Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Začátek nekonečna - 1. kapitola

21.06.2012 (16:00) • Kacennnka • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1525×

Dveře se přede mnou rýsovaly jako nejasný červený obdélník. Nohy se mi klepaly tak moc, že jsem si myslela, že se mi podlomí. Ruka mi vyletěla do vzduchu ještě dřív, než jsem si to vůbec uvědomila a zaklepala na dveře. Dunivé zvuky mé ruky dopadající na dubový povrch mi zněly v uších ještě v tu chvíli, co se dveře otevřely. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že ten vysoký muž v obleku čeká, že něco řeknu.

„Ehm… já…“ mumlala jsem nejistě. Slova, co jsem chtěla říct, jsem hledala v jeho hlubokých modrých očích, ve kterých se nerýsovala snad ani jedna emoce. Byly bezvýrazné, pohlcující a absolutně ledové.

„Ty rozhodně musíš být Diane!“ zavýskl až moc nahlas s falešným nadšením. Jeho hlas zněl jako nehty škrábající na tabuli. Nepřirozený a protivný. Byl to takový hlas, jaký byste nikdy nepřirovnali k elegantně vypadajícímu třicátníkovi v dokonale padnoucím saku. Nejistě jsem přikývla. Dobrá, „přikývla“ není to správné slovo, protože to byl tak miniaturní pohyb, že jsem si nebyla jistá, jestli ho vůbec mohl postřehnout.

„A vy tedy musíte být…“ začala jsem. Jsem blbá. Měla jsem si ten inzerát dočíst do konce. Co na tom, že jsem vůbec neměla čas? Už tak jako tak mi dalo zatraceně moc práce vydolovat v hlavě adresu, která tam byla napsaná. Mohla jsem si ten papír vzít sice s sebou, ale to by třeba matce došlo, kde jsem. Dobře, možná ji jenom přeceňuju, ale opatrnosti není nikdy dost.

„Jsem Jack, Jack Monroe. Jsem moc rád, že jste nakonec dorazila,“ pokračoval rychle. Železný kufřík v jeho ruce a nervózní postoj mi napovídaly, že se někam chystá. Blesklo mi hlavou, že možná vůbec neslyšel mé klepání, a proto se chová tak zvláštně. „Původně jsem vás sice očekával už včera, ale je hlavní, že jste dorazila. Samantha je připravena na váš příjezd, ale ještě spí. Teď, kdybyste dovolila, musím do práce,“ vysvětlil a rychle se protáhl kolem mě. Překvapeně jsem zamrkala. Cizí holka se mu objeví před dveřmi a on řekne, že musí do práce a odkráčí ke svému nablýskanému autu? Prosím? „Chovejte se tu jako doma,“ houkl přes rameno a nastoupil do auta. Cože?!

Zvláštní. Je šest hodin ráno. Jack Monroe už šel pozdě do práce, nebo to tak alespoň vypadalo. Naprosto cizí holku nechal před dveřmi svého domu, ve kterém spí jeho osmiletá dcera. To se ani trochu nebojí? Nikdy jsem si nemyslela, že bych vzbuzovala nějakou extra důvěru u cizinců, ale teď nějak zjišťuju, že to asi bude jedna z mých skrytých vlastností.

Ještě několik minut jsem přešlapovala před dveřmi a svírala kožený popruh sportovní tašky, ve které jsem měla svých pět švestek, než jsem se rozhodla vejít do domu. Dům byl už zvenku hezký, zrekonstruovaný a upravený a vevnitř to vypadalo úplně stejně. Hned za červenými vchodovými dveřmi mě čekala chodba, ze které vedly troje dveře a schody do prvního patra.  Tašku jsem položila pod věšák s bundami a vedle ní skopla boty. Nejistě jsem pokračovala chodbou a nakoukla za první dveře, za kterými se nacházel prostorný obývací pokoj s krbem a nábytkem z tmavého dřeva. Za dalšími dveřmi byla kuchyň spojená s jídelnou a za posledními koupelna s toaletou. Posledním neprozkoumaným místem bylo první patro. Váhala jsem na prvním schodu a stále se nemohla přenést přes pocit, že někomu naprosto neskutečně lezu do soukromí.

Když jsem ještě hnila na předměstí Medfordu v Oregonu, zdálo se mi to jako úžasný nápad. Utéct z domova a začít někde úplně nový život. Vykašlat se na matku s otčímem a postavit se na vlastní nohy. Teď sice zjišťuju, že to byla jen taková utopie, ale žádný začátek není lehký, ne? Hlavně když jsem nad samostatným životem přemýšlela víc než tři měsíce. Tohle byla jen rozbuška. Když jsem viděla na našem kuchyňském stolku ležet inzerát, že se hledá hlídání pro mladou slečnu, bylo rozhodnuto. Najednou jsem měla kam jít, měla jsem možnost si něco vydělat a pak pokračovat dál svou vlastní cestou. No není to skoro až dokonalé?

Teprve teď jsem si začala uvědomovat, jak blbý nápad to vlastně byl. La Push je vážně docela slušný zapadákov a Jack je zatraceně velký podivín. Jestli bude jeho dcera také taková, půjdu si rovnou hodit mašli, protože tohle bych celé prázdniny asi nedokázala vydržet.

„Můžete mi laskavě vysvětlit, co tu zatraceně děláte?“ ozvalo se za mými zády. Zakopla jsem na schodech a upadla na všechny čtyři. Měla jsem tušení, že jsem si do dlaně zadřela třísku. Vůbec nikoho jsem neslyšela přicházet. Buď jsem byla tak moc zabraná do svých vlastních myšlenek, nebo se pohyboval jako duch. Když jsem se otočila, viděla jsem za sebou stát muže, na devadesát devět procent Indiána. V ranním slunci se rýsovala jeho mohutná a vypracovaná postava a v jeho výrazu nebyla ani špetka vlídnosti. Ztěžka jsem polkla.

„Já… já… tu pracuju,“ zamumlala jsem. Vůbec jsem nepoznávala svůj hlas. „Pan… pan Monroe hledal někoho na hlídání jeho dcery a já… já… se o to místo ucházela.“ Nějakou záhadou se mi podařilo vyškrábat se zpátky na nohy. Měla jsem naražená obě kolena, ale nebude to nic vážného. Indián si mě měřil podezíravým pohledem. Pokusila jsem se usmát, ale tuším, že to byl spíš pouze nejasný úšklebek.

„Je zvláštní, že mi Jack volal, abych Sam pohlídal,“ odpověděl neústupně. Svaly na pažích zkřížených na hrudi se mu napínaly.

„Je zvláštní, že mi o tom nic neřekl,“ oponovala jsem mu. Snažila jsem se, aby to znělo co nejjistěji.

„To je logické, když tu není,“ odsekl se zvednutým obočím. Můj postoj s ním vůbec nehnul. Stál jako socha. Klidně, bez výrazu.

„Nemůže to být víc než patnáct minut, co odjel do práce,“ upozorňovala jsem ho.

„Jak se jmenujete?“ optal se úplně od tématu.

„Diane,“ odsekla jsem bez rozmyšlení. „Vy?“

„Strýčku Same, copak tu děláš?“ zeptal se dětský pisklavý hlásek za mými zády. Samův výraz se naprosto změnil. Rty se mu roztáhly do širokého úsměvu a v očích se mu objevila neskutečná něha. Jeho postoj se změnil na uvolněný a mě z něho konečně přestal běhat mráz po zádech.

„Přišel jsem tě pohlídat, princezno,“ odpověděl jemně.

„Tatínek ale říkal, že mě dnes přijede pohlídat nějaká cizí paní,“ odporovala mu. Samantha stála na vrchu schodů ve světlé noční košili a v ruce svírala packu hnědého plyšového medvěda. Dlouhé tmavé vlasy měla zacuchané a v očích jí bylo vidět, že vylezla z postele trochu předčasně.

„Vidíte, Same?“ odsekla jsem s důrazem na jeho jméno, které mi on sám neřekl. Pokrčil rameny, protáhl se okolo mě na schody a rychle je vyběhl. Nevím proč, ale následovala jsem ho.

„Říkal ti táta ještě něco o té,“ dlouze se na mě podíval, „cizí paní?“

„Jenom, že se jmenuje Diane a bude tu s námi bydlet přes prázdniny. Jste to vy, paní?“ optala se.

Donutila jsem se usmát. „Ano, myslím, že to budu já. A říkej mi Diane,“ mrkla jsem na ni.

Než Samantha mohla něco říct, vložil se do toho Sam: „A teď bys měla jít zpátky do postele,“ nařídil jí, popadl ji do náruče a nesl k jejímu pokoji. Nejistě jsem přešlapovala na chodbě a čekala, až se Sam vrátí.

„Já… asi se omlouvám,“ pronesl významně. Měřila jsem si ho podezíravým pohledem. „Jenom mi to přišlo zvláštní, když jsem v domě viděl někoho úplně… cizího,“ vysvětloval.

„Jo, to je v pohodě,“ zamumlala jsem. Sam pohled stočil na tašku, kterou jsem měla přehozenou přes rameno.

„Předpokládám, že měl Jack docela naspěch, takže vám neukázal, kde vůbec budete bydlet a tak,“ vydedukoval.

„Máte pravdu, v podstatě jsem se s ním srazila jenom ve dveřích. A upřímně, nebylo to úplně příjemné setkání,“ potvrzovala jsem.

„Tak, myslím, že vás chtěl ubytovat v pokoji pro hosty,“ ukázal směrem k zavřeným dveřím. „Bohužel se zachovám podobně jako on a budu muset odejít, když mě Sam nepotřebuje, ale zvu vás na oběd. Dejme tomu v poledne? Sam ví, kde se snoubenkou bydlíme,“ navrhl. Přikývla jsem. Na cestě po schodech dolů ještě dodal: „Mimo to, říkejte mi Same.“

„Dobře, a vy… ty mi říkej Diane.“ Po krátkém přikývnutí opustil dům.

Když jsem osaměla, zhluboka jsem se nadechla. Vývoj dnešních událostí byl zvláštní. Je sice fajn, že v podstatě znám tři lidi z této díry, ale tím víc se ve mně utvrzuje pocit, že sem nikdy nebudu patřit. Trochu mě děsí ta představa, že se tu určitě zná každý s každým a všechno se šíří naprosto nadpozemskou rychlostí. O mém příjezdu si určitě brzo budou šuškat indiánské stařenky a na mém životě nezůstane ani nit suchá.

Co by si vlastně mohli myslet o sedmnáctileté holce, co se tu najednou objevila v šest ráno? Navíc o holce, která se jednoho krásného dnes sbalila, utekla od rodiny a jela skoro deset hodin otčímovým autem, na které nikdy nemohla ani sáhnout? Problém je v tom, že asi nebudu chtít s nikým rozebírat své důvody, proč jsem vypadla. Vlastně horší by bylo, kdybych utekla třeba po rozchodu s klukem, ale tak to není. Teda nemyslím to tak, že bych nikdy kluka neměla a ve skutečnosti jsem jednoho takového kluka teď nechala v Medfordu, ale můj důvod je hlubší, vážnější. Změnil mi život a já tu změnu neunesla. A tak jsem chtěla začít od nuly, což se mi asi nikdy nepovede, protože ta díra ve mně bude pořád.

Nějak jsem přestala vnímat čas. Do reality jsem se vrátila až v tu chvíli, kdy se ozvalo klepání na dveře. Najednou jsem si uvědomila, že jsem se akorát svalila na postel a dvě hodiny jen ležela. Také jsem zjistila, že mám tváře zmáčené od slz a že bych je asi měla setřít, než do pokoje vejde Samantha. Všechno jsem si ale uvědomila až moc pozdě.

Dveře se rozletěly a Sam se do pokoje vřítila jako tornádo. Bez rozmyšlení skočila na postel vedle mě.

„Vstávej, vstávej,“ křičela se smíchem. Chvíli jsem dělala, že ji nevnímám, ale pak jsem ji popadla a začala ji lechtat. Začala se smát. První zpestření dnešního dne. Někdo, kdo na mě nechrlí jenom hloupé otázky. Někdo, kdo by mě mohl mít upřímně rád.

Po několika minutách jsme se uklidnily a ležely v tichu. Otočila jsem se na bok, abych jí viděla do tváře. Jednou rukou jsem jí jemně odhrnula pramen černých vlasů z čela. Samantha si mě měřila svýma zvědavýma očkama. Ticho jsem prolomila, až když jsem pronesla: „Sam nás dneska pozval na oběd.“

Sam se rozšířily oči, široce se usmála a začala nadšeně přikyvovat hlavou. Za celou dobu toho moc nemluvila. Nevěděla jsem, jestli je to jenom tím, že se stydí, nebo se tak chová normálně. Umanula jsme si, že se ji nějak pokusím rozmluvit, proto jsem se zeptala: „Ty máš Sama hodně ráda, viď?“

Opět jen přikývnutí. Rezignovaně jsem se rozvalila na posteli. „Hlídává mě, když je tatínek v práci,“ zašeptala trochu smutně.

„To je od něj moc hezké,“ odpověděla jsem jí. Cítila jsem, že se o tomhle nebude chtít bavit, proto jsem vylezla z postele, popadla ji za ruce a vytáhla na nohy. „Ale víš, co nemá Sam určitě rád? Holčičky, co nejsou umyté a učesané!“ Sam se zachichotala a odběhla do koupelny.

Nakonec jsem zjistila, že je Samantha opravdu fajn. A neskutečně upovídaná. Ledy se prolomily asi v tu chvíli, kdy jsem jí česala to vrabčí hnízdo na hlavě. Nakonec jsem nevydržela to její energetické poskakování okolo a už krátce před jedenáctou hodinou jsme se rozhodly, že se vydáme k Samovi, abychom jim pomohly s obědem. Celou cestu se mě Sam držela jako klíště za ruku a stále něco vyprávěla.

Také jsem od ní dostala krátkou přednášku o tom, že nemám klepat, protože všichni také vchází bez klepání. Já jí na to řekla, že jsem tu nová a bylo by to neslušné. Potom už nic nenamítala.

Sotva jsem se dotkla dveří, otevřely se. Víc než rychlost pozvání do domu mě ale překvapil ten, kdo je otevřel. Čekala jsem Sama nebo jeho nastávající manželku, ale to jsem se hodně sekla. Sice to byl Indián, mohlo mu být tak okolo patnácti, maximálně šestnáct. I když byl mladší, převyšoval mě o půl hlavy, a to také nejsem žádný prcek. Jeho hluboké temné oči se tvářily přátelsky a se rty si pohrával úsměv. Nevypadal, že by byl překvapený, že mě vidí. Samantha přerušila můj myšlenkový boj a skočila cizinci okolo krku.

„Taky tě rád vidím, Samy,“ zasmál se. Jeho smích zněl příjemně, přirozeně a také upřímně. Pak se jeho pozornost stočila zpátky ke mně. „Ahoj, já jsem Seth Clearwater,“ představil se s napřaženou rukou. Stiskla jsem mu ji.

„Diane,“ zamumlala jsem. Ustoupil od dveří, abych mohla vejít. Dům se uvnitř zdál prostornější, než by mě mohlo napadnout. Seth mě nasměroval ke kuchyni.

„Chlapi, máme návštěvu,“ křikl, aby uklidnil rámus přicházející z místnosti. Všechny pohledy v místnosti se stočily na mě. A bylo to hodně pohledů. Hodně mužských pohledů. Sakra. „Takže tohle je Diane,“ pokračoval Seth a nevšímal si mých rozpaků. Vsadila bych se, že jsem v obličeji celá červená. „Diane, tohle je Quil, Jacob, Jared, Embry…“ Seth pokračoval ještě dál, ale já jsem se zasekla. Vypnula jsem na chvíli mozek. Pravda, on se spíš zkratoval. Z neznámého důvodu jsem zůstala civět na kluka, kterého Seth představil jako Embryho, přestože on si mě téměř nevšímal. Začala jsem si do paměti ukládat jeho vzhled, pohled, úsměv, vlasy. Do hajzlu, Diane, probuď se! nadávala jsem si.

Probrala mě až Sethova ruka, která dopadla na mé rameno, a mně došlo, že jsem promeškala konec jeho řeči. Všichni si pravděpodobně všimli mého výpadku. Po chvíli dalšího trapného mlčení, protože jsem neměla žádnou představu, o čem se mluvilo, unisono zahulákali: „Ahoj, Diane!“

Autor: Kacennnka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Začátek nekonečna - 1. kapitola: