Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Za všechno můžou upíři 27

28.09.2010 (14:15) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2713×

„Večeří? Jako s tebou?“ vyvalila jsem oči.

„Ne, asi beze mě,“ protočil otráveně oči Edward, ale hned se zase usmál a sladce se opravil. „Samozřejmě, že se mnou.“

„No tak dobře,“ kývla jsem po tom, co jsem zjistila, že vlastně nemám proč odmítnout. Doma mě nikdo nečekal a na večeři s někým jsem nebyla už tak dlouho.

„Vážně?“ zeptal se Edward potěšeně a nevěřícně.

„No, jo,“ kývla jsem hlavou a pro větší efekt jsem se usmála.

„Tak skvělé. Vyzvednu tě v sedm,“ oznámil mi a než jsem stihla nějak zareagovat, zmizel na ulici v davu.

Jako ve snách jsem došla domů a s přiblblým úsměvem jsem si vlezla do sprchy. Byla jsem úplně celá pryč z toho, že jdu na večeři s člověkem, se kterým jsem se dříve nemohla vystát. A navíc to byl člověk, po kterém snad toužila každá žena, tedy až na mě.

Během sprchy jsem se co nejvíce uvolnila a nahá jsem přešla do ložnice. Otevřela jsem skříň s oblečením a očima si zkoušela různé modely.

Když jsem tímhle stylem vyzkoušela půlku skříně, stejně jsem nakonec sáhla pro černou klasiku. Je sice pravda, že střih tak klasický nebyl a byla jsem si jistá, že svou odvážností udělám v očích Edwarda určitě dojem.

Však jsem pod šaty nemohla mít podprsenku, protože by byla vidět, jak vpředu, kde byl velmi rafinovaný nabíraný výstřih, tak i vzadu, kde až k zadečku vlastně nic nebylo. Celé šaty totiž opravdu držely jen na mých prsou a tenké gumičce, která je přidržovala.

Abych mohla můj outfit dovést dokonce, kalhotky jsem byla nucena vyměnit jen za titěrná tanga, protože krátká sukně byla z nadýchaného černého tylu, a když se člověk postavil do špatného světla, bylo vidět pod sukní skoro všechno.

Aby to nevypadala, že jdu někam na pohřeb, nehty jsem si nalakovala rudou barvou, která se hodila k mým stejně barevným vysokým lodičkám a malému červenému psaníčku, do kterého se opravdu vešlo jen to nejnutnější.

Líčení jsem sladila s šaty, aby černá barva měla větší zastoupení, jenom rty jsem přetáhla červenou rtěnkou a byla jsem hotová.

Nedočkavě jsem se podívala na hodiny a než jsem stačila včas zareagovat, ozval se zvonek u dveří. Pro sebe jsem se usmála a šla jsem otevřít.

„Páni, moc ti to sluší,“ dostal ze sebe Edward bez pozdravu a nemohla jsem na sobě necítit jeho hloubavý pohled, jak si mě do detailu prohlížel. On byl oblečený v černém obleku s červenou košilí a ruce měl pohodově zastrčené v kapsách.

„Díky,“ kývla jsem a zamkla byt. „Takže kam jdeme?“

„Překvapení,“ usmál se Edward a nastavil mi rámě, jako pravý gentleman. Tohle jsem nečekala, takže jsem se překvapeně chytla a sjeli jsme výtahem do přízemí.

Hned u vchodu do domu čekalo černé mně povědomé auto, a co jsem poznala, bylo to Lamborginy, ale vůbec jsem si nemohla vzpomenout, kde jsem ho viděla. Až když k němu Edward přišel, aby mi otevřel dveře, uvědomila jsem si, odkaď to auto znám. Z bulváru. Často jsem to auto viděla na titulních stranách předních bulvárů a samozřejmě Edwarda v něm.

Bez řečí jsem se posadila a čekala, až si sedne i Edward a nastartuje. „Už mi řekneš, kam jedeme?“ zkoušela jsem to znovu, a jak jsme projížděli stmívajícím se New Yorkem, moje zvědavost stále rostla.

„Ne,“ zakroutil vážně hlavou. „Ale možná jsem ti měl říct, ať si vezmeš něco teplejšího na sebe.“

„Teplejšího?“ zeptala jsem se s nadzvednutým obočím a čekala, že mi to vysvětlí.

„Už ti nic neřeknu,“ usmál se a po chvíli tiché rychlé jízdy zastavil u velké, přímo hollywoodské vily.

„Jsme na místě,“ vystoupil a jako pravý gentleman mi otevřel dveře. Opět jsem přijala jeho rámě a nechala se vést do domu.

Edward odemknul, jako kdyby mu to tu patřilo a vedl mě obývacím pokojem a po schodech nahoru, až na střechu. Tady byl připravený kulatý stůl s bílým ubrusem, na kterém bylo slavnostně prostřeno a atmosféru dokonale dokreslovaly svíčky. Posadili jsme se naproti sobě a číšník nám hned nalil aperitiv a přinesl předkrm.

Zvědavě jsem si to zvíře na talíři prohlížela a po zkonstatování, že to pro zachování života nepozřu, jsem se omluvně podívala na Edwarda. „Obvykle jím všechno, ale je mi líto, dnes předkrm vynechám. Nechci tě urazit, ani nic jiného, ale tohle do mě vážně nedostaneš,“ pokrčila jsem rameny a příbor jsem složila.

„Nevadí, máme další chod,“ usmál se a mávnul na číšníka, který mi přinesl další talíř, který už vypadal s normálním masem a přílohou o něco lépe.

„Ale opravdu mě překvapuje tvůj smysl pro romantiku. Už to pozvání mě úplně vykolejilo a tohle se na tebe prostě nehodí,“ pokračovala jsem nahlas ve svých úvahách.

„Překvapení,“ usmál se trochu nervózně a potom už jsme se věnovali jídlu.

Když jsem dojedla a vypila aperitiv, dala se do mě zima. Na střeše poměrně dost foukalo a já na to nebyla vybavená. „Ne, že by se mi tu s tebou nelíbilo, ale přeci jen tu není zrovna nejtepleji,“ přiznala jsem.

„Tak půjdeme dolů,“ usmál se Edward a zvedl se.

„Jestli chceš, můžeš se tu porozhlédnout,“ navrhl mi, když jsme byli v obýváku a moje domněnka, že to tu Edwardovi patří, byla správná.

„Dobře,“ kývla jsem a pomalu šla prozkoumávat půdu.

Celý dům byl neuvěřitelně rozlehlý, velmi moderně zařízený a na Edwarda podle mě až moc uklizený. Z obývacího pokoje jsem se dostala na terasu s velkým osvíceným bazénem, ale protože venku byla zima, vrátila jsem se dovnitř.

Šla jsem se podívat do kuchyně, kde se nejspíš moc nevařilo a zbývala mi nejspíš poslední místnost. Edwardova ložnice.

Trochu jsem měla strach, jestli tam na mě něco nebafne nebo nespadne, ale zvědavost strach plně zahnala, tak jsem otevřela poslední dveře a zůstala jsem mezi dveřmi ohromeně stát.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Za všechno můžou upíři 27: