Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Za všechno můžou upíři 34

25.12.2010 (11:45) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1847×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Jamie mě vedl dlouho kamennou chodbou a už z dálky ke mně doléhal lidský hlahol. Zděšeně jsem se zastavila a Jamie ztuhnul pár metrů přede mnou. „Co je?“ otočil se.

„Já… budou to lidi. Lidská krev,“ vyslovila jsem nahlas své obavy.

„No a co? Spousta lidí zahyne při dopravních nehodách, tak těch pár lidí se tady ztratí,“ protočil oči. „A pojď, než nám to přeberou.“ Čapnul mě za ruku a i přes odpor mě táhnul na „večeři“.

Dorazili jsme k velkým dřevěným dveřím. Jamie je otevřel a k mým uším dolehl křik. Trochu jsem se přikrčila a zavřela oči. Zhluboka jsem dýchala, abych ten křik snesla, protože se za námi zavřely dveře a my byli v pasti.

Stačily mi dva nádechy a byla jsem úplně nepříčetná. Otevřela jsem oči a s vrčením se vrhla na jednu cekem korpulentní dámu, která stála kousek ode mě.

Aniž by mě Jamie zasvětil do toho co se děje a co mám dělat, moje instinkty jasně věděly.  Všechno obstaraly za mě. Zakousla jsem se do krku a a jakmile jsem pocítila v ústech krev, pálení v krku okamžitě přešlo.

Takhle jsme zmasakrovala dalších pár slabých lidiček, když najednou došli. Všichni byli mrtvý a já zůstala stát uprostřed celá od krve. Úplně jsem se zděsila a jako smyslů zbavená jsem vyletěla z jídelny a běžela co nejdále od toho proklatého místa.

Naštěstí jsem brzy našla svůj pokoj, kde jsem se zamkla a hned za dveřmi jsem se za doprovodu vzlyků sesunula k zemi. Po chvíli se ozvalo zaklepání a Jamie zavolal moje jméno. Ignorovala jsem to. Momentálně jsem o žádné další vysvětlování ani chlácholení nestála a on se do toho samozřejmě pustil.

„Bello, nesmíš si nic vyčítat. Je to přirozené. Bez krve bys nepřežila.“

„Jdi pryč!“ křikla jsem, ale on dál mlel. „Jdi do prdele, Jamie,“ zařvala jsem z plných plic. On se v půlce slova zarazil a skutečně odešel.

Zůstala jsem zavřená v pokoji a ležela na zemi. Ani jsem neměla chuť se přesunout na postel. Země pro mě byla stejně tak pohodlná, takže to nebylo potřeba.

I když za mnou Jamie pořád chodil a snažil se mě přesvědčit, ať otevřu, že není důvod být zavřená, nechala jsem ho. Když ho to bavilo…  Ale já byla tvrdohlavá a nic na světě mě nedonutilo mu odpovědět a moje ignorace ho ještě více dopalovala. Bušil do dveří a několikrát to dokonce vypadalo, že je vyrazí, ale se mnou to nehnulo. Stále jsem byla otřesená svým činem.

Byla jsem vrah! Několikanásobný vrah! A už jsem s tím nemohla bohužel nic udělat. Rozhodně jsem si ale byla jistá, že příště už se zlákat nenechám. Vydržím to nebo uteču. Ano, útěk byl skvělý nápad.

Jak se střídaly dny a noci, já byla čím dál víc slabší a slabší. Bála jsem se, že se Jamie každou chvíli neudrží a ty dveře vyrazí. Nestála jsem o to, aby mě takhle viděl. Určitě by mě donutil se nakrmit a také jsem se bála, že by prokoukl můj záměr. Jamie mě měl totiž až neuvěřitelně přečtenou.

Naštěstí mu došlo, že násilím nevylezu, takže se mě donutil vylákat po dobrém. Před dveře mi stavěli lidi a doufali, že vylezu. Přesto že pokušení bylo velké, odolala jsem a mohla jsem na sebe být pyšná.

Konečně nastal den, když jsem byla úplně vysláblá a vyhladovělá. Jenže mě blbou nenapadlo, že to u upírů funguje tak, jako u lidí. Když nejíte, nejste ničeho schopni, takže mi došlo, že nebudu schopna ani svého útěku, který už jsem měla do detailu naplánovaný. Dokaď se prostě nenajím, musím se spokojit s tímhle vězením.

„Sakra Bello, už to vážně není vtipný, tak otevři ty zpropadený dveře!“ Dobýval se na mě snad už po tísící Jamie a jestli jsem se odsaď chtěla dostat ven, musela jsem mu otevřít.

S námahou jsem se tedy zvedla a pomalu se šourala ke dveřím, které jsem odemkla a Jamie do pokoje přímo vletěl.

„No konečně,“ vydechla a prohlížel si mě od hlavy k patě. „Co jsi to ze sebe udělala? Musíš se jít nakrmit. Vypadáš jako smrtka. Musíš být úplně vyhladovělá.“

„Není to tak hrozné,“ pokrčila jsem rameny v předstíraném klidu.

„Nelži a pojď!“ utnul mě ledovým pohledem a vytáhnul mě z pokoje. „Musíš se nakrmit. Ne, že by se někomu podařilo úplně vyhladovět, ale to je fuk.“

Jamie mě dotáhl do jídelny, kde mě pustil. I když jsem si přísahala, že už nikdy nikoho nezabiju, zase jsem se na ty ubohé lidi vrhla jako zvíře a pomalu jsem je vysávala. Jednoho po druhém. Byla jsem krví přímo posedlá a zabíjela jsem pro ni. Najednou se mi jako zázrakem vrátila síla a mohla jsem se bez vynaložení velkého úsilí volně pohybovat.

Po zmasakrování půlky všech lidí jsem byla plná. Teď jsem se musela dostat z téhle pevnosti, města státu a kontinentu zpátky tam, kde jsem žila svůj život dřív.

„Jamie?“ Zvedla jsem hlavu.

„Ano?“ odpověděl s nadšeným úsměvem.

„Mohla bych se jít podívat ven?“ zkusila jsem ho poprosit.

„Bell, ty nemůžeš ven,“ zakroutil hlavou. „Svítí sluníčko.“

„A to vadí?“ zeptala jsem se nechápavě a ona se zasmál.

„Bell, lásko. Nemůžeš na sluníčko, protože bys nás prozradila. Chápeš?“

„No, jo,“ kývla jsem, ale spíš pro jeho potěchu, protože jsem z toho moc moudrá nebyla. „A mohl bys mi prosím tě vysvětlit, co všechno můžu a co nemůžu?“ zeptala jsem se odměřeně.

„Ale samozřejmě, pojď se mnou.“ Vzal mě za ruku a vedl pryč ze sálu.

Nevěděla jsem, kam jdeme a to mě začínalo přivádět k šílenství. Než jsem se ale stačila zeptat, Jamie zastavil přede dveřmi, do kterých jsme hned na to vešli. „Posaď se,“ ukázal na velkou koženou pohovku. Nejistě jsem se posadila a on se postavil k oknu.

„Jak už sis asi všimla, jsi upír. Lépe vidíš, slyšíš, umíš se rychleji pohybovat. Jsi bledá a neskutečně krásná. Nesmíš chodit na sluníčko, protože bys nás prozradila.

Ne, že by nás spálilo, jak se všude říká, ale prostě to není bezpečné. Proto nemůžeme za slunečného dne chodit ven.

Taky nejíš, nespíš ani nepiješ. Nemusíš dýchat, protože ti kyslík nic nepřináší. Je to jen jeden z ubohých reflexů a předstíraných manévrů jako mrkání.

Mohla bys klidně stát několik měsíců bez hnutí a nic by tě nebolelo,“ hořce se zasmál a potom se na mě podíval. „A teď to nejlepší. Jsi téměř nesmrtelná a nestárneš.“

„To budu pořád taková, jaká jsem teď?“ zděsila jsem se a on nadšeně kývnul.

„Už navždy budeme spolu a nic nás nerozdělí.“

„Jamie…“ začala jsem, ale nemohla jsem pokračovat. Neměla jsem to srdce ho poslat do háje, když takhle plánoval naši budoucnost a doufala jsem, že to jednou pochopí sám. A že to jednou bude co nejdříve. „… musím na vzduch.“

„Co?“ zamračil se.

„Že musím na vzduch a chci se podívat do města. A podle toho, co jsi říkal už můžu. Je tma,“ kývla jsem směrem k oknu.

„Vlastně je to skvělý nápad. Vyrazíme si na romantickou procházku,“ chytil se mé prosby.

„Jak chceš,“ souhlasila jsem, protože mi došlo, že jinak se odsaď asi nedostanu.

„Tak jdeme,“ chytnul mě za ruku a spolu jsme šli ven.

„A řekneš mi alespoň, kde jsem?“ zajímala jsem se, když jsme se procházeli starým městem.

„Jsi v Itálii. Ve Volteře,“ odpověděl a zasnil se. „Jsi ve svém novém domově.“

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Za všechno můžou upíři 34: