Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zadaná na druhou - 10. kapitola - Výlet

19.10.2011 (11:30) • Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 3843×

„Ještě jednu skleničku,“ houkla jsem na kluka za barem se zvednutou skleničkou, která se na můj vkus nějak rychle vyprázdnila.

Barman ke mně hned ochotně přiskočil. Špinavou sklenku mi sebral a na pult hodil čistý ubrousek a na to novou dávku kvalitní whisky. Jedním slovem jsem mu poděkovala a on na mě dnes už poněkolikáté laškovně mrknul. Já si ho ale nevšímala. Měla jsem něco jiného na práci. Tak jako poslední dva dny, co jsem tu trávila večer.

Neukázal se. Uběhly dva dlouhé slunečné dny od toho dne, kdy Jake odjel a kdy jsem naposledy mluvila s Edwardem.

Celou noc jsem nemohla usnout a stále jen přemýšlela, jestli ten útěk byl dobrý nápad. Nebyl. Jak jsem po další hodině převalování se zjistila. Pokud jsem si myslela, že tím se všechno vyřeší, tak jsem se spletla. Naopak to bylo ještě horší.

Další den ráno jsem se ho pokoušela najít, ale nic. Nejhorší na tom všem bylo, že jsem nevěděla, kde by mohl být. Nevěděla jsem, kde bydlí ani jeho telefonní číslo. Byla jsem z toho zoufalá. Po pár hodinách zoufalost přešla do zlosti a já skončila tady na baru.

„Snažíš se opít?“ ozval se za mnou sametový hlas, který okamžitě probral mé do teď zklamané srdce.

„Je mi jednadvacet. Můžu si dělat, co chci,“ odsekla jsem navztekaně.

Neotočila jsem se na něj a dál pokračovala v zírání před sebe. Na posílení jsem si ještě ucucla té hořké tekutiny. Když se za mnou nic neozývalo, usoudila jsem, že nejspíš odešel pryč. To jsem ale přece nechtěla. V duchu jsem si vynadala a rychle vystřelila ze židle, abych ho zastavila. Jenže to jsem neměla tušení, že Edward nikam neodešel, a aniž bych to já postřehla, posadil se na vedlejší místo. Nebýt Edwardovi rychlosti, právě bych mu seděla v klíně.

S pomocí Edwarda jsem se posadila zpátky na své místo a dala si hlavu do dlaní. Alkohol začínal ovládat mé tělo a vůbec se mi to nelíbilo.

„Udělal jsem něco?“ Naklonil hlavu na stranu a starostlivě si mě prohlížel. S židlí se přisunul blíže k té mé a opatrně mi položil ruku na záda.

„Dva dny jsem tě neviděla. Neukázal ses. Já ani nemám netušení, kde bydlíš, natož tvé číslo, abych ti mohla zavolat. A teď si sem jen tak nakráčíš a jediné, na co se zeptáš, je, co se stalo?“

„Já jsem nemohl přijít.“ Bolestně zkřivil tvář a zavřel oči. „Prostě nemohl.“ Pěstí uhodil do stolu, až má sklenice nadskočila a trocha obsahu skončilo na baru.

„A co jsi měl tak důležitého na práci, hm?“

Byla jsem na něj hnusná a moc dobře to věděla, ale nešlo to zastavit. Slova ze mě lítala, jak sama uznala za vhodné. Taky bych to mohla svést na ten proklatý alkohol, ale to by byla jedna velká lež. Byla jsem naštvaná na celej svět a to jen kvůli tomu, že jsem Edwarda neviděla… Pouhé dva dny. Všechno to muselo ven. Potřebovala jsem si ulevit a zrovna to schytal on.

„To ti nemůžu říct.“

„Typické,“ posměšně jsem si odfrkla, „ale teď jsi tady. Co že taková změna?“ Vyhodila jsem obočí nahoru a znovu si usrkla.

„Teď je to jiné.“

„Jasně,“ zasmála jsem se sarkasticky.

„Přišel jsem se tě zeptat, jestli se mnou zítra nepojedeš na výlet, ale-“

„Výlet, jaký výlet? Kam?“ přerušila jsem Edwardovu řeč. Veškerá zlost byla tatam a mně se po tváři rozlil potěšený úsměv. Nadšeně jsem si poposedla na židli a dlaněmi třela o sebe.

„To se dozvíš až zítra v devět hodin.“ Nad tím jsem nesouhlasně zabručela, což Edwarda rozesmálo. „Ale teď už necháš toho pití a pěkně zalezeš do postele.“ Vstal a to samé očekával i z mé strany.

„Motá se mi hlava,“ zaskučela jsem, když se mé tělo ocitlo ve vzpřímené poloze. Edward mě chytil kolem ramen a jako opravdového opilce mě odváděl pryč.

„Tak pojď, ty moje alkoholičko.“

„Edwarde? Omlouvám se.“

***

Ráno jsem samozřejmě zaspala. Bylo půl deváté, když jsem se vyhrabala z postele. Jako splašená jsem lítala z pokoje do koupelny, sem a tam, a nevěděla co dřív. Do toho všeho mi začal vyřvávat mobil, ale zvedat ho nebyl čas. Však on se nikdo nezblázní, když se ozvu později.

Prohrabala jsem celou skříň, ale nic kloudného na sebe tam nebylo. Naštvaně jsem ji zabouchla a opřela se o ni. Pohled mi padl na papírovou tašku, která se válela pod postelí. Po čtyřech jsem se k ní doplazila a nakoukla dovnitř. Nadšeně jsem si zavýskla, když se v ní objevily koupené šaty od Alice. Na nic už jsem nečekala a zapadla do koupelny.

Zrovna jsem si čistila zuby, když se ozvalo hlasité zaklepání. Ještě v županu a s kartáčkem v puse jsem doběhla ke dveřím a odemkla je.

„Ještě nejsem hotová, tak chviličku počkej, prosím,“ řekla jsem, aniž bych se podívala, zda je to opravdu Edward, a utíkala se převléknout.

Musela jsem uznat, že Alice má vkus a dokonce trefila i mou velikost. Ještě jsem se zkontrolovala v zrcadle a vyšla za Edwardem. Ten už se netrpělivě postával u dveří. Na sobě měl rifle a bílou košili, která se barvou perfektně hodila k mým šatům. Zhluboka jsem se nadechla a udělala několik nesmělých kroků blíž k němu. Edward nezůstal pozadu. Zatímco mě omámeně sledoval, pohyboval se směrem ke mně.

„Vypadáš nádherně,“ vydechl mi do tváře. Něžně se pousmál a nabídl mi rámě.

„Děkuju.“ S hořícími tvářemi jsem přijala jeho nabízenou ruku a nechala Edwarda, ať mě vede.

Byla jsem z něho hrozně nervózní a nejen z něho, ale rovnou z celé téhle situace. Věděla jsem, že spolu máme někam jet, ale kam mi zatím neřekl. Další věc, co se mi nelíbila, byla, že po mně celou dobu pokukoval. Když jsem to zkusila já, pokaždé mě nachytal při činu, čímž jsem byla červenější a červenější. Raději jsem nechala oči přilepené k podlaze, dokud jsme nevyšli před hotel, kde mě Edward pustil a přešel k stříbrnému Volvu.

„To je tvoje auto?“ obdivovala jsem tu stříbrnou věc.

Edward jen přikývl, obešel auto a jako správný gentleman mi otevřel dveře.

Nebylo pochyb, že auto je jeho. Sotva jsem se usadila do pohodlné kožené sedačky, obklopila mě Edwardova přirozená vůně. Zavřela jsem oči a zhluboka nasávala to aroma. Zpátky na zem mě vrátilo bouchnutí dveří.

Rozpačitě jsem se na Edwarda usmála a začala pozorovat ubíhající krajinu, když se auto rozjelo. Uvnitř vládlo příjemné ticho, ale to bych musela mít obrovské štěstí, aby se něco nestalo. A to něco bylo zakručení mého žaludku. Okamžitě jsem si přitiskla ruce na břicho a nabrala červenou barvu.

Edward natáhl jednu ruku za mou sedačku a do klína mi vložil igelitovou tašku. „Tušil jsem, že se nestihneš nasnídat, proto jsem se stavil ještě nakoupit. Nemám ponětí, co jíš a co ne, ale snad jsem se v něčem strefil.“

Děkovně jsem se na něj usmála a ihned kontrolovala obsah. Edward se trefil úplně ve všem.

„Jsi dokonalej muž, Edwarde,“ zahuhlala jsem s plnou pusou a ukusovala další kus z té výborné koblihy.

„To bych neřekl,“ utrousil naštvaně. Tvrdě sledoval silnici a přitom se rukama snažil rozdrtit volant.

Nechápavě jsem nad tím zakroutila hlavou a raději do sebe tlačila další koblihu.

„Prozradíš mi, kam jedeme?“ Hřbetem ruky jsem si otřela z pusy zbytky cukru. Pečlivě jsem zabalila zbytek jídla a celou tašku vrátila na místo, odkud ji předtím vytáhl Edward. Ještě jsem nakoukla do zrcátka na stínítku, jestli někde nemám kousek koblihy, a hodila zvídavý pohled na Edwarda. „Tedy pokud to není tajemství,“ zamrkala jsem na něj řasami, když stále mlčel.

„Ne, není to tajemství.“ Konečně na mě pohlédl a jeden koutek vyhodil výš. „Jedeme do Bridgetownu.“

„Do Bridgetownu?“ zeptala jsem se napůl nechápavě a napůl smutně.

Jediné, co jsem o tomto místě věděla, bylo, že je to hlavní město Barbadosu a že tam přistálo mé letadlo. „Že ty mě chceš posadit na letadlo a zbavit se mě? Přiznej se,“ zasmála jsem se svému vtipu, ale hned jsem se zarazila a očima střelila po Edwardovi, jestli to tak doopravdy není.

„Přiznávám se,“ přiznal a pobaveně sledoval mou reakci, která nebyla vůbec vtipná. Nejdřív jsem vyvalila oči a následně se nafouklá odvrátila k okýnku. „Vážně si myslíš, že bych se tě chtěl zbavit, hvězdo?“

Na levé ruce jsem ucítila jeho studený dotyk, který mě donutil se na něj otočit. Místo silnice ublíženě sledoval mě.

„Dívej se před sebe. Nechci skončit v márnici,“ ukázala jsem vyděšeně před sebe, kam se Edward po chvíli velice neochotně otočil. Občas stejně jeho zlatý pohled spočinul na mně. „Edwarde, byl to jen vtip. Raději to neřeš a šlápni na to.“ Jen co jsem to dořekla, Edward sešlápnul plyn až na podlahu a auto uhánělo kupředu.

Teprve, když jsme minuli ceduli s názvem Bridgetown, klesla ručička tachometru o kousek níž a já mohla pustit držadlo nad mou hlavou. Se zrakem přilepeným na okýnku jsem sledovala veškeré dění venku a přemýšlela, kam to asi jedeme.

„Mořský svět,“ přečetla jsem obrovský nápis na budově, před kterou jsme zaparkovali. Užasle jsem vylezla z auta a nedočkavě čekala na Edwarda před vchodem, než zamkne.

„Klidně můžeme jet někam jinam, jestli -“

„Ne, ne,“ zakroutila jsem hlavou. „Tohle je perfektní. Nikdy jsem tam nebyla.“

Bylo mi líto Edwarda, protože se za mě musel nesmírně stydět. Byla jsem jak přerostlé dítě. Neustále jsem měla otevřenou pusu, u všeho se zastavovala, všechno komentovala a Edwardovu košili jsem vytahala nejmíň o dvě čísla. Edward ale za celou dobu neřekl žádnou posměšnou poznámku, jen mě s úsměvem na rtech pozoroval.

„Edwarde,“ vypískla jsem tak hlasitě, až si mě Edward přeměřil starostlivým pohledem, jestli se mi nic nestalo. „Půjdeme na delfíny a na kosatky.“ Listovala jsem v programu a nemohla se rozhodnout, co bych chtěla vidět dřív. „Zapomeň na to, půjdeme na lachtany.“ Znovu jsem změnila rozhodnutí, které ovšem taky nemělo dlouhé trvaní. „Lední med -“

Edward už to moje breptání nevydržel. Se smíchem mi ten papír vytrhl z ruky a chystal se to roztrhat.

„Co to… Okamžitě mi to vrať.“ Než jsem mu to stačila sebrat, uskočil stranou a natáhl ruku nad hlavu. Ale to mi nezabránilo v tom pokračovat. Stoupla jsem si na špičky, jednou rukou chytila jeho rameno a prsty druhé ruky ho uchopila za předloktí natažené paže. Jak jsem zvedala oči směrem nahoru, střetl se můj pohled s Edwardovým. Nevím, zda se mi to nezdálo, ale přišlo mi, že Edwardovy oči nabraly tmavší odstín, který mě fascinoval a děsil zároveň.

Teprve teď jsem si uvědomila, že se naše těla dotýkají. Edwardův zvedající hrudník jemně narážel do mého a jeho dech mi po těle rozléval příjemně známý pocit.

„Asi bychom měli jít,“ zašeptal zastřeným hlasem.

Bez přerušení našeho očního kontaktu jsem nejdřív sundala ruku z Edwardova ramene. Poté velmi pomalu tou druhou sjížděla po jeho celé paži dolů až k rukávu košile. Nakonec jsem přemluvila nohy se o dva kroky vzdálit.

Edward si odkašlal a podal mi ten blbý papír. S nesmělým úsměvem jsem si ho vzala a vyhodila ho hned do prvního koše po cestě.

***

„Jsem přeplácaná,“ postěžovala jsem si, když jsme procházeli kolem bazénu s delfíny. Rozvalila jsem se na první lavičku, která byla v dosahu, a pohladila si nacpané břicho. Edward se se smíchem posadil vedle mě.

„Jak by taky ne, když si spořádala dva hot dogy, tři zmrzliny, hamburger a cukrovou vatu,“ vyjmenovával a všechno důležitě vypočítával na prstech.

„A kdo mě v tom podporoval?“ zašklebila jsem se na něj a drkla ho do ramene.

„Já jsem jen nevěřil, že to všechno dokážeš sníst,“ bránil se a nevěřícně kroutil hlavou.

Zrovna jsem fascinovaně pozorovala skotačícího delfína, když se z ničeho nic zablesklo. Vyděšeně jsem se podívala na nebe, ale žádný náznak blížící se bouře jsem nenašla.

„Viděl jsi to?“ Nechápavě jsem se ohlédla na Edwarda a hned na to si rozzlobeně založila ruce na prsou. Edward s nevinným úsměvem držel můj foťák a znovu se mě chystal vyfotit. Když viděl, jak se tvářím, strčil ho za záda a nejistě se podrbal ve vlasech.

„Našel jsem ho u tebe v pokoji…“

„To je v pohodě. Já bych sama od sebe stejně nic nevyfotila,“ ujistila ho a s radostí mu přenechala tu malou věcičku.

„V tom případě bych si přál jeden nádherný úsměv,“ poprosil a já se k němu okamžitě otočila zády. Jestli něco nesnáším, je to focení. „Jednu fotku, prosím.“

„Fajn, ale vyfotíš se se mnou.“ Nečekala jsem na žádnou odpověď z jeho strany. Z ruky jsem mu sebrala fotoaparát a odchytla nějakou ženu, která mi sice nerozuměla ani slovo, ale nakonec pochopila, co po ní chci.

Vrátila jsem se zpátky k Edwardovi a nejistě se postavila kousek vedle něho. Jenže Edward měl o naší společné fotce jiné představy. Přesunul se těsně vedle mě, pravou rukou objal má ramena a zlehka si mě přitiskl na hrudník čelem k sobě.

Snažila jsem se dívat do objektivu, ale Edwardův upřený pohled na mou tvář mě donutil mu ho oplatit.

Ani jeden z nás si nevšímal záblesků z foťáku a dál se do sebe vpíjely pohledy. Nevím, který z nás měl na svědomí, že naše rty najednou tvořily jen nepatrnou skulinu mezi námi. Odhodlaně jsem se podívala Edwardovi do očí a nepatrně se k němu víc přiblížila, abych mu dala najevo, že si moc přeju, aby to konečně udělal. Jenže ten se k ničemu neměl, tak to zůstalo na mně.

Už jsem se chystala tu mezeru překročit, Edward si smutně povzdychl a odtáhl se. Zavřela jsem oči a pokoušela se dostat své hormony pod kontrolu.

Tohle není dobré. Vždyť já málem udělala obrovskou blbost.

Už o něco klidnější jsem pozorovala Edwarda, jak se cizí řečí baví s tou ženou, co nás fotila. Ona mu něco říkala a on se v tu chvíli podíval mým směrem. Usmál se a pak zase obrátil k cizince a vzal si od ní můj foťák.

„Co říkala?“ zajímala jsem se, když se vrátil ke mně a podával mi ho.

„Že jsme krásný pár.“

„A co jsi jí na to řekl ty?“ Nervózně jsem si začala hrát se stužkou od šatů a sem tam hodila očkem po Edwardovi. Nutně jsem potřebovala vědět, co odpověděl.

Ten jen pokrčil rameny a zatřásl nevědomky hlavou. Mého zvědavého pohledu si vůbec nevšímal a okamžitě se rozešel pryč. Po několika krocích se na mě otočil a natáhl ruku.

„Pojď, hvězdo, koupím ti další zmrzlinu.“

S Edwardem ten čas letěl opravdu rychle. Ani jsem se nenadála a na Bridgetown začala padat tma. Z parku jsme odcházeli spokojení a rozesmátí se spoustou zbytečných předmětů. Nejvtipnější ze všech byl klobouk ve tvaru ryby, který zdobil nejen mou hlavu, ale i tu Edwardovu.

Takhle jsem se nepobavila už dlouho a byla za to Edwardovi nesmírně vděčná. Nebýt jeho, už bych se dávno unudila k smrti. V autě Edward zapnul rádio, ze kterého se linuly uklidňující tóny a mě začal přepadávat spánek.

„Edwarde?“ zamumlala jsem rozespale. Venku byla tma a v autě vládlo tlumené světlo díky otevřeným dveřím na mé straně. Natočila jsem hlavu doprava a setkala se se zjihlým pohledem Edwarda, jehož hlava byla jen několik centimetrů od mé.

„Omlouvám se. Nechtěl jsem tě vzbudit,“ omlouval se pološeptem a zlehka mě pohladil po tváři.

Spokojeně jsem zamručela a protáhla si ztuhlé tělo. „Už jsme tady?“ Naklonila jsem se dopředu k čelnímu sklu.

Edwardovo auto stálo rovnou před hotelovým vchodem a tím pádem byl celý náš výlet u konce. Nešťastně jsem si povzdechla a hodně neochotně vystoupila z auta. Edward mezitím vyndal tu hromadu tašek z kufru.

Cestou k mému pokoji jsme nemluvili. Oba dva jsme byli zabráni do svých myšlenek… a že já jich měla hodně.

Před dveřmi jsem si od něj vzala všechny tašky a odemkla. „Děkuju za výlet a taky za ty věci. Vlastně, děkuju za všechno.“ Vděčně jsem se na něj usmála.

„Nemusíš děkovat. Rád jsem s tebou strávil den. Byl to jeden z nejlepších dnů tady na Barbadosu,“ uznal a to mě neskutečně potěšilo. „Ale teď už běž spát,“ vyháněl mě do postele, když jsem se snažila potlačit přicházející zívnutí.

Unaveně jsem pokývala hlavou a konečně vešla do pokoje. Ještě jsem se naposledy otočila, abych mu popřála dobrou noc, ale to už jsem nestihla. Jeho paže mě jemně uchopily kolem pasu a studené rty se jen zlehka dotkly těch mých. Byl to jen kratičký okamžik. Ale i přesto mě ta chvilka dokázala zastavit srdce a zbavit řeči. Jediné, na co jsem se zmohla, bylo šokovaně zírat na odcházejícího Edwarda.

Prsty jsem si přejela přes citlivé rty a pochopila jednu věc. Byla jsem totálně v háji.

9. kapitola - 11. kapitola

První kulatiny jsou za námi...

Vím, že se v téhle kapitole moc nestalo, ale prostě jsem si to nemohla odpustit.

Doufám, že se vám to i tak líbilo a zanecháte nějaký komentík. Prosím, prosím. :)

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zadaná na druhou - 10. kapitola - Výlet: