Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Za zamčenými dveřmi - 13. kapitola

26.05.2010 (21:45) • Alaska • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2260×

Uvězněna ve vlastním těle

Po čase jsme z monologu našich myšlenek dokázali tvořit dialogy. Začali jsme si všímat odlišností našich myslí a čím dál více se orientovali v našich osobnostech jako dvou aspoň částečně oddělených jednotkách.

Uvízli jsme v tajemném pokoji a mě to ani nevadilo. Vždy jsem ji chtěl poznat blíže a teď jsem k tomu měl neomezený čas a navíc jsem ji nahlížel do mysli. Viděl jsem všechny její myšlenky, co se jí právě honí hlavou.

Za začátku přicházel Carlisle nebo Esme ke dveřím každý den a chtěli s námi mluvit. Bella s nimi neprohodila ani slovo a já jim poskytl jen strohé odpovědi. Bella se těchto návštěv nezúčastňovala ani jako němý posluchač. Pozorovala krajinu za oknem a využívala magie zdejší přírody v odhánění zlých a do temnot nořících myšlenek.

Já sledoval ji. Seděla v tureckém sedu před oknem. Celá její půvabná postava byla zalita světlem. Vypadala, jako anděl se zlatou září kolem sebe. Vlnité vlasy jí spadaly do půli zad a pár paprsků slunce, které si našly cestu spletitou džunglí jejích kadeří, je zbarvovaly do načervenalého nádechu. Úzce klenutý pas byl zvýrazněn širokou sukní letních šatů rozprostírající se jako rozbouřená voda v kruzích kolem ní.

Ve střepu skla, který zůstal v okenici, jsem mohl zahlédnout část jejího obličeje. Nehybné řasy rámovaly lapače rozumných myšlenek. Její pohled mne vždy učaroval. Duhovky pomalu ztrácely svou zlatavou barvu a postupně nabíraly stejný barevný tón jako její vlasy.

Utápěl jsem se v jejím pohledu a v mysli mi začaly kolovat obrazy mé šťastné rodiny – Carlisle objímající kolem pasu Esme, Alice se zabořenou hlavou do Jasperovy hrudi, Emmett vesele svírající v náruči smějící se Rose. I když jsem si to nechtěl připustit, vždy mě při těchto okamžicích slabě píchlo u srdce, dnes ale žádný nepříjemný pocit, jen šťastná vzpomínka.

„Stýská se vám.“ Nebyla to otázka.

„Proč myslíš?“ optal jsem se vyrušen ze svého hloubání.

„Myslíte na ně.“ Stále jsem si nezvykl.

„Vyhovte mi a budete zase moct být s nimi,“ nepřestala to zkoušet.

„Co když chci být radši s tebou?“ tuto odpověď opravdu nečekala.

Otočila se na mě a umožnila mi spatřit celou její tvář.

„Chtěl bych tě poznat,“ vyřkl jsem v myšlenkách prosbu, která mě trápila od doby, kdy jsem se dozvěděl o její existenci.

„Kdo by chtěl poznat někoho, kdo zabil svou vlastní rodinu?“

„Někdo, kdo ti celé toto trápení způsobil.“ Nebyl to rozhovor, kdy si dáváte pozor na slova, abyste tomu druhému neublížili. Myšlenky se často nečekaně vkradou do vaší mysli, ještě než je stačíte zcenzurovat.

Znovu jsem začal probírat příčinu Belliny existence a čekal, kdy jí to dojde a zaútočí na mě.

Kdybych nebyl zahleděn do sebe a věřil bych Carlisleovi, byl bych tu před osmdesáti sedmi lety s nimi. Byli by šťastní, neměli by potřebu stvořit náhradu za ztraceného syna.

Bella se společně se mnou proplétala mými myšlenkami a vzpomínkami.

„Oba jsme zklamali svou rodinu, ale ty jsi využil šanci to napravit. Já takovou možnost neměla, nikdy se mi nenaskytne příležitost napravit svou chybu.

Bůh mě trestá touto dokonalou pamětí, stanovil mi peklo zde na tomto světě. Podle mě po smrti, skutečné smrti, když opustíš tento svět, nic není. Proto tu stále jsem, musím si odpykat trest za svůj unáhlený čin.

Proč jsem byla tak naivní a myslela si, že když jednou odolám lidské krvi, dokážu to i po druhé?!“

Nevím, jestli tyto myšlenky byly určeny mně nebo je prostě jen nemohla zastavit. Nevědomky mi zarývala kudlu do mrtvého těla. Cítit její utrpení, které je především mou vinou, mi vrývalo nesmazatelné zátesy do srdce.

Klekl jsem si na zem před ní, uchopil její dlaně do mých a upřel svůj pohled do jejích nešťastných očí.

„Promiň, nepřeji si nic více, než zbavit tě tvého trápení, ale nedokážu tě zabít.“

Naprosto zkameněla, ani nehlesla stejně, jako její myšlenky.

Mé kajícné svědomí a slova plná omluv se rozutekla při pohledu do jejích temně hnědých očí – nikdy se nepoučím.

Teplo, které začalo proudit našimi těly, mě donutilo se prudce nadechnout a aspoň trochu se pokusit zahnat neznámý pocit. Neudržel jsem se a položil dlaň na její tvář. Palcem jsem jemně přejel přes její rty a ona přivřela oči. Neucukla.

„Nemysli na to, ne teď, ne tady! Vyžeň tu myšlenku z hlavy! Mysli na něco jiného!“

V hlavě se jí znovu začal rýsovat obraz jejího mrtvého otce. Snažila se ze všech sil ho tam udržet.

Ne, nikdy už ten výjev nechci vidět.

Možná až příliš prudce jsem přitiskl své rty na její. Ozvalo se slabé cinknutí, když se naše kamenné rty setkaly. Zabralo to, obraz byl pryč. Teplo se změnilo v jiskření, které pouštělo do našich těl slabé elektrické impulsy.

Klečel jsem před ní, naše rty se stále jen slabě dotýkaly. Váhal jsem, jestli se stáhnout. Měl bych, ale nemohl jsem se pohnout. Lákalo mě přiblížit se o kousek blíže a nasát její dech, který díky nehybnosti jejího hrudníku zůstával v jejích ústech.

Slabě jsem políbil její spodní ret.

Bella se částečně probrala, v hlavě jí začala hýřit podivná směsice pocitů a probleskl jeden obraz. Ležela na manželské posteli, nad ní se skláněl snědý muž. Jeho polonahé svalnaté tělo přitisklo Bellu k posteli. Ostře řezané rysy v obličeji nevyzařovaly žádnou emoci, ale atmosféra, která vyzařovala z této vzpomínky, mluvila jasně.

Okamžitě jsem se stáhl. Nechal jsem se příliš unést. Prudce jsem odskočil až na druhou stranu pokoje.

Proč jsem nad tím neuvažoval dřív, vždyť Bella, ač vypadala tak drobně, mohla mít klidně o rok nebo dva starší tělo jak já. Ve své době už určitě měla přítele, mohla být klidně i vdaná. Nezapomněla na něj, ač to byla lidská vzpomínka. Jsem hlupák, přivlastňovat si takto její rty a neznat ji. Nevědět, jestli někoho miluje. Jestli kromě její rodiny, existoval ještě někdo, komu jsme ji násilím vytrhli z náručí.

Mé sobecké já se také začalo ozývat. Nikdo ji nehledal. Nezasloužil si ji, pokud nepropátral celý svět, aby ji našel. Měl si ji lépe hlídat, kdybych já byl na jeho místě, střežil bych ji jako oko v hlavě. Bella je klenot, který nemá na tomto světě obdoby. Poznal jsem ji jako upírku a ohromila mě svou schopností milovat, byla tak nesobecká. Jako člověk musela být hotová světice. Proč nebyl u ní, když ho nejvíce potřebovala? Jak mohl dopustit, aby se to andělské stvoření topilo v rudých plamenech?! Nepatřila do mého světa a upíří podstata jí to velmi nevybíravě dávala najevo.

Mé úvahy trvaly sotva pár vteřin a já si uvědomil, že jsem opět sám, sám ve své hlavě. Mlčela, ostatně jako vždy.

„Promiň. Neměl jsem… Už se to nebude opakovat.“ Stále mlčela.

S pohybem vzduchu jsem si uvědomil, že už jsme volní a nic nás nenutí zůstávat v této místnosti. Nepovažoval jsem za vhodné setrvávat tu s ní déle a znepokojovalo mě, že neslyším svou rodinu.

Vykročil jsem ke dveřím a zavřel je za sebou. Nepohnula se. Nebylo už co říct. Jak by mohla pociťovat byť jen náklonnost k někomu, kdo ji o její lásku připravil.

Nikdo nebyl doma, dům zel prázdnotou. Žádný vzkaz, nic.

Bella se objevila na vrcholu schodiště. Pousmál jsem se při vzpomínce, jak jí tato poloha sluší. Vždy vypadala jako bohyně, které shlíží na nás, obyčejné bytosti obývající svět plný nespravedlnosti, závisti a krutosti. Byla neobyčejná a pro mě ode dneška nedosažitelná, stejně jako Bůh.

„Jsme tu sami. Půjdu se podívat, kam ostatní odešli. Zůstaň tady, prosím.“ Příčilo se mi jí téměř rozkazovat a nedávat ji na výběr, ale byl jsem znepokojený podivným vývojem událostí.

Vydal jsem se po jejich pachové stopě. Všichni odešli společně a po nějaké době jsem zjistil, že míří k La Push.

Už z dálky jsem slyšel velmi vyostřenou debatu.

„Vydejte nám ji a vám se nic nestane.“ Donesl se ke mně neznámý hlas doprovázený výhružným vrčením. Zrychlil jsem.

„Nemůžeme Vás nechat zabít člena naší rodiny. Nechceme válku, ale odmítáme vám ji vydat, Můžeme se Vám zaručit, že naše pochybení se nebude opakovat, pohlídáme ji.“

„Přiznáváte tedy, že tenkrát člen vaší rodiny překročil hranici a zabil členy Quileutského kmene? Právě jste se přiznali k porušení smlouvy!“ ozval se vítězně vysoký snědý indián, který jako jediný byl ve své lidské podobě.

Carlisle na to neměl co říct. Měl na jazyku spoustu ostrých slov, které jim chtěl vmést do tváře. Téměř s jistotou věděl, že patřila k nim, ale oni se o ni nepostarali, nehledali ji. Nechali ji na pospas upírům. Značnou část viny na tom, jak to nakonec dopadlo, nesou i oni. Přesto však mlčel. Domníval se, že kdyby prozradil, že přeměnil Quileutskou dívku, kterou možná Bella i přes barvu její pleti byla, podepsal by tím ortel smrti pro celou rodinu.

Vběhl jsem na mýtinu, kde se toto podivné setkání odehrávalo, a hodnotil situaci. Carlisle stál ve středu mýtiny a naproti němu, dobrým pět metrů od něho, nervózně přešlapoval jediný lidský zástupce Quileutského kmene. Pár kroků za ním nehnutě stáli dva obrovští vlci. Jakmile mě spatřili, jejich ne příliš klidný postoj se ještě více napjal.

Všichni byli překvapení. Má rodina příjemně. Vlci zuřili, znepokojovalo je, že tu žije tolik upírů. Bella měla pravdu, pouze nahánějí hrůzu. Ještě si na nás netroufnou, na něco vyčkávají.

„A co ostatní upíři, co sem zavítají. Ty budete taky chránit,“ vyprskl naštvaně indián, jeho ovládání a sebejisté chování se začalo vytrácet. „Ohrožujete nás a lidi ve Forks!“

„Od kdy vás zajímají lidi ve Forks, posledně jste neměli žádné námitky, kdybychom se jimi krmili,“ zeptal se Carlisle. Udivila ho změna jejich stanoviska. Od kdy se vlci zastávají normálních lidí?

„Časy se změnily, už neplatí to co dříve,“ podal nepříliš uspokojivé vysvětlení Sam, jeho jméno jsem si přečetl v jejich myšlenkách. Dva vlci byli Jared a Paul.

„Nemyslím si, že jste v pozici, kdybyste nám mohli vyhrožovat,“ podotknul jsem nepřátelsky. Sam, který mě doteď přehlížel, po mně šlehl zuřivý pohled. Uvědomil si, že jsem ho prokoukl.

„Dlouho to tak ale nebude. Přijdeme si pro ni.“ Poslední slova, která prohodil, než všichni zmizeli v lese.

Stál jsem a zachmuřelým pohledem propaloval místo, kde se za nimi uzavřel les. Něco mi nehrálo na jejich myšlenkách. Stále jsem je ještě z dálky slyšel a snažil se přijít na to, co mě na nich zaráží.

„Edwarde,“ vydechla Esme a objala mě. Všichni se na mě sesypali a začali mě topit v moři otázek.

Rád jsem byl zase mezi nimi. Nevím, jak dlouho jsem je neviděl, ale chyběli mi. Vysvětlil jsem jim Bellin dar, tedy aspoň to, co jsem o něm věděl. Schválně jsem se vyhýbal Bellině vzpomínce a její prosbě. Nechtěl jsem je ještě více děsit.

„A kde je Bella?“ zeptal se Emmett.

„Doma. Čeká na nás,“ odpověděla Alice. Byla zvyklá, že většina otázek je směřovaných na ni. Oddychl jsem si, že mě poslechla, nebyl jsem si jistý, jestli neuteče poté, co jsem ji tak bezohledně políbil.

Rychle jsme se vydali k domovu.  Seděla před vchodovými dveřmi a vyhlížela nás, přesně jak říkala Alice. Nastalo trapné ticho, nikdo netušil jak se zachovat.

Bella byla zase nervózní, ale ne tím svým klidným způsobem. S napětím všechny prozkoumávala.

„Edwarde, myslím, že bys měl vzít Bellu na lov,“ ozvala se Alice. Pochyboval jsem, že by Bella chtěla jít zrovna se mnou, ale ostatní to viděli jinak, proto, když se Bella rozběhla do lesa, neměl jsem na výběr. Nemohl jsem ji nechat volně pobíhat, už kvůli ní, mohla by pak litovat.

Z uctivé vzdálenosti jsem sledoval její ladné pohyby, jak s precizní jistotou rdousí jedno zvíře za druhým. Byla nenasytná nebo pouze chtěla mít jistotu. Nedovolil jsem se od ní vzdálit a jít si ulovit něco pro sebe. Neunesl bych, kdyby náhodou narazila na člověka a já nebyl poblíž, abych ji zarazil.

„Vy nemáte žízeň?“ upřela ne mě své medové oči.

„Ne, ulovím si něco později,“ nechtěl jsem, aby si myslela, že ji podceňuji. Její odměřená komunikace mi ale nebyla příjemná.

„Mohu mít prosbu?“ zeptal jsem se. Váhavě přikývla.

„Tykej mi. Za těch pár dní jsem si na to už zvykl.“ Nahodil jsem přátelský úsměv a zkrátil vzdálenost mezi námi, abych jí podal ruku. Až když jsem ji měl napřaženou, došlo mi, jak to může vypadat. Zase se jí chci dostat do hlavy. Nehodlal jsem však ustoupit, proto jsem vyčkával, až ona svým jemným stiskem sevře mou dlaň. Její pohyb byl nejistý.

Neslyšel jsem nic. Usmál jsem se a i na její tváři se objevil úsměv.  V ten moment jsem si ujasnil pár věcí.  Budu jí tím nejlepším bratrem, jakého by mohla mít. O svého pravého sourozence, stejně jako rodinu i přítele přišla. Budu jí nablízko, kdykoliv mě bude potřebovat, střežit jakákoliv její tajemství, naslouchat i těm nejbláznivějším prosbám a především naučím ji žít. Žít v asketickém upířím světě.

„Máš dost?“

„Myslím, že ano,“ odpověděla vyhýbavě. Stála jak solný sloup a tuším, že přemýšlela.

„Potkali jste vlky?“ Žádná grimasa, zachovala si kamennou tvář, ani strach ani úsměv.

„Po pravdě to byla plánovaná schůzka, jen se s námi nepočítalo ze zjevných příčin.“ Čekal jsem na její reakci, ale marně.  Až po pár minutách promluvila, což je u upíra dosti dlouhá doba na přemýšlení, ale možná jen neměla, co říct.

„Měl byste… Měl by sis jít něco ulovit.“ Potěšilo mě respektování mého přání, často jsem měl pocit, jestli mě vůbec registruje.

„To počká, můžu tě odvést domů a pak si zalovím.“

„Nechci vás… tě obtěžovat.“ Její postoj byl napjatý. Něco tu nehrálo. Bella by sama nikdy nevystrčila nos z domu. Měla panickou hrůzu z toho, že by mohla někomu ublížit. Teď jsem už věděl i proč, ale co najednou ta odvaha?

Trvat si však na svém, by ode mě bylo dosti nezdvořilé.

„Bello, mě to ale vůbec neobtěžuje a navíc, potřebuju mluvit s Carlislem, takže půjdu s tebou.“ Musel jsem si něco vymyslet.

Zase přemýšlela.

„Bello, děje se něco?“ Začal jsem mít neblahý pocit, její chování bylo i na ni dost zvláštní.

„Ne. Jen si ještě něco ulovím.“ Ani to nedořekla a vyrazila do lesa. Nechal jsem ji trochu náskok, ale tak abych ji aspoň slyšel.

Mátlo mě její chování. Doteď se neodvážila nikam sama a teď odmítá mou společnost. Vlastně to není až tak zvláštní. Měl s ní jít někdo jiný, nedivím se, že mi nedůvěřuje, po tom co se stalo.

Uvědomil jsem si, že se ode mě vzdaluje příliš rychle, proto jsem se vydal za ní. Musela mě slyšet, ale nechodil jsem jí zbytečně na oči.

Nejspíš byla rozrušená, protože nasadila opravdu rychlé tempo. Běžela stále vpřed. Začínalo mi to být podezřelé. Necítil jsem žádnou zvěř a navíc, ta většinou kličkovala. Stále nezastavovala a mě konečně došlo, kam směřuje.

Její neomylné kroky spěšně mířily k La Push.

„Bello!“ chtěl jsem ji zastavit, ale ona naopak zrychlila. Proboha, co to dělá. Vystřelil jsem největší rychlostí, abych ji zastavil. Hranice nebyla příliš daleko a její náskok se momentálně projevil jako nezodpovědný.

To zapomněla, kde je hranice. Ne, to není možné, upíři nezapomínají a navíc jejich pach je stále silnější a silnější. I jí musí být nepříjemný.

Byl jsem skoro u ní a zavolal na ni. Nereagovala, jen zrychlila. Víc než kdy jindy jsem byl rád, že jsem tak rychlý. Popadl jsem ji za ruku, ale vysmekla se mi. Skočil jsem po ní a přišpendlil ji k zemi. Začala se vzpírat a vrčet. To jsem ale nevnímal, protože její vztek mi otevřel její myšlenky.

Moc dobře věděla, kde je hranice. Byla si i vědoma, co jí za ní čeká – smrt – a právě po ní prahla.

Znova mě její myšlenky zasáhly příliš silně. Vždy jsem zprvu měl pocit, že jsou mé vlastní, proto na mě síla její beznaděje dopadla mnohem silněji, než jsem čekal. Svezl jsem se na zem a zády se opřel o strom. Drásalo mě to zevnitř, ale ji jsem nepustil. Přivinul jsem si ji do náručí a kolíbal. Nevím, jestli o to stála, ale uklidňovalo to mě samotného. Ona vzlykala a její mysl znova opustila reálné souvislosti a začala se utápět v žalu.

Tohle byly přesně ty chvíle, kdy jsem pochyboval o svém vlastním úsudku. Nechat někoho zemřít je trestuhodné a špatné, ale v jejím případě? Už tu ani nebyla ta hrozivá představa, že bych to udělal já sám. Roztrhali by ji vlci. Věděl jsem, s čím musí žít, a proto jsem její jednání nepovažoval za slabošství, či jsem ho možná i schvaloval? Jak bych to ale vysvětlil doma, oni by ji nepochopili a stejně tak i mě, proč jsem ji nechal jít na smrt.

 < Shrnutí >

Má ji nechat jít, či nemá ji nechat jít? Toť otázka...

Autor: Alaska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Za zamčenými dveřmi - 13. kapitola: