Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Začátek a konec - 5. kapitola

26.05.2010 (18:45) • Motylek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1036×

EMMETT

Jako člověku mi kolikrát přišlo, že čas utíká rychleji než by měl. Poté, co se ze mě stal upír, mi dny někdy splývaly, asi proto, že už jsem nepotřeboval spát.  Mělo to i výhodu. Hlavně proto, že jsem nemarnil čas spánkem a mohl ho využít třeba s Rose. Když do mého upířího života vstoupila Kate, vše se změnilo. Začal jsem dny více vnímat a nejen to. Rose miluji, ale Kate ve mně ten cit probudila taky. Otázka je, jestli je možné, abych miloval dvě dívky stejnou měrou. Asi jo, vždyť existují země, kde se polygamie uznává. Když jsem se s Kate poprvé miloval, byl jsem velmi opatrný. Jenže modřiny, které měla po těle, mě o tom ráno nějak neutvrdily. Nějaký čas jsem se jí kvůli tomu i vyhýbal, ale nakonec jsem neodolal a vše se opakovala, až to osudného dne. Ten prokletý den… Nikdy na něj nezapomenu. Bude mě pronásledovat do konce mého života, takže navěky, jelikož by mě někdo musel rozcupovat a pak spálit.

Když mi Edward dal najevo, že mi nebude bránit v útěku, odešel jsem. Prostě jsem běžel krajinami. Ani jsem nevěděl kam. Běžel jsem přes 4 dny, když jsem dorazil k nějaké jeskyni. Vešel jsem dovnitř a tam našel obrovitého vlka. Vzpomněl jsem si na La Push a vrhl jsem se na něj. Vlk se urputně bránil a několikrát mě kousl nebo poškrábal, ale když jsem se mu dostal k hrdlu a v ústech ucítil jeho krev, tu opojnou krev, která mě zalila pocitem blaženosti, byly mi rány ukradené. Tělo vlka jsem zanesl asi kilometr od jeskyně a znovu se tam vrátil. Lehl jsem si do vlčího hnízda a odpočíval. Zavřel jsem oči a vzpomínal. Vzpomněl jsem si na Rikiho, na to, jak jsme chodívali ještě s Jackem lovit. Už tehdy jsem se považoval za lovce, ale teď… Hlavou mi prolétlo i setkání s Rose a pak mi vyběhl v mysli Katein obličej.

„K čertu!“ vykřikl jsem a rukou vrazil do stěny. V místě, kde se má pěst setkala se skálou, zůstala díra. Při pohledu na díru se mě zmocnil ještě větší vztek. Vyběhl jsem z jeskyně a utíkal lesem. Náhle jsem ucítil pach člověka. Pomalu jsem se přibližoval k místu, kde byla vůně nejsilnější. Na planině se pásly ovce. Nedaleko nich ležely dvě kolie a pod stromem muž a dívka. Muž dívku právě políbil. Při tom polibku jsem si vzpomněl na Kate a na Rose. Ale ne jen na ně. I na ostatní dívky. Na to, jak jsem s Rikem a Jackem stávali před školou a když kolem náš prošly, zahvízdali jsme. Uvědomil jsem si, o co všechno jsem přišel.  Jasný, jsem nesmrtelný, ale co z toho, když jediné dvě dívky, který jsem kdy opravdu miloval, jsou mrtvé. Tedy jen Kate.

Jelikož jsem stál po větru, psi zmerčili můj pach a začali být nejistí. Přičichl jsem si k oblečení. Páchlo po vlcích. Muž vstal a v ruce držel hůl. Šel pomalu ke mně. Couvl jsem více do stínu.

„Je tam někdo?“ vykřikl. Na jazyku jsem měl poznámku. „To je jen větříček,“ ale radši jsem mlčel. Muž se nakonec otočil a vrátil se k dívce. Začal jsem si potichu pohvizdovat. Oba psi to slyšeli a začali obcházet stádo. Díky svému zraku jsem si všiml, že ovčák začíná být nervózní a dívka též.

Vydržel bych je provokovat dlouho, tahle hra se mi začala zamlouvat, když tu náhle jsem uviděl pohyby na druhé straně pastvin. Pomalu jsem začal obcházet půlkruh a snažil se dostat co nejblíže k neznáním. Ucítil jsem pach upírů.

„Jsi na soukromém pozemku mladej,“ ozvalo se za mnou výhružně. Otočil jsem se. Přede mnou stáli dva upíři. Jednomu mohlo být kolem šedesáti a druhému tak třicet.

„Omlouvám se. Já pouze procházím,“ řekl jsem tichým hlasem. Být kultivovaný mi vždycky dělalo problémy. Na tohle byl expert spíše Edward. Oba upíři si mě měřili nepřátelským pohledem. Po očku jsem se podíval na své oblečení. Vypadalo hrozně.  Do nosu mě uhodil pach krve. Lidské krve. Měl jsem co dělat, abych se neotočil. Bylo mi jasné, že je za mnou ještě jeden upír, ne-li víc, ale otočit se zády k těmto dvou, mohlo znamenat moji smrt.

„Podle tvého vzhledu soudím, že si na cestě dlouho,“ řekl starší upír.

„Hádám, že nějak čtyři dny. Ztratil jsem pojem o čase,“ odpověděl jsem. Mladší upír se usmál

„Máš zajímavé oči. Takové jsem u upíra ještě nikdy neviděl.“ Poznámka o mých očích mě trošku zaskočila. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil, že mé oči mají zlatavou barvu.

„Vy se nepůjdete najíst?“ Mé svaly se napjaly. Přímo za mnou stál upír. Pomalu jsem couvl do boku a otočil se tak, abych viděl na všechny tři. Kdyby se na mě vrhli, možná bych se ubránil, ale oni nic takového neplánovali. Zatím.

„Proč si vždycky vybereš to nejlepší?“ řekl mladší upír. Ten, co se objevil, jako poslední se rozesmál.

„No sorry, měl si jít se mnou, ale neboj, ještě to děvče žije, jenom omdlelo, já si dneska pochutnal na chlápkovi.“ Můj pohled se obrátil ke stromu. Nedaleko něho leželo tělo polomrtvého ovčáka. Mé oči dobře zaregistrovali, že se mu nepatrně zvedá hruď. Dívka ležela kus od něj.

Nejstarší upír se rozesmál.

„Omluv nás, nejedli jsme víc jak týden, musíme doplnit vitamíny.“ Nepatrně jsem se pousmál. Vím, jak mi bylo po čtyřech dnech rychlého běhu. První dva upíři šli k ovčákovi. Náhle se ten starší otočil.

„Nepřidáš se?“

„Ne, děkuji, ale už jsem jedl.“ Všichni tři se rozesmáli. Nemusel jsem vidět, jak se krmí a otočil jsem se k nim zády. Na třetího upíra jsem si, ale dával pozor.  Pozorně si mě prohlížel a nijak se tím netajil.

„Já jsem Judy,“ řekl s nepatrným zájmem. Bylo na něm vidět, že pořádně neví, jak se má ke mně chovat.

„Emmett. Kdo jsou tví přátelé?“ Mladík se rozesmál.

„Ten starší je Paulo a mladší Willieam. Paulo, je nás stvořitel, jestli to chceš vědět.“

„Paulo,…“ zamyslel jsem se. Carlisle mi kdysi vyprávěl o jednom upíru, který se jmenoval Paulo. Seznámil se s ním v době, kdy byl u Volturiů. Co si pamatuji, byl Paulo jeden z těch oblíbených díky svým schopnostem. Pokud se nepletu, dokázal pouhou myšlenkou hýbat předměty nebo myšlenkou zlomit kost, či způsobit nesnesitelnou bolest.

Paulo s Willieam se vrátili k nám. Oba vypadali navýsost spokojeně.

„Jakže se jmenuješ?“ zeptal se mně Paulo. Znovu jsem se představil a on pokýval hlavou.

„Vítej u nás, Emmette. Když dovolíš, pozval bych tě k nám do domu. Bude to určitě příjemnější, než stát tady,“ řekl Paulo a pokynul mi rukou. Podíval jsem se na dvě bezvládná těla.

„Zabili jste i tu dívku?“ Willieam lapl po dech a nevěřícně se na mě podíval. Judymu má otázka přišla k smíchu.

„Ne, bylo by to moc nápadné,“ řekl zvesela, ale když jeho pohled stanul na Willieamovi, zmlkl. Paulo nás vyzval, ať jdeme za ním.

ROSALIE

Bylo mi hrozně. On odešel a ten blbec Edward ho nechal. Proč?

„Protože potřebuje být sám,“ odsekl Edward. Už mi to za ty čtyři dny řekl asi milionkrát.

„Tak mi nelez do hlavy ty jeden…“

„Rose, dost! Chováš se jako malá,“ přerušila mě Esmé. Všichni jsme se na ni podívali. Nebyly jsme zvyklí, aby Esmé křičela.

„Promiň, já mám o něj jenom strach,“ zašeptala jsem a měla jsme na krajíčku. Carlisle mě pohladil po vlasech.

„To mi všichni Rose, ale neboj se. On se vrátí.“

Autor: Motylek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Začátek a konec - 5. kapitola: