Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Za zamčenými dveřmi - 22. kapitola

29.07.2010 (15:30) • Alaska • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2408×

Přemlouvání

Samovi to trvalo dlouho. Příliš dlouho. Začínal jsem se bát, jestli se něco nepokazilo, a nebyl jsem daleko od pravdy.

Vrátil se společně s Jacobem. Snažil jsem se cokoliv vyčíst z jejich výrazů nebo myšlenek, ale ztuhlá vlčí tvář pro mě byla němá a myšlenky mi poskytovaly informace, kterým jsem nerozumně.

„Přemluv ji a necháme tě odejít.“

„Nebudu ji do ničeho nutit,“ skočil jsem mu do řeči. Jeho stěží udržovaná tvář bez výrazu selhala.

„Nejsi v pozici, kdy by sis mohl určovat podmínky, upíre!“ rozkřičel se vztekle. Jakákoliv budoucnost se mu bortila pod prsty a on byl bezradný. Dělalo se mu samotnému ze sebe špatně, že žádá o pomoc upíra. Pociťoval selhání ze skutečnosti, že za jeho působení dovedl Quileuty k takové potupě – trpění upíra na jejich území.

Vzpomněl jsem si na její výraz u ohně. Nevěřila mi, pohrdala mnou a nesnášela mě. Neměl jsem ani naději, že by mě vyslechla. Mé veškeré šance se rozplynuly, to jsem jim však nemohl přiznat.

„Nemám nic, čím bych ji přesvědčil,“ promluvil jsem už normálním hlasem a snažil se zakrýt bezmoc.

„Jsme ochotni vyslechnout všechny její požadavky, pokud ji přiměješ, aby nám pomohla. Je mi jedno, jak to uděláš. Ber nebo nech být a my dokončíme, co jsme začali.“ Podle vyceněných zubů jsem poznal, že většina se kloní k druhé variantě. Nemusel jsem přemýšlet příliš dlouho.

„Pokusím se, ale nejdřív potřebuju na lov.“ Asi to byla poslední kapka, protože Samovo vrčení se znásobilo a za chvíli přede mnou stál vlk temný jako noc s křečovitě zatnutými svaly připravenými ke skoku.

„Zvířat!“ zakřičel jsem nahlas, aby to slovo doputovalo až do jejich nenávistí zatemněné mysli.

Stále vrčeli, ale nepohnuli se. Sam se dlouhou dobu nemohl rozhodnout. Jeho instinkty mu velely jasně – zabít. Jeho rozum mu však našeptával, že jsem nejspíš jediný, kdo by se k Belle mohl dostat blíže. Druhá myšlenka mě překvapila. Je si pustila k tělu spíše než mě, toho by si všimnul i slepý a navíc to u ohně dala dost hlasitě najevo.

Dnes už po několikáté jsem pocítil, že nade mnou někdo musí držet ochrannou ruku. Sam mě vyzval, abych ho následoval. K sobě si vzal ještě jednoho vlka - Jareda. Nevěděl jsem, kde jsme se nacházeli, ale teď mě vedli více na sever. Hodlal jsem ulovit cokoliv, co se mi připlete do cesty a doufal, že poté Bella zahlédne aspoň náznak zlata v mých očích.

Sál jsem už asi třetí laň, nedokázal jsem se však na lov plně soustředit. Neustále jsem kontroloval svůj dohled.

Jared už to nemohl vydržet. Stejně jako já tušil, že se něco stalo. Doufal, že jsem plně zabrán do své kořisti a proto se odvážil Sama zeptat.

„Je Collin v pořádku?“

„Je.“

„Paní Isabella?“

„Nepustí nás k sobě.“ I přes lahodnou svlažující tekutinu se mi hrdo stáhlo. Rychle jsem se otočil a vypálil na Sama.

„Jak nepustí?!“ vykřikl jsem vyděšeně. Nevím proč, ale jeho věta mi naprosto asociovala s Belliným pokojem. Jestli se i teď zabarikádovala v nějaké místnosti, mé šance jsou mizivé. Věděl jsem, že je schopna takto setrvat minimálně sto let.

Sam se zachmuřil. Také doufal, že je nevnímám. Neodpustil si vynadat Jaredovi.

„Nedostaneme se k ní blíže jak na čtyři metry.“ Můj výraz ho přesvědčil, aby se se mnou podělil o informace.

„Je v místnosti?“ Pochopil jsem, že nejspíš ne, ale musel jsem se zeptat.

„Ne, sedí opřená o stěnu domu.“

„Musím hned za ní.“ Z mého hlasu vycítil naléhavost, okamžitě se rozběhli zpátky na jih a já je následoval.

„Nikdy nenechávejte Bellu v místnosti samotnou. Minimálně musí být vysazené dveře nebo okno,“ chrlil jsem na ně při cestě. Ani jsem nevěděl, proč jim to vlastně vysvětluji. Nehodlal jsem Bellu už nikdy spustit z očí.

Mezi stromy jsem zahlédl zdi malého stavení, v okolí jsem ji však cítil jen slabě, než abychom byli už na místě. Z myšlenek vlků jsem však poznal, že právě toto je místo, kam směřujeme. Podařilo se mi zahlédnout načervenalé záblesky jejích vlasů. Znal jsem je dokonale, kolikrát jsem je obdivoval, když do jejího pokoje oknem dopadaly poslední paprsky dne a rozzářily její kůži. Odlesky z vlasů společně s diamantovou upíří září vytvářely dokonalou kombinaci.

Vlci zpomalili, já se však úplně zastavil.

„Potřebujeme soukromí.“ Sam si neodpustil mi připomenout, že nemám právo klást žádné požadavky, nicméně zůstali stát na místě. Dál jsem pokračoval sám. Těsně na rozhraní lesa jsem se minul s dalším vlkem, který mířil pryč. Lepší než nic.

Udělal jsem ještě dva kroky a zastavil se. Seděla s hlavou mezi koleny. Nevím, jestli si mě nevšimla, nebo mě ignorovala. Rozešel jsem se vpřed s rukou napřaženou před sebou. Věděl jsem, co očekávat. Ohraničila si pouze malý prostor okolo sebe. Chladná bariéra se však pod mou dlaní zachvěla a bez jakéhokoliv varování zmizela. Bella zesílila sevření svých nohou, ale nevzhlédla. Musela už o mně vědět. Došel jsem až k ní a klekl si.

„Bello?“ Jen se zatřásla a nereagovala. Položil jsem jí dlaň na rameno. Zase bez odezvy, ani se ji nepokusila setřást.

Cítil jsem, jak se mi do zad vpalují tři vlčí pohledy. Nic příjemného, proto jsem se rozhodl zajistit nám trochu více soukromí pro rozhovor. Vzal jsem Bellu do náručí, nevzpírala se. Hlavu si schovala pod mou bradu, vyhýbala se mým očím. Nezazlíval jsem jí to. Nesnášela upíry a mé rudé duhovky v ní musely budit nepříjemné pocity.

Dveře toho malého kamenného domku byly pootevřené. Stačilo do nich pouze trochu strčit a rozevřely se dokořán. Zastavil jsem se na prahu. Vše v místnosti bylo zničené. Židle rozlámané na třísky. Deska stolu měla ve středu prasklinu a nohy ležely na druhém konci místnosti. Jedna okenice chyběla a většina skla se změnila ve střepy. Kachlíková kamna spíš připomínala rozbořené hradní zdivo, než místo přípravy jídla. Pokroucená plechová vanička se válela hned vedle.

Nebyl to nepořádek v místnosti, který mě přimrazil na místě. Oči se odmítaly odlepit od té plechové vaničky. Poznal jsem ji. Věděl jsem, komu měla naposledy posloužit. Stejně tak jsem do detailů důvěrně znal hrůznou událost, která se v této místnosti odehrála. Nevěděl jsem, jestli vstoupit i s Bellou dovnitř, nebo se vrátit před dům a nechat se očumovat těmi nepřátelskými a podezíravými pohledy. Bellina apatie mě přesvědčila v můj prvotní plán. Musela už vědět, u kterého domu sedí. Znala to tu lépe než já. Narodila se zde.

Nohou jsem zabouchl dveře a zády se po nich svezl. Odmítal jsem ji pustit. Riziko, že bych se k ní nesměl přiblížit, bylo příliš velké.

Seděli jsme v tichosti. Netušil jsem, jak začít. Tak strašně rád bych teď věděl, co jí právě probíhá hlavou. Ale své myšlenky si ještě dokázala uhlídat.

Vlky ani jednou nenapadlo nás jít zkontrolovat. Rozestavěli se v lese okolo domu a hlídali, aby ani jeden z nás neuprchl.

Naprosto jsem ztratil pojem o čase, proto mě celkem překvapilo, když se slunce začalo dobývat na oblohu.

„Proč?“ Její hlas už nebyl vzteklý, spíše plačtivý. Chvíli trvalo, než jsem jí odpověděl. Věděl jsem, na co se ptá, ale vůbec jsem nečekal, že promluví.

„Byla to jediná možnost, jak se dostat za tebou.“ Mlčela. Neodvážil jsem se cokoliv víc dodat, tušil jsem, že bych snahou o vysvětlení její chvilkovou sdílnost zadupal do země.

„Neměl jsi to dělat.“ Poslední věta, kterou jsem od ní ten den slyšel.

Následující ráno se pohnula. Pokusila se mi vymanit z náručí. Držel jsem ji však pevně. Po dlouhé době se mi podívala do očí. Stejně jako jsem po jejím pohledu toužil, tak jsem se ho i bál. Posledně mi nebyl zrovna příjemný. Za neutrální výraz, kterým mě vyzývala k vysvětlení mého chování, jsem byl rád.

„Nemám jistotu, že mě k sobě potom zase pustíš.“ Její rty se zase semkly do nenávistné přímky. Povolil jsem své paže a ona z nich rychle vyklouzla. Postavila se k protější zdi zády ke mně. Pochopil jsem, že je nejvyšší čas na rozhovor, kvůli kterému jsem přišel.

„Co máš v plánu?“

„To není tvoje věc,“ sykla neslyšně.

„Mýlíš se. Potřebuješ mě.“ Ignoroval jsem její vzteklé vrčení a pokračoval dál.

„Vím, jakou nabídku ti Quileuti předložili. Stejně tak i vím, co po nich budeš žádat.“ Jejího stupňujícího vrčení jsem si nevšímal.

„Jsi si ale jistá, že dokážeš splnit svou část dohody?“ Vyčkávavě jsem ji pozoroval.

„Pokud nedokážu splnit jejich absurdní prosbu, v bitvě jistě dostanu, co po nich žádám,“ řekla po chvíli klidně.

„Pochybuji. Zajmou tě a předvedou tě do Volterry před soud. Slyšela jsi o Volturiových?“

Pomalu zavrtěla hlavou.

„Nejmocnější upíří rodina na světě. Zajišťují naše relativně bezproblémové soužití s lidmi. Drží si kolem sebe velmi schopné upíry a jsou to právě oni, kteří se rozhodli vyhladit Quileuty. Ač ses přidala na stranu nepřítele a měla bys být popravena, jsem si jist, že ti nabídnou azyl. Mají dary, o kterých se ti ani nesnilo. Pokud se rozhodnou, nebudeš mít na výběr. Donutí tě.“ Stále nereagovala.

„Oni netolerují zvířecí krev. Pořádají rozsáhlé upíří hostiny.“ Přesně jsem poznal, když pochopila a pohltila ji hrůza. Pěstí uhodila do stěny naproti ní a dům se otřásl v základech. Rychle jsem se po ní vrhl, abych jí zabránil v dalším úderu tentokrát hlavou. Nechtěl jsem, aby se na nás dům zhroutil. Paže jsem jí přitiskl k tělu a donutil o krok ustoupit, aby byla z dosahu stěny.

„Bello, proč chceš zemřít?“ Nechápal jsem ji. Domníval jsem se, že důvodem jsou trýznivé vzpomínky na její rodinu, ale teď stála v místnosti, kde se to stalo, a byl jsem si téměř jistý, že na jejich smrt nemyslela. Měl jsem podezření, že se na své přání natolik upnula, že zapomněla na důvody, které ji k tomu vedly.

„Upíři nemají existovat,“ vydechla.

„A vlci ano? Bello, vím, že je to těžké, ale dá se s tím žít. Vždyť předevčírem jsi seděla u ohně mezi několika lidmi najednou a ani tě nenapadlo je napadnout. Upíři budou na světě, i když ty zemřeš, stejně tak i lidi a možná i vlci, když jim pomůžeš.“

Prudce se otočila.

„Jenže já nevím jak!“ vykřikla bolestně. Zaskočila mě. Nepředpokládal jsem, že vůbec uvažovala nad vyhověním jejich požadavku.

V jejích lesknoucích očích se zračila pouze bolest. V tu chvíli mi došlo, že je jí jedno, co za to dostane, ona jim chce pomoct. Odmítal jsem si připustit, že ta psiska jí jsou blízká.

„Bello, zkus přijmout svou upíří podstatu a jsem si jist, že najdeš způsob, jak je zachránit.“ Pozoroval jsem její nevěřícný výraz a čekal. Pokud jí opravdu na nich záleží, přijde na to.

Pustil jsem její ruce a nechal prostor pro přemýšlení.

„Pokud chceš, můžeš si to přečíst v mé hlavě.“ Pochopila to.

„Já to neovládám, Edwarde,“ vztekala se.

„Naučíš se to. Stejně jako se Jasper naučil ovládat emoce a Alice své vize.“

„Sakra, sakra, sakra. Musím zmizet, třeba když se dostanu hodně daleko, neuslyší mě. Na jakou vzdálenost to funguje?“

Byl jsem rád za své pohotové jednání, protože stačila chvilka nepozornosti a zmizela by oknem.

„Vidíš je to jednoduší, než sis myslela.“ Intimita tohoto rozhovoru mi vyhovovala více, než když nás předtím slyšeli i vlci.

„Není. Nic neovládám. Nechci, abys mi lezl do hlavy. Vždy to dělá vše, čemu se urputně snažím zabránit. Nechtěla jsem, aby ses ke mně přiblížil. Ty přijdeš, bum a stěna je pryč. Nechci, abys mi viděl do hlavy, a ono se to o nic jiného nesnaží, než aby tě to pohltilo. Ne, neovládám to, Edwarde. Dělá to přesně to, co nechci.“ Měl jsem štěstí, že nemluvila nahlas, nejspíš bych ohluchl.

„Áááááááááá!“

„Upírovi nemůžou prasknout bubínky, Bello.“ Jak já ji zbožňoval, když byla sama sebou, žádný strach a stres.

„Tak hergot vylez z mé hlavy.“

„To je dobrá motivace pro to, aby ses to naučila ovládat.“ Urazila se a otočila se ke mně zády. Rozhodla se, že už se mnou nepromluví, to však díky našemu propojení nebylo možné.

Nemohl jsem si pomoc a musel ji poškádlit.

„To musí být něco, když tě hlídají přerostlí vlci a pokaždé, když ti chtějí něco sdělit, změní se v nahé svalnaté muže.“ Nezabránila tomu a okamžitě se jí vybavila jedna vzpomínka. Poznal jsem Setha, teprve si navlékal kalhoty a zběsile při tom poskakoval na jedné noze, jak spěchal. Opravdu pohled pro bohy. Vypadal, jako by ho načapal manžel jeho milenky.

„Nevěděl jsem, že jseš na zajíčky,“ dloubnul jsem si ještě. Vše mělo jediný cíl, vyprovokovat ji natolik, aby se zase stáhla do sebe. Chtěl jsem jí pomoct to ovládat.

Otočila se na mě. Rty zeširoka odhalovaly její vyceněné zuby a za její vrčení by se nemusela stydět ani celá smečka měničů.

„Já za to nemůžu, že tě to tak zbožňuje a nemůže tě to pustit!“ Nevím, jestli mě víc překvapila její reakce nebo to, co si myslela, ale v hlavě jsem měl jako mávnutím kouzelného proutku najednou vymetýno.

„Zbožňuje?“ Koukal jsem jí tázavě do očí a čekal, jak zareaguje. Pohled mi oplácela a ani se nehnula, vnitřně však působila roztěkaně. Urputně se snažila na něco nemyslet.

Její dech se prohluboval a velmi pomalu zrychloval, až se její myšlenky ustálily do dvou slov.

„Zavři oči. Zavři oči. Zavři oči…“

A pak to přišlo. Teplo na hrudi rozlévající se do zbytku těla. Znal jsem ten pocit. Vlastně to nebyl pocit a nebyl ani můj. Četl jsem ho z Belly a už dávno jsem si odvodil, co znamená. Hodlal jsem se přesvědčit o správnosti své domněnky.

Stačily dva kroky a mezi námi bylo sotva pět centimetrů. Bella se musela hodně zaklonit, aby následovala můj pohled, ale udělala to. Lehce jsem ji pohladil prsty po tváři. Dech se jí zasekl. Sklonil jsem se k ní a čekal.

„Tyrane!“ Poslední, co jsem zaznamenal, než mě políbila. Prudce mě uchopila za krk a strhla do polibku. Mé ruce se automaticky obmotaly kolem jejího pasu, jakoby tam patřily. Zprvu drásavý a nenasytný polibek se měnil ve vláčný a romantický. Cítil jsem, jak se z Belly uvolnilo předchozí napětí. Nic jsem nechápal a nechtěl pochopit.

Stáli jsme v těsném objetí čely se opírající o sebe a překvapeně pozorující výraz toho druhého.

„Proč si to udělal?“

„Proč jsi to udělala?“

„To ne já. Ono tě to chce.“

„Štít?“

„Vyhledává tě, prahne po tobě.“ Její slova mi naprosto nesmyslně asociovala s vášní. I v ní má myšlenka vyvolala určité představy. Zavřela oči a natáhla se pro další polibek.

„Touží po tobě.“ Pouze rty přejela přes mou bradu, protože její myšlenky mě rozpalovaly do běla a nebyl jsem schopný se pohnout. Zkoušel jsem se uklidnit.

„Zneužíváš situace, Edwarde,“ snažil jsem si namluvit.

„Vzpamatuj se, Bello,“ napodobila mě ona. Nebylo to myšleno ironicky, ale naprosto vážně. Stále však pokračovala v laskání mých tváří.

„Nesnášíš upíry,“ připomněl jsem jí.

„Aspoň vidíš proč. Nedokážu se ovládat.“ S velkým sebezapřením se odtáhla a opřela si hlavu o mou hruď.

„Edwarde, ty jsi tak hloupý. Zbývá ti pár dní života, než tě potká smrt z úst těch nejnechutnějších a nejsmradlavějších bestií a ty odmítáš ženu, která se ti nabízí a po které prahneš jako nikdy v životě? Stále lepší stoletý panic, než zemřel jako panic.“ Samomluva je velmi zrádná věc.

Ani jsem si nevšiml, kdy mi zmizel pásek z kalhot a její nenechavé prstíky začaly odspodu rozepínat mou košili.

Neunikla mi však její pobavená myšlenka: „Emmett měl pravdu.“

Chytil jsem ji za zápěstí a ona ke mně zvedla svou tvář. Nevěřila mi, že chci přestat. Položil jsem si její dlaně na svá ramena a políbil ji na nos. Její ruce se okamžitě přizpůsobily a obemkly můj krk, aby si mě mohly k sobě přitáhnout blíže. Další polibek následoval do koutku jejích úst. Usmála se. Druhý koutek… následného polibku se dožadovala už tak razantně, že se lekla, když jsem si ji za zadeček vyhoupl na sebe.

V hlavě se jí objevila myšlenka, že dveře napravo od nás jsou od ložnice rodičů. Neváhal jsem a vydal jsem se s ní k nim. Nebyla dlouho obývaná, ale rozhodně vyhovovala daleko lépe našim účelům než rozmlácená světnice. Nedovolila mi okolí příliš prozkoumat a znova se dožadovala mé pozornosti. Vyhověl jsem jí. Stále v polibku jsem ji položil na postel do zatuchlých peřin a kolem nás se vznesl oblak prachu. Nevadilo nám to, prahli jsme po jiných věcech, než byl čerstvý vzduch.

Její koleno se dostalo do míst, kde mě překvapila. Napjatě jsem se odtrhl od polibku a vzepřel se na loktech. Pozoroval jsem jeji tvář s vlasy rozhozenýma do stran. Byla nádherná.

„Nezklamu ji? Nebude při tom myslet na svého přítele?“

Její vášeň ihned vystřídala bolest a strach. Než jsem stačil jakkoliv zareagovat, narazil jsem zády do tvrdé zdi a svezl se na zem se spoustou omítky.

Rozdýchával jsem napětí a vzrušení, do kterého mě dostala. Na co myslela ona, jsem netušil, ale nehybně seděla na posteli a pozorovala mě.

„Můžou mít upíři děti?“

„Ne.“

„Můžou mít sex?“

„Co myslíš, že jsme se chystali dělat?“ unikl mi nemístný sarkasmus. Když jsem jí zrovna neviděl do hlavy, nerozuměl jsem jí.

„Neměl jsi na něj myslet.“ V tu chvíli jsem se cítil jako nesmírný hulvát a pitomec. Chystal jsem se milovat se ženou, která mi čte myšlenky, a já si vzpomenu na jejího nejspíš mrtvého přítele.

„Mám odejít?“ Zavrtěla záporně hlavou. Že to myslí vážně, mi dokázaly dveře, které se s hlasitou ránou zabouchly.

„Nějak rychle si se to naučila ovládat.“

„Poslouchá mě to jenom, když tě chci udržet u sebe.“

Dlouho bylo ticho. Napadlo mě, že příště bychom měli každý zůstat ve své hlavě, aby se situace neopakovala. Začínal jsem však pochybovat, že vůbec nějaké příště bude. Vlastně už mi celej ten nápad připadal nevhodný. Jak jsem mohl podlehnout svým mužským pudům a chtít si ji vzít v posteli jejích mrtvých rodičů. Připadal jsem si jak násilník, který se na ni vrhne, jakmile se mu naskytne první příležitost.

„Nebyl to můj přítel, ale manžel.“

  < Shrnutí > 

Čekání sice nebylo nijak závratně krátké, ale kratší než posledně, tak doufám, že to oceníte.

A jinak co říkáte na jejich vnitřní boj?

Autor: Alaska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Za zamčenými dveřmi - 22. kapitola: