Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Začátek nekonečna - 4. kapitola

10.07.2012 (16:00) • Kacennnka • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1705×

„Doufám, že ten zatracenej pes Monroe je doma,“ prohlásil hrubým hlasem muž, který stál na druhé straně dveří. Byl v černém, dlouhém kabátu a kapala z něj voda. Obličej mu halil stín, ale byla jsem si jistá, že ho neznám. Chtěla jsem mu odpovědět a zabouchnout mu před nosem (přeci jen je něco po půlnoci), ale on si rázně vykročil do domu.

Samozřejmě, že tu Jack není. A řekla bych, že dalších dvanáct hodin nebude, což mě přivádí k myšlence, že jestli ho ten člověk opravdu zná, měl by to vědět. Tohle zjištění mi nijak nedodávalo na odvaze, protože jsem tu jen já a Sam.

„Jack tu není,“ prohlásila jsem do ticha kuchyně. Stoupla jsem si za linku, aby mezi mnou a návštěvníkem byla alespoň nějaká překážka. Taky je tu ve stojanu vyskládané docela slušné množství nožů, ale to je pošetilé. „Možná by bylo lepší, kdybyste přišel až zítra. A v nějakou normální hodinu.“

„Kdyby věděl, že tu jsem, v životě by sem už nepláchnul,“ odsekl mi tajemně.

„Co od něj potřebujete?“ optala jsem se přímo. A ne zrovna přívětivě. Musím říct, že mě ten chlap hodně znervózňoval. Nevím, jestli se takhle tajemně tvářil jenom proto, že mě chtěl vyděsit, nebo se tak chová normálně. Ale platilo to na mě.

„Něco mi dluží. A kdybych věděl, že má tak hezkou hospodyňku, stavil bych se už dávno.“ Ztěžka jsem polkla. Venku se ozval hrom. Skvělý. Bojím se tmy, bouřky a klaunů. Je tma, bouřka a tenhle chlap mě děsí víc než Joker z Batmana - a to byl hodně zlý klaun. Úžasný večer. Popadla jsem telefon a rychle naťukala zprávu: Okamžitě přijď. Nevím, komu jsem ji poslala, ale v tuhle chvíli mi to bylo jedno.

„Nejsem jeho hospodyně,“ podotkla jsem.

„Ale hezká jsi,“ mrkl na mě. Byl starší než Jack. Ale ne o moc. Nemohlo mu být víc než pětatřicet. V obličeji měl indiánské rysy, ale v očích se mu zračilo něco… zlověstného.

„Proč tu ve skutečnosti jste? Myslím, že kdybyste přišel zítra odpoledne, vyjde to nastejno.“ Jeho poslední poznámku jsem přešla bez povšimnutí.

„A ty bys mu určitě řekla, že jsem tu byl. Tak to tedy ne,“ zasmál se. „Víš, Jack je podivín. Snaží se mít uklizeno na svém vlastním prahu, ale vždycky na něco zapomene. Třeba na mě. Investoval moc energie do toho, aby se nemluvilo o tý jeho holce –“

„O Samantě? Co je se Sam?“ zeptala jsem. Byl to dotaz, který jsem si nijak nerozmyslela, a hlas mi vyletěl o oktávu výš. Znělo to skoro až panicky.

 „Jo, tak nějak se jmenuje. Právě nic s ní není. On s ní vlastně nemá nic společnýho,“ vysvětlil.

„Jakože není… jeho?“ vypískla jsem.

Zvonek. Ozval se zvonek. V tu nejhorší možnou dobu mě někdo přišel ‚zachránit‘. Bezvadné. Ještě chvíli jsem koukala na návštěvníka, než pozvedl obočí ve znamení toho, že bych asi měla něco udělat. Mimo to mi ten pohyb přišel neskutečně výsměšný.

„Co se děje?“ vyhrkl Paul, když jsem otevřela dveře. Paul?! Já mám v seznamu milion lidí a napíšu zrovna Paulovi?!

„Mlč,“ zašeptala jsem. Nechápavě na mě zamrkal.

„Hele, jestli si jenom chtěla, abychom byli o samotě, nemuselas mě vyděsit k smrti,“ podotkl. Obrátila jsem oči v sloup a dovedla ho kuchyně. Paul strnul ve dveřích.

„Ezekieli?“ vykřikl.

„Ach, Lahote. Mohlo mě napadnout, že se tu za chvíli vynoří celá smečka,“ zasmál se návštěvník.

„Smečka?“ zamumlala jsem.

„Zlatíčko, neříkej, že ti to tady Paul ještě neřekl. Neměl bys k tomu náhodou mít dávno povolení?“ pokračoval.

„Co tu chceš, Zeku?“ zavrčel Paul.

„Jacka Monroea na stříbrném podnose,“ zamumlal. Paul se tvářil až překvapivě chápavě. Alespoň někdo z nás dvou, ale nepředpokládala jsem, že by se o to porozumění chtěl se mnou dělit.

„Možná by bylo lepší, kdybys odtud zmizel, Zeku. Není vhodná doba na to vyřizovat si účty,“ oznámil Paul. Ruce mi ochranitelky dal okolo pasu. Nečekala jsem to a chvíli jsem měla chuť na něj začít ječet, co to sakra provádí, ale nakonec jsem to nechala být, protože mi to z nepochopitelného důvodu dodávalo pocit bezpečí.

„Ale, ale. Jak romantické. Trochu si vyměkl, Lahote,“ zašklebil se Zeke. „Kam se poděly ty chvíle, co ses sotva udržel ve svojí kůži?“

„Ezekieli, dveře jsou otevřené,“ řekl Paul bezvýrazně. Po dlouhých vteřinách se Zeke najednou zvedl, naposledy mě obdařil falešným úsměvem a vyplul z místnosti. Jakmile se ozval zvuk zavřených dveří, vytrhla jsem se z Paula objetí a zaječela: „Co to, do háje, mělo znamenat?“

Paul se na chvíli tvářil ublíženě, ale pak se vzpamatoval. Ruce si překřížil na hrudi a tichým hlasem řekl: „Vůbec neřeš, co Ezekiel povídal.“

„Nemám to řešit? Promiň, ale až moc vypadal na to, že ví, o čem sakra mluví!“

„Možná, ale je to lhář,“ zavrčel.

„A ty ses možná tvářil, že moc dobře víš, o čem mluvil!“ křikla jsem.

„Diane, tohle nemá cenu,“ zašeptal. Vypadalo to, že se sbírá k odchodu. Zatarasila jsem mu cestu, aby neodešel. Nejde teď jen o to, že se hádáme a já chci odpovědi, ale jde taky o to, že se děsím té představy, že tu budeme samy se Sam.

„Počkej,“ zamumlala jsem. „Promiň, ale… on říkal… divný věci.“

„Třeba?“ odsekl. Vyhýbal se mi pohledem. Pečlivě si hlídal, aby se nedostal do mého zorného pole. Svaly na pažích měl zatnuté a v obličeji měl neproniknutelnou masku. Chvíli mi přišlo, že se snaží sám sebe uklidnit.

„To s tou smečkou. O tom, že jsi mi měl něco říct a taky… o tom, že Jack nemá se Sam nic společného,“ vyhrkla jsem rychle. Pravda, divných věcí říkal víc, ale tohle bylo to první, na co jsem si vzpomněla.

„Diane, tohle jsou věci, na které možná znám odpověď, ale nemůžu o tom mluvit. Nejde o to, že bych třeba nechtěl, ale nejde to. Prostě nesmím,“ odpověděl.

„Ale proč?“ zeptala jsem se. Znělo to skoro až zoufale. Paul ke mně skláněl své tmavé oči, ve kterých jsem viděla, že kdyby mohl, tak mi to řekne. Chvíli jsem si myslela, že tam vidím stopy zoufalství, ale to jsem si asi jen namlouvala.

„Prostě to nejde,“ zašeptal a zastrčil mi pramen vlasů za ucho.  Ten dotyk mi přišel zvláštně důvěrný a naprosto přirozený. Najednou jsem měla chuť ho obejmout a nechat se jím uklidnit, ale okamžitě jsem to zavrhla. Nebudu se pachtovat s někým, kdo mi nic neřekne, a i když se mi třeba i líbí, nic to na tom nemění. Prostě nesnáším, když někdo není upřímný. A taky nedělá to, co chci. Nebo alespoň očekávám.

Možná taky proto jsem odešla z Medfordu. Protože tam byla jen zničená matka a líný otčím. Rodinná idylka skončila v té chvíli, co si táta sbalil kufr a odešel. Pak to šlo všechno do háje. Otčím tak dlouho hučel do Iana, až se sebral a upsal se na dva roky do armády. Čekala jsem, že se máma pokusí něco udělat, třeba mu to rozmluvit, ale to jsem se hodně spletla. Problém byl v tom, že ještě před první dovolenkou ho zastřelili a ona v podstatě ani nelitovala, že něco neudělala. Ona měla nejlépe vědět, jak moc tam nechce. Já to věděla až moc dobře, ale nikdo mě neposlouchal. Všichni tvrdili, že je to jeho rozhodnutí a ať si dělá, co chce, že jim je jedno, jestli se odtamtud nevrátí. No… nevrátil se.

Při myšlence na bratra mi zvlhly oči. Měla bych si zakázat na něj myslet, ale tahle zpráva je až moc čerstvá. Chybí mi. Hodně mi chybí. A i když jsem změnila vzduch, pořád se bolest a smutek neumírnily.

„Můžu tu zůstat, jestli chceš,“ promluvil Paul a vytrhl mě z myšlenek. Bezmyšlenkovitě jsem přikývla. Na Paulově tváři se mihl drobný úsměv.

●●●

Byla to dlouhá noc. Ani za mák se mi chtělo jít spát, proto jsem seděla s Paulem v obýváku a povídali jsme si. Dobře, nebylo mi to úplně příjemné a dost jsem si hlídala, aby mezi námi byla dostatečná vzdálenost, ale nebyla to špatná změna.

„Můžu mít takovej hloupej dotaz?“ zeptal se. Pokrčila jsem rameny. „Všiml jsem si, že vůbec nesundáváš ten náramek a až moc si hlídáš, aby byl na svém místě.“

„Ne, neřežu se,“ zasmála jsem.

„Ježíš, tak jsem to vůbec nemyslel! Já jenom… jestli je to prostě jenom reflex, nebo… je v tom něco víc?“ vysvětloval. Dlouze jsem se na něj podívala. Pak jsem rozepnula svůj kožený náramek a nastavila mu zápěstí. Chvíli ho pozoroval a pak prsty jemně přejel po konturách tetování. Všechen odstup byl najednou v tahu. Připomnělo mi to tu noc, co jsme se málem políbili.

„Ian?“ optal se tiše.

„Bratr,“ zašeptala jsem.

„To je mi líto,“ zašeptal. Bylo to tak tiché, že jsem si chvíli nebyla jistá, jestli to opravdu řekl. Během chvilky odtrhl oči z tetování a zeptal se s tajemným úsměvem: „Máš nějaký další?“

„Možná?“ zasmála jsem se.

„No tak, prosím!“ škemral.

„Povíš mi historku k tomu svému?“ optala jsem se se zvednutým obočím. Chvíli zaváhal a pak odpověděl: „Když jinak nedáš.“

Když jsem se k němu otočila zády a chytila lem trička, abych si ho přetáhla přes hlavu, rychle vykřikl: „Počkej, to myslíš vážně?“

Zasmála jsem se. „Nechtěls náhodou vidět moje tetování?“

„Myslíš, že teď budu koukat na tetování?“ dodal. Zakroutila jsem hlavou a rychlým pohybem si přetáhla tričko přes hlavu. Slyšela jsem, že Paul zatajil dech. A možná se mu ani nedivím. Přes jednu lopatku se mi táhly spletité čáry, které dávaly podobu jaguárovi. Tohle tetování jsem si nechávala udělat spolu s bratrem, ale on ho měl na lýtku. Mám ho asi dva roky a ještě živě si pamatuju, jak jsem u toho málem umřela bolestí. Ale musím uznat, že to vážně stálo za to.

„Jaguár? Vážně?“ zeptal se. Přejel po něm prsty. Jeho dotek mi na kůži zanechával teplé cestičky.

„Jo,“ zamumlala jsem. Jeho dotek se ztratil u okraje podprsenky. Na chvíli jsem zalitovala, že se mě přestal dotýkat.

„A to je…,“ ztěžka polknul, „všechno?“ Přikývla jsem.

„Takže teď ty,“ připomněla jsem mu. Začal si vyhrnovat rukáv trička. „Hej, počkej!“ křikla jsem.

„Co je?“ zeptal se nechápavě.

„Já si kvůli tobě taky sundala tričko,“ mrkla jsem na něj.

„Promiň, že jsem ti z něho nepomohl,“ odvětil s úsměvem.

„No tak,“ zaškemrala jsem. Protočil oči a za několik vteřin přede mnou seděl jen v džínech. Čekala jsem toho pod oblečením hodně, ale tohle? Nachytala jsem se, že až moc dlouho zírám na jeho dokonale vypracovanou postavu a najednou mi došlo, že chtít po něm tohle, byl hodně špatný nápad.

„Takže,“ odkašlala jsem si, „jaký je k němu příběh?“ zeptala jsem se a sledovala spletité linie dokonale kruhového tetování na jeho rameni.

„Vlastně žádný,“ zasmál se. „Máme ho skoro všichni, je to jen taková quileutská značka,“ vysvětlil. Otočila jsem k němu pohled.

„Paule,“ usmála jsem se, „oči mám o trochu výš.“ Až teď jsem si pořádně začala uvědomovat tuhle situaci. Kdyby nás viděl někdo, kdo není zasvěcený do situace, přišlo by mu to minimálně bizardní. Seděli jsme u sebe docela dost blízko a naše trička se válely na zemi.

„Teď není tak jednoduchý sledovat jeden bod,“ řekl s úsměvem a pohledem alespoň na pár vteřin zabodnutým do mých očí, dokud ho nezačal střídavě přesouvat mezi mýma očima a rty. Potutelně se usmíval. Prsty mi jemně přejel od ramene ke klíční kosti. Srdce mi divoce bilo a téměř jsem zadržovala dech. Ani jeden z nás nic neříkal. Byli jsme ponořeni do okamžiku. Jeho úsměv se rozšířil a začal se pomalu sklánět ke mně. Zavřela jsem oči.

Podle jeho dechu, který mi ovíval tváře, jsem usoudila, že se zastavil těsně před mým obličejem. Věděla jsem, že by stačilo překonat pouze pár centimetrů a naše rty se setkají, ale nechávala jsem to něm. Rukou jsem mu přejela po nahých zádech a jeho kůže mě hřála do prstů. Palcem mi přejel po hraně čelisti. Byl to pomalý a jemný dotyk. Po několika dlouhých mučivých vteřinách jsem zašeptala: „Uděláš už konečně něco?“

Tiše se zasmál. „Nedostanu pěstí?“

„Jestli ti to teď nebude trvat víc než dvě vteřiny, asi se ti to vyhne.“ Jen, co jsem to dořekla, mě políbil. Všude se mluví o přeskočení jisker a podobných hloupostech. Konečně jsem ale věděla, co se tím myslí. Jenomže tohle nebyla jiskra, protože tohle byl minimálně ohňostroj. V tu chvíli, co se setkaly naše rty, jsem měla pocit, že všechno zapadlo na svoje místo. Ale byl to jenom pocit, protože ani ne po půl minutě se Paul odtrhl a vyskočil na nohy.

„Co je?“ vyhrkla jsem.

„Já… promiň. Ale… prostě promiň, ale tohle… to se nemělo stát protože… prostě… No, jenom promiň,“ vysvětloval chaoticky.

„Cože?“ vykřikla jsem.

„Jenomže tohle… se nemělo stát,“ vykřikl znova. Proč dneska nic nechápu? „Ne, že by to nebylo hezký nebo bych nechtěl, protože v tom, jak jsi momentálně oblečená… Teda spíš jsem myslel, jak jsi normálně oblečená. Teda… vlastně… prostě jsem to myslel tak, že se mi líbíš… a chtěl bych, aby třeba něco mezi náma… někdy. Jakože i trvalýho nebo tak, ale prostě teď… Víš, měli bychom na to zapomenout.“

Autor: Kacennnka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Začátek nekonečna - 4. kapitola: