Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Za všechno můžou upíři 33

11.12.2010 (08:30) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2247×

Konečně plameny začaly ustupovat a já začala cítit končetiny. Mohla jsem hýbat prsty u nohou, ale tuhle svobodu vyvážila bolest, která se najednou shromažďovala v mém divoce tlukoucím srdci, které snad musela každou chvíli vybouchnout.

Abych se na bolest tolik nesoustředila, snažila jsem se zachytit každý zvuk kolem, abych se nějak zaměstnala, a kupodivu jsem slyšela každé zašustění a zašeptání. Slyšela jsem to, co bych jindy neslyšela, ale ani to nedokázalo odvést moje podvědomí od plamenů, které mě dále spalovaly.

Těsně před tím, než se z mých rtů vydal další bolestný výkřik, ke mně někdo přišel a chytil mě jemně za ruku. „Už bude po všem,“ chlácholil mě ten dotyčný, v němž jsem poznala Jamie.

Chtěla jsem ses ho zeptat, co mi to udělal, ale místo slov se ze mě vydral jen další bolestný výkřik. „Nemluv! Vím, co cítíš, ale za chvíli to bude pryč,“ uklidňoval mě, ale že by to nějak pomáhalo, to jsem říct nemohla.

Žár se mi stále víc a víc dostával do morku kostí a moje srdce sprintovalo nadlidskou rychlostí, když se najednou zastavilo. Vylekaně jsem otevřela oči a posadila jsem se. „Áááá!“ zakřičela jsem a vesmírnou rychlostí jsem vyskočila na nohy.

„Bello, Belllo, uklidni se!“ chytil mě Jamie za ramena, ale já se mu vyškubla.

„Co jsi to se mnou udělal? Tohle nejsem já,“ křičela jsem zmateně.

„Bello, prosím, nech si to vysvětlit,“ zkoušel to na mě stále diplomaticky.

„Ale já nechci nic vysvětlovat. Na rovinu mi řekni, co jsi se mnou udělal!“ stála jsem si tvrdohlavě na svém a Jamieho ruka dopadla na mou tvář takovou silou, až jsem odletěla na druhý konec místnosti.

On mě uhodil!

Dal mi facku!

Nevěřícně a ublíženě jsem se na něj podívala a v místnosti zavládlo hrobové ticho. „Já… se omlouvám. Promiň, to… jsem nechtěl,“ koktal a pomalu šel ke mně.

„Nepřibližuj se!“ vyštěkla jsem nabroušeně a postavila se na nohy.

„Bello, opravdu jsem nechtěl a moc mě to mrzí,“ omlouval se stále.

„Kdybys nechtěl, tak bys to neudělal.“

„Tak se, prosím, alespoň uklidni. Vysvětlím ti, co se s tebou stalo.“

„Máš na to pět minut,“ kývla jsem a s rukama založenýma na prsou jsem poslouchala.

„Moc dobře vím, že víš, co jsou Cullenovi zač, takže se to nesnaž zapírat. Kdybych chtěl, mohl bych je nechat bez problému vyhladit, protože porušili pravidla, ale protože tě miluju, nechal jsem je pro tvé dobro být. Vlastně mi prokázali službu. Alespoň ti nemusím říkat všechno, ale možná by ses na sebe ráda podívala do zrcadla,“ usmál se a natáhl ke mně ruku.

„Zapomeň!“ zasyčela jsem nenávistně a on si povzdechnul.

„Tak pojď za mnou.“

Jamie vešel do mohutných dveří a já šla obezřetně za ním. Ocitli jsme se ve velké koupelně s velkým zrcadlem. Pomalu a nejistě jsem k němu udělala krok a podívala jsem se tváří v tvář mému novému já.

Moc jsem se nezměnila, takže jsem se ani tak nevyděsila. Měla jsem o něco světlejší pleť, což mi tak nevadilo, ale ty oči! Jejich červená barva mě vyděsila natolik, že jsem musela udělat krok dozadu.

„Za pár dní si zvykneš,“ zašeptal vedle mě Jamie. „Taky nemůžeš chodit na sluníčko, protože bys nás prozradila.“

„No to je bomba,“ zamumlala jsem s ironickým úšklebkem.

„Dovol, abych tě pozval na večeři jako omluvu za to, co jsem udělal,“ usmál se a doufal v mou kladnou odpověď.

„Nemám hlad,“ zakroutila jsem hlavou a on se tiše zasmál.

„Bello, jsi upír. Už nebudeš jíst normální jídlo.“

„A co teda budu jíst?“ zeptala jsem se jako malé dítě, ale pak mi to došlo. „Ne! Já nebudu pít krev. Na to zapomeň! Nejsem žádný zabiják.“

„Nic jiného ti nezbude,“ ušklíbnul se Jamie.

„Ale Cullenovi… oni neměli červené oči.“

„Cullenovi sem, prosím, nepleť.“

„V tom případě nechápu, proč mě zveš na večeři,“ oponovala jsem.

„Ty… nemáš žízeň? Nepálí tě v krku?“

„A co tě to jako zajímá? Jsi snad můj otec nebo doktor?“ prskala jsem naštvaně, aby věděl, že si mě jen tak neudobří.

„Ne, snažím se zjistit, jak jsi na tom,“ zakroutil hlavou.

„To vidíš, ne? Radostí tady přímo skáču,“ zašklebila jsem se ironicky a odešla jsem z koupelny.

„Panebože, budeš mi pořád všechno vyčítat?“ vybouchnul Jamie, až jsem se přikrčila.

„Řekni mi, co po mně vlastně chceš?“ vykřikla jsem, protože tohle jeho chování jsem si nechtěla nechat líbit.

„Chci, aby bylo všechno jako dřív,“ vydechl najednou klidný jako beránek.

„Pochop, že už to nikdy nebude jako dřív. Zmizel si z ničeho nic, a když jsem se z toho konečně vyhrabala a vrátila jsem se do normálního života, zmizel Rob a po tom se mnou vyběhl i Edward.

Uvědomuješ si vůbec, co jsi dělal?“ Dívala jsem se na něj a promlouvala mu do duše.

„Je mi to líto. Donutili mě, abych se s tebou už nestýkal, protože by to pro tebe nebylo bezpečné, tak jsem tě alespoň sledoval.

Prostřednictvím novin, televize, internetu a bulváru. Byl jsem tebou až posedlý a zjistil jsem, že tě nemůžu vidět v obětí žádného jiného muže. A kdo se k tobě přiblížil, za to zaplatil.

To já jsem měl být ten, kterého bys milovala, ne někdo z těch nafoukaných nagelovaných frajírků, kterým jde jenom o jedno,“ bránil se a mně ho bylo nejednou líto. „Stačil jeden den a můj život se úplně od základů změnil, Bello.“

„Kvůli tomu si ale nemusel zabíjet.“

„Ty to vůbec nechápeš. Nedokážeš si představit, jak mi bylo, když jsem tě tam nechal. Doufal jsem, že tě alespoň Alice ochrání, když jsem tam nebyl já.“

„Myslíš, že jsem taková padavka, která se o sebe nedokáže postarat?“ zeptala jsem se uraženě.

„Jenom jsem o tebe měl strach,“ zašeptal a jeho červené oči mě hypnotizovaly.

„Co jako myslíš, že ti na tohle řeknu?“ zašeptala jsem a abych se mu nemusela koukat do očí, otočila jsem se k němu zády.

„Jen už mi, prosím, nic nevyčítej.“ Jeho pevná ruka dopadla na moje rameno tak nečekaně, až jsem uskočila o dobré dva metry. „Promiň,“ zašeptal a já sklopila hlavu.

„To je dobrý,“ zamumlala jsem. „Hm… co jsi říkal o tom pálení v krku? Začíná to být poněkud nepříjemné a nesnesitelné.“

„Neříkal jsem nic, protože jsi mě nepustila ke slovu, ale znamená to, že máš žízeň. Potřebuješ krev.

Jsi novorozená a to je těžké období pro každého upíra. Někteří z nás mají ještě dar, ale to teď není podstatné. Ty se teď hlavně potřebuješ nakrmit, abys byla silná,“ usmál se a otevřel dveře na chodbu. „Rozhodla ses ve správnou chvíli. Večeře nám právě dorazila.“

„Tak asi jdeme.“

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Za všechno můžou upíři 33: