Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Za všechno můžou upíři 29

24.10.2010 (21:45) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2248×

„Kdo to byl?“ zeptala jsem se se zvědavým úsměvem a stála před ním nahá.

„Pošťák.

Možná by bylo lepší, kdybys šla domů,“ oznámil mi ledovým hlasem a podal mi šaty a z druhé ruky ručník.

„Proč? Stalo se něco?“ nechápala jsem.

„Prostě jdi, ano? Zavolám ti taxíka, který tě odveze domů,“ oznámil mi a odešel se nahoru do ložnice obléknout.

Pořád zmateně a vykolejeně jsem za ním koukala a po delším vzpamatování jsem se oblékla. Do pěti minut na mě čekal taxík a jen po letmé puse, kterou jsem na rychlo dostala, aby se mě Edward zbavil, jsem jela domů.

Vůbec jsem nechápala, co se to s Edwardem stalo. Vždyť to bylo přeci tak úžasné a pak to zkazil jeden ubohý pošťák. A nejvíce mě užíralo a uráželo, že jsem se mu poddala. Vyspala jsem se s Edwardem a on mě doslova vykopl z domu. Ubožák, děvkař a ktetén.

Taxík mě vysadil před domem a první, co jsem si dopřála, když jsem vlezla do bytu, byla dlouhá sprcha. Pokusila jsem se ze sebe smýt jeho doteky, a i když se mi to bohužel nedařilo, smyla jsem ze sebe alespoň chlor z bazénu.

Vyfoukala jsem si vlasy, a abych se doma neužírala a neobviňovala, jak jsem blbá, zvedla jsem se, a co nejrychleji se přemístila k Alici do kanceláře.

„Dobrý den, Alice je u sebe v kanceláři?“ zeptala jsem se na recepci.

„Ano, mám vás ohlásit, slečno Swanová?“

„Ne, děkuji. Jsem s ní domluvená,“ zalhala jsem a bez sebemenších řečí jsem šla dál. Jen ze slušnosti jsem zaklepala a vešla.

„No ne, mě snad šálí moje smysly. Nemůžu uvěřit, že se na mě přišla podívat stará dobrá kamarádka,“ spustila Alice, stále koukající do počítače a nemohla mi neujít její ironie v hlase.

„Alice, mrzí mě, že jsem ti ten telefon típla, ale opravdu jsem měla na spěch,“ omlouvala jsem se kajícně. „Opravdu mě to moc mrzí.“

„Já se nezlobím, ale mohla ses mi alespoň ozvat. Jistě chápeš, že v téhle situaci mám o tebe strach. Chtěla jsem jenom vědět, že jsi v naprostém pořádku,“ usmála se konečně a šla mě obejmout. „Takže, jelikož jsi mě navštívila sama od sebe, předpokládám, že mi chceš něco říct,“ prokoukla mě, ale já najednou nevěděla jak začít. Posadila jsem se a přemýšlela.

„Bello, co se stalo?“ zeptala se a posadila se vedle mě. Po chvíli jsem sebrala odvahu jí všechno vyklopit, tak jsem začala.

„Před nedávnem jsem dostala nabídku nafotit akty a…“

„Neříkej, že jsi to přijala?“ skočila mi do řeči a já zbaběle kývla.

„Ale není to tak, jak si myslíš. Nebylo to zase tak odvážné a bylo to pro dobrou věc. Navíc je to tajné a bude vernisáž, ze které půjde výtěžek na charitu,“ bránila jsem se.

„Dobře, překousnuto, odpuštěno. Máš nějaké další překvapení?“ vyzvídala dál.

„No… ještě jsem nafotila druhou sérii s Edwardem a on mě potom pozval na večeři a já to přijala. Večer mě vyzvedl u mě v bytě a jeli jsme k němu domů a…

… potom přišel ten debilní pošťák, tedy co mi Edward řekl, a on mě div nevyhodil z domu,“ vypovídala jsem se a Alice jako nejlepší kamarádka pilně naslouchala.

„A nevíš, co mu mohl přinést? Nevšimla sis něčeho?“ ptala se mě.

„Nevím, vůbec nic neřekl, ale bojím se, aby v tom neměl prsty Jamie nebo někdo od nich. Pochop, nechtěla jsem Edwarda ohrozit, jen jsem chtěla být na chvíli zase šťastná,“ zašeptala jsem zoufale a složila hlavu do dlaní.

„A Edward zůstal doma?“

„Já nevím, Alice,“ zakřičela jsem. „Od té doby, co jsem odešla, jsme spolu nemluvili.“

„Domluvím se s Emmettem a Jasperem, aby se tam večer doběhli podívat. Neboj, nikdo si jich ani nevšimne,“ usmála se na mě a pevně mě objala.

„Děkuju,“ zašeptala jsem a objetí jsem jí opětovala.

„Nechceš tady zůstat se mnou a odpoledne jet k nám? Ukážu ti novou kolekci, kterou připravujeme na zimu,“ navrhla mi a já to s vděčností přijala. Kdybych byla sama, tak bych to asi nezvládla.

Alice mi ukázala všechny zatím hotové návrhy a společně jsme je zhodnotily a některé i předělaly. V poledne jsme si došly na oběd a pokračovaly v povídání a v práci. Bavily jsme se tak uvolněně, že jsme úplně ztratily pojem o čase. Ani jsme si pomalu nevšimly, že se stmívá a že se denní New York pomalu stává tím nočním a méně bezpečným městem.

„Lásko, já vím, že nepotřebuješ odpočívat, ale nechtěla bys jet domů?“ objevil se v kanceláři Jasper a káravě se na Alici díval.

Najednou mi začalo být smutno. Taky bych chtěla někoho takového, kdo by se o mě staral, říkal mi krásná a jemná slůvka, kdo by za mnou přišel do práce a společně bychom šli domů. Někoho, kdo by mě miloval nebo alespoň měl rád ne proto, co dělám, ale proto jaká jsem.

„Ahoj, Jaspere,“ pozdravila jsem a on mi na pozdrav kývnul.

„Už jdeme, zlato,“ odpověděla Alice a sbalila si věci. „Lásko, Bella pojede se mnou k nám, protože musíme něco vyřešit, tak se tam za pět minut sejdeme. Vyřiď to ostatním,“ poslala Alice Jaspera na motorce a my jely jejím Porsche.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Za všechno můžou upíři 29: