Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zadaná na druhou - 19. kapitola - Malování

29.11.2011 (18:30) • Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 36× • zobrazeno 4811×

Fialová, modrá nebo cihlově červená? Nakonec jsem hrábla po kbelíku s tou červenou barvou a dala si ji do košíku. Ještě jsem se rozmýšlela nad tou fialovou, ale s tím už se mi tahat nechtělo. K barvě jsem ještě přihodila pár štětců a válečků, které budu potřebovat k malování bytu.

Ano, přesně. Dneska jsem měla naplánované malování. Naposledy jsem se něčeho takové účastnila, když mi bylo dvanáct a spolu s mámou jsme malovaly kuchyň. O tom, že to dopadlo katastrofálně, se raději nebudu zmiňovat. Snad to tentokrát dopadne lépe.

Cestou zpátky domů jsem se ještě zastavila koupit jiné serepetičky, bez nichž se neobejdu. Když jsem dorazila před náš dům, těžké kbelíky jsem nechala v autě a se zbytkem vyběhla schody.

Štětce, válečky a plachty jsem si odložila o kus vedle, abych mohla najít klíče a odemknout si. Jak jsem se přehrabovala v kabelce, zaslechla jsem otvírání dveří od protějšího bytu. Potichu jsem zaklela.

„Slečno, vy tu ty věci jen tak necháte?“ Naštvaně jsem semkla čelist, ale už s hraným úsměvem se otočila na sousedku, která mi s vykrmenou kočkou v náručí stepovala za zády.

„Zdravím, paní…“ Naklonila jsem se na stranu a z cedulky přečetla její příjmení. „Lottová. Ty věci si samozřejmě uklidím, jen si nejdřív odemknu, jestli dovolíte.“ Snažila jsem se o milý tón, ale někde mi to ujelo. Myslela jsem si, že konečně i s tím ošklivým zvířetem zapadne zpátky do bytu, ale spletla jsem se.

„Ten mladý muž tam s vámi bydlí?“ Absolutně změnila téma a opřela se o zeď vedle mého levého boku. „Už je tu docela dlouho, nemyslíte?“

Zarazila jsem se a nevěřícně se na ni podívala. Ta baba ví snad úplně všechno. Copak celý dny nedělá nic jiného, než že stojí u kukátka a sleduje, kdo chodí kolem?

„Myslím, že do toho, kdo u nás je či není, vám nic není,“ odsekla jsem a konečně vytáhla ten vymodlený svazek klíčů.

„Já jen nechci, aby se v tomhle domě odehrávaly nějaké orgie.“

„Prosím?“ Okamžitě jsem nechala dveře dveřmi a nechápavě se podívala na tu ženskou. Ona se mi snad jen zdála.

„Jen se nedělejte. Já vás mladé mám dostatečně prokouknuté. Je mi jasné, že za bydlením jedné ženy s dvěma muži bude něco víc.“ Rozčilovala se a dlaní přejela té chlupaté kouli po hřbetu.

Hystericky jsem se zasmála a přitom kroutila hlavou z jedné strany na druhou. Nebyla jsem schopná jí na to něco říct. Vlastně, něco by tu bylo, ale tím bych akorát narušila naše sousedské vztahy.

„Nashledanou, paní Lottová,“ přecedila jsem přes zaťaté zuby a naštvaně jí zabouchla před tím jejím křivým nosem.

V předsíni jsem rozzuřeně vyfoukla vzduch z plic a něco velice nepěkného ukázala na zeď, která nás dělila, takže to nemohla vidět… škoda. Stále ještě vytočená jsem ze sebe sundala bundu a vykročila k obýváku. Vtom mi něco došlo.

„Sakra, já tam nechala ty věci,“ zaúpěla jsem si nahlas pro sebe. Opatrně jsem nakoukla kukátkem na chodbu. Stále tam stála a jako na potvoru si prohlížela zapomenuté potřeby. Nešťastně jsem si fňukla.

Nedalo se nic dělat, dvakrát jsem se zhluboka nadechla, abych se alespoň trochu uklidnila a pomalu se znovu chystala otevřít dveře. Vtom se mého loktu dotkla studená ruka. Hlavou jsem trhla do strany a setkala se s Edwardovým pronikavým pohledem. Srdce se mi typicky rozeběhlo kupředu, dech zadrhl a nohy rozklepaly.

„Já to s ní vyřídím,“ zašeptal a hlavou kývl ke vchodu. Moc jsem ho ale neposlouchala. Moji pozornost upoutaly jeho rty, které se zkroutily do nádherného úsměvu. Asi bych na něj zírala ještě dlouhou dobu, kdybych si nevšimla, že Edwardovy prsty už se mě nedotýkají a místo toho uchopily mosaznou kliku.

Polkla jsem nahromaděné sliny a zahanbeně sklopila oči k zemi. Červená až na zadku jsem ustoupila dozadu a umožnila tak Edwardovi otevřít.

Vyšel na chodbu a já se rychle hrnula za ním, ale tak jako já předtím té ženské, tak on teď mně zabouchl před obličejem. Zamračila jsem se, ale naštěstí tu bylo to kukátko. S vypláznutým jazykem jsem pozorovala Edwarda, jak té fúrii něco vykládá a ona… No to snad ne! Ona se na něj culila. Tak ze mě bude dělat děvku a jemu poleze do zadku? Viděla jsem rudě. Okamžitě jsem hrábla po klice, že jí taky něco řeknu, ale málem jsem dostala dveřmi do ksichtu.

Edward vešel s mým nákupem v náručí, mrknul na mě a pokračoval dál do bytu. Nenásledovala jsem ho. Naopak jsem tam zůstala a na chvíli opřená o zeď zavřela oči.

Mezi mnou a Edwardem to teď bylo jiné. Hodně jiné. Zatímco já se mu vyhýbala, co to šlo, on si pokaždé, když jsme se setkali v jedné místnosti, našel způsob jak se mě nenápadně dotknout. Navenek jsem se snažila předstírat, že to se mnou nic nedělalo, ale uvnitř mi každý jeho letmý dotyk, úsměv, dokonce i pouhý pohled způsoboval nesmírnou radost. A to samé se dělo právě teď. Měla jsem obrovskou chuť si nafackovat.

Edward už seděl na gauči a oči mu běhaly po stránkách staré knížky, když jsem konečně dorazila za ním. Obezřetně jsem nakoukla do kuchyně, jestli se tu někde nezdržuje Jacob. S ním to taky v posledních dnech bylo na nic.

Už jsem se nadechovala, že se Edwarda zeptám, kde je, ale než jsem to stihla uskutečnit, zmiňovaný vyšel z ložnice.

„Ty někam jdeš?“ optala jsem se Jakea zvědavě. Pokud jsem si dobře vzpomínala, dneska nikam jít neměl, ale jeho oblečení říkalo úplně něco jiného. Na sobě měl tmavé rifle, červené triko a na hlavě nasazenou svou oblíbenou kšiltovku se znakem pro mě neznámého baseballového týmu.

„Jo,“ řekl prostě a ani se na mě nepodíval. Nervózně jsem se kousla do rtu.

„A řekneš mi kam?“ Přešlápla jsem a zamyšleně pohlédla na Edwarda, který se snažil dělat, že nás nevnímá. Ten naopak nevypadal, že se chystá ven. Jacob neodpověděl. Prohnal se kolem mě do koupelny, kam jsem ho pronásledovala. „Netušila jsem, že někam jdeš. Myslela jsem, že dneska jsi doma a budeme malovat. Domluvili jsme se tak.“

Prudce odhodil hřeben do umyvadla a naštvaně mě probodl očima. „Ne, Bello,“ zatřásl hlavou, „ty ses domluvila. Ty,“ prsknul mi do obličeje. Pak se letmo podíval na Edwarda a znovu svůj zrak přesunul na mě. „Možná, že kdybys příště místo myšlení radši poslouchala, tak bys věděla, že dneska odpoledne jsem domluvený s Charliem,“ vyčítal mi už tišeji a naprosto oprávněně.

Věděla jsem, co ho štvalo. Jak jsem už řekla, mezi námi to bylo na bodu mrazu. Tedy, u mě to tak bylo. Od mého návratu z Barbadosu jsem si Jakea skoro vůbec nepouštěla k tělu. Pokaždé, když se o něco pokusil, stopla jsem to hned ze začátku a na něco se vymluvila. Pokoušela jsem se ten blok nějak překonat, ale nešlo to. Kdykoliv se mě dotkl, políbil, vybavil se mi Edwardův smutný obličej. Měla jsem pocit, jako bych ho podváděla. A teď, když s námi Edward bydlel, to bylo ještě horší.

„Jakeu, omlouvám se.“ Odpovědí mi bylo jeho zdvižené obočí. „Za všechno.“ Poraženě vydechl.

„Pojď ke mně.“ Přitáhl si mě k sobě a vlepil mi malou pusu na čelo. Koutkem oka jsem se podívala k pohovce, kde už ale Edward neseděl. „Uvidíme se večer.“

„A Edward tu zůstane nebo jde s tebou?“ Hodila jsem po něm zvídavým pohledem a napjatě čekala, co řekne. Chtěla jsem, aby tu Edward zůstal se mnou? Z uvažování mě probral Jacobův záchvat smíchu.

„Jestli jde se mnou?“ opakoval se smíchem. „To se ti povedlo, zlato.“ Vůbec jsem nechápala, čemu se směje. „Abys rozuměla, Edward a sport nejde dohromady.“ Jake se podíval za mě a znovu se rozchechtal. Otočila jsem se a uviděla Edwarda, jak se opírá o futra a rozpačitě se usmívá. Taky jsem se usmála, ale z jiného důvodu. „Edward tomu rozumí asi jako koza petrželi, takže tu s tebou zůstává.“ Jacob na chvíli zaváhal, a pak se sklonil k mému uchu. „Buď na něj milá, prosím.“ Cože? „Všiml jsem si, že vy dva se zrovna moc nemilujete. Myslíš, že by ses dneska mohla překonat a být na něj hodná?“ Zírala jsem na něj s otevřenou pusou. Já se strachuju, aby si náhodou nevšiml, co se mnou Edward dělá a on si myslí, že ho nesnáším.

Přikývla jsem.

„Skvělý. Tak se mějte.“ Za Jacobem se jen zaprášilo a já zůstala sama s Edwardem. Srdce mi poskočilo vzrušením. Koukej zchladnout, Bello!

„Miluješ mě?“ zaznělo mi pobaveně u ucha a mně se v tu chvíli nedostávalo vzduchu. Vyhledala jsem jeho tvář.

„Ne… teda ano… ne. Cože?“ blekotala jsem a s hořícími tvářemi sledovala ďábelské jiskřičky v jeho karamelových očích.

„Povídám, kde máš barvu?“ Rozhlédl se kolem dokola. Rádoby uraženě jsem ho plácla do ramene.

„V autě, ale to nemá cenu. Sami to nezvládneme. Je potřeba odtáhnout nábytek a ten je hrozně těžký.“

„Jaký nábytek,“ zajímal se, „tenhle?“ Přiskočil ke knihovně a s očekáváním na mě pohlédl.

„Jo, ale nech to, než si něco… uděláš,“ dořekla jsem zaskočeně, když se do ní Edward opřel a bez jakéhokoliv znamení námahy ji odsunul stranou. Zmateně jsem zamrkala. „Páni, ty máš sílu.“ Obdivně jsem hvízdla.

Edward ještě odklidil zbylý nábytek, který by nám mohl překážet v práci, pak skočil do auta pro kbelíky s barvou a mohli jsme začít.

Ze začátku šlo všechno hladce. Každý z nás si vzal na starost jednu zeď, kterou vymaloval. Tedy spíš Edward maloval. Já jsem nebyla schopná se soustředit. Chvíli co chvíli jsem pokukovala po Edwardovi, který mi pohledy s radostí opětoval. Pak se to celé zvrtlo a místo zdí jsme malovali po sobě, přičemž jsme si neodpustili nějaké to pohlazení. Nechtěla jsem, aby to došlo až sem, ale nemohla jsem si pomoct. Po dlouhé době jsem se mohla naplno usmívat a nepřetvařovat se. Byla jsem ztracená.

„Edwarde,“ pokárala jsem ho naoko rozzlobeně, když mě měl přidržovat, abych nespadla ze štaflí, kdy jsem se pokoušela domalovat poslední bílé místo na zdi. Sám se mi nabídl, že to udělá, ale za celý den toho vymaloval dvakrát tolik než já, proto jsem jen poprosila, jestli by mě nemohl jistit. Okamžitě se toho s radostí ujal, ale místo mých nohou mi přidržoval něco jiného.

„Co?“ dělal blbýho. „Chtěla jsi, abych tě držel, tak tě držím.“ Pokrčil rameny, a hned nato jsem ucítila, jak jeho stisk zesílil.

„Ale nohy.“ Musela jsem se přemáhat, abych nevyprskla smíchy.

„To jsou nohy,“ opáčil a prsty mi přejel od zadku přes stehna až k lýtkům a zase zpátky. Spokojeně jsem zavrněla a zavrátila hlavu dozadu. „Líbí?“ Zopakoval to znovu.

„Ne,“ vzdychla jsem. A opět to udělal. „Přestaň,“ odkašlala jsem si, „musím to dodělat.“ Nadechla jsem se a už se skláněla, abych si mohla štětec namočit do barvy, když jsem se ocitla v Edwardově náruči přilepená na jeho hrudi.

„Pusť mě.“ Kopala jsem nohama a pokoušela se vymanit z jeho pevné náruče. Tím jsem ho ale jen vyprovokovala a on si mě přehodil přes rameno obličejem dopředu.

„Proč bych to dělal?“

„Protože jsem těžká.“ Chtěla jsem mu pohlédnout do tváře, ale v téhle póze to šlo blb., „A nerada visím vzhůru nohama.“ Opětovně jsem ležela na jeho pažích.

„Děláš, jako bych tě nikdy nenesl.“ Pohladil mě jemně po tváři.

„Tehdy to bylo jiné.“

„Jiné?“ Nepatrně, aniž bych odtrhla zrak od jeho pootevřených rtů, jsem pohnula hlavou dolů a nahoru.

„Edwarde, já… já…“ Rozpačitě jsem si hrála s knoflíčky u jeho košile. Cítila jsem, jak mé líce nabírají barvu malin. Ruku mi něžně přiložil na tvář a příjemně tak chladil. Zavřela jsem oči a usmála se. Jestli jsem předtím neměla odvahu to říct, teď jsem ji získala. Byla jsem si tím jistá. „Edwarde-“

„Ano?“ Přitiskla jsem své rozpálené rty na jeho, tím mu dala najevo, aby nemluvil a poslouchal.

„Miluju tě.“

„Ach, Bello,“ vydechl překvapeně a čelem se opřel o to mé. Nadšeně se se mnou zatočil dokola. „Já tebe taky. Miluju tě, miluju tě, miluju tě.“ Za každé slovo mi vtiskl polibek pokaždé na jinou část mé tváře. Ovšem po chvíli se Edwardova tvář zachmuřila. „Jak to teď bude dál?“

„Pšt,“ utišila jsem ho zvednutým ukazováčkem. „Už nemluv.“ Nedočkavě jsem vyhledala ty chladné rty, které mi způsobovaly závratě. Nemluvil, ale konal.

Přešel do kuchyně, kde mě posadil na jídelní stůl. Edward mě dlaněmi přidržoval za boky a já mu nohy omotala kolem jeho pasu. Vykouzlil zjihlý úsměv a začal se věnovat mému krku. Taky jsem nezahálela a nahmatala zapínání Edwardovy košile. Rychle jsem rozepínala jeden knoflíček po druhém, dokud jsem se nedostala na konec a látka neskončila někde na podlaze. Rozechvěle jsem dlaněmi přejela po té mramorové kůži na jeho vypracovaném břiše. Byl tak dokonalý. A jen můj.

Paže jsem mu přesunula za krk a přivlastnila si jeho ústa. Nahlas jsem vydechla, když mi rukama zajel pod tričko. To hned následovalo Edwardovu košili. V tento moment jsem nedokázala myslet na nic jiného než na Edwarda.

„Kruci,“ zamumlal z ničeho nic a chtěl se odtáhnout. Nenechala jsem ho a za kalhoty si ho přitáhla zpátky. „Jacob se vrací,“ osvětlil a několika rychlými kroky se ocitnul u dveří. Z botníku sebral můj svazek klíčů a jeden zastrčil do klíčové dírky. Sotva to udělal, opravdu se ozval zvuk cinkání klíčů z druhé strany.

Vyděšeně jsem seskočila ze stolu a postavila se na ochablé nohy. Roztřeseně jsem si pokoušela obléknout tričko a naslouchala Jacobovým stížnostem za dveřmi. Edward se tvářil klidně. Jak je možné, že věděl o Jacobovi? Já nic neslyšela. Je pravda, že jsem měla na práci něco jiného, ale i tak…

„Bello?“ Jake zabušil na dveře.

Dooblékla jsem se, prsty si prohrábla vlasy slepené barvou a ze země sebrala Edwardovu košili. Podala jsem mu ji a on odešel do vedlejší místnosti. Otevírání zůstalo na mně.

„Nechala jsem klíč v zámku, promiň.“

„Co jste tu vyváděli?“ ptal se Jake zamračeně a pohledem přejížděl ze mě k Edwardovi, který se objevil vedle mě.

„Malovali!“ vyhrkli jsme oba dva najednou a nenápadně se po sobě podívali. Jak bylo zvykem, tváře se mi dnes už poněkolikáté zbarvily do ruda. Okamžitě jsem se začala koukat na zem, aby mi nebylo vidět do obličeje a díky tomu si všimla, že mám triko naruby.

Vykulila jsem oči a pomaličku zacouvala do obývacího pokoje a ty dva tam nechala o samotě. Rychle jsem se svlíkla a otočila tričko.

„Přinesl jsem pizzu,“ křiknul Jacob, asi na mě, „a neuhodneš, koho jsem v té pizzerii potkal, Edwarde,“ zaslechla jsem a zpozorněla.

„Netuším,“ zabručel Edward.

„Rebeccu.“ V bytě zavládlo ticho, které narušovalo cinkání talířů a příborů. Přemohla mě zvědavost a přišla jsem za kluky do kuchyně.

„Kdo je Rebecca?“ Mým tělem začal prostupovat zvláštní pocit, který říkal, že odpověď se mi nebude líbit.

„Rebecca je Edwardova přítelkyně.“

18. kapitola - 20. kapitola

Chtěla bych poděkovat za všechny komentáře, které se tu objeví, protože tahle kapitola se mi moc nepovedla...

A ještě Vám musím oznámit, že povídka se nám pomalu blíží ke konci. :)

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zadaná na druhou - 19. kapitola - Malování :