demetri se na mě znovu podíval s výrazem kočky, která chytila svou myš, a zlověstně se usmál. Hledal jsem další rudé oči, ale nikde nebyly.

Najednou kolem mě vzduchem proletěl Felix a za ním Demetri.

Bleskově jsem se otočil a našel je.

Autor: Julick, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Za stínem světla - Prolog + 1.kapitola: