je tu další dílek:)
30.03.2010 (10:45) • bellika • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 962×
2. Kapitola- Kdo je ta záhadná dívka?
Pohled Belly
„Ahoj, já jsem Lizí, chtěla jsem se tě jen zeptat, jestli něco nechceš?“
„Čau, chci jen aby jste mě pustili. To chci.“ Bože, proč mě tu drží? Moje myšlenky pracují na plné obrátky.
„No tak. Co chceš k jídlu? Můžu ti donést, co chceš a nemusí to být lidé. Je mi to líto, že tě tu musím držet, ale zatím to nejde jinak.“
„Jo? A co mi můžeš donést, když ne lidi. To můžu jíst i něco jiného? Proč to jinak nejde? Proč tu musím být pod zámkem?“
„Ano můžu, můžu ti donést třeba srnku, co ty na to?“ řekla a já se na ní dívala jako na idiota.
„Co jsi to řekla? Co jsi to řekla? zopakuj to, prosím. Ty jsi řekla srnku?“
„Jo. Proč se na mě tak koukáš? Tak co, chceš nebo ne?“
„Jo. Jasně, že chci,“ řekla jsem a ona už se zvedala, že teda půjde pro tu srnku. A než stihla odejít, tak jsem za ní křikla „Děkuji“.
Otočila se, ale nic neřekla a odešla. Už je to několik minut, co odešla. Nebo snad hodin? Kdo ví, tady je každá minuta dlouhá jako hodina.
Nevím, jestli jí mám věřit nebo ne. Ale přijde mi hodná, Radši jí zatím nebudu moc důvěřovat. Už jsem tu několik dní a ještě jsem nespala. Proč se divím, vždyť to co jsem četla o upírech, tak vím, že nespí, ale stejně mi to přijde zvláštní Vím, že tu jsem několik dní, jen proto, že když jsem chodí tak mi říká: „Krásné ráno.“ Ale kdo ví, jestli je to pravda, asi se jí zeptám, na to kolikátého je. „Jak dlouho jsem asi neviděla maminku a tatínka? Co teď asi dělají? Co když už na mě zapomněli a já se nebudu mít kam vrátit? A co když mě pořád hledají? Ach, já chci domů. Musím utéct! A to co nejrychleji to půjde. Ano, uteču. Musím kvůli mamince a tatínkovi. Ale teď je tu otázka, jak to zvládnu? Musím. Z mého dumání mě vyrušilo zaklepání a otvírání dveří. V nich se objevila nejdřív nějaká chlupatá hnědá věc a z pod té věci vykoukla Lizí a řekla:
„Tak jsem tu a tady ti nesu něco k jídlu. Nech si chutnat, je z našeho stáda. Voní nejlíp a není ani moc stará, tak honem do toho. Dej si.“
Já se na ni koukla a přivoněla jsem si. „Voní opravdu krásně. Děkuji.“ Zakousla jsem se a hned jsem cítila, jak se mi vrací energie a jak krásně chutná. Dopila jsem i poslední kapičku a zvedla jsem hlavu, viděla jsem že Lizí tu ještě je a tak jsem jí řekla. „Měla jsi pravdu, byla báječná.“ Usmála jsem se na ní. Ale nebyl to můj smích, ale smích z donucení.
Asi si toho nevšimla.
Podívala se na mě, sjela mě pohledem a řekla:
„Takhle tam jít nemůžeš.“
„Kam jako mám jít?“ zeptala jsem se jí vyděšeně.
„No, ona tě chce vidět a mluvit s tebou,“ řekla mi Lizí
„Kdo se mnou chce mluvit? A proč? A ještě jsi mi neodpověděla. Kam mám jít?“ ptala jsem se jí.
„Neboj, není to daleko, Jen o 3 poschodí níž a já budu s tebou, tak se neboj,“ řekla uklidňujícím hlasem ale mě to rozhodně neuklidnilo. „Jsem tu hned jen ti zajdu pro něco na sebe nemůžeš jít za královnou v tomhle,“ řekla a už byla pryč.
Za královnou? A to je zase kdo? Nevím o tom, že by měli upíři královnu. Slyšela jsem jen o královské rodině, ale o žádné ženě tam nebyla ani zmínka. Byly to 3 muži a vím, že jsou v Itálii. Tak kdo to muže být? Můj mozeček se namáhal, ale nebylo to nic platné.
Do mé místnosti vletěla Lizí se šaty a pláštěm.
Šaty byly černé jako noc bez mráčku.
Plášť byl bílý jako právě napadaný sníh. Oblékla jsem se a Lizí mě učesala. Měla sebou i stíny a tak jsem si sedla na zem, protože tu nic nebylo a Lizí mě nalíčila. Měla i zrcadlo, a tak jsem se do něj podívala a viděla jsem překrásnou dívku.
„To snad nejsem já!“ vyhrkla jsem. „To nejsem já, takhle nevypadám.“
„To jsi opravdu ty, v plné své kráse.“ Usmála se na mě. „Prosím tě, nasaď si tu kápi, nesmí vidět tvé oči. Jinak tě nechá zabít. Jestli sis všimla, nemáš je jako já rudé, sice to není ještě tolik vidět, ale už ti začínají zlátnout. A ona pozná i malou změnu. A kdyby to zjistila, zemřeš a já s tebou, protože já ti nosím potají srnky, které ti nesmím dávat. Tvoje jídlo jím, tedy lidi, abys je nemusela jíst ty, když nechceš. Já totiž neumím lidi ani upíry nutit. Nesmí nás chytit, jinak bychom za to zaplatili. A život by byla jen malá cena kterou bychom platily.“
Autor: bellika (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Zachraň mě! Nebo zemřu - 2. Kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!